4. neděle čtyřicetidenní

Je obtížné objevit dobrotu Boha?
Prahneme po králi, který by nám vše (za nás) zařídil. [1]

Izrael nejprve nadšeně přijal velkorysá pravidla pro spravedlivé soužití s druhými, ale později se mnohokráte dopouštěl nelidskostí.
Zotročení Izraelitů mělo svou příčinu …
„Už nebylo léku,“ je jinou formulací než třeba: „Přetekl pohár.“ 
Bůh není krutý, pomstychtivý ani nepřející. Jeho „tresty“ mají výchovný charakter. Jakmile izraelité uznali svou chybu, Hospodin jim mohl opět nabídnout pomoc a péči.
Jsme Bohu vděční za to, že nás nezavrhl a nezavrhuje. Pomáhá nám k nápravě.

Připravujeme se na slavení Velikonoc. Chceme je prožít zas o něco hlouběji než vloni.
Promýšlením „zkoušky Abraháma“, jsme bojovali za svou představu o laskavé tváři Hospodina.
Dnes se pokusíme porozumět Ježíšovým slovům: „Mesiáš musí být přibit na kůl jako Mojžíšův had.“ (Co znamená musí? Kdo to nařizuje?) Bude to důležitý boj za tvář člověka.

Rozhovor Ježíše s Nikodémem byl zřejmě obsáhlý. (Vyhledejme si všechna místa o Nikodémovi.)

Nikodém mohl očekávat, že bude řeč o duchovních věcech. O kráse ze setkání s Bohem, o povznášející modlitbě, o obnově slávy božího lidu … 
Nikodém byl z Ježíše zklamán … „Mesiáš skončí jako nepřítel Izraele“ – co to má znamenat? 
„Nazaretský sice připomněl, že Bůh miluje svůj lid víc než matka své děťátko, ale proč v této rozhodující situaci našeho národa, když se všichni těšíme na Mesiáše, je tak pesimistický? Copak nevidí čím dál početnější, krásné a povznášející poutě v Jeruzalémě, všechny ty projevy zbožnosti a prosby? Celý národ u Boha vyprošuje, aby se Bůh smiloval a poslal nám co nejdříve Mesiáše.“ 

„Nikodéme, Bůh nemusí být přemlouván, ale Izrael potřebuje obrácení! Vzdálil se od Hospodina.
I ty – vzdělaný v teologii – se potřebuješ znovu narodit (zasednout mezi začátečníky božího království, mezi učedníky Mesiáše ...).

„Nikodéme, myslíš si, že Izrael je připravený přijmout Mesiáše“?
- „Samozřejmě. Všichni se na něj těšíme, Mesiáš je přece dlouho toužebně očekávaný zachránce.“

„Nikodéme, představení církve poštvou lidi na Mesiáše. Zabijí jej jako odporného hada.“ [2]
- „Ježíši, proč si to myslíš? Římané by mohli Mesiáše prohlásit za nepřítele, ale to jim nebude nic platné, Mesiáš je nepřemožitelný. Ale pro nás je Mesiáš hrdina!“

„Nikodéme, ty přece víš, jak často byli Hospodinovi proroci pronásledováni a prohlášeni za nepřítele lidu.“
- „Ano, Ježíši, ale dnes nejsme tak primitivní, je jiná doba. Všichni padneme Mesiáši k nohám, dáme se do jeho služeb a rádi mu budeme přísahat věrnost!“

„Nikodéme, kolik lidí podle tebe, Mesiáše přijme?“  
- „Většina! Mezi Izraelity je řada kolaborantů, Herodes a jeho lidé táhnou s Římem, ale to jsou prospěcháři, ani ti se Mesiáši nepostaví. A i kdyby, co proti Mesiáši zmohou? Ve veleradě jsme všichni pro Mesiáše.“

„Nikodéme, myslíš si, že Kaifáš, Annáš a kněží přijmou učení Mesiáše? Saduceové přece nikdy nebyli stoupenci proroků. Proroci byli často kritiky kněžstva.
Kaifáš s Annášem jsou velcí diplomaté s Římem, myslíš si, že ustoupí ze své významné pozice a dají se k dispozici Mesiáši? Jsi zkušený muž, víš, co s člověkem udělá moc a vědomí, že jeho názory jsou ty pravé.“
- „Ježíši, máš zbytečné obavy.“

Nikodém odešel od Ježíše zklamán ... [3]

Nevíme, zda se Ježíš pana profesora ptal: „Nikodéme, jak to, že se z anděla stane ďábel?
Jak se bratr stane bratrovrahem? (Kain, Josefovi bratři …? Neměli stejnou výchovu?)
Z přítele nepřítel? (Ze Saula pronásledovatel Davida?)
Jak to, že manželé, kteří se měli rádi, se začnou bytostně nesnášet?
Nevíme, jak daleko Nikodém a Ježíš v rozhovoru došli.
V kladení otázek většinou máme určitou hranici, velké množství závažných otázek nás děsí. Proto od nich utíkáme. Hledání a odpovídání má svůj postup. Až když na závažnou otázku získáme odpověď, teprve pak se můžeme pustit do zkoumání další otázky (to známe už ze školy).
Někdy až trápením, z kterého se nemůžeme vysmeknout, jsme donuceni se ptát.

Nikodém se za Ježíšova života jeho učedníkem nestal. Až zděšení z Ježíšova odsouzení veleradou Nikodéma vrátilo k přemýšlení nad tím, co mu Ježíš kdysi v noci říkal. Nikodém si byl vědom vlastního selhání. [4]
„Nazaretský měl pravdu, vládnoucí v církvi začali Ježíše čím dál víc špinit, nadávat mu a nespravedlivě jej osočovat. Proti nařčení o posedlosti není obrany.
Když jsem při poradě velerady připomínal, že Tóra nedovoluje odsoudit nevinného, Kaifáš se na mě zle obořil. Všechno delší dobu manipuloval. Při procesu porušil celou řadu pravidel. Utekl od skutkové žaloby proti Ježíšovi a manipulativně strašil krutostí okupantů proti našemu národu. Zbaběle jsem mlčel …
Nazaretský měl pravdu, že bude Ježíš prohlášen za lživého svůdce lidu. Kaifáš využil strachu našich lidí a podporoval jejich nenávist proti Římanům, štval lidi na Ježíše.
Útočili na něj, jako smyslu zbavení: ,Pověsit, přibýt na kůl, na kříž!. Zabijte ho! Zaslouží si ukřižování! Ukřižovat, ukřižovat!  …´
Jak se ze slušných lidí stávají tyrani a vrazi? – ptal se mě tenkrát v noci Ježíš. Nevěřil jsem mu, že by se slušný člověk mohl tak změnit. Odporoval jsem mu, myslel jsem si, že mám víc životních zkušeností než on. Pokládal jsem se za chytřejšího, než je on …
Myslel jsem si, že Ježíš lidi podceňuje, vidí je horší, než jsou ...
Přitom – Ježíš se mnou jednal velice laskavě …, nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by s druhým jednal s takou úctou, jako Nazaretský ...
Celý život jsem se snažil o spravedlnost, nikdy by mě nepadlo, že se zachovám tak zbaběle a podle. Nezastal jsem se nevinného, nepostavil jsem se manipulativnímu jednání velekněze!
Jsem také vinen smrtí nevinného!“

Jsme z královského rodu, říká o nás Bůh. Učí nás se chovat královsky. Ale v něčem se přeceňujeme.  Snadno a brzy si hrajeme na mistry – a ubližujeme druhým. Podceňujeme náročnost učení o velkorysosti a lásky k druhým. A nedáme si říci.
Pak přijde katastrofa.

Ježíš měl pravdu, dokud se na naších rukou neobjeví krev, nevěříme, že bychom byli schopní páchat zlo.
Mnoho proroků, světců, moudrých, statečných, spisovatelů, novinářů, obhájců a svědků bylo prohlášeno za zrádce a největší nepřátele říše, církve, náboženství, společnosti …

Dav má rád veřejné popravy a raduje se z utrpení (skutečného nebo údajného) nepřítele tak, jako když je nebezpečný, jedovatý had přibit. Dav se ukájí tekoucí krví oběti, tělo oběti bezmocně se zmítající a kroutící v bolesti a smrtelných křečích je mu zadostiučiním za vlastní malost.
Dav rád spílá oběti a děkuje tomu, kdo jej zbavil nepřítele.

Jenže lavinu něco spustí. Lavina se ovšem předtím připravuje, vytváří. Ničí až později. [5]

Nikdo o nás nemluví tak pěkně jako Bůh. Nikdo se nám nevěnuje víc než Bůh, který nás vede k ušlechtilosti. Nikdo se nenarodí jako andílek ani jako ďáblík. Máme pečovat o růst svého charakteru a máme si v tom pomáhat navzájem, abychom se nezvrhli.
Biblická vyprávění neznají psychologii jako vědu, nepoužívají psychologický slovník, ale o nebezpečí zla mluví dostatečně.
Škoda, že její varování před zlem podceňujeme.
Hrůzy 20. a 21. století některé lidi přinutily ptát se po „zdrojích zla“.
Zanedbání rozlišování zla, slepé plnění rozkazů nadřízených, podceňování propagandy, mlčení ke zlu (k nespravedlivému osočování některých skupin a vydávání za nepřítele), vede ke lhostejnosti a sobectví.
Mnoho lidí spolupracuje se zlem – alespoň na začátku – nevědomky. Ale jiní úmyslně ubližují, zneužívají, ponižují, okrádají, pomlouvají a likvidují nevinné.

Kdo se nezajímá jak poznat a porozumět sobě samému, jak rozlišit spravedlnost od nespravedlnosti a jak spravedlnosti dosáhnout, kdo si nepěstuje kus odpovědnosti za druhé, kdo se neučí solidaritě, kdo k tomu nehledá dobré učitele a vzory, kdo se nepřipravuje na vzdor proti manipulaci a dříve netušeným tlakům – ten může ošklivě přispět ke zrůdnostem na druhých lidech.
Nejen diktátoři a státy, ale i „náboženští lidé“ a církve se podíleli na pronásledování nevinných. Pomluvami, šířením nenávisti, svými inkvizitory, honem na čarodějce všeho druhu, mučením a vraždami (někdy to předcházela i snaha o vymýcení zla).
Ježíš nás vede vzhůru!
Ale také nás varuje před svůdci a svody, před zneužíváním svobody a dychtěním (desáté přikázání z Desatera) po nezřízeném bohatství. 
Kdo má – po hrůzách nacismu a komunismu – odvahu číst o hrůzném vyvražďování a strašném znásilňování všeho druhu, např. při likvidaci Tutsiů ve Rwandě ve 21. století? [6]

Poučíme se dostatečně bez toho, že o těchto drastických zločinech budeme vědět?
Po „Osvětimi“ a výzkumech význačných psychologů si nemůžeme dělat iluze o své lidskosti a odolnosti proti nákaze zla (kterou šikovně – pomalu, ale jistě postupuje – často v mezích zákonů, které účelově mění). Nemůžeme se už na nic vymlouvat, ani na to, že jsme nevěděli.
Zbabělost je hříchem!  

Ježíš říká: „Neuvěříte mému varovaní před nebezpečím, že se přidáte ke zlu, dokud Mesiáš nebude zaživa přibit na kříž – také vaším přičiněním (ve větší nebo menší míře).

Kdo se odváží pohledět na strašné divadlo mučeného, kdo neuteče pod peřinu, k televizní zábavě, ke sladkostem všeho druhu, kdo se nebude vymlouvat: ,Já se na to nemohu dívat´ – ten může být uzdraven.“

Proč nemůže být uzdraven ten, kdo utíká od pravdy? Neví totiž o svém démonu, o zlém viru, o rakovině své duše. Je přesvědčen, že je zdravý; proč by měl vyhledávat doktora?

„Ale ten,“ říká Ježíš, „kdo uvěří mému varování před zlem, ten, kdo vidí mé umučení a věří, že jsem mučen v kterémkoliv člověku, ten, kdo přijde s prosbou o pomoc, toho přijmu s otevřenou náručí a uzdravím jej z jeho vin.“
Kdo na Ukřižovaného pohlédne a uvidí v něm oběť své náboženské nesnášenlivosti a obrátí se k němu jako lotr po pravici, bude zachráněn. [7]

Co to znamená: „Být zachráněn“?
Kdo důvěřuje Ježíši a nechává se jím vést a vyučovat, ten je zachráněn.

Zatím často jednáme jako Nikodém. Jako on pokládal pronásledování proroků za věc minulosti („nás se to netýká, nejsme náboženští barbaři“), tak my pokládáme pronásledování Mesiáše za věc minulosti. Myslíme si, že my bychom Ježíše hájili.

Zatím jsem se přinejmenším umě vykroutili z nejhoršího (že vraždíme Ježíšovy bratry) teologickými konstrukcemi o nutnosti prolití Mesiášovy krve pro odpuštění naších hříchů, aby se na nás přestal Bůh hněvat. Z našich řečí to vypadá, že s nápadem Ježíšovy smrti přišel sám Bůh („Ježíš byl ukřižován, aby se naplnilo Písmo“).
Zůstáváme ve své tmě. Bojíme se vyjít na světlo k Ježíšovi, aby nevyšly najevo naše nedobré sklony. Proč? Copak se Ježíše bojíme?  

Při slavení Večeře Páně s největší úctou opakujeme Ježíšova slova: „Toto je kalich mé krve, která se vylévá na odpuštění hříchů.“ [8]
Ale Ježíš svou krev neprolil coby oběť Bohu, nechal ji prolít námi, aby nás zastavil, abychom nahlédli na svou nenávist (která často končí prolitou krví), aby zastavil další prolévání krve.
To je smysl Ježíšova souhlasu s ukřižováním!

Ale Ježíš nás nepřichází jen usvědčit z hříchů, jde mnohem dál.
Kdo svou nesnášenlivost včas přizná, může být léčen, aby nedošel k nejhoršímu. Ten kdo se už provinil „prolitím krve“ – nenávistí všeho druhu – ten může být Ježíšem zbaven svých vin a spolupracovat s Ježíšem na nápravě světa.
Opakuji: Ježíš prolévá svou krev pro nás, a do nás.
Přichází nás nakojit svou láskou (jako svatou Luitgardu), svým Duchem (krev je znakem Ducha). Ježíš nám nevyprosil odpuštění u Otce (Otec není méně milosrdný než Syn), on nám dává mnohem víc, sama sebe (s radostným souhlasem Otce).
Ve své Hostině nám přináší nejen odpuštění, ale největší lék, posilu a dar sebe sama (jako projev nejvyšší lásky) pro náš nový způsob života s ním.

Před Ježíšovými Velikonocemi jsme si nemohli přestavit tu závratnou velikost Otcovy a Ježíšovy lásky k nám hříšným, kterou nám projevil.
Toto bohatství každou neděli zakoušíme a žijeme z něj.

---

[1] Naši předkové si kdysi vysnili dobrého krále Ječmínka, později vzhlíželi k presidentu „Tatíčkovi“ , V. Havlovi vyčítají, že nevyhnal komunisty.
Koho si Židé nebo Češi zvolili a volí? (Často psychopaty bez svědomí.) Nevybíráme podle charakteru. Neumíme rozpoznávat, od koho vychází dobro a od koho zlo. 

[2] Bez porozumění „Mojžíšovu hadu na poušti“ se neobejdeme. O neposlušnosti Izraele při putování do země zaslíbené, včetně „jedovatých hadů“, jsme už mluvili.
Had je obávaný, odporný a zákeřný nepřítel. Zabít hada (přibodnout ho k zemi, useknout mu hlavu, přibít ho zaživa na kůl) je nejen obranou, ale i zadostiučiněním našemu strachu a nenávisti. (Vystavená těla zabitých nepřátel na popravištích nebo jejich useknuté hlavy byly trofejemi vítězů odstrašující vzbouřence a zločince.)

[3] „Nazaretský je upřímný a poctivý mladý muž, ale mnohé vidí zjednodušeně a černě. Přehání a je nadměrně kritický ke starším, představeným a kněžstvu. Naznačoval, že i náš Ctihodný soudní dvůr by byl schopen odsoudit nevinného. S tím nesouhlasím! Který národ hledá spravedlnost tak, jako my, Izraelité. V soudnictví máme jedinečné a veliké pojistky proti nespravedlnosti. A navíc, já sám znám celou řadu velice spravedlivých a úctyhodných členů Velerady, pro ně je nalézání pravdy a spravedlnosti celoživotním krédem. Ježíš je náboženský horlivec a všechno příliš pitvá. Je mladý! Měl by pozitivně myslet a ne jen všechno bourat. Měl by víc vážit životní zkušenosti zralých a úctyhodných mužů.“ 

[4]
[5] Se Slováky pohnula prolitá krev zavražděných mladých lidí. Ale náš prezident vytváří nebezpečnou lavinu nenávisti, spílá novinářů a redaktorům veřejnoprávní televize.

[6] Mnoho Hutuů šlo ráno na mši a pak vzali mačety a vyrazili na Tutsie.

[7] Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži vedle Ježíše, se rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu.
A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“
A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“
Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,39-43)

[8] Podle mého zjištění si většina lidí stále myslí: „Ježíš svou krev přináší jako oběť Bohu za naše hříchy. Aby nebyla prolita naše krev, Ježíš se nechal ukřižovat za nás a Bůh jeho smrt přijal na usmíření naších hříchů.“
Děláme z Boha velitele Osvětimi, který milostivě dovolil, aby M. Kolbe šel na smrt místo Gajovníčka. „Za uprchlé vězně půjde za trest deset vězňů do díry“, řekl velitel. „Chci vidět deset mrtvol. Co jsem řekl, to platí! Pořádek musí být!“