6. neděle velikonoční

Ve čtení z evangelia slyšíme další pokračování Ježíšovy poslední vyučovací lekce.
(Připomínám nešikovné pojmenování přikázání - místo: „zachovávejte má slova“.) [1]

O lásce míváme romantické představy (často si ji pleteme se zamilovaností).

To je skvělé, že jsme už 2 tisíce let učeni, z čeho a jak láska vzniká. (To je i nad všechnu psychologii.)
Tvůrce vymyslel nádherný program lásky.
Na začátku je nezištný vztah milujícího (Boha k člověku, rodiče k dítěti, přítele k druhému).
Milovaný může lásku opětovat. Není nucen (láska neporoučí).
Každý milující čin volá po dalším láskyplném jednání (na obou stranách).
Je krásné, že láska je často provázena i citem a radostí (Bůh je geniálním Tvůrcem).  

Ježíš nás miluje stejnou láskou, jako Otec miluje jeho.
Jsme dvojnásobně opečováváni láskou Otce i Syna. 

Láska se projevuje ochotou, obětavostí, zachováváním přání druhého.
I rodiče se snaží dětem předat to, co pokládají za důležité pro život.
Nejen rodič, každý máme představu o zachovávání toho, co rodiče svým dětem kladou na srdce.
Slova Otce i Ježíše jsou naprosto pravdivá a platná. Bůh nám neříká nic zbytečného, nebo nedokonalého).

Zachovávání Otcových slov je pro Ježíše radostí.
Čím víc poznáváme boží přátelství, tím raději na jeho slova dáme. 

Nemáme rádi mluvky a lichotníky, ale mnoho lidí má sklon v modlitbách a písních ujišťovat Boha o své lásce. Je to opovážlivé a neuctivé (i svatý Petr tuto chybu udělal, „dušoval“ se, že dá za Ježíše krk“), někdy dokonce prolhané.

„Zůstanou-li má slova ve vás“, jsme slyšeli před týdnem. Abychom porozuměli, co to znamená a jak je to závažné, je nezbytné si pročíst celou událost o Petrovi v Cézareji (Sk 10; Sk 11,1-18), ze samotného úryvku dnešního prvního čtení nic nepochopíme a nic se nenaučíme. [2] 

Ty, kteří zachovávají Ježíšova přání a jeho pokyny (na které se může spolehnout), - Ježíš nazývá svými přáteli.
Písmo říká: „Hospodin mluvil s Mojžíšem jako s přítelem“.

Je základní otázkou, zda toužíme, aby nás Ježíš nazval svými přáteli. Má to pro nás nějakou hodnotu?  

Zodpovězení této otázky je důležité. Pokorný člověk si ji klade.

To si pamatujme: mít někoho, kdo nás miluje je největším pokladem. A Bůh nás miluje absolutně. Milovat znamená - pro tebe mi není ničeho zatěžko.
Stále mluvíme jen o Ježíšově oběti, místo abychom se nechali unášet vědomím, že Ježíšovi v jeho lásce pro nás není ničeho zatěžko.

Pro Ježíše je radostí jednat podle Otcových přání (o přikázání není řeč) Otcova láska mu je nadevše. 

V druhém čtení čteme: „Zrozen z Boha je ten, kdo poznává boží lásku a odpovídá na ní svou láskou“. Vzpomínáte, jak Ježíš řekl Nikodémovi: „Je třeba, aby ses znovu narodil - z Boha“?   

Pro „poznávání“ Boha, potřebujeme nutně Ježíšovu výuku.

My jsme zbožnost zúžili jen na snahu nehřešit. Ale tím nesplňujeme podmínky, aby nás Ježíš mohl svými přáteli nazvat. Copak k pěknému manželství stačí jen nehřešit, neproviňovat se proti druhému?
Porovnejme si to - dopustil se snad Petr v Cézareji nějakého hříchu …?
Nehřešil, ale nejednal podle přání a pokynů svého Přítele.

Proto nám Ježíš říká: „Vy jste moji přátelé, pokud pracujete se mnou, nakolik jednáte podle mých slov, které vám svěřuji a kladu vám je na srdce.“

A opět nám nabízí kontrolu úrovně našeho vztahu k Bohu přes účinnost našich modliteb: „Otec vám dá vše, oč jej budete prosit „v mém jménu“ (to pro nás znamená podle Mistrových pokynů).
V jaké míře jsou naše modlitby vyslýchány? Jaké přátelství Ježíšovi projevujeme?

Máme dost primitivní představu o Bohu a o modlitbě. Místo úctyhodného setkávání se s Bohem cpeme Bohu množství svých slov. [3]
Porovnejme si vztah k Bohu s manželstvím.
Jak spolu komunikují dobří manželé? Nevyžadujeme od druhého vodopády slov. Samozřejmě, že spolu mluvíme, ale láska se projevuje tím, že tu jsme jeden pro druhého, snažíme se druhému dělat radost, pečovat o něj. To vyžaduje naslouchání, snahu o porozumění druhému a ochotu sloužit společně životu. [4]

V druhém čtení si, prosím, opravte: „Bůh poslal svého syna k usmíření nás hříšných“ (o „smírné oběti“ není v originále řeč, to si tam přidali naše překladatelé).

Až budete číst znovu první čtení (jedno přečtení je málo), všimněte si, že Duch boží sestoupil na Kornélia a jeho lidi dříve, než byli pokřtění.
(Mohl si to dovolit, ještě kodex církevního práva nestanovil, že biřmovat lze jen pokřtěné.)
Jiří Reinsberg říkával: „Nebraňme se průvanu Ducha svatého“ (ale to neříkejte bázlivým a zákoníkům).  

Vážíme si našich předků. Byli to slušní lidé, modlili se, snažili se nehřešit, řídili se Desaterem (což je málo), ale byli okradeni o poznání Boží lásky.
„Praktikujících“ křesťanů je u nás asi 5% z celkového počtu obyvatelstva.
Ale nesvítíme a nesolíme tak, jak bychom měli. (Do žádného jídla se nedává 5% soli z celkové váhy potraviny).
Potřebujeme objevit krásu Božího přátelství, pak se v nás třeba objeví touha jednat jako boží přátelé.
(Zatím jsme příliš zaměstnání nabídkami bohatého světa.)

---

[1] Otrokář přikazuje otrokům, na vojně nadřízený uděluje rozkazy, v zaměstnání majitel firny zadává podřízeným práci, ale v rodině a mezi přáteli si vycházíme navzájem vstříc bez příkazů.
Boží slovo má jedinečnou váhu, je projevem péče milujícího.    

[2] Ježíš apoštoly připravoval na missi k pohanům. Sám se některým pohanům věnoval - doplňte si kterým … 
Vysvětloval jim podstatu kultické nečistoty, co je „čisté“ a co „nečisté“ (co člověka znečisťuje).
Pověřil apoštoly hlásáním dobré zprávy mezi pohany (Mk 16,15) - budeme to opět číst o Slavnosti Nanebevstoupení Pána.
Ale Petr i apoštolové - po seslání Ducha svatého - se léta k pohanům nevydávali a jednali úplně proti Ježíšovu záměru - jakoby neslyšeli nebo zapomněli, co jim Ježíš kladl na srdce jako odkaz.  
Petr (při vidění, ve kterém se k němu snášelo cosi jako prostěradlo s různými živočichy) třikráte odporoval Ježíšově výzvě: „Petře, zabíjej a jez!“ („Ani za nic, Pane, v životě jsem neměl v puse vepřové.“  - „Petře, jak můžeš o něčem, co vyšlo z ruky Stvořitele říkat, že je to nečisté?“)
(My označení něčeho za „nečisté“ vůbec nerozumíme - nejsme Ježíšovými učedníky. Za „nečisté“ jsme pouze bláhově vydávali mnoho ze sexuality.)

[3] Jedna polská židovka se za války vydávala za Polku. Jednou při kontrole ji esesák nevěřil, že je Polka: „Řekni modlitbu ,Zdrávas Maria´! Uměla ji, ale esesák vítězně řekl: „Jsi židovka! Modlíš se židovsky!“ Slova modlitby totiž odříkávala pomalu a přemýšlela o nich. Katolíci se modlí rychle (často bez přemýšlení).
(Za minulého režimu jsme poslouchali „Rádio Vatikán“ a já jsem byl překvapen, jak rychle se italské sestřičky modlí růženec - „jak z kulometu“.)  

[4] Pracovat společně pro boží království uspořádáním vztahů podle Ježíšových pokynů.