10. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 10,16n - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Gn 3,9-15
Datum: 10. 6. 2018
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 10,16n - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Gn 3,9-15
; 2 Kor 4,13-5,1
; Mk 3,20-35
Datum: 10. 6. 2018
V poznámkách o slavnosti Těla a Krve Páně jsem slíbil
pokračování, ale dnes jsou tak závažné (a zanedbávané) texty, že to
pokračování o týden odložím.
K prvnímu čtení. Kdo nezná celou vyučovací lekci, úryvek Písma mu neprospěje, dokonce si může vytvořit nebezpečnou představu o Bohu. (Jsme odpovědní za představu o druhém.)
Připomínám: text o stvoření člověka a o Ráji nepatří k nejstarším biblickým textům. Nemluví k „dětem“, ale k lidu božímu, který už neřeší jen základní podmínky k existenčnímu přežití a je schopen se ptát: „Odkud lidé (a člověk) přicházejí, kam směřují, a kým jsme před Bohem. (Jsme stvořeni k obrazu božímu, Bůh o nás pečuje a chrání nás před nebezpečím zla v nás samotných i před zlem zvnějšku. I při našem zneužití svobody o nás Bůh pečuje.)
Je nutné si zopakovat, jaké bohatství Bůh v rozkošné zahradě lidem nabízí – abychom nezačínali selháváním lidí. (Katolíci se neptají; ani co znamená strom života.)
Vícekráte jsme se tomuto velice důležitému textu věnovali. (Není popisem minulosti, ale je popisem našich stálých selhávání – proto se ptáme po jejich příčině.)
Nabízím stručné opakování (podrobnější výklad lze najít ve starších Poznámkách).
Had je nejzchytralejší z „polní zvěře“. Je chytrost špatná? (srv. Mt 10,16
Je nahota špatná? Před kým by se manželé styděli, před Bohem, před sebou?
Přeložit arúm jako nahý je matoucí. Arúm má více významů, nemělo by se překládat, aby se čtenář a posluchač ptali, co to slovo znamená.
Arúm zde znamená podlý.
Člověk v mládí neví, že je schopen „podlého jednání“ (zda to věděl na začátku ďábel, nevíme).
Až když se podlosti dopustíme, „otevřou se nám oči“.
Had je „nejvíce podlý“, záměrně a vědomě kazí druhé (promiňte, že použiji slovo „kurví“ druhé). To je strašné, je to hřích do nebe volající!
Slova „had“ a „hádat“ mají stejný kořen. Hadači (věštci, čarodějníci – kouzelníci a náboženští manipulátoři) manipulují, čarují s informacemi o Bohu, záměrně matou lidi, chtějí je dostat pod svůj vliv a využít je. Dopouštějí se hříchu proti Duchu božímu (viz dnešní evangelium).
Znát (dobro a zlo) znamená zakoušet, jednat (dobře nebo zle).
Dychtění je hříchem (viz 10. „přikázání“ Desatera). Svůdci všeho druhu podporují dychtění člověka a falešně mu nabízejí „štěstí“.
Po selhání se lidé opásali listím – místo, aby se obrátili k Hospodinu o pomoc, vyhledávají pomoc u božstva (fíkovník je zde stromem spojeným s démony; ostatně fíkovník má „děravé“ listí, vinu nelze trvale schovat). Zastírání selhání a neblahých sklonů nepomáhá k růstu, nevede k životu, ale do propasti.
Jenže provinilci místo přiznání svalují vinu na druhé a na samotného Tvůrce. Kdyby se obrátili o pomoc k Bohu, mohli v Ráji zůstat.
Příčinou selhání je zanedbání vztahu s Bohem, špatný obraz o Bohu. („Nejedli ze stromu života.“ Toho využívá svůdce (pomlouvající Boha), podporuje dychtění po něčem, co lživě předkládá jako hodnotu, kterou nám Bůh – podle ďáblovy lži – „upírá“.
Hospodin dal lidem v Ráji jedinečné a neslýchané bohatství (nejcennější ze všeho je strom života), ale také varoval lidi před stromem poznání dobrého a zlého: „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.
Měl pravdu had, když tvrdil, že po ovoci stromu poznání dobra a zla nezemřou?
Ale nevede snad odcizení ve vztahu ke konci, ke smrti životadárného vztahu?
Bůh je věrným „Rodičem“ (před týdnem jsme si připomínali jeho Úmluvu s lidmi), hledá člověka: „Kde jsi?“
„Slyšet Hospodina“, je dobrým znamením. Ale velcí zločinci (had, lidé typu Kaina, Lámecha, Heroda, Hitlera, Putina, …, ale i Kaifáše a Jidáše), se dostali tak daleko od Boha, že slyší jen svůj hlasitý hlas a hlas boží už „neslyší“. Propadli moci, slávě a bohatství a uvěřili, že oni jsou ti vyvolení, kterým vše patří. Sami sebe pokládají za božstva. Nerozeznávají už dobro od zla, nespravedlnost od spravedlnosti. Nehledají pravdu („Co to je pravda?“ posmívá se kariérista). Nabídce o záchranu se smějí, nejsou už schopni se narovnat; navěky se budou plazit.
Bůh vyhledává hříšníky a nabízí jim svou pomoc, ale zachráněn může být jen ten, kdo stojí o nápravu, kdo přiznává svou vinu.
Bůh hříšníky neopouští, ve svém milosrdenství je ochoten odpustit každou vinu (bez nějakého zadostiučinění prolitou krví – natož krví nevinného).
Bůh není ničím spoután nebo omezen, ani vlastními slovy ani naší (světskou) představou o spravedlnosti.
Pohanská náboženství neznají milosrdenství. Vše zlé musí být vyváženo trestem do poslední kapky (princip karmy a převtělování).
Ale Hospodin není jako právníci a teologové pohanského myšlení, není bezmocný proti hříchu a není ve svém milosrdenství spoután právem jako třeba pohanský jako král Darjaveš nebo jako král Achašveróš. [1]
Ježíš ve svém podobenství o dělnících na vinici říká jednomu z dělníků pracujícím od rána a reptajícím na Hospodáře, že dává stejný peníz těm, kteří pracovali jen jednu hodinu: „Příteli, nekřivdím ti! … Nemohu si se svým majetkem udělat, co chci?“ (srv.Mt 10,1-16
Ježíš je „Pánem nad sobotou“, atd.
My jsme Bohu „předepsali“, že k odpuštění musí vytéci krev (třeba i nevinného), svévolně tvrdíme, že bez oběti („zadostiučinění“) to není možné. Místo vyučování o milosrdném Bohu a podmínkách k nápravě, mateme lidi.
Had je ale tak zkažen, že už není schopen se „narovnat“, napravit se. Zlomyslně kazí druhé. Je nebezpečným nepřítelem (plazí se a plíží se, často mluví zbožně, aby nebyl vidět a rozpoznán).
Je nebezpečný, zachránce božího (Mesiáše) uštkne do paty. (Ale Mesiáš rozdrtí jeho hlavu.)
Nám – hříšníkům – Bůh (v své věrnosti k člověku) posílá svého milovaného Syna – ten nás zachraňuje z „druhé smrti“.
Bůh nemá potíž odpustit hříšníkům, to my máme potíž (nám je zatěžko) přiznat chybu, poprosit o odpuštění a napravit se. Ježíš nás neponižuje, laskavým způsobem nám nápravu umožňuje.
Bůh je věrným „Manželem“ a „Rodičem“, nikdy neustoupí od svého přátelství – od své manželské Úmluvy.. Od něj se učíme být jeho dětmi a partnery v našich přátelstvích a manželstvích. Od Boha se učíme věrnosti. Bůh s námi nepřestává mluvit, neuráží se. (Urážením se blokujeme komunikaci.)
K evangeliu.
Dokud Ježíš pracoval ve „stavební firmě“, nevadil lidem. Jakmile začal vyučovat o Bohu, někteří lidé se stali jeho nepřáteli. (I jeho příbuzní jej chtěli uklidit, „zavřít do blázince“, aby jim nedělal ostudu.)
Ježíš se bránil!
Nemlčí ke zlu, není trpitelem, nenechá si „nadělat na hlavu“.
Jsem znovu a znovu překvapen pseudozbožnými radami, že nemáme druhé posuzovat.
Ježíšova slova: „Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno“ (Lk 6,37
Ale nezapomeňme (a buďme za to vděční), že nás Bůh od začátku vede k rozlišování dobra od zla a rozlišování nespravedlnosti od spravedlnosti. Zlo je nebezpečné, některé je smrtelně nebezpečné!
Žijeme v porušeném a nebezpečném světě, proto se před zlem a před zlými máme chránit.
Ježíš nás varuje před „vlky, divokými sviněmi, vzteklými psy, zmijemi a vlky v rouchu beránčím“. To nejsou nadávky (Ježíš nebyl vulgární), ale diagnóza. Máme z evangelií zkoumat, které lidi takto Ježíš označil, abychom se naučili tyto typy včas rozpoznávat ve svém životě. Jsou nebezpečnými škůdci, svůdci a zločinci. Ježíš je nazývá syny ďábla („čert má ledaskde své mladé“). Máme je prokouknout, rozpoznávat, jakého ducha v sobě nosí, jak škodí a čím se pyšní.
To je víc než jen duchovní hygiena. [2]
Kdo zažil nebezpečí nacismu a komunismu, ví, o čem je řeč.
Jsme odpovědní za boží vyučování, za své poznávání a rozlišování. Už naivita je nebezpečná.
Kdo neví, že žijeme v nové válce zla, je naivní a ohrožuje nejen sebe a své děti.
Hřích proti Duchu svatému je vědomé označení dobra za zlo, nebo dobrého za zvrhlého. Nespravedlivě nařčený se může těžko bránit. Opakování takového nařčení po druhých se blíží hříchu proti Duchu svatému. Ježíš nás před tímto nebezpečným hříchem varuje: „Kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ (Mt 5,22
(Do této skupiny hříšníků patří i ti, kteří někoho (židy, cikány, muslimy, homosexuály, bludaře …) prohlašují za nepřítele společnosti.)
Každý hřích může být odpuštěn, ale ti, kteří propadli tomuto hříchu (dábel, Kaifášové, váleční zločinci, …), těžko uznají svou vinu a tak jim nemůže být odpuštěno (zábrana, překážka ale není u Boha, nýbrž u člověka.)
Narodili jsme se do královské rodiny (ale ne každý šlechtic se choval ušlechtile). Ježíš nám nabízí, jak si královské jednání osvojit – tím nás zachraňuje.
Kdo jedná podle Ježíše, je jeho sestrou nebo bratrem. Má u něj postavení jako jeho milovaná matka.
Nepotřebujeme shánět lobbisty k přimlouvání u Boha (Bůh o nás převelice stojí), od svatých se my máme nechat přemlouvat k následování Ježíše. Světci svým životem svědčí, že je toho člověk schopen.
[1] „Králi, vydej zákaz a podepiš přípis, který by podle nezrušitelného zákona Médů a Peršanů nesměl být změněn.“ Král Darjaveš podepsal přípis a zákaz.
Muži přistihli Daniela, jak se modlí …, udali Daniela a dovolávali se královského zákazu.
… Král prohlásil: „Mé slovo platí podle nezrušitelného zákona Médů a Peršanů.“ Ale usilovně přemýšlel, jak by Daniela vysvobodil …
Ráno přišel k jámě, kde byli lvi, a volal: „Danieli, služebníku Boha živého, dokázal tě Bůh, kterého stále uctíváš, zachránit před lvy?" …
Král Darjaveš napsal všem lidem různých národností a jazyků, bydlícím po celé zemi: „ …
Danielův Bůh je Bůh živý a zůstává navěky, jeho království nebude zničeno a jeho vladařská moc bude až do konce. Vysvobozuje a vytrhuje, činí znamení a divy na nebi i na zemi. On vysvobodil Daniela ze lvích spárů.“ (Dan 6,1-29
[2] Při křtu se katechumen odříká hříchu i všeho, co k němu láká, Ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní. To není jednorázový akt, ale celoživotní úkol a proces.
K prvnímu čtení. Kdo nezná celou vyučovací lekci, úryvek Písma mu neprospěje, dokonce si může vytvořit nebezpečnou představu o Bohu. (Jsme odpovědní za představu o druhém.)
Připomínám: text o stvoření člověka a o Ráji nepatří k nejstarším biblickým textům. Nemluví k „dětem“, ale k lidu božímu, který už neřeší jen základní podmínky k existenčnímu přežití a je schopen se ptát: „Odkud lidé (a člověk) přicházejí, kam směřují, a kým jsme před Bohem. (Jsme stvořeni k obrazu božímu, Bůh o nás pečuje a chrání nás před nebezpečím zla v nás samotných i před zlem zvnějšku. I při našem zneužití svobody o nás Bůh pečuje.)
Je nutné si zopakovat, jaké bohatství Bůh v rozkošné zahradě lidem nabízí – abychom nezačínali selháváním lidí. (Katolíci se neptají; ani co znamená strom života.)
Vícekráte jsme se tomuto velice důležitému textu věnovali. (Není popisem minulosti, ale je popisem našich stálých selhávání – proto se ptáme po jejich příčině.)
Nabízím stručné opakování (podrobnější výklad lze najít ve starších Poznámkách).
Had je nejzchytralejší z „polní zvěře“. Je chytrost špatná? (srv. Mt 10,16
(najít další))
Je nahota špatná? Před kým by se manželé styděli, před Bohem, před sebou?
Přeložit arúm jako nahý je matoucí. Arúm má více významů, nemělo by se překládat, aby se čtenář a posluchač ptali, co to slovo znamená.
Arúm zde znamená podlý.
Člověk v mládí neví, že je schopen „podlého jednání“ (zda to věděl na začátku ďábel, nevíme).
Až když se podlosti dopustíme, „otevřou se nám oči“.
Had je „nejvíce podlý“, záměrně a vědomě kazí druhé (promiňte, že použiji slovo „kurví“ druhé). To je strašné, je to hřích do nebe volající!
Slova „had“ a „hádat“ mají stejný kořen. Hadači (věštci, čarodějníci – kouzelníci a náboženští manipulátoři) manipulují, čarují s informacemi o Bohu, záměrně matou lidi, chtějí je dostat pod svůj vliv a využít je. Dopouštějí se hříchu proti Duchu božímu (viz dnešní evangelium).
Znát (dobro a zlo) znamená zakoušet, jednat (dobře nebo zle).
Dychtění je hříchem (viz 10. „přikázání“ Desatera). Svůdci všeho druhu podporují dychtění člověka a falešně mu nabízejí „štěstí“.
Po selhání se lidé opásali listím – místo, aby se obrátili k Hospodinu o pomoc, vyhledávají pomoc u božstva (fíkovník je zde stromem spojeným s démony; ostatně fíkovník má „děravé“ listí, vinu nelze trvale schovat). Zastírání selhání a neblahých sklonů nepomáhá k růstu, nevede k životu, ale do propasti.
Jenže provinilci místo přiznání svalují vinu na druhé a na samotného Tvůrce. Kdyby se obrátili o pomoc k Bohu, mohli v Ráji zůstat.
Příčinou selhání je zanedbání vztahu s Bohem, špatný obraz o Bohu. („Nejedli ze stromu života.“ Toho využívá svůdce (pomlouvající Boha), podporuje dychtění po něčem, co lživě předkládá jako hodnotu, kterou nám Bůh – podle ďáblovy lži – „upírá“.
Hospodin dal lidem v Ráji jedinečné a neslýchané bohatství (nejcennější ze všeho je strom života), ale také varoval lidi před stromem poznání dobrého a zlého: „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.
Měl pravdu had, když tvrdil, že po ovoci stromu poznání dobra a zla nezemřou?
Ale nevede snad odcizení ve vztahu ke konci, ke smrti životadárného vztahu?
Bůh je věrným „Rodičem“ (před týdnem jsme si připomínali jeho Úmluvu s lidmi), hledá člověka: „Kde jsi?“
„Slyšet Hospodina“, je dobrým znamením. Ale velcí zločinci (had, lidé typu Kaina, Lámecha, Heroda, Hitlera, Putina, …, ale i Kaifáše a Jidáše), se dostali tak daleko od Boha, že slyší jen svůj hlasitý hlas a hlas boží už „neslyší“. Propadli moci, slávě a bohatství a uvěřili, že oni jsou ti vyvolení, kterým vše patří. Sami sebe pokládají za božstva. Nerozeznávají už dobro od zla, nespravedlnost od spravedlnosti. Nehledají pravdu („Co to je pravda?“ posmívá se kariérista). Nabídce o záchranu se smějí, nejsou už schopni se narovnat; navěky se budou plazit.
Bůh vyhledává hříšníky a nabízí jim svou pomoc, ale zachráněn může být jen ten, kdo stojí o nápravu, kdo přiznává svou vinu.
Bůh hříšníky neopouští, ve svém milosrdenství je ochoten odpustit každou vinu (bez nějakého zadostiučinění prolitou krví – natož krví nevinného).
Bůh není ničím spoután nebo omezen, ani vlastními slovy ani naší (světskou) představou o spravedlnosti.
Pohanská náboženství neznají milosrdenství. Vše zlé musí být vyváženo trestem do poslední kapky (princip karmy a převtělování).
Ale Hospodin není jako právníci a teologové pohanského myšlení, není bezmocný proti hříchu a není ve svém milosrdenství spoután právem jako třeba pohanský jako král Darjaveš nebo jako král Achašveróš. [1]
Ježíš ve svém podobenství o dělnících na vinici říká jednomu z dělníků pracujícím od rána a reptajícím na Hospodáře, že dává stejný peníz těm, kteří pracovali jen jednu hodinu: „Příteli, nekřivdím ti! … Nemohu si se svým majetkem udělat, co chci?“ (srv.Mt 10,1-16
(najít předchozí))
Ježíš je „Pánem nad sobotou“, atd.
My jsme Bohu „předepsali“, že k odpuštění musí vytéci krev (třeba i nevinného), svévolně tvrdíme, že bez oběti („zadostiučinění“) to není možné. Místo vyučování o milosrdném Bohu a podmínkách k nápravě, mateme lidi.
Had je ale tak zkažen, že už není schopen se „narovnat“, napravit se. Zlomyslně kazí druhé. Je nebezpečným nepřítelem (plazí se a plíží se, často mluví zbožně, aby nebyl vidět a rozpoznán).
Je nebezpečný, zachránce božího (Mesiáše) uštkne do paty. (Ale Mesiáš rozdrtí jeho hlavu.)
Nám – hříšníkům – Bůh (v své věrnosti k člověku) posílá svého milovaného Syna – ten nás zachraňuje z „druhé smrti“.
Bůh nemá potíž odpustit hříšníkům, to my máme potíž (nám je zatěžko) přiznat chybu, poprosit o odpuštění a napravit se. Ježíš nás neponižuje, laskavým způsobem nám nápravu umožňuje.
Bůh je věrným „Manželem“ a „Rodičem“, nikdy neustoupí od svého přátelství – od své manželské Úmluvy.. Od něj se učíme být jeho dětmi a partnery v našich přátelstvích a manželstvích. Od Boha se učíme věrnosti. Bůh s námi nepřestává mluvit, neuráží se. (Urážením se blokujeme komunikaci.)
K evangeliu.
Dokud Ježíš pracoval ve „stavební firmě“, nevadil lidem. Jakmile začal vyučovat o Bohu, někteří lidé se stali jeho nepřáteli. (I jeho příbuzní jej chtěli uklidit, „zavřít do blázince“, aby jim nedělal ostudu.)
Ježíš se bránil!
Nemlčí ke zlu, není trpitelem, nenechá si „nadělat na hlavu“.
Jsem znovu a znovu překvapen pseudozbožnými radami, že nemáme druhé posuzovat.
Ježíšova slova: „Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno“ (Lk 6,37
) a „Nesuďte podle zdání, ale suďte
spravedlivým soudem!“ (J 7,24
), znamenají: „Nevynášejte konečný
soud nad nikým! Konečný soud patří Bohu.“
Ale nezapomeňme (a buďme za to vděční), že nás Bůh od začátku vede k rozlišování dobra od zla a rozlišování nespravedlnosti od spravedlnosti. Zlo je nebezpečné, některé je smrtelně nebezpečné!
Žijeme v porušeném a nebezpečném světě, proto se před zlem a před zlými máme chránit.
Ježíš nás varuje před „vlky, divokými sviněmi, vzteklými psy, zmijemi a vlky v rouchu beránčím“. To nejsou nadávky (Ježíš nebyl vulgární), ale diagnóza. Máme z evangelií zkoumat, které lidi takto Ježíš označil, abychom se naučili tyto typy včas rozpoznávat ve svém životě. Jsou nebezpečnými škůdci, svůdci a zločinci. Ježíš je nazývá syny ďábla („čert má ledaskde své mladé“). Máme je prokouknout, rozpoznávat, jakého ducha v sobě nosí, jak škodí a čím se pyšní.
To je víc než jen duchovní hygiena. [2]
Kdo zažil nebezpečí nacismu a komunismu, ví, o čem je řeč.
Jsme odpovědní za boží vyučování, za své poznávání a rozlišování. Už naivita je nebezpečná.
Kdo neví, že žijeme v nové válce zla, je naivní a ohrožuje nejen sebe a své děti.
Hřích proti Duchu svatému je vědomé označení dobra za zlo, nebo dobrého za zvrhlého. Nespravedlivě nařčený se může těžko bránit. Opakování takového nařčení po druhých se blíží hříchu proti Duchu svatému. Ježíš nás před tímto nebezpečným hříchem varuje: „Kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ (Mt 5,22
)
(Do této skupiny hříšníků patří i ti, kteří někoho (židy, cikány, muslimy, homosexuály, bludaře …) prohlašují za nepřítele společnosti.)
Každý hřích může být odpuštěn, ale ti, kteří propadli tomuto hříchu (dábel, Kaifášové, váleční zločinci, …), těžko uznají svou vinu a tak jim nemůže být odpuštěno (zábrana, překážka ale není u Boha, nýbrž u člověka.)
Narodili jsme se do královské rodiny (ale ne každý šlechtic se choval ušlechtile). Ježíš nám nabízí, jak si královské jednání osvojit – tím nás zachraňuje.
Kdo jedná podle Ježíše, je jeho sestrou nebo bratrem. Má u něj postavení jako jeho milovaná matka.
Nepotřebujeme shánět lobbisty k přimlouvání u Boha (Bůh o nás převelice stojí), od svatých se my máme nechat přemlouvat k následování Ježíše. Světci svým životem svědčí, že je toho člověk schopen.
[1] „Králi, vydej zákaz a podepiš přípis, který by podle nezrušitelného zákona Médů a Peršanů nesměl být změněn.“ Král Darjaveš podepsal přípis a zákaz.
Muži přistihli Daniela, jak se modlí …, udali Daniela a dovolávali se královského zákazu.
… Král prohlásil: „Mé slovo platí podle nezrušitelného zákona Médů a Peršanů.“ Ale usilovně přemýšlel, jak by Daniela vysvobodil …
Ráno přišel k jámě, kde byli lvi, a volal: „Danieli, služebníku Boha živého, dokázal tě Bůh, kterého stále uctíváš, zachránit před lvy?" …
Král Darjaveš napsal všem lidem různých národností a jazyků, bydlícím po celé zemi: „ …
Danielův Bůh je Bůh živý a zůstává navěky, jeho království nebude zničeno a jeho vladařská moc bude až do konce. Vysvobozuje a vytrhuje, činí znamení a divy na nebi i na zemi. On vysvobodil Daniela ze lvích spárů.“ (Dan 6,1-29
) Srv. také Est 8,8
.
[2] Při křtu se katechumen odříká hříchu i všeho, co k němu láká, Ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní. To není jednorázový akt, ale celoživotní úkol a proces.