Velký Pátek
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 18,22-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 52,13-53,12
Datum: 30. 3. 2018
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 18,22-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 52,13-53,12
; Žid 4,14-16
; 5:7-9; J 18,1-19,42
Datum: 30. 3. 2018
Ježíšovy poslední Velikonoce žádnou slávou nebyly.
Násilná smrt není nikdy slavná. Smrt neoslavujeme, oslavujeme obětavost a statečnost lidí.
Ukřižování bylo největším potupením. Ježíše oslavil Otec až po svátcích, v ránu pracovního dne.
Co a jak slavíme my?
Hospodin o lidi pečuje od začátku. Mnohokráte je zachraňoval - nejen Izraelity - z velikých neštěstí.
Když Izraelité zabředli do další zvrhlosti - do strašné náboženské pýchy - a neposlouchali už ani proroky, poslal k nim svého syna. [1]
Z dějin lidstva známe mnoho případů špatného jednání diktátorů a násilníků.
(Jaké vzory měl asi Hitler, Stalin, jaké má Putin a jiní vykutálení vůdcové?)
Že by se ale zločinně zachovali náboženští představení a zbožní lidé, to bychom se ani neodvažovali pomyslet. [2]
Ale Ježíš není naivní: „Mesiáš bude odpraven, jako největší zločinec, jako odporný had - aby už nikoho nesváděl.“
Nevěřili mu. Jejich představa o nedotknutelném Mesiáši byla tak velká, že i apoštolové, když byl Ježíš zatčen, přestali věřit, že je Mesiášem. (srv. Lk 24,19-21
V takových situacích naše upřímné výlevy víry („Ty jsi Mesiáš syn živého Boha“, „V tebe věřím, doufám a nejvýše miluji“, „S tebou půjdu i na smrt“ …) zmizí jako loňský sníh.
Až nad zkrvavenou a prokletou mrtvolou si někteří poctivci konečně přiznali svůj podíl viny. [3]
Nejstrašnější je, že jsme sice zakázali křižování, ale stále jsou miliony a miliony lidí pošlapávány.
Je spravedlivé stojím-li před křížem s vědomím, že nejsem lepší než svatí apoštolové.
Vím, že jsem někdy nejednal tak spravedlivě a statečně jak bych si předtím přál.
A nevím, jak bych se zachoval při mučení a hrozbě smrti.
Proto prosíme: „Otče, chraň nás před pokušením a pomáhej nám, aby nad námi nezvítězilo zlo. Prosíme Tě, Bože, pomáhej mně, abych se stavěl proti zlu okolo mne i ve mně.“
Velkopáteční nářky, které čteme před vystavenou šibenicí kříže, nejsou Ježíšovými slovy. Ale vedou nás k rozhodnutí, že si budeme více pěstovat svou statečnost a učit se - krok za krokem - zastávat se pronásledovaných, pravdy a spravedlnosti.
Při ranním přežehnáváním se tím strašným znamením kříže [4] budu prosit: „Bože, zbabělost a lhostejnost je odporná, pomoz mi, abych dnes nikomu neubližoval a dovedl se zastat ubližovaných!“
Překvapivá je naše častá nesnášenlivost k těm, kteří o Bohu mluví jinak než my nebo k těm, kteří nás převyšují. Ale ještě silnější je Boží láska k nám - hříšníkům.
Ježíš nám nic nevyčítá. Opět jsme překvapeni, že po „velkopátečních výčitkách“ nás Ježíš zve ke své hostině.
Včera jsem říkal o Ježíšově velikonoční hostině: Ježíšovo dobrořečení Otci je jeho prvním konáním. Druhým je jeho hostina pro přátele.
(Jako Ježíš vložil do dobrořečení všechnu svou lásku k Otci, tak i nám projevuje svou lásku až do krajnosti.)
Při křtu jsme o sobě od Boha slyšeli: „Jsi mou milovanou dcerou, synem navždy“. Tak veliké vyznání je třeba opatrovat. [5]
K Ježíšově hostině je navždy zván ten, kdo patří do (množiny) jeho nevěsty.
„Vezměte a jezte. Toto je moje „tělo“, které pro vás a za vás dává.“
Tím, co konzumuješ, tím se stáváš. S kým se přátelíš, kým se necháš ovlivňovat, tomu se budeš podobat.
Nekoušeme Ježíšovo maso (jako vepřové nebo jehněčí), a přesto se nám Ježíš dává.
Vyživuje nás svým slovem (svou moudrostí), svým přátelstvím a proměňuje nás na jeho nové tělo ochotné se vydávat na záchranu lidí.
„Vezměte a pijte z poháru mou krev (krev je symbolem Ducha). Tu nevylévám na oltář k usmíření božího hněvu nebo vašich hříchů, ale nabízím ji pro vás, do vás (Otec nic takového nepije a nepotřebuje).“
Ano, moje krev byla vylita na odpuštění vašich hříchů - dokud jste neprolili mou krev, nevěřili jste, že jste schopni se přidat k ničícímu zlu. Konečně v sobě rozpoznáváte svůj jed a můžete být ode mne vyléčeni a zachráněni.
Jako nemocnému vyměňujete jeho krev za zdravou, jako zraněnému doplňujete jeho krev, tak vám já nabízím transfúzi svého Ducha (tu Otec nepotřebuje, on sám je plný Ducha a svým Duchem obdarovává nás).
Přijďte, abyste nebyli „chudokrevní“, neměli mdlého ducha, kdykoliv si přijďte ode mne načerpat a doplnit patřičnou hladinu mého Ducha. Pak budete schopni dávat svou novou „krev“ za ty v nouzi.
Víte, že rád mluvím o Boží náruči. Když se vaše dítě narodilo, dali jste je mamince do náruče ...
Jak se časem naučilo používat ručičky, začalo se vás vaše dítě držet okolo krku. Ptávám se vás, jaký to je pocit, když se vaše dítě rozběhne do vaší náruče a obejme vás, ne kvůli tomu, aby nespadlo, ale z radosti … To je obraz opětované lásky.
Ježíš nás nenechává nás stát na hanbě. Je pevný (nerozmazluje nás), ale je nesmírně laskavý a taktní.
Hříšníka objímá - jako otec marnotratného, zkrachovaného syna, vracejícího se domu).
Po té, co jsme přiznali svou bídu - se smíme nechat Ježíšem obejmout. A můžeme mu dát ruce okolo jeho krku.
Na Velký pátek neslavíme s Ježíšem jeho dobrořečení Otci - eucharistii. Otec bez našeho dobrořečení do nedělního rána „vydrží“. Otec není potřebný.
Ale Ježíš ví, jak jsme my potřební. Nemůže vydržet do nedělního rána - nabízí nám (přiznávajícím si svou vinu nebo sklon ohrožovat druhé) svou utěšující, konejšivou náruč.
Můžeme jeden druhému blahopřát k tak krásnému příteli a manželovi.
[1] Ježíš jednou vyprávěl prorocké podobenství: „…když vinaři se služebníky majitele vinice opětovně zločinně naložili, poslal k nim majitel svého syna: „Řekl si: ,Na mého syna budou mít přece ohled!´“. (Mt 21,33n
[2] „Co je pravda, to je pravda“, říkali zbožní a slušní lidé, „nikdy nebyla jeruzalémská svatyně velkolepější než za velikého budovatele Heroda. Nikdy nepřicházelo více poutníků do Jeruzaléma, než za velekněze Annáše a Kaifáše. Nikdy předtím nebylo kněžstvo tak bohaté.“
Farizeové byli opojení vlastními teologickými znalostmi, náboženskou horlivostí a spolu se saduceji byli hrdí na dokonalosti církevního práva a úroveň izraelského soudnictví. „Chrám“ byl pokládán za osmý div světa a pravidla Velkého sanhedrinu (nejvyššího soud Izraele) dodneška obdivujeme.
[3] Nejtěžší zločinci se neobrátili. Tak je to vždy.
„Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“ (Lk 13,20n
Apoštolové a Nikodém si přiznali svou zbabělost, Petr své zapření, lotr po pravici vyznal své zločiny. Ti se obrátili o pomoc k Ježíšovi. Škoda, že Jidáš po přiznání zrady, neučinil ten další krok …
[4] Kreslíme-li na sobě znamení kříže, připomínáme si, jak velká je Boží láska a věrnost k nám. A jak krutá dokáže být naše náboženská pýcha a nenávist.
[5] „Představte si holky, co mně můj manžel řekl“, svěřuje se nevěsta:
„Já se ti odevzdávám a přijímám tě za manželku.
Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost.
Že tě nikdy neopustím
a ponesu s tebou všechno dobré a zlé až do smrti.“
K udržení přátelství, k vybudování manželství a ve vztahu s Bohem je třeba práce obou partnerů.
Násilná smrt není nikdy slavná. Smrt neoslavujeme, oslavujeme obětavost a statečnost lidí.
Ukřižování bylo největším potupením. Ježíše oslavil Otec až po svátcích, v ránu pracovního dne.
Co a jak slavíme my?
Hospodin o lidi pečuje od začátku. Mnohokráte je zachraňoval - nejen Izraelity - z velikých neštěstí.
Když Izraelité zabředli do další zvrhlosti - do strašné náboženské pýchy - a neposlouchali už ani proroky, poslal k nim svého syna. [1]
Z dějin lidstva známe mnoho případů špatného jednání diktátorů a násilníků.
(Jaké vzory měl asi Hitler, Stalin, jaké má Putin a jiní vykutálení vůdcové?)
Že by se ale zločinně zachovali náboženští představení a zbožní lidé, to bychom se ani neodvažovali pomyslet. [2]
Ale Ježíš není naivní: „Mesiáš bude odpraven, jako největší zločinec, jako odporný had - aby už nikoho nesváděl.“
Nevěřili mu. Jejich představa o nedotknutelném Mesiáši byla tak velká, že i apoštolové, když byl Ježíš zatčen, přestali věřit, že je Mesiášem. (srv. Lk 24,19-21
)
V takových situacích naše upřímné výlevy víry („Ty jsi Mesiáš syn živého Boha“, „V tebe věřím, doufám a nejvýše miluji“, „S tebou půjdu i na smrt“ …) zmizí jako loňský sníh.
Až nad zkrvavenou a prokletou mrtvolou si někteří poctivci konečně přiznali svůj podíl viny. [3]
Nejstrašnější je, že jsme sice zakázali křižování, ale stále jsou miliony a miliony lidí pošlapávány.
Je spravedlivé stojím-li před křížem s vědomím, že nejsem lepší než svatí apoštolové.
Vím, že jsem někdy nejednal tak spravedlivě a statečně jak bych si předtím přál.
A nevím, jak bych se zachoval při mučení a hrozbě smrti.
Proto prosíme: „Otče, chraň nás před pokušením a pomáhej nám, aby nad námi nezvítězilo zlo. Prosíme Tě, Bože, pomáhej mně, abych se stavěl proti zlu okolo mne i ve mně.“
Velkopáteční nářky, které čteme před vystavenou šibenicí kříže, nejsou Ježíšovými slovy. Ale vedou nás k rozhodnutí, že si budeme více pěstovat svou statečnost a učit se - krok za krokem - zastávat se pronásledovaných, pravdy a spravedlnosti.
Při ranním přežehnáváním se tím strašným znamením kříže [4] budu prosit: „Bože, zbabělost a lhostejnost je odporná, pomoz mi, abych dnes nikomu neubližoval a dovedl se zastat ubližovaných!“
Překvapivá je naše častá nesnášenlivost k těm, kteří o Bohu mluví jinak než my nebo k těm, kteří nás převyšují. Ale ještě silnější je Boží láska k nám - hříšníkům.
Ježíš nám nic nevyčítá. Opět jsme překvapeni, že po „velkopátečních výčitkách“ nás Ježíš zve ke své hostině.
Včera jsem říkal o Ježíšově velikonoční hostině: Ježíšovo dobrořečení Otci je jeho prvním konáním. Druhým je jeho hostina pro přátele.
(Jako Ježíš vložil do dobrořečení všechnu svou lásku k Otci, tak i nám projevuje svou lásku až do krajnosti.)
Při křtu jsme o sobě od Boha slyšeli: „Jsi mou milovanou dcerou, synem navždy“. Tak veliké vyznání je třeba opatrovat. [5]
K Ježíšově hostině je navždy zván ten, kdo patří do (množiny) jeho nevěsty.
„Vezměte a jezte. Toto je moje „tělo“, které pro vás a za vás dává.“
Tím, co konzumuješ, tím se stáváš. S kým se přátelíš, kým se necháš ovlivňovat, tomu se budeš podobat.
Nekoušeme Ježíšovo maso (jako vepřové nebo jehněčí), a přesto se nám Ježíš dává.
Vyživuje nás svým slovem (svou moudrostí), svým přátelstvím a proměňuje nás na jeho nové tělo ochotné se vydávat na záchranu lidí.
„Vezměte a pijte z poháru mou krev (krev je symbolem Ducha). Tu nevylévám na oltář k usmíření božího hněvu nebo vašich hříchů, ale nabízím ji pro vás, do vás (Otec nic takového nepije a nepotřebuje).“
Ano, moje krev byla vylita na odpuštění vašich hříchů - dokud jste neprolili mou krev, nevěřili jste, že jste schopni se přidat k ničícímu zlu. Konečně v sobě rozpoznáváte svůj jed a můžete být ode mne vyléčeni a zachráněni.
Jako nemocnému vyměňujete jeho krev za zdravou, jako zraněnému doplňujete jeho krev, tak vám já nabízím transfúzi svého Ducha (tu Otec nepotřebuje, on sám je plný Ducha a svým Duchem obdarovává nás).
Přijďte, abyste nebyli „chudokrevní“, neměli mdlého ducha, kdykoliv si přijďte ode mne načerpat a doplnit patřičnou hladinu mého Ducha. Pak budete schopni dávat svou novou „krev“ za ty v nouzi.
Víte, že rád mluvím o Boží náruči. Když se vaše dítě narodilo, dali jste je mamince do náruče ...
Jak se časem naučilo používat ručičky, začalo se vás vaše dítě držet okolo krku. Ptávám se vás, jaký to je pocit, když se vaše dítě rozběhne do vaší náruče a obejme vás, ne kvůli tomu, aby nespadlo, ale z radosti … To je obraz opětované lásky.
Ježíš nás nenechává nás stát na hanbě. Je pevný (nerozmazluje nás), ale je nesmírně laskavý a taktní.
Hříšníka objímá - jako otec marnotratného, zkrachovaného syna, vracejícího se domu).
Po té, co jsme přiznali svou bídu - se smíme nechat Ježíšem obejmout. A můžeme mu dát ruce okolo jeho krku.
Na Velký pátek neslavíme s Ježíšem jeho dobrořečení Otci - eucharistii. Otec bez našeho dobrořečení do nedělního rána „vydrží“. Otec není potřebný.
Ale Ježíš ví, jak jsme my potřební. Nemůže vydržet do nedělního rána - nabízí nám (přiznávajícím si svou vinu nebo sklon ohrožovat druhé) svou utěšující, konejšivou náruč.
Můžeme jeden druhému blahopřát k tak krásnému příteli a manželovi.
[1] Ježíš jednou vyprávěl prorocké podobenství: „…když vinaři se služebníky majitele vinice opětovně zločinně naložili, poslal k nim majitel svého syna: „Řekl si: ,Na mého syna budou mít přece ohled!´“. (Mt 21,33n
)
[2] „Co je pravda, to je pravda“, říkali zbožní a slušní lidé, „nikdy nebyla jeruzalémská svatyně velkolepější než za velikého budovatele Heroda. Nikdy nepřicházelo více poutníků do Jeruzaléma, než za velekněze Annáše a Kaifáše. Nikdy předtím nebylo kněžstvo tak bohaté.“
Farizeové byli opojení vlastními teologickými znalostmi, náboženskou horlivostí a spolu se saduceji byli hrdí na dokonalosti církevního práva a úroveň izraelského soudnictví. „Chrám“ byl pokládán za osmý div světa a pravidla Velkého sanhedrinu (nejvyššího soud Izraele) dodneška obdivujeme.
[3] Nejtěžší zločinci se neobrátili. Tak je to vždy.
„Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“ (Lk 13,20n
)
Apoštolové a Nikodém si přiznali svou zbabělost, Petr své zapření, lotr po pravici vyznal své zločiny. Ti se obrátili o pomoc k Ježíšovi. Škoda, že Jidáš po přiznání zrady, neučinil ten další krok …
[4] Kreslíme-li na sobě znamení kříže, připomínáme si, jak velká je Boží láska a věrnost k nám. A jak krutá dokáže být naše náboženská pýcha a nenávist.
[5] „Představte si holky, co mně můj manžel řekl“, svěřuje se nevěsta:
„Já se ti odevzdávám a přijímám tě za manželku.
Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost.
Že tě nikdy neopustím
a ponesu s tebou všechno dobré a zlé až do smrti.“
K udržení přátelství, k vybudování manželství a ve vztahu s Bohem je třeba práce obou partnerů.