4. neděle v mezidobí

Prosím Vás, dnešní biblické texty vyžadují také samostudium - to kázání nezastoupí („kdo má, tomu bude mu dáno, kdo nemá, přijde i o to, co má“).

K prvnímu čteni.
Už sv. Jeroným prohlásil, že bez porozumění „Mojžíšovi“ (SZ) neporozumíme Ježíšovi (NZ), srv. Mt 5,19).
Hospodin je výborný pedagog a velice slušný partner, nechce, abychom mu důvěřovali slepě (lidé často tragicky věří svým vůdcům).
Vede nás k ověřování pravosti jeho poslů. Posel je povinen se legitimovat a adresát je povinen žádat legitimaci proroka. Díky tomuto „legitimování“ porozumíme smyslu znamení (zázraku) od Hospodina. Pak pro nás nebudou zázraky pohádkou „Hrnečku vař“.
Ale ani pouhé znamení nestačí, i druhá strana je vybavena určitou mocí (kartářky, věštci, …provádí své kejkle). (Srv. Ex 7,10-13.19-22; Ex 8,1-9.12-15).
K této vyučovací lekci je třeba si projít další texty. [1]

Je naší neomluvitelnou chybou, že neučíme jako apoštolové (srv. Mk 16,14-20; J 14,11-14). Neposkytujeme lidem znamení pravosti Ježíšova učení.
Jsme zbabělí si přiznat, že nejsme na jejich úrovni a že lidi šidíme?
Místo toho se oháníme „učitelským úřadem církve“ a lidi nutíme, aby věřili „pro autoritu církve“.
Z pohodlnosti a povrchnosti se vymlouváme, že znamení nepotřebujeme. Ty vyžadujeme pouze při kanonizaci svatých.
I v poskytování znamení potřebujeme nápravu, vrátit se k Ježíšovu způsobu vyučování. Zatím se mi ale tyto výzvy zdají marné. Budeme muset projít nějakou další katastrofou, abychom si tuto bídu a nevěrnost Ježíši přiznali?

K druhému čtení.
Kdo změří, zda jsou manželé od Boha více vzdálení než ti, kdo v manželství nežijí?
Copak apoštolové i po svém povolání k učednictví nežili dál v manželství? A co Ježíšovi rodiče? Konečně jsou prohlašováni za svaté i lidé, kteří žili v manželství.
Rozumíme Pavlovi - Bůh je pro nás Světlem nadevše, blahodárně nám svítí na náš život a na naše vztahy s druhými. 

K evangeliu.
Ježíš „učil jako ten, který má moc od Boha“. Tu prokázal mnoha znameními. Největším je jeho zmrtvýchvstání.
Říkáme si, že nečistí démoni prozrazovali Ježíšovo mesiášství. Mařili tím jeho způsob vyučování. Ježíš si nepřál nadšenectví davu. Chce, abychom sami rozeznali, kým je.

Znamení (zázrak) nevyrábí víru, ale potvrzuje pravost posla (anděla) proroka a vyslance božího. [2]

Před týdnem jsme opět začali mluvit o obrácení se ke Kristu. Jako příklad našeho odcizení evangeliu jsem uváděl poznamenání negativní církevní výchovou v sexualitě, trvající po staletí. [3]

Teď jsme měli týden modliteb za sjednocení křesťanů.
18. ledna v Litomyšli odpoledne se dvacet duchovních z různých církví setkalo s panem biskupem Františkem Radkovským. Mluvili jsme o ekumenismu a hlavně o zákazu naší církve zvát ke Stolu Páně nekatolické křesťany. [4]
Navečer pan biskup široké křesťanské veřejnosti vysvětloval zamítavý katolický postoj ke společnému slavení Stolu Páně s nekatolickými křesťany.   
Bylo to velice smutné. Ti, kteří jsou napřed, mají prý počkat na ty, kteří pro společné Stolování nejsou. Prý bychom tím pohoršovali naše lidi, kteří k tomu nedozráli.
Ale copak pohoršení z našeho rozdělení je menším zlem?
Prý se máme modlit a trápení z rozdělení obětovat Bohu. Copak je našich modliteb málo? A je snad Ježíšova modlitba za jednotu nedostatečná?
A je „obětované“ trápení Bohu milé?
Nepřeje si, abychom především změnili své myšlení a postoje a přijali jeho vůli vyjádřenou v jeho modlitbě za své učedníky: „Otče svatý, nechť jsou jedno jako my. (J 17,11) Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. … Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec.“ (J 14,15.21)
Jsem pamětníkem církevního přikázání: „Kdo by navštívil bohoslužby nekatolických křesťanů, smrtelně hřeší!“
Jedna paní v Litomyšli se slzami vyprávěla: „Moje teta se zamilovala do mládence z československé církve. Dědeček se šel vyzpovídat k misionářům, a za dva dny se ze žalu oběsil.“ Plakali jsme s tou paní.
Pamatuji, v jak strašném světle byli nekatolíci líčeni. Kdo to nepřátelství šířil? Kdo je za to odpovědný?   
Už v několika generacích od 1. světové války až po pronásledování v komunismu jsme s mnoha křesťany z různých církví prožili přátelství, v kterých bychom za sebe vzájemně dali život. Ježíš prolil svou krev za všechny. A přesto to nestačí?

„500 let stojí mezi námi a nekatolickými křesťany zeď, tak ji nemůžeme za šedesát let zbourat“, slyšeli jsme. „Sjednocení možná nastane až na konci věků.“
Bylo mi hořko, žil jsem nadějí, že se toho dočkám.     
Vzpomněl jsem si na ř. b. Františka, v r. 2015 - jako teolog - řekl: „Pokud budeme spoléhat, že se teologové navzájem shodnou, dosáhneme jednoty až v den po dni posledního soudu“. (V příloze je celý text.)

Opět jsme vyslechli argument (od představených jsem to slyšel mnohokráte): „Naše církev je pravá, kdyby ji nevedl Duch svatý, dávno bychom ji my zbořili. My křesťané jsme největšími nepřáteli církve“.
Knížecí dvořané se tomu pokaždé ochotně smějí jako dobrému vtipu. Smutně si vždy postesknu: „Kdo z nás je ochotný to poctivě vztáhnout na sebe?“ [5]

V Litomyšli byla řeč jen o pravidlech církevních předpisů z r. 2002, o Ježíšově učení nepadlo ani slovo. O Františkových výzvách k ekumenismu ani slovo.

Z Litomyšle jsem odjížděl smutný. Naštěstí nejsme ani prvními ani jedinými průkopníky ekumenismu.
Potěšila mě zpráva z Německa: „Katolický farář při Večeři Páně odmítl podat luteránovi Tělo a Krev Páně. Faráře navštívil generální vikář a domluvil mu, aby se to příště neopakovalo.“  

Vracím se k evangeliu. Není bez užitku se ptát, zda v sobě nehostíme nějakého démona, např. démona, který rajtuje na liteře rabínské tradice, na tradici „otců“. (Tento démon pronásledoval Ježíše a přivedl jej na popraviště.)
Ježíš je ochoten z nás tyto démony vyhnat. – Pokud o jeho pomoc stojíme.

Jeho nové učení a jeho osvobozující moc můžeme s vděčností přijmout.

---

Příloha
                    Ekumenické setkání v Litomyšli                                               18. ledna 2018

Příspěvek k ekumenické rozpravě s panem biskupem Františkem Radkovským
a duchovními z několika církví.
 (Z mého delšího příspěvku pro omezený čas zde v Litomyšli vyberu jen něco.)

Ježíšova modlitba za jednotu ukazuje, co mu velice leží na srdci. My jeho přání ovšem zůstáváme dlužni. My, křesťané, už mezi sebou neválčíme, ale my katolíci stále někoho od Stolu Páně odstrkujeme.

Tlak nacismu a komunismu nás v Evropě přivedl navzájem k sobě. Křesťané různých vyznání spolu pracovali v odboji, sdíleli zákopy, vězeňské cely, pracovali na obnově společnosti. Pak, povzbuzeni 2. vatikánských koncilem, jsme pracovali dál. Je za námi veliké úsilí. S některými nekatolíky jsme navzájem byli ochotní prolít krev. Navíc - Ježíš za nás všechny prolil krev. Trápí nás, že nesmíme společně pít Ježíšovu krev u jeho Stolu.
Kdo nebo co tomu brání? Jsou ty zábrany větší než touha Ježíšova a touha křesťanů po jednotě? Jaké přikázání má navrch?

Zajímají mě názory druhých, zajímá-li se někdo o můj názor, potěší mě to. Ale podstatné je pro mě to, co si o dané věci myslí Ježíš.

„Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (J 13,34)
Stačí nám jednou provždy Ježíšovo pokárání apoštolů žárlících na neznámého Ježíšova učedníka? (srv. Mk 9,38-41) 

Z Písma jsme vyčetli, že při Večeři Páně se setkáváme s Ježíšem (skutečně, reálně):
-  v jeho slovu
-  skrze společenství bratří
-  v osobě předsedajícího
-  a zvláštním způsobem v jeho Hostině.[6]

Ježíš nás uvádí do významu své Hostiny (J 6,45-58).
45  Ježíš řekl: „Je psáno v prorocích: `Všichni budou vyučeni od Boha´. Každý,
kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně.
48  Já jsem chléb života.
50  Kdo z něho jí, nezemře.
51  Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude
na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.
53   Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev,
nebudete mít v sobě život.
54  Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
55  Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
56  Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
57  Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít
život ze mne.
58  Kdo jí tento chléb, živ bude navěky."

Ježíš nás - své učedníky - při své hostině vyživuje k novému způsobu života a pro život věčný. „Kdo by nejedl a nepil, nebude mít v sobě (tento) život“.

Jeho hostina je tedy pro nás nezbytná!
V podobenství ji přirovnávám k mateří kašičce u včel.
Včely krmí mateří kašičkou po tři dny všechny včelí zárodky. Pak budoucí trubci a
dělnice dostávají jinou potravu. Pouze včelí královna dostává tuto kašičku nadále. [7]

Nám se dostalo poznání, že od křtu patříme do královského rodu. K tomu nás Ježíš vyživuje svým přátelstvím, svým slovem a svou Hostinou. I Hostina je pro křesťana nezbytná, proto k ní Ježíš zve všechny. (Král řekl svým služebníkům: „Svatba je připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni; jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu. Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré.“ Mt 22,8-10)
Budou z nás trubci nebo královna - nevěsta Beránkova? 

Záměrem Ježíše při Hostině je:
-  naše sjednocení s ním (a s Otcem)
-  naše sjednocení s bratřími. („Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ 1 K 10,16-17)  

K Ježíšovu Stolování se nám dostalo tří pravidel:
1.       Ježíš nás varuje, abychom nepřišli bez „svatebního roucha“ (Mt 22,11n), bez snahy obracet se svým životem k Bohu.

Apoštol Pavel k tomu přidává další dvě pravidla: 
2.       první se týká přijímajícího:
„Kdykoli jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.“ (1 K 11,26-28).
3.       druhé varuje podávající:
„Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o (nové) tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. …“ (1 K 11,29).
Že jde o „Nové Ježíšovo tělo“ vytvořené Ježíšem z jeho učedníků, je zřejmé nejen z  1 K 10,16-17 - viz výše. [8]
Tato tři biblická pravidla pro účast Stolu Páně jsou dostatečná.
Ježíš nám připomíná: „Nic nepřidáš a nic neubereš“ (Dt 13,1) [9]

My křesťané jsme z povýšenosti, pýchy a nelásky mezi sebou vystavěli „berlínské zdi”. [10]
Kdy najdeme odvahu je zbourat? Duch boží neprodlévá, to my se jich nechceme vzdát.
Duch svatý není bezradný, jeho nemusíme přemlouvat, aby nám přispěl, jemu máme naslouchat a sami sebe přemlouvat, abychom se vzdali svého myšlení. [11]

Nikdo z nás jedinců, ani žádná církev, nežijeme úplně podle Ježíšových představ. Jeho výzva k obrácení se k Bohu a k nápravě jsou naším stálým procesem a zápasem s vlastní bídou.
Kdo z nás je Ježíšovi blíž, je otázkou. [12]

Kdy my, Ježíšovi učedníci, zbouráme zdi mezi sebou? Známe Ježíšovo kárání farizeismu v nás: „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. (Mt 23,4) [13]
I Petr a Pavel měli odvahu říci: „Nezavazujme křesťany obřízkou a farizejskými přikázáními“ (srv. Sk 15,1n) 

My, křesťané z rozdílných církví, se učíme spolu promýšlet smysl Božího slova, ale u Večeře Páně zůstáváme dlužni slovům z listu Římanům: „Bratři, milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Ř 12,10)  U Ježíšovy hostiny - my katolíci - nedáváme v úctě přednost druhým. Vím-li, že jsem hříšník a vím-li, že nám Bůh milosrdně nabízí odpuštění, jaký bych mohl mít důvod pokládat druhého za většího hříšníka, než jsem já? Ježíš přece ke svému Stolu zve hříšníky (kteří si zoufale přejí být lepšími). Je na odpovědnosti každého, aby zpytoval sám sebe - podle Ježíšových slov - zda má roucho svatební. [14]
Proč nekatolické křesťany poměřujeme přísněji než sami sebe?
Hlásíme se k Ježíšově modlitbě o jednotu. (J 17,20n)
Jak k jednotě můžeme dojít, víme. 
Naši jednotu s Otcem i bratřími vyváří Ježíš.
On nás vyhledal první.
On si získal naše srdce svým jedinečným a závratným přátelstvím (nejen spravedlivých, ale i hříšníků). Omývá naše hříšné srdce svou krví, nejen vodou nohy.
On nám ukázal milosrdnou tvář Otce a přivádí nás k němu. „Jděte a přiveďte lidí „z ulice“, nařizuje král. „Shromáždili zlé i dobré“. Ti zlí byli uchváceni pozváním na svatbu - obrátili se a přišli (až na jednoho) v „rouchu svatebním“. (Mt 22,8-10)
Ježíš nás - uražené a zatvrzelé - přivádí k Otci.
Pak nastává druhý krok. Přátelství nás ovlivňuje, Ježíš nás svým milosrdenstvím osvobozuje a proměňuje, učí nás nové spravedlnosti a přivádí k druhým lidem. (My sami bychom si s mnohými k jednomu stolu nesedli. (Ježíš vždy boural všechny společenské a farizejské bariéry.) To on z nás činí nový lid boží. [15]
Co si můžeme více přát?
Ježíš nám přislíbil: „Duch vás uvede do veškeré pravdy“ (srov. J 16,13) a „Duch vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (srov. J 14,26). 
Učí nás: „Každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ (Mt 13,52)  
Ježíš nás vede k jednotě, ale potřebuje naši spolupráci, naše činy. Ne naše trápení z nejednoty ( neobětujeme bolest zubů Bohu, ale navštěvujeme zubaře).   Máme směrnice Ekumenického direktáře a kodexu, ale život jde dál.

Jan Pavel II. po svém zvolen, při první návštěvě Svaté roty (odvolacího tribunálu Svaté stolice) řekl: „Stát stojí na právu, pro civilního právníka jsou nejvyšší normou zákony. Ale církevní právo má pastorační charakter, pro církevního právníka není nejvyšší normou kánon (paragraf), ale evangelium a milosrdenství Ježíše Krista.“
Jan Pavel II. a Benedikt XVI. pozvali Rogera Schütze ke Stolu Páně. Před pár roky na kněžském dnu v Hr. Králové se jeden kněz ptal pana biskupa D. Duky, jak je to s podáváním Eucharistie evangelíkům … Pan biskup vyprávěl: „Na jedné svatbě byla hudební skupina evangelíků, a když lidé přistupovali ke Stolu Páně, neptal jsem se, kdo je katolík a kdo evangelík. Víte (řekl nám kněžím), že je třeba dopředu žádat biskupa o dovolení přijímat Eucharistii nekatolickému křesťanu, ale v případě, kdy jste nevěděli dopředu, že nekatolící přistoupí ke Stolu Páně (a nemohli jste požádat o dispens), vám dávám dovolení jim Eucharistií posloužit. 

Římský biskup František nám ukazuje další cestu. [16]
Boží království stále trpí násilí (Mt 1,12), ve světě „to hoří“. K porozumění mezi křesťany různých církví jsme měli času dost. Měli jsme se na něm vyučit dovednosti vzájemného naslouchání jedni druhým a k domluvě s jinými - neboť teď nás čeká domluva mezi různými náboženstvími (jestli k ní nedojde, může dojít i k válce, mnoho křesťanů a mnoho věřících z jiných náboženství je stále vražděno).
To Ježíš nám zadává tuto práci světla, kvasu a soli. [17]
Mnoho vlaků nám už ujelo.

(prosím Vás, do příště si položme si kontrolní otázku: „Jakou největší chybu udělali lidé v Ráji?“ (Vícekráte jsme o tom spolu mluvili.)

---

Několik poznámek.

Jsme napomínáni, abychom svým pokročilým ekumenismem nezraňovali ty, kteří k němu ještě nedošli. Ježíš chce všechny přivést k Otci (nejen farizee a saduceje), nikoho nerozeštvával, ale nejen v Izraeli, i v rodinách, došlo k rozdělení na Ježíšovy učedníky a jeho odpůrce. Ježíšův úkol má ale přednost. „ Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden“ (Mt 30,37).
Určitému rozdělení nejsme schopni zabránit. Římský biskup František je velice laskavý, a přesto jej mnoho katolíků nesnáší.

Bolest a pohoršení z rozdělení křesťanů je podstatnější než roztržky těch, kteří rajtují na liteře. 
Jsme vyzýváni, aby ti, kteří jsou napřed, počkali na opozdilce. Nikde jinde, ve škole, v práci, ve vědě, v obci a společnosti tak nečiníme. Ježíš nic takového neučí. Ti, co jsou napřed, všude vedou dopředu druhé k pokroku. 

Je Ježíšova Hostina znamením dokonalé jednoty nebo je pokrmem na cestě k ní? V církvi se Večeře Páně od počátku účastnily i děti (východní církve dopřávají tento dar i nemluvňatům). Zveme k ní začátečníky v poznání i svatosti, pokročilé i zakrslé.
Ježíš říká: „Já jsem cesta, pravda i život“. (J 14,6)
Apoštol Pavel vytýká korintským jejich rozdělení (1 K 1,10n ), ale nezakazuje jim Ježíšovu Hostinu, dokud se mezi sebou neporovnají.
Ježíš nám bere nezdravý „vítr z plachet“, napájí nás svým Duchem a zve nás k proměnění. Chce bydlet v nás a uprostřed nás.

Jedni máme čím obohatit druhé. Nekatoličtí křesťané nás v ledasčem obohacují, snad my jim můžeme něco nabídnout. Např. něco z našeho porozumění Stolu Páně. Ale to porozumění začíná „ochutnáváním“ Ježíšovy Hostiny. Taková praxe platí v katolické církvi - už od třinácti let zveme děti ke stolu Páně a dál je doprovázíme k čím dál hlubšímu porozumění a zakoušení sladkosti Beránkovy hostiny.

Ježíšova Hostina je pokrmem na cestu k následování Mistra. Je také lékem.
Není darem „elitě“, Ježíš k ní zve hříšníky.

Václav Vacek, farář letohradský

P.S.  Omluvám se za délku mého příspěvku, ale je projevem mé touhy a mého úsilí o vzájemné porozumění daru Večeře Páně.

---

[1] Ex 19 kap.; Ex 20,18-21

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Kniha Exodus (Ranní slovo)

Čtení je také zmíněno v textech: 4. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) 4. neděle adventní (A) (Václav Vacek) 4. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

a Ex 24 kap. Také Dt 5,1-5.22-33; Dt 13,1-10; Dt 18,9-22). Pak pochopíme, proč Izraelci žádali od Ježíše: „Jakým znamením dokážeš …“
Porozumíme i jejich zatvrzelosti. „Někteří ze zákoníků a farizeů žádali : ,Mistře, chceme od tebe vidět znamení.´ Odpověděl: ,Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání - a hle, zde je víc než Jonáš. Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, protože ona přišla z nejzazších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu - a hle, zde je víc než Šalomoun.´“ (Mt 12,38-42)

[2] Ježíš káral města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že nečinila pokání: „Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem, obrátili se a činili nápravu. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky, jako u vás, stála by podnes. Ale pravím vám: zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu, nežli tobě." (Mt 11,20-24)
Židé na Ježíše dotírali: „Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“
Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví.
Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. …
Nevěříte mně. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí.  Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ (Jan 10,24-26.37-38)

[3] Můžeme v kostele říci: „Mám rád jídlo“. Dokážeme v kostele bez zábran prohlásit: „Mám rád sex“?

[4] Byl jsem jedním z referujících. Pokud by někoho z vás můj příspěvek zajímal, najdete jej v příloze na konci dnešních Poznámek.

[5] Při mši pokaždé v eucharistické modlitbě prosíme za papeže a našeho biskupa. Jeden biskup, při visitaci farnosti při mši prosil: „Bože, prosíme tě, za našeho papeže a za mne, tvého hříšného služebníka Josefa“. Příští neděli prosil farář: „Bože, prosíme Tě za našeho hříšného biskupa Josefa“. Faráře někdo udal. Biskup si ho pozval na kobereček. „Co si to dovoluješ o mě říkat?“
– „Pane biskupe, když to můžete říkat vy, který tomu nevěříte, proč bych to nemohl říkat já, který tomu věřím?“   
Občas veřejně vyznávám: „Jsem nepřítelem sobě, druhým i Bohu. Musím si na to dávat pozor. Když v církevním průvodu jdeme za křížem, neměl by to byt triumfální pochod, ale kající vyznání: „Jsme nebezpeční, to my křižujeme Ježíše, i v jeho bratřích.“
[6] Tak to říká i Dokument o kultu Eucharistického tajemství (z 25. května 1967)

[7] Ježíš k názornému vyučování používal podobenství. Kdyby tenkráte lidé znali život včel jako my, možná by toto podobenství použil. 

[8] „I my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Srv. Ř 12,2n)
Nemůžeme tedy svévolně a podle svých měřítek jen tak někoho vylučovat od Stolu Páně. Je-li každý pokřtěný údem Ježíšova těla, nelze k jídlu nevzít ani malíček, natož ruku. (Srv. 1 K 12,12-21.26-27 )
„Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe.“ (Ga 6,3-5)

[9] „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Tóru nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám, dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Tóry, dokud se všechno nestane.
Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. (Mt 5,17-19)

[10] Za mého mládí jsme byli vedeni k tomu, že nekatoličtí křesťané jsou bludaři a kacíři. Kdo nás poštvával proti sobě? Kdo vymyslel církevní přikázání, že ten kdo navštíví bohoslužby nekatolických křesťanů, se dopustí smrtelného hříchu? Kdo je za to odpovědný? Jako katolík se musím hlásit k této vině a musím usilovat o nápravu.
Kdo po staletí upíral laikům „Kalich Páně“ a překračoval Ježíšovo pozvání? Kdo je za to odpovědný? V Modlitbě Páně stojí: „Odpusť nám naše dluhy“. Nemáme na svědomí jen viny, ale i veliké dluhy. Nezůstáváme si dlužni pohostinnost u Stolu Páně. 

[11] Apoštolové přiznávají svou nesnášenlivost (nejen náboženskou) vůči ženám, dětem, pohanům, samaritánům, dokonce žárlivost mezi sebou. Varují nás, abychom tyto chyby neopakovali. Jestliže apoštolové Jan a Jakub i Petr přiznávají, že v sobě měli „farizejský kvas“, jak bych si mohl myslet, že já v sobě tento virus nenosím?      

[12] „Někteří pokřtění jsou sice v církvi, ale nejsou v božím království. Někteří lidé jsou v božím království, ale nejsou v církvi“ (sv. Augustin).

[13] Ježíš nás vede k porozumění Duchu, k pochopení úmyslu zákonodárce. Varuje nás před lpěním na liteře a farizejským kvasem v nás. Známe jeho veliké spory s farizei o sobotě, o rituálních předpisech, dokonce o „Mojžíšova nařízení“ (srv. J 8,3-11). 

[14] U svátosti smíření nevidíme do nitra kajícníka, ale předpokládáme jeho upřímnost, odpovědnost je na něm, je dospělý.  
Nemusím zkoumat náboženské znalosti o eucharistii katolíků přicházejících ke Stolu Páně, ani jejich morálku - ale nekatolického křesťana už dopředu vylučujeme.
Podám i katolíkovi, který přijde ke Stolu Páně, i když ve svátosti smíření neprojevil ochotu k nápravě a nedostal rozhřešení. (Kdybych jej poslal pryč, mohl bych porušit zpovědní tajemství.) Podám Tělo a krev Páně i tomu, který udával své bratry nepříteli a dodneška tvrdí, že má čisté svědomí. Nejsem jeho soudcem. Nemusím nikoho kádrovat. Ježíš pozval ke Stolu i Jidáše.  
I já, hříšník, smím ke stolu Páně. Velice trpím, když je mi zakázáno podávat nekatolíkovi, o němž vím, že je lepší než já.
Nedopadne to se zákazem eucharistie nekatolíkům u nás tak smutně jako dřívější zákaz naší účasti na nekatolických bohoslužbách?

[15] Vy jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
(1 P 2,9)  

[16] Římský biskup František byl pozván na ekumenické setkání katolických a letničních křesťanů ve Phoenixu v Arizoně v květnu 2015. Odpověděl jim:  
Mám od vás pozvánku na slavnost jednoty křesťanů, na tento den smíření. Chci se k vám připojit odsud. „Otče, ať jsme jedno, ... aby svět uvěřil, že jsi mne poslal“. To je výchozí text k vašemu setkání: Kristova modlitba k Otci o milost jednoty.
Dnes budu s vámi duchovně a celým svým srdcem. Budeme společně hledat, budeme se společně modlit o milost jednoty. Jednota, která se rodí mezi námi, je jednotou, která začíná ve znamení jednoho křtu, který jsme všichni přijali. Je to jednota, kterou hledáme na společné cestě. Je to duchovní jednota modlitby jedněch za druhé. Je to jednota našeho společného úsilí jménem našich bratři a sester a všech, kdo věří ve svrchovanost Krista.
Drazí bratři a sestry, rozdělení je rána na těle Kristovy církve. A my nechceme, aby tato rána zůstala otevřená. Rozdělení je dílo otce lži, otce nesvornosti, který dělá všechno možné, aby nás udržel rozdělené.
Dnes společně, já zde v Římě a vy tam, budeme žádat našeho Otce, aby seslal Ducha Ježíšova, Ducha svatého a dal nám milost, abychom byli jedno, “tak, aby svět mohl uvěřit”. Mám pocit, jako bych říkal něco, co může znít kontroverzně nebo možná dokonce hereticky. Avšak je tu někdo, kdo ví, že navzdory našim odlišnostem jsme jedno. Je to ten, který nás pronásleduje. Je to ten, který dnes pronásleduje křesťany, ten který nás pomazává krví mučednictví. On ví, že křesťané jsou Kristovými učedníky: že jsou jedno, že jsou bratři! Nezajímá ho, jestli jsou evangelikálové, pravoslavní, luteráni, katolíci nebo apoštolští… to ho nezajímá! Jsou to křesťané. A krev mučednictví sjednocuje. Dnes, drazí bratři a sestry, prožíváme “ekumenismus krve”. To nás musí povzbudit, abychom činili, co činíme dnes: modlili se, vedli společně dialog, zkracovali mezi sebou vzdálenosti, posilovali naše pouta bratrství.
Jsem přesvědčený, že to nebudou teologové, kdo mezi nás vnesou jednotu. Teologové pomáhají, teologická věda nám pomůže, ale pokud budeme spoléhat, že se teologové navzájem shodnou, dosáhneme jednoty až v den po dni posledního soudu. Duch svatý působí jednotu. Teologové jsou nápomocni, ale více nápomocná je dobrá vůle nás všech, kdo jsme na této cestě a máme srdce otevřené Duchu svatému!
Se vší pokorou se k vám přidávám jako další účastník tohoto dne modlitby, přátelství, blízkosti a reflexe. V jistotě, že máme jednoho Pána: Ježíš je Pán. V jistotě, že tento Pán je živý: Ježíš je živý, Pán žije v každém z nás. V jistotě, že On seslal Ducha, kterého nám slíbil, tak aby se tato „harmonie“ mezi všemi Jeho učedníky mohla realizovat.
František 15. listopadu 2015 v evangelicko-luteránském kostele v Římě vyprávěl:
„Jedna žena, jejíž manžel je katolík, se chtěla dozvědět, co má udělat pro to, aby mohla přistupovat k eucharistii: ,Jmenuji se Anke de Bernardinis, a stejně jako mnoho jiných žen v našem společenství, i já jsem se vdala za italského katolíka. Jsme spolu šťastni. Mnoho let už spolu prožíváme radosti i smutky. Ale to, co mě mrzí, je, že jsme rozděleni ve víře a že se společně nemůžeme účastnit Večeře Páně. Co můžeme dělat, abychom s manželem konečně dosáhli společenství i v této věci?´“
Papež se začal ptát sám sebe, co je to Večeře Páně: Není jednoduché odpovědět Vám na otázku týkající se účasti na Večeři Páně, zvláště pak v přítomnosti takového teologa, jakým je kardinál Kasper. Mám obavy!
Myslím na to, co řekl Pán, když nám dal tento příkaz: „To čiňte na mou památku.“ Když se účastníme Večeře Páně, připomínáme si a následujeme to, co dělal sám Pán Ježíš. Směřujeme ke konečné hostině v Novém Jeruzalémě, ale ta bude poslední. Sám si kladu Vaši otázku a nevím, jak mám na ni odpovědět. Ptám se tedy, jestli účast na Večeři Páně je cílem cesty nebo je pokrmem na cestě při společném putování? Nechávám tuto otázku teologům, těm, kteří rozumějí.
Pravdou je, že v určitém smyslu něco sdílet znamená, že mezi námi není rozdíl, že máme stejnou doktrínu, zdůrazňuji to slovo, slovo, které je těžké k pochopení - ale já se ptám: nemáme snad stejný křest? A jestliže máme stejný křest, musíme putovat společně.
Vy zde svědčíte o cestě, která je velmi hluboká, protože je to cesta manželství, rodiny, lidské lásky a sdílené víry. Máme stejný křest. Když se cítíš být jako hříšnice - také já sám cítím, že jsem velkým hříšníkem - jestliže se tvůj muž cítí být hříšníkem, předstoupíš před Pána a prosíš Ho o odpuštění. Tvůj muž dělá stejnou věc. Jde za knězem a žádá o rozhřešení. To jsou prostředky, které udržují křest naživu. Když se spolu modlíte, křest roste, sílí. Když učíte děti, kým je Ježíš, proč přišel Ježíš na svět a co pro nás udělal, děláte to stejné, ať už v jazyce luteránském nebo v jazyce katolickém, ale je to stejné.
Jak to je s Večeří Páně? Jsou otázky, které si může zodpovědět každý sám pouze, pokud je upřímný sám k sobě a také s tím nevelkým teologickým „světlem“, které mám. „To je mé tělo. To je má krev“, řekl Pán. „To čiňte na mou památku“, a to je pokrm na cestu, který nám pomáhá v našem putování.
Kdysi jsem se intenzivně přátelil s biskupem episkopální církve, který měl 48 let, byl ženatý a měl 2 děti a toto ho znepokojovalo - manželka katolička, děti katolíci a on byl biskupem. V neděli svoji ženu i děti doprovázel na katolickou mši a následně se vydával do svého společenství. Byl to krok k účasti na Večeři Páně. Pak v tom pokračoval, až ho Pán povolal do svého domu, byl to spravedlivý člověk. Na Vaši otázku odpovím pouze otázkou: Jak to mohu s manželem udělat, aby mě Večeře Páně provázela na mé cestě? To je problém, na který si musí každý odpovědět. Jeden můj přítel, který byl pastor, mi jednou řekl: „My věříme, že Pán je tam přítomen. Je přítomen. Vy věříte, že Pán je přítomen. A pak tedy, jaký je rozdíl?“ Ach, ta vysvětlování, interpretace. Život je větší, než vysvětlování a interpretace. Vždy vycházejte ze křtu. „Jedna víra, jeden křest, jeden Bůh.“ Tak nám to říká Pavel a odsud vyvozujte důsledky. „Nikdy si netroufnu dát povolení takto činit, protože to nespadá do mých kompetencí. Jeden křest, jeden Pán, jedna víra. Promluvte s Pánem a jděte dopředu.

[17] Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. (Mt 5,13-14)