3. neděle čtyřicetidenní

Izraelité si váží božího přátelství, smlouvy a vyučování (co nám prospívá a škodí).
My jsme „Desatero“ opovážlivě a trestuhodně pokroutili a vykastrovali. [1] 

Nejen nad nezabijíš (nezabiješ) jsme povýšili: „Poslušnost je první ctnost!“
Např. Drtivá většina pokřtěných uposlechla povolávací rozkaz Jejich Apoštolských Veličenstev z Boží milosti a narukovala k zabíjení jiných pokřtěných prohlášených za nepřítele. Jen málo mužů se nechalo vést Desaterem (např. Svědkové Jehovovi a Přemysl Pitter odmítli vzít vražednou zbraň do ruky).

Před týdnem jsme opět uvažovali o zkoušce Abraháma. 
Ptali jsme se: „Jak to, že Hospodin, Abrahám a Izák mlčí?“
Myslím si, mlčí proto, abychom začali mluvit my.
Všechny naše mučivé otázky mají smysl. 

Nedbáme pokynů od Hospodina. Co má s námi dělat, když pohansky obětujeme lidi (i děti) nejrůznějším božstvům? [2]

Jak to, že v pol. 7. stol. izraelský král obětoval svého syna (syny) Hospodinu. (Izraelité už přece řadu století znali Desatero - a přesto je porušovali. Obchodovali s Hospodinem, král řekl: „Hospodine, já ti obětuji svého syna a ty mi dopřej vítězství nad nepřáteli“.)
Je velice důležité si k tomu opět pročíst příběh Jiftácha a jeho dcery. Je dobře, když nám vstávají vlasy hrůzou …
Co si má Hospodin s námi počít? Jak nás má napravit? Čím nás má přesvědčit, abychom jeho pokyny přijali jako slovo, chránící lidské životy?
Proto nám Písmo - podle mého názoru - líčí Abrahámovu zkoušku.[3]
Božím záměrem je, aby nám hrůzou z příkazu: „Obětuj mi svého milovaného syna“, stydla krev v žilách. Až když klademe otázky (na které sami nenacházíme odpovědi), až když se v hrůze pokorně obracíme k Bohu, pak Hospodin opět prohlásí: „Nikdy nikoho neobětuj!“ 
„Budeš si to už konečně pamatovat!!!?“

„Hledejte Boha včas, dokud vám je blízko“.
„Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. (Mt 7,7-8)

Kdo nepracuje s biblickými texty, nebude učedníkem „Mojžíše“ ani Ježíše.    
Jsme zodpovědní za dotváření světa, za své poznávání a vzdělání (včetně poznávání Boha).

K evangeliu.
Bez porozumění „Mojžíšovi“ neporozumíme ani Ježíšovu vyhnání obchodníků z „chrámu“.
Vysvětlete dětem, jak vypadala „jeruzalémská svatyně“. [4]
Přečtěte jim Šalomounova slova: „Hospodine, já vím, že ty nemůžeš bydlet v domě s kamení“
- 1 Kr 8,17n.

Jeruzalémská svatyně byla dobovou záležitostí.
Pro Izraelity ovšem byla (je) velice významným místem. [5]

Vysvětlete dětem, jak důležité a rozumné bylo prodávání zvířat na místě (nelze hnát beránka na delší vzdálenost, atd.) Děti pak sami položí otázku, proč Ježíš prodavače a směnárníky peněz vyhnal (v našich  lekcích jsme o tom nejednou mluvili). [6]

Ježíš miluje Otce, zná jeho příchylnost k člověku, hájí jej a staví se proti jakémukoliv obchodování s Bohem!!     
Pokušení manipulace a obchodování s Bohem stále trvá. Kdybychom se nenechali Ježíšem varovat a neporozuměli, v čem a jak jsme ohroženi, hrozilo by nám, že na nás také použije bič.

Máme si hlídat a porovnávat, co v našem náboženském životě neladí s Ježíšovým vyučováním. Je v naších možnostech to rozpoznat (také víme, co našim blízkých na našem jednání vadí). 
(Naše lpění na představách o zbožnosti jsou často manipulačními projevy. Nepředepisujme Bohu, jak a kde má jednat.)

Izraelité věděli: Bůh o nás pečuje všude tam, kde jsme. Nemusíme za ním putovat.
I Ježíš se s Otcem setkával, modlil se kdekoliv. Ale také chodil do synagogy a několikrát ročně do Jeruzalémské svatyně.
(Co tam hledal?)[7]

Chodil Ježíš obětovat do chrámu? [8]
Byl na jiné úrovni než všichni lidé, s Otcem dokonale komunikoval, ale respektoval úroveň Izraelitů své doby (táta si také hraje s malými dětmi.).

Nepřehlédněme, kam nás Ježíš vede. Nepřeslechněme slova o chrámu lidského těla a o možnostech našeho růstu k porozumění Bohu. [9] 

Léta jsem se zpovídal z roztržitosti při modlitbě a bohoslužbě.
(Že nás při modlitbě napadne něco jiného, nemusí být ještě hříchem.) Ale pak jsem se proti tomu vzbouřil, přece už při setkání s člověkem se snažíme být pozorní, natož při setkání s Bohem. Hledal jsem, co by mi pomohlo.
Ve škole jsou roztržití (zhruba) dvě skupiny žáků. Jedni se nechtějí učit, druzí se chtějí učit, ale výuka je pro ně pomalá, vleče se.
Netěší-li nás modlitba, může to být podnětem k hledání vyššího stupně setkávání s Bohem.
Poznávání Boha a setkávání s ním přece není méně zajímavé než naše „koníčky“
Ježíš osvobodil své učedníky od strnulosti farizejských technik zbožnosti a ukazoval jim podstatu a smyl všeho.

Naše bohoslužba velice ustrnula, zkameněla. [10]

Jak Izraelité slavili Velikonocích v Ježíšově době?
Všichni se samozřejmě velice těšili. Rozuměli té slavnosti (výborným způsobem do ní zapojují už malé děti). Ježíš věděl, které Velikonoce jsou jeho posledními. Jako milovaný Rabi pozval své přátele ke slavení. Podstatou té slavnosti je společné dobrořečení - děkování (o Velikonocích navíc za boží milosrdenství a dar svobody - „vždy budu při tobě v ohrožení zlem stát“).
Obřad začíná děkováním na chlebem. Ježíš do té modlitby vložil všechnu svou vděčnost Otci a lásku svého srdce.
Učedníci se k dobrořečení připojili (podle své úrovně), dnes se připojujeme my (a snažíme se, aby naše porozumění Ježíšově slavnosti čím dál víc rostlo, není větší slavnosti).
Pak Ježíš řekl neobvyklá slova: „Tento chléb je mým tělem vydávající se pro vás.“
Až do konce života se učedníci hledali pochopení významu těch slov.
Potom se tři hodiny všichni radovali, jedli, pili, hodovali, dobrořečili, zpívali písně (žalmy mají i literární vysokou úroveň).
Slavnost vrcholila dobrořečením na kalichem (už předtím s dobrořečením pili víno). Ježíš děkoval Otci, za přátelství, za možnost být člověkem, za krásu světa, za pěkné lidi, které potkal, za to že mohl pomoci řadě lidé a přivádět nás (i nás) k Otci …
A pak řekl „o kalichu“ naprosto nečekaná slova ...
O krvi, která je prolita kvůli nám (dokud nevidíme mrtvolu nevinného, nic s námi nepohne - viz zavražděný slovenský pár novináře a jeho snoubenky), abychom konečně nahlédli svou nebezpečnost a konečně se obrátili k Bohu o pomoc k nápravě.
O krvi, kterou Ježíš nabízí nám (Bůh není abstinent, ale víno nepije), neboť my potřebujeme transfúzi jeho Ducha. 
Manželská smlouva až na věčnost, zpečetěná krví … (- vydanost až na smrt, dokonce až za hrob; mnoho chlapů ve válce prolilo krev pro získání svobody, manželky při porodu prolijí svou krev …)

Svatební hostina Ženicha a nevěsty …Ohromné drama lásky krásné až k neunesení …
Jak by nás to mohlo nechat klidné.

Svatba je naší nekrásnější slavností.
Mnoho manželů při početí svých dětí zažívá radost a slast.
Po porodu je může zalít další radost z narozené dítěte - to vám nemusím popisovat.
Pak - přes náročnost a těžkosti života - můžeme zakoušet další radosti

Při večeři Páně se nemusíme nutit do zbožných pocitů, je to závratné dění a veliká radost.
Jsme odpovědní za úroveň Ježíšovy slavnosti a slavení.
Kdo brání radosti ze setkání s Bohem, kdo umrtvuje setkání s Bohem vedoucí k nudě, zaslouží si bič.

Dívejme se na svého Ženicha … (všichni jsme byli na svatbě, víme, jak se tváří a co prožívá ženich i nevěsta).
Pokaždé prosíme (proč jsou naše modlitby tak krkolomné a sterilní?), aby nás Bůh svým Duchem proměňoval do Ježíšovy podoby!
Usilujeme o úroveň nevěsty, hodné svého ženicha.
Chceme se mu alespoň trochu líbit a být mu k ruce.
Nechceme být „frigidní“, nechceme trucovitě prosazovat svou zbožnost.
Nevěsta se - nejen při tanci - nechává strhnout k závratné radosti.

---

[1] Jak to, že neznáme původní „tón“ Hospodina: „Až poznáte mou péči, zamilujete si mě celou svou bytostí. Viděli jste, že jsem vás zachránil z egyptského koncentráku. Tak o vás pečuji, že nemáte zapotřebí hledat nějaká pochybná božstva. Nic vám nechybí, proto nikomu nekradete z cizího talíře, peněženky, cti a postele …“
Čteme-li v našem textu: „Neuděláš si modlu“, jsme klidní. „Nás se to netýká“. Ale býček ulitý Áronem nebyl modlou, jen symbolem síly Hospodinovy. My u našich obrazů Boha pocit něčeho nepatřičného nemáme. Ani nás nenapadne, že jsou něčím nepatřičným.  
18. kap. Ezechiela (Ez 18) buď neznáme, nebo nebereme vážně a tak nás nevzrušují slova: Hospodin stihá vinu otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení. Vždyť my hlásáme dědičný hřích. Pak se divíme, že pro naše děti, sourozence a kamarády, kteří ministrovali je „náš |Bůh“ - naše představa Boha, naše vyučování o Bohu je nevábná a tak přestali chodit do kostela. Kdo se nebouří a neptá se, nedozví se, že v Bibli stojí: „Dohlížím na uzdravení zla, aby byl hříšník uzdraven co nejdříve, nejlépe už v první generaci. (Např. nepomůžeme-li šikanovanému, stane se z něj šikanující.)
Na důležité slovo nedychtíš, jsme úplně zapomněli …
Proč jsme tak povrchní, proč z uzdravujícího slova božího pro sebe vytěžíme tak málo? Proč nám naši vyučující profesoři a biskupové pečlivě nevysvětlují Boží slovo?

[2] Opakuji: Bůh řekl Abrahámovi: „Vezmi svého syna Izáka, kterého miluješ, a obětuj jej jako oběť zápalnou.“ Pro mne to je nejhrůznější biblický text. Umučení Mesiáše představenými lidu božího, je strašné, ale to se od nás hříšných dá čekat. Jenže Abraháma vyzývá k zabití syna Hospodin.
Pomůže nám informace, že tenkráte byly lidské oběti božstvům běžné? Hospodin přece není krvelačná stvůra. Navíc biblické příběhy nejsou dávnou historii. Je-li Abrahám našim předním Praotcem, pak v Izákovi můžeme a máme vidět každé dítě. Nechceme od příběhu utíkat, zabíjení dětí se stále opakuje.
Naléhavých otázek je mnoho. 
Nejen dítě životně potřebuje pocit jistoty a bezpečí alespoň od nejbližších.
Může Bůh vyslovit takový ortel? Spravedlivý Bůh? Milosrdný Bůh?
Přece se zavázal, že on první bude dodržovat „přikázání“, která dává svým dětem. „Nezabiješ!“, patří mezi nejdůležitější zákazy. 
Kolikrát jsme se ptali: Jak může být zavražděn nevinný?
Co když se za Hospodina vydával ďábel?
Mohl to Abrahám rozpoznat?
Proč nic neřekl? Sodomských se odvážně zastával …Můžeme obětovat druhého? 
Můžeme poslechnout nespravedlivý rozkaz?
Co si o tom může myslet Izák?
Co naše děti?
Někteří říkají, že Abrahám zkoušel Hospodina: „Uvidíme, to, nemyslíš vážně“. Kdyby šlo o život Abraháma a ne o život syna, mohli bychom tak uvažovat. 
Proč Abrahám nenabídl Bohu sám sebe?
Kdo byl v těžší roli, Abrahám nebo Izák?
Co si kdo z nich mohl myslet o Boží spravedlnosti.
Nezačal se Izák táty bát? Bude ochoten Izáka někdy opět obětovat?
Jak poznamenala ta událost Sáru ve vztahu k manželovi?
S některými věcmi nelze žertovat, nikoho nesmíme záměrně týrat.
Může Bůh podobně zkoušet nás?
K čemu je nám milost daná Izákovi?
Stačí vám kazatelská alegorie o Izákovi jako předobrazu Ježíše? Ježíš se sám rozhodl dát život, jemu život nikdo nebral. Ptal se někdo Izáka? Ježíšova obětavost je něco jiného, než oběť Bohu.
Můžeme my doufat v zázrak v případech našich dětí a nevinně odsouzených na smrt?
S. Kierkegaard si myslel, že Abrahám neřekl Izákovi o příkazu Hospodina, aby Izák raději ztratil důvěru v otce než v Boha. Jenže my a naše děti čteme, jak to bylo. 
Proč byl zabit beran? Jak k tomu přišel?
Otázkám není konec …
Proč v tom příběhu mlčí Bůh, Abrahám i Izák?
Možná proto, abychom my sami kladli otázky a hledali odpovědi. Dobrý učitel nebo rodič nepíše úkoly za studenta. Vedeme děti i studenty k ptaní a objevování. Ale je třeba, aby učedníci za učitelem přišli a měli zájem.
Bůh nechce, abychom mu dělali advokáta. Laciné odpovědi: „Nemám pochybnosti, Bůh, vrchnost, (velekněz, strana, vůdce …), ví, co dělá, má více informací (případně milostí) než my dole“, mu nemusí být po chuti. 
Bůh nemá zalíbení v přikrčenosti, ale v odvaze, přemýšlení a upřímnosti.
Bez otázky není odpovědi. V biblických hodinách otázky klademe. Snesme jejich palčivost a neutíkejme od nich. Postižený se také nevyhne bolesti, ani mučivým myšlenkám, že mu jeho trápení nedává žádný smysl.
Kdo se ptá, může něco objevit.
Abrahámovou zkouškou nás Bůh netýrá ...

[3] Vyprávění v Bibli nejsou seřazena podle stáří textů. Většina textů z Geneze nepatří mezi nejstarší. Až později, když Izraelité dosáhli „uspokojení základních lidských potřeb“, se začali ptát, odkud lidé přišli, kde se bere zlo, jaký smysl má život …

[4] Nakreslete s dětmi nebo vnoučaty (přinejmenším pro sebe) plánek všech prostor jeruzalémské svatyně. Do kterého prostoru mohli pohané a ženy, kam vstupovali muži, kam kněží a kam jednou do roka velekněz. Co se kde nacházelo a co tam kdo dělal. (Kde se prodávala obětní zvířata?) Kam až se v okrsku svatyně Ježíš dostal?
Židé neříkají chrám, ale svatyně. Vědí, čemu pohané říkají chrám (ti si myslí, že v chrámě bydlí božstvo). Považují si poznání, že všude, kde se právě nacházíme, je Hospodin s námi a pro nás. To pohané rozlišují prostor posvátný a světský (v tom se chovají po svém). Izraelita ví, že vše co vyšlo z boží ruky, je stvořeno z lásky. Ví, že správným jednáním s čímkoliv, se má přidávat k „posvěcování“ světa. 

[5] My si - na rozdíl od židů - nedovedeme představit, že by tato svatyně byla znovu postavena, a že by tam byla opět zabíjena zvířata.

[6] Annášovi synové si z prodávání obětních zvířat ale udělali výnosný kšeft. Ale to není podstatou „skandálu“, který Ježíš  ztropil. To byla odbytá záležitost, netýkající se nás.
Ptáme se, proč Ježíš nevystoupil proti vraždě Jana Baptisty (srovnej vystoupení slovenského presidenta k vraždě novináře a jeho snoubenky a mlčení českého presidenta) a proč vyhnal obchodníky.  

[7] Svitky Písma byly jen v synagogách.
Společná modlitba má, oproti soukromé modlitbě, další rozměr, důležitost a  sociálně náboženskou hodnostu. Jen s druhými můžeme být lidem Hospodinovým.
Jen s druhými lze slavit.
Skrze druhé se setkáváme s Bohem („co jste komukoliv prokázali, mně jste prokázali“). Jsme obdarováváni Bohem přímo, nebo skrze ty, kteří slouží nám. Bohu můžeme sloužit skrze druhé (skrze jeho děti).

[8] V době trvání jeruzalémské svatyně přinášeli Izraelité své oběti na toto místo (Samaritáni měli svatyni na hoře Gerazim). Oběti zápalné byly v Izraeli také dobovým projevem.
Provinilci vyznávali svůj hřích a přinesli svou oběť. Ta byla na znamení božího odpuštění přijata. Zvíře bylo zabito a všechno jeho maso spáleno na oltáři. To spálení bylo názorným znamením, že zlo postihuje někoho nevinného (např. beránka). Při oběti děkovné, byly spáleny jen ledviny střevní tuk. Maso bylo upečeno nebo uvařeno k obětní hostině. Obětní dar byl Hospodinem přijat a obětující - děkující byli pozvání k hodu božímu. (Hostina patřila podstatně k oběti - poděkování. Nebylo obětujícího - děkujícího, který by se hostiny nezúčastnil.)
Po zboření jeruzalémské svatyně Římany, oběti skončily a rabíni všechny oběti převedli na oběti rtů - na modlitby. Tomu je třeba dobře rozumět. Ani oběti zápalné nebyly brány jako trest, nebo pokuta, ale jako vysvobození z viny - nemusíš být trestán. Bůh se nad tebou  smilovává, místo tebe zemře jen zvíře. Oběť tedy byla projevem vděčnosti. 

[9] My stále ve značné míře myslíme pohansky, hrubě kulticky - máme posvátná místa, posvěcené věci - vyňaté z profánního užívání a výlučně zasvěcení boží službě (nerozlišujeme pohanský chrám, jeruzalémskou svatyni a kostel). Nechápeme, že Bůh slouží nám (!) a my s ním smíme ve světě a životě spolupracovat na dotváření světa a vztahů podle jeho plánů (to pro nás má být ctí). My Bohu žádnou milost neprokazujeme, on prokazuje milost nám. 

[10] Z kostela jsme udělali chrám, místo děkovné bohoslužby klademe výlučně důraz na oběť. Slavíme-li osmdesátiny maminky, přicházíme poděkovat. Čím jsme starší, tím víc nám dochází, koho v ní máme. (Už větší děti vědí, že těhotenství a porod jsou rizikové.)
I když se nevyptáváme, jak dlouho nás rodila a jak těžký to byl porod, překypujeme vděčností za vše, co pro nás udělal a dělá a jako jedinečným přítelem pro nás je.