Slavnost Těla a Krve Pána

Od Ježíše jsme dostali veliký dar - jeho Hostinu. Jak s ní hospodaříme?
Často jsme jen slyšeli: „Kněz svolává Boha na oltář“… (to zní až magicky).
Naše děti mše netěší. Víte to? „Nás to také v kostele nebavilo“, říkají někteří. Je to argument? O svatbě tak nemluvíme? Necháme to tak?    
Učitel v 90% pozná, zda je žák duchem nepřítomen. Od Stolu Páně vidím, jak se tváří dospělí, mnoho jich není nadšeno. [1]

Jsme odpovědní za svou představu o druhém; i o Bohu.
K lásce patří odpovědnost za přátelství, a také pečlivost ve vyjadřování.
Říkat: „Boží Tělo, boží hrob, Boží Matka …“, je přinejmenším nepřesné (buď svou řečí o Bohu někoho zaujmeme, nebo odradíme).

Dnešní texty jsou vrcholné, mluví o „svatbě Boha s lidmi“, vyžadují pokročilejší poznání.
(Malé dítě ještě neví, co znamenají slova manželského slibu. Co vyjadřuje polibek nebo prsten.)

Kam jsme se dostali od Ježíšova pozvání: „Vezměte, jezte a pijte“, v jaké bizarní uličce jsme se ocitli? [2] 

Jak rozumíte prvnímu a druhému čtení?
Biblické texty je třeba číst „izraelsky“ (židovsky), my je čteme pohansky, tím je komolíme a mateme sebe i druhé.

Obrazy Boha: „Otec, Matka, Ženich“ mají velikou krásu a výpověď. O vztahu Boha k nám mnoho vypovídají.
„Izraeli, nabízím ti přátelství - přestav si porozumění a lásku nejkrásnějšího manželství a znásob je nejvyšší číslicí, jakou znáš - ale mé přátelství je nekonečně větší. Nikdy na tobě nebudu šetřit, nikdy mi pro tebe nebude ničeho zatěžko.
Půjdeme k notáři sepsat smlouvu, abys věděl, co ti dávám a s čím ode mne můžeš počítat.“ [3]

Vztah Boha s námi je nerovnoměrný… [4]
Bůh pro nás žije (ještě víc než rodiče pro děti), pro sebe nic nevyžaduje, jen si přeje, abychom žili podle jeho slov moudrosti (aby naše soužití - jeho dětí - bylo přátelským vztahem).
(Nepřátelství mezi dětmi je pro rodiče mařením jejich života.) 

Ze svých zkušeností známe, jak je důležité zapojit druhé (společníky ve firmě, spolupracovníky, zaměstnance, žáky, studenty) do společného díla. 

Hospodin řekl Izraelitům: „K uzavření smlouvy obstarám slova smlouvy a potřebný „materiál“ k „napsání“ („svůj závazek napíšu do kamene“, „do svého a vašeho srdce“, „do své dlaně") a pečeť. Vy dodejte „inkoust“ (krev je nejvzácnější tekutina).

Přátelství Boha je zdarma, ale náš podpis něco znamená, vyžaduje, proto je řeč o krvi. Zapomeňme už jednou provždy na pohanské představy o božstvech: „Božstvo je třeba si předcházet, udržovat jeho přejícnost dary („dám, abych dostal“) a usmiřovat si je oběťmi“.
„Krev smlouvy“ není naší obětí Bohu. Bůh nepotřebuje naši krev. [5]
Bůh je i proti zbytečnému prolévání krve zvířat, natož proti prolévání lidské krve. 

Ani my - ubozí lidé - nevyžadujme od svých dětí krev, nevyžadujeme, aby se pro nás děti obětovaly. (Dělat z Boha někoho, kdo je tvrdší než my, je trestuhodným rouháním.)
„Polovinu krve vylijte na oltář“ - aby lidé „viděli“ podpis („ikoust“) z boží strany. V žádném případě Bůh nevyžaduje pro sebe krev nebo oběti!!  
„Lid pokropíte druhou polovinou krve zvířat. Je to svatební smlouva (manželství může uzavřít jen tan, kdo je dospělý - odpovědný, kdo přijímá kus odpovědnosti za druhého, kdo je ochoten nastavit i vlastní život pro druhého).“

Pak Izraelité odpověděli: „Splníme slova, která jsi nám řekl. Budeme jich poslušní“. Ta slova (stejně jako u svatebního slibu) patří mezi naše nejzávažnější činy.

Jen malinko přispíváme ze své strany k manželství Boha s námi. A to, co děláme, je pro naše dobro, Bůh  pro sebe nic nevyžaduje (jemu nemůžeme sloužit přímo jen skrze péči o jeho další děti a Ježíšovy sourozence).

K evangeliu.
Boží lid je od začátku veden k všímavosti vůči přízni Hospodina. Bůh je bohatý a bohatě - královsky nás obdarovává. Uznalý člověk žasne nad tím, jak nám Bůh slouží (zadarmo) a jak je bohatý.
Z toho vyrůstá naše vděčnost k Bohu (a dalším dárcům), touha napodobovat Boha (následovat Ježíše) a dobrořečit - dát najevo, že si obdarování vážíme.

Bůh nevyžaduje oběti. Těší jej naše obětavost (tím se mu trochu podobáme).
Základním projevem vděčnosti lidu Božího je dobrořečení.
Při velikonoční slavnosti Izraele se velice a především dobrořečilo.
Ježíš rodinnou velikonoční slavnost povýšil a jako rodinnou slavnost nám ji daroval.
První křesťané věděli, že základním a podstatným projevem naší vděčnosti je děkování - proto „Večeři Páně“ nazývali také „Eucharistie“ (díkůvzdání). [6]

V největší míře je hodno naší pozornosti, že Ježíš při velikonoční hostině nepoužil (ve své vyučovací lekci) obraz velikonočního beránka (ač se to nabízelo, ležel na stole).
Mluvil o chlebu a vínu. Nežehnal chléb a víno - dobrořečil nad nimi! (O rozdílu jsme už mluvili.)

Po lámání chleba všichni hodovali, jedli, pili, zpívali (žalmy) a z radosti nad přátelstvím Boha i mezi sebou) děkovali Hospodinu - dobrořečili.
I opakovaně děkovali, jak jim to z radosti přicházelo na mysl.
Tři hodiny slavili … (na slavnostech nespěcháme).
Poslední děkování bylo nad vínem.
Ježíš opět překvapil, vymyslel něco naprosto nového.

Vraťme se k prastarému rituálu lámání chleba. Nevíme, jak napoprvé rozuměli učedníci slovům svého Učitele: „Toto je mé tělo“. (My to léta zkoumáme)
Zřejmě vícekrát říkal: „Já jsem chléb z nebe“ (např. J 6. kap.) a učedníci se mohli ptát, co tím myslí. 
Rozlámání chleba bylo názorné. Nám jsou známa důvěrná Ježíšova slova: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele (žije pro své přátele)“. [7]

O Krvi Páně mluvíváme - je nám transfůzí Ducha.

Pokračování za týden.

---

[1] Co pro každého z nás Ježíšova Hostina znamená?
Jak ji rozumím, co si odnáším? Jak z ní žiju?
Po pěkném koncertu děkujeme účinkujícím, pochvalujeme si dobrý film a povídáme si o něm s druhými.
Dobré jídlo oceníme, děkujeme ji a ptáme se, zda si můžeme přidat?
Jak jsme nadšeni z Večeře Páně? Na konci sice říkáme: „Bohu díky“, ale jaký při tom máme pocit?
Jak se cítíme před Ježíšem? Víme, že vzkříšený Ježíš může být mezi námi, jak se asi mezi námi cítí.    

[2] Po řadu staletí se lidé báli - pro svou hříšnost- přistupovat k Ježíšově Hostině. (O podávání pod obojím ani nemluvě.) Duchovenstvo - místo aby opustili nesrozumitelnou latinu a vysvětlovali  lidem Ježíšův záměr Hostiny (že je hostinou pro hříšníky, pokrmem a lékem k Ježíšově způsobu života) - vymyslelo „pozdvihování“, aby Tělo Páně a kalich Páně lidé alespoň viděli. Duchovenstvo říkalo věřícím, že ze „Svaté Hostie“ se šíří paprsky milosti. A tak lidé obíhali kostely, aby stihli co nejvíce „pozdvihování“ a získali z toho co nejvíce „milostí“.
Místo pozvání k Hostině duchovní zavedli svátek „Božího těla“ a monstranci. Místo pozvání k Ježíšovu Stolu, nosili Tělo Páně po ulicích a zavedli čtvero požehnání s „Nejsvětější Svátostí Oltářní“.
Nedovolili bychom si hladovým místo jídla nabízet video o hostině; připadalo by nám to cynické. (Lidovou zbožnost dodneška obhajujeme.)
Dodneška hříšným lidem doporučujeme „duchovní svaté přijímání“ (rád bych se teologů“ zeptal, zda hříšník může Ježíše přijímat, a jak lze jídlo nahradit zbožnou podívanou). 
Dodneška lze někde vidět, jak z květin pro „eucharistický ý průvod“ vytvářejí koberec z květin  - snad Bůh zalíbení z utrhaných hlaviček květin?
Mohl bych vyprávět, jak u nás došlo k obnovení božítělového průvodů. Kdo nepokročil v porozumění Ježíšově Hostině, nabízí druhým jen to, co sám zná. Teologie českých teologů (Antonína Mandla, Josefa Zvěřiny, Josefa  Ondoka, Václava Dvořáka a dalších „muklů“, jejichž teologie byla protříbena jako zlato v ohni mnohaletých kriminálů.    

[3] Boží smlouva je jiná než naše smlouvy, Bůh zachovává svou věrnost i nám - nevěrným lidem.
Rodiče se také nezřeknou svých synům, kteří se za spáchané zločiny dostali do kriminálu; píší jim dopisy, posílají jim buchty, navštěvují je a povzbuzují je k nápravě.)
„Notářský zápis“ má v určitých dobách různou formu (jinak se uzavíraly smlouvy za Abraháma, jinak za Mojžíše, jinak dnes).

[4] Vztah rodičů k dětem je nerovnoměrný, ale manželství má být rovnoměrným vztahem.

[5] Bůh není jako čert v pohádkách, který od člověka vyžaduje, aby se mu upsal vlastní krví. Bůh nevyžaduje krev člověka, to Hitlerové všech dob potřebují krev lidí k uskutečnění svých zvrhlých mocenských plánů. 
Vysvětlovali jsme si význam krve u svatby, obřízky u ženicha a krev nevěsty, rituál obřízky v Izraeli, „Jsi můj ženich. Je to zpečetěno krví“.

[6] Pojmenování „mše“ je nejslabším a nejméně vyjadřujícím vyjádřením toho, co nám Ježíš při své Hostině nabízí.
„Jdeš na mši?“ „Nechodím na mši.“
Kdybychom říkali: „Jsem pozván nejvzácnějším přítelem na hostinu“, možná by to druhé zaujalo.

[7] To vám kladu na srdce, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
Vy jste moji přátelé, činíte-li to, co vám říkám. (J 15,12-14)