Slavnost Nesvětější Trojice

Už několikátá generace u nás nemá soustavnější náboženské vzdělávání - a je to na nás znát. [1]

Nejprve k jednotlivým čtením.
Vládcové, natož božstva,  s nevzdělanými poddanými nemluvili.
Nás Stvořitel vybavil do života tak, že mu můžeme v mnohém porozumět a být jeho „partnery“.
Přinejmenším od Abraháma se setkáváme s Hospodinem, který je už ve starší části Bible také nazýván Otcem.

Otázka: „Kdo a kým je Ježíš pro tebe v životě“, je důležitá, ovlivňuje náš život.
Ježíš sám, jeho život a jeho přátelé vypovídají, že je jinak Synem božím, než jsme my.

V evangeliu čteme: „ … někteří učedníci pochybovali“ (Ježíš se po vzkříšení ukazoval pokaždé v jiné podobě) - kdo při vyučování není pozorný, nemusí rozumět další vyučovací lekci (Písmo je Učením).
„Křtěte je ve jménu“ - je nezdařilou formulací.
Pokřtěný je a byl kdekdo. Pokřtění vojáci na obou stranách válečného pole se poslušně navzájem vraždili.
„Ponořujte je do jména, do lásky boží …“ - má jiný význam.
Jinak se odpovídá na otázku: „Jsi pokřtěn“?, a jinak na otázku: „Žiješ v boží Náruči“? („Jak se ti to líbí a jak tě to ovlivňuje v životě?“)
Kolika lidem se ti podařilo ukázat krásu boží Náruče?   

K druhému čtení.
Jinak se žije dětem milujících rodičů a jinak vyrůstají děti, které neznají své rodiče.
Dědí ten, kdo je „k práci“, kdo se vydařil. Nedospělý nemůže hospodařit. Neodpovědný vladař používá majetek třeba k válčení. Nehospodařit dobře s manželstvím je zlé.
Obsah věty: „Musíme trpět jako Kristus“, potřebujeme pečlivě zkoumat, jinak se vydáme trpkou a nebezpečnou cestou. [2]
Mnohé naše utrpení není nevyhnutelné, říká Písmo (např. Zj 1.-3. kap.), ale nás to mnoho nezajímá, jsme v něčem masochisté. Utrpení jsme raději prohlásili za záslužné a užitečné. [3]

Snažíme se promýšlet jednotlivé texty Písma, ale výpověď o Bohu Trojjediném v Písmu nenajdeme.
K porozumění obrazu Trojice můžeme dojít až po určitém souhrnném poznání.
V Písmu se nejprve mluví o Hospodinu, pak navíc o Ježíši jako Synu božím a nakonec o Duchu božím. Důležitá je návaznost boží výpovědi o sobě a naše porozumění klíčovým slovům.

Když mi někdo položí otázku, jak je to s Trojicí, ptám se: „Zajímá tě to? Jsi ochoten k tomu projít 30 vyučovacích lekcí?“ (Tak je to v každém poznávání, nejen ve fyzice nebo medicíně). 
Teologové, díky antické filosofii, došli k modelu Boha v Trojici.
Model je důležitý - jeho vypovídající hodnota má velký význam. Např. model atomu je nám užitečný, i když skutečnost uspořádání hmoty je jiná. Biblická výpověď o Bohu: „Otec, Matka, Ženich, Manžel, Král …“, je také „jen obrazem,“ a přesto je nám životně důležitý.
K „Trojici“ zopakuji to nejdůležitější pro náš život.

Bůh je naprosto jinou bytostí než člověk. Ale mnoho nám o sobě vypráví a my mu můžeme čím dál více rozumět.
Batole nemá ponětí o vnitřním životě rodičů. Přesto je schopné jim důvěřovat, poznávat je a mít je rádo.
Časem bude v poznávání růst a postupně vstupovat do světa dospělých.
Co se děje v hlavách dětí, partnerů, natož cizích lidí, nikdy nevíme úplně. Nebudeme nikdy (alespoň tady na zemi) úplně rozumět ani tomu, co se odehrává v nás. Přesto jsme schopni v lásce a porozumění s druhými žít.

Bůh nás „oslovil“ první, podobně rodič dítě. Na začátku dostáváme velký vklad péče a lásky, velký „kapitál“ k našemu hospodaření – k dávání. [4]
Oslovený je většinou schopný odpovědět. Milovaný může odpovědět láskou k milujícímu (láska dopřává druhému svobodu).

Z příkladu rodičů, z jednání Boha a Ježíše se nejprve učíme být dětmi svých rodičů a dětmi božími (stále se to učíme, i ve vztahu k rodičům - jednou o ně chceme umět pečovat třeba v jejich starobě a nemohoucnosti).
Postupně se (od rodičů, učitelů, dalších lidí a od Boha) učíme dospělosti - odpovědnosti nejen za sebe, ale v určité míře odpovědnosti za druhého, za druhé (za svět a boží království).  [5]

Láska volá po lásce.
Ve vztahu lásky toužíme co nejvíce porozumět druhému. (Stavět rozumové poznávání proti intuici a osvícení je nesmysl.)
K lásce patří ochota slyšení, odpověď, přijetí, spojení, následování.
Ovocem je důvěra, spolehnutí se a radost ze spolupráce, ze společného života, společné cesty.

Řeč s druhým a o druhém je projevem mého zájmu (lásky) o milovaného.

My, křesťané, slovem „víra“ míníme to, kým a čím žijeme.
Neznalost, předsudky, pověra, pomluva, strach, zbabělost, lhostejnost, lenost a hloupost ničí vztahy.
Proto se učíme přemýšlet, vzdělávat se, osvojovat si ctnosti a získávat dovednosti lásky.  
„Víra“ (důvěřující přístup k důvěryhodnému) není bezmyšlenkovitá, ale je projevem spravedlnosti, přitakáním Bohu (jeho přátelství) a samotným životem. Je osobním projevem. 
I Bůh touží být poznáván (nejen Bůh).
Láska touží po spočinutí u druhého, po porozumění a „splynutí.“

Vztah Boha k nám a náš vztah k němu prosvěcuje celý náš život. Přináší nám ty nejdůležitější hodnoty.
Smyslem našeho života je přátelství s Bohem a s lidmi.

Ceníme si poznávání Boha - který je Trojjediný. Je pro nás praktickým bohatstvím pro naše vztahy.

Duchu božímu jsem se nestihl věnovat, ale rozumíme slovům: „Jakého ducha jste? Přebývá ve vás a působí ve vás Duch Ježíšův?“ Nebo: „To je bezduché“.

V poznávání Boha se mu jen blížíme, ale kdo o poznávání stojí, bude mu jednou rozumět mnohem a mnohem víc než dosud. Už teď můžeme zakoušet velkou krásu z porozumění lidem i Bohu.
Kdo je „pracovitý,“ má se na co těšit, na zítřek i na velkou budoucnost bez konce.

---

[1] Oproti našemu velkému všeobecnému a odbornému vzdělání (o jakém se našim předkům ani nezdálo) jsme v náboženském poznání velice pod míru. Do osobní knihovny doporučuji např. „Zvěstování víry“ (Holandský katechismus), Josef Zvěřina: „Teologie Agapé“… Je dobré si tyto knihy občas znovu pročítat.  

[2] Kdo rozhoduje o utrpení? Vzpomínáte: „Syn člověka musí být vyvýšen“ (J 3,14) - to nepřikazuje Bůh, ani si to nepřeje, dokonce je proti. Ortel: „Ukřižuj ho!“, vynesl velekněz svobodně a při zdravém vědomí, a dav to řval svobodně. Bůh nevolá po krvi.
Ve světě bez Boha se nevyhneme utrpení (Evropa byla sice pokřtěná, ale nežila v Bohu. Její vládcové byli korunováni od arcibiskupa, a byli titulováni „Jejich Apoštolské Veličenstvo,“ ale  byli nezřídka vrahy a válečnými zločinci.

[3] Pro někoho je pohodlnější se litovat - protože dostal ve škole pětku, než aby se učil. Pro některé nezaměstnané je snadnější nadávat, než každý den vstávat do práce. 

[4] Některé děti jsou ale úplnými žebráky.
Zlo a hřích mají sociální rozměr: táhnou se do několika generací (špatná výchova, šikana, utiskování otroků, poddaných, vykořisťovaných …)

[5] Bez odvahy, pracovitosti a vytrvalosti - k dospělosti nikdo nedojde.