Květná neděle
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 50,4-7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mk 11,1-10
Datum: 25. 3. 2018
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 50,4-7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mk 11,1-10
; Iz 50,4-7
; Flp 2,6-11
; Mk 14,1-15,47
Datum: 25. 3. 2018
Tady na zemi žijeme mezi
početím a smrtí. Svět se lepší, ale stále je mnoho zla ve
světě. V našem století můžeme v životě
ovlivnit více věcí než lidé dřív.
Hospodin nám přichází na pomoc. Možná jinak. Než bychom si přáli. Děti také na rodičích škemrají o kdeco.
Veřejnosti zbyl z Velikonoc jen malinký folklorní ostrůvek.
Nám hrozí, že Velikonoce opředeme zlatou, posvěcenou pavučinou.
Pašije rychle přetrpíme a pak se rychle klaníme. [1]
K prvnímu čtení.
Izrael přijal s nadšením, obdivem a vděčností nabídku Boha k přátelství (tak velkému, že bylo přirovnáno k manželství.
Vícekráte se i v Izraeli stalo, že i „manželství“ s Bohem nám může zevšednět víc než k odcizení…
K druhému čtení.
Kolik statečných se už postavilo a staví proti zlu?
Křižování nekončí. Pašije ukazují dvě strany: většinu a menšinu pronásledovaných. Ta první často vyhrává. [2]
Statečných je stále nedostatek.
Znovu se pokoušíme dětem říkat, proč Ježíš přistoupil na svou smrt. [3]
Ježíši velice vadí, když jeho Otec - Bůh - je líčen jako necitelný vládce. Vadí mu, když někdo ztěžuje druhému setkání s božím milosrdenstvím. [4]
Ježíš nás varuje: „Bez boží pomoci jsi nebezpečný druhým“.
Na která Ježíšova varování z evangelia si vzpomínáte?
Nevěřili mu. A pak se to stalo. [5]
Ježíš na kříž nešel z poslušnosti, ale z touhy přivést nás k Otci.
Abychom nahlédli svou nebezpečnou náboženskou pýchu (rodící touhu po moci, nesnášenlivost a nenávist), přestal se Ježíš skrývat a bránit. Došlo na jeho slova - zbožní zavraždili Mesiáše (měli jinou představu o světci). [6]
Nenávist z něčeho vyrůstá …
Někteří „jen“ pomluvali, někteří pouze mlčeli.
Záchrana „Izraele“, „synagogy“ (církve) je pro některé nade vše. „Je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ“, řekl velekněz. (J 11,50
„Dej milost (vrahu) Barabášovi, Kajínkovi!“
„Novináři jsou škodná, jejich počet je třeba snížit“, pravil M. Z. Putinovi.
Někdy se zdá hnusný sen, že budu mučen. Vždy jsem se včas probudil.
Máme někoho, s kým se můžeme bavit, jak se připravit, abych neuhnul a nesehnul se?
[1] „Dobrořečíme Ti, Pane Ježíši, neboť jsi svým křížem zachránil svět“. Kdybychom říkali alespoň „láskou zachránil“. Jako ministranti jsme chodili „klapat“ a klečet v getsemanské zahradě a pak u „božího hrobu“. Nevedli nás k přemýšlení a sami jsme nepřišli na tu nepečlivou formulaci (Bůh nezemřel a nemá hrob). Upřímně jsme líbali rány na krucifixu, ale bylo to málo.
[2] Nemuseli jsme čekat na hrůzná selhání mnohých ve 20. století a na experimenty psychologů, potvrzujících, že v určitých tlacích většina selže. Ježíšovy Velikonoce nám nastavily zrcadlo a Ježíšova modlitba nám ukazuje východisko. Slova: „Neuveď nás do pokušení a zbav nás od zlého“, nemá úkolovat Boha, ale vede nás k činu, promýšlíme, co máme dělat, abychom neselhali.
Dva případy židovských kluků.
„Dostavte se v 10 hod. na nádraží. S sebou věci do 50 kg.“ Sousedi se za záclonami dívali na odcházející … Odpoledne, půl hodiny před odjezdem transportu, přiběhl za patnáctiletým Arnoštem Lustigem jeho mladší kamarád. „Co tu děláš, poloviční židé nebyli povoláni“, ptal se jej Arnošt. - „Nemohl jsem tě nechat odjet samotného“. (V Osvětimi kamarád neprošel selekcí. Ukradli mu jméno, rodinu, šaty, boty, vlasy i hrob, vyletěl komínem.)
Vlakem vezli vězně z Osvětimi do Německa na práci. Při dlouhém čekání na jednom nádraží jeden z party na smrt vyhladovělých vylosoval pokus o získání chleba z vagónu s chlebem. Spočítali, jak dlouho trvá strážnému, než obejde vlak ze zadní strany. Arnošt se zdržel - chleba byl až na dně vagónu a voják jej přistihl. Arnošt chtěl hodit chléb kamarádům, ale chytli jej jiní vězňové, v okamžiku chléb roztrhali a spolykali. „Dej sem chleba“, řval esesák a mířil na Arnošta pistolí. Kamarád skočil a strčil hlavu mezi ústí pistole a Arnošta. „Svině židovská“, ulevil si nacista, ale - ohromen statečností kluka - spoušť nestiskl …
[3] Ježíšovi se příčilo, když zbožní líčili jeho Otce jako necitlivého vládce. Vadilo mu, když člověku, kterého Bůh vyhledává, někdo ztěžuje setkání s božím milosrdenstvím. Zastával se Otce i lidí. Stálo ho to život.
Namítali mu: „Kritizuj hříšníky, ne nás. My jsme synové Abraháma, horlivě dodržujeme mnoho náboženských předpisů. Ty jich mnoho porušuješ, pohybuješ se mezi pochybnými existencemi a vysmíváš se naši zbožnosti.“
Vyprávíme dětem, že si v něčem nad míru důvěřujeme.
Výsadkář Josef Čurda i apoštol Petr byli upřímně přesvědčení, že neselžou.
„Odevzdávám se své manželce a přijímám ji za manželku. Budu o ni pečovat víc, než její rodiče, chci být až do smrti jejím nejvíce milujícím člověkem.“
„Půjčené peníze vrátím.“
„To a to, by můj kluk neudělal.“
[4] „Bourá naši správnou představu o Bohu, kterou jsme si pracně vytvořili. Nabourává kázeň: v sobotu se nesmí vydrolovat zrna z klasů nebo uzdravovat, cizoložnice se mají kamenovat (nesmějí ke Stolu Páně), Samaritáni a pohani patří do pekla, církevní představené je třeba vždy poslouchat a ne kritizovat.“
[5] Větším dětem už vysvětlujeme, že v něčem sami sebe velice přeceňujeme. „To, co se děje v Hitlerově Německu, by se u nás nikdy nemohlo stát“, tvrdili před r. 1938 naši předkové.
Němci v Lidicích povraždili 340 lidí. Nikdo si neuměl představit, že by po válce naši lidé bez soudu mučili a zabíjeli Sudetské Němce. Podle vyšetřovací komise bylo v Postoloprtech na konci května 1945 československými vojáky zavražděno 2300 sudetských Němců, včetně žen a děti. (Jan Vávra: „ Husité u Postoloprt.“)
Někteří naši současníci dodneška prohlašují: „Odsouzení lidé v 50. letech nebyli nevinní, přiznali se ke svým zločinům“.
Kriminálníci jsou přesvědčení, že jsou lepší než lidi venku.
[6] Kdekdo se klaní druhým (z různých důvodů) … Bůh říká klanícímu se: „Nejvíce mě potěší, budeš-li se zajímat o to, co říkám, přijmeš-li mé přátelství a budeš-li se mnou pracovat pro lepší svět.“
Urážku slabšího čřasto trestáme Vůči slabším se urážíme snadněji (např. Jeho katolické Apoštolské Veličenstvo vyhlásilo Srbům válku, aby byla smyta prolitá krev následníka trůnu).
Pohanská představa líčí Boha, který je urážen každým naším hříchem.
Bůh není mstivý, ani se neuráží, Ježíš nebyl ukřižován za dětské sexuální hry ani za roztržitou modlitbu.
K umučení jej dostal hřích náboženské nesnášenlivosti a nenávisti.
[7] Tak se to opakuje od proroků až R. Bezáka. Učitelský úřad a neposkvrněná pověst Římské kurie je důležitější než názory Ježíše.
„Náboženství ve službě moci - to je nejnestydatější pokušení, strašné dílo zaslepenosti zlem, zapletenosti do zkázy. Sahat po božím jménu, po náboženských představách a pozicích, aby se tak získala moc nad jinými.“ (Bernhard Häring: „Jde to i jinak“)
Přiznat vraždy ideových a náboženských odpůrců často dlouho trvá, některé nebyly nikdy vyšetřeny.
Hospodin nám přichází na pomoc. Možná jinak. Než bychom si přáli. Děti také na rodičích škemrají o kdeco.
Veřejnosti zbyl z Velikonoc jen malinký folklorní ostrůvek.
Nám hrozí, že Velikonoce opředeme zlatou, posvěcenou pavučinou.
Pašije rychle přetrpíme a pak se rychle klaníme. [1]
K prvnímu čtení.
Izrael přijal s nadšením, obdivem a vděčností nabídku Boha k přátelství (tak velkému, že bylo přirovnáno k manželství.
Vícekráte se i v Izraeli stalo, že i „manželství“ s Bohem nám může zevšednět víc než k odcizení…
K druhému čtení.
Kolik statečných se už postavilo a staví proti zlu?
Křižování nekončí. Pašije ukazují dvě strany: většinu a menšinu pronásledovaných. Ta první často vyhrává. [2]
Statečných je stále nedostatek.
Znovu se pokoušíme dětem říkat, proč Ježíš přistoupil na svou smrt. [3]
Ježíši velice vadí, když jeho Otec - Bůh - je líčen jako necitelný vládce. Vadí mu, když někdo ztěžuje druhému setkání s božím milosrdenstvím. [4]
Ježíš nás varuje: „Bez boží pomoci jsi nebezpečný druhým“.
Na která Ježíšova varování z evangelia si vzpomínáte?
Nevěřili mu. A pak se to stalo. [5]
Ježíš na kříž nešel z poslušnosti, ale z touhy přivést nás k Otci.
Abychom nahlédli svou nebezpečnou náboženskou pýchu (rodící touhu po moci, nesnášenlivost a nenávist), přestal se Ježíš skrývat a bránit. Došlo na jeho slova - zbožní zavraždili Mesiáše (měli jinou představu o světci). [6]
Nenávist z něčeho vyrůstá …
Někteří „jen“ pomluvali, někteří pouze mlčeli.
Záchrana „Izraele“, „synagogy“ (církve) je pro některé nade vše. „Je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ“, řekl velekněz. (J 11,50
; J 18,14
) [7]
„Dej milost (vrahu) Barabášovi, Kajínkovi!“
„Novináři jsou škodná, jejich počet je třeba snížit“, pravil M. Z. Putinovi.
Někdy se zdá hnusný sen, že budu mučen. Vždy jsem se včas probudil.
Máme někoho, s kým se můžeme bavit, jak se připravit, abych neuhnul a nesehnul se?
[1] „Dobrořečíme Ti, Pane Ježíši, neboť jsi svým křížem zachránil svět“. Kdybychom říkali alespoň „láskou zachránil“. Jako ministranti jsme chodili „klapat“ a klečet v getsemanské zahradě a pak u „božího hrobu“. Nevedli nás k přemýšlení a sami jsme nepřišli na tu nepečlivou formulaci (Bůh nezemřel a nemá hrob). Upřímně jsme líbali rány na krucifixu, ale bylo to málo.
[2] Nemuseli jsme čekat na hrůzná selhání mnohých ve 20. století a na experimenty psychologů, potvrzujících, že v určitých tlacích většina selže. Ježíšovy Velikonoce nám nastavily zrcadlo a Ježíšova modlitba nám ukazuje východisko. Slova: „Neuveď nás do pokušení a zbav nás od zlého“, nemá úkolovat Boha, ale vede nás k činu, promýšlíme, co máme dělat, abychom neselhali.
Dva případy židovských kluků.
„Dostavte se v 10 hod. na nádraží. S sebou věci do 50 kg.“ Sousedi se za záclonami dívali na odcházející … Odpoledne, půl hodiny před odjezdem transportu, přiběhl za patnáctiletým Arnoštem Lustigem jeho mladší kamarád. „Co tu děláš, poloviční židé nebyli povoláni“, ptal se jej Arnošt. - „Nemohl jsem tě nechat odjet samotného“. (V Osvětimi kamarád neprošel selekcí. Ukradli mu jméno, rodinu, šaty, boty, vlasy i hrob, vyletěl komínem.)
Vlakem vezli vězně z Osvětimi do Německa na práci. Při dlouhém čekání na jednom nádraží jeden z party na smrt vyhladovělých vylosoval pokus o získání chleba z vagónu s chlebem. Spočítali, jak dlouho trvá strážnému, než obejde vlak ze zadní strany. Arnošt se zdržel - chleba byl až na dně vagónu a voják jej přistihl. Arnošt chtěl hodit chléb kamarádům, ale chytli jej jiní vězňové, v okamžiku chléb roztrhali a spolykali. „Dej sem chleba“, řval esesák a mířil na Arnošta pistolí. Kamarád skočil a strčil hlavu mezi ústí pistole a Arnošta. „Svině židovská“, ulevil si nacista, ale - ohromen statečností kluka - spoušť nestiskl …
[3] Ježíšovi se příčilo, když zbožní líčili jeho Otce jako necitlivého vládce. Vadilo mu, když člověku, kterého Bůh vyhledává, někdo ztěžuje setkání s božím milosrdenstvím. Zastával se Otce i lidí. Stálo ho to život.
Namítali mu: „Kritizuj hříšníky, ne nás. My jsme synové Abraháma, horlivě dodržujeme mnoho náboženských předpisů. Ty jich mnoho porušuješ, pohybuješ se mezi pochybnými existencemi a vysmíváš se naši zbožnosti.“
Vyprávíme dětem, že si v něčem nad míru důvěřujeme.
Výsadkář Josef Čurda i apoštol Petr byli upřímně přesvědčení, že neselžou.
„Odevzdávám se své manželce a přijímám ji za manželku. Budu o ni pečovat víc, než její rodiče, chci být až do smrti jejím nejvíce milujícím člověkem.“
„Půjčené peníze vrátím.“
„To a to, by můj kluk neudělal.“
[4] „Bourá naši správnou představu o Bohu, kterou jsme si pracně vytvořili. Nabourává kázeň: v sobotu se nesmí vydrolovat zrna z klasů nebo uzdravovat, cizoložnice se mají kamenovat (nesmějí ke Stolu Páně), Samaritáni a pohani patří do pekla, církevní představené je třeba vždy poslouchat a ne kritizovat.“
[5] Větším dětem už vysvětlujeme, že v něčem sami sebe velice přeceňujeme. „To, co se děje v Hitlerově Německu, by se u nás nikdy nemohlo stát“, tvrdili před r. 1938 naši předkové.
Němci v Lidicích povraždili 340 lidí. Nikdo si neuměl představit, že by po válce naši lidé bez soudu mučili a zabíjeli Sudetské Němce. Podle vyšetřovací komise bylo v Postoloprtech na konci května 1945 československými vojáky zavražděno 2300 sudetských Němců, včetně žen a děti. (Jan Vávra: „ Husité u Postoloprt.“)
Někteří naši současníci dodneška prohlašují: „Odsouzení lidé v 50. letech nebyli nevinní, přiznali se ke svým zločinům“.
Kriminálníci jsou přesvědčení, že jsou lepší než lidi venku.
[6] Kdekdo se klaní druhým (z různých důvodů) … Bůh říká klanícímu se: „Nejvíce mě potěší, budeš-li se zajímat o to, co říkám, přijmeš-li mé přátelství a budeš-li se mnou pracovat pro lepší svět.“
Urážku slabšího čřasto trestáme Vůči slabším se urážíme snadněji (např. Jeho katolické Apoštolské Veličenstvo vyhlásilo Srbům válku, aby byla smyta prolitá krev následníka trůnu).
Pohanská představa líčí Boha, který je urážen každým naším hříchem.
Bůh není mstivý, ani se neuráží, Ježíš nebyl ukřižován za dětské sexuální hry ani za roztržitou modlitbu.
K umučení jej dostal hřích náboženské nesnášenlivosti a nenávisti.
[7] Tak se to opakuje od proroků až R. Bezáka. Učitelský úřad a neposkvrněná pověst Římské kurie je důležitější než názory Ježíše.
„Náboženství ve službě moci - to je nejnestydatější pokušení, strašné dílo zaslepenosti zlem, zapletenosti do zkázy. Sahat po božím jménu, po náboženských představách a pozicích, aby se tak získala moc nad jinými.“ (Bernhard Häring: „Jde to i jinak“)
Přiznat vraždy ideových a náboženských odpůrců často dlouho trvá, některé nebyly nikdy vyšetřeny.