Svátek ponoření Pána
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 10,34a.37-43 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 42,1-4.6-7
Datum: 7. 1. 2018
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 10,34a.37-43 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 42,1-4.6-7
; Sk 10,34-38
; Mk 1,6b-11
Datum: 7. 1. 2018
Doufám, že si opravujete chyby v textu. [1]
Izaiáš mluví o programu Mesiáše – otroka (služebníka) božího (otrok nepracuje za mzdu).
Pro nás je text důležitý – přijali jsme jej také za svůj program. Snažíme se být tvůrci Ježíšova Pokoje.
Velice si vážíme toho, že i nás Bůh povolal k bytí s láskou, že chrání naši důstojnost, naši čest, naši svobodu …, a posílá nás k druhým (někteří se doslova nechali poslat k cizím národům, ale i my jsme přijali poslání svědčit o Bohu těm, kteří jej neznají).
Nás vyvádí ze žaláře, vysvobozuje nás od všeho, co nás chce poutat a ponižovat, učí nás moudrosti – zbavuje nás slepoty a vyvádí z našich temnost.
O druhém čtení jsme kdysi mluvili v širší souvislosti. [2]
O důvodu proč se Ježíš zařadil mezi hříšníky a nechal se ponořit od Jana do Jordánu, jsme také už vícekrát mluvili. Janovo ponoření není jednorázovým aktem. Ponoření Janovo je naším stálým programem (stále si máme poměřovat své názory i jednání s Bohem).
Ježíš nás stále ponořuje do Ducha božího. Máme být Duchu trvale otevření (ponořená věc je obklopena tekutinou, do které je ponořena) Duchu Ježíšovu. Máme vsakovat Ježíšova Ducha.
Ještě více, máme nasávat Ježíšova Ducha, pít z jeho pramene vody živé – srv. J 4,9-15
A ještě více, Ježíš nás navždy zve ke své Hostině: „Vezměte a pijte z tohoto poháru všichni,
je kalichem mé krve (víno je obrazem krve a krev obrazem Ducha), která se prolévá na odpuštění hříchů.“ [3]
„Toto je kalich mé krve, která se prolévá (ne Otci, ale pro vás, do vás) za vás a za všechny na odpuštění hříchů.“
Ježíš svým ponořením do Jordánu potvrdil Janovy výzvy k obrácení, ke změně myšlení, k návratu k Hospodinu. Sám pak pokračovat v této linii „obrácení“. Nedávno jsem opět říkal, že Ježíš nezaložil nové náboženství. Vracel Izraelity k Hospodinu (k učení Mojžíše a proroků). Nezaložil církev, tak si později začali říkat jeho učedníci.
Nezaložil novou smlouvu.
Potvrdil předešlé smlouvy: Smlouvu Tvůrce s lidmi na počátku
Smlouvu Noachickou se všemi lidmi
Smlouvu s Abrahámem
Smlouvu na Sinaji („možíšovskou“)
Ježíšova „nová“smlouva je rozšířená pozváním lidí ze všech národů. Je potvrzená Ježíšovým životem, včetně jeho smrti a vzkříšení. Některé pokyny ze „Sinajské smlouvy“ neplatí (např. pravidla o chrámovém kultu) jiné pokyny nahradil dokonalejšími (např. pokyny z horského vyučování).
Izraelité zůstávají Božím lidem vyučeným Mojžíšem.
My jsme Božím lidem vyučeným (máme být vyučeni) od Ježíše.
Ježíš přišel reformovat rabínský Izrael (podle Mojžíše a proroků), ale ti, kteří se nevrátili k Mojžíšovi a prorokům jako Jan Baptista, nepřijali ani Ježíše.
Rabíni se povyšovali nad Mojžíše (neposlechli pokyn od Boha: „Nic nepřidáš a nic neubereš“).
Mojžíše ani proroky nesnesli. Pak se pochopitelně nesnesli s Ježíšem. [4]
Kdo propadne a vychodí školu v 5. Třídě, nemůže na vyšší typ školy.
Kdo neumí rozpoznat „rabínské učení“ od vyučování Ježíše, staví se proti Duchu svatému. [5]
I my potřebujeme stálou reformu Ježíšovu.
Každý člověk a každá generace si vytváří své vlastní nepřesné představy o Bohu, které zkostnatí jako krunýř raka. Ten každý rok starý krunýř svlíká. Také had včas svlékne starou kůži, která mu je už těsná. (Slyšeli jsme o dětech, kterým pro srostlé lebeční kosti nemůže růst lebka.)
Potřebujeme se učit rozpoznávat „staré a nové“ a zbavovat se nedobrých pseudonáboženských návyků (zlozvyků) a osvojit si Ježíšův způsob života.
Máme – jako Ježíšovi učedníci – nejen svého Mistra (Učitele) a jeho příklad – nádherný životní program. Nabízí nám i skvělou výbavu (svátosti).
Příloha: Křest - čím pro nás je?
[1] Jan je Ponořovatel. Ježíš byl ponořen, ne pokřtěn.
Stůl se vyrábí z materiálu. Ze stolu nikdo stůl nevyrábí, je už hotov.
Nám je třeba se stávat kristovcem.
Ježíš je Kristem – je Pomazaný (Vonící Bohem), je odvždy bytostně ponořen do Otce, je plný Ducha Otcova, sdílí s ním jednoho Ducha.
V příloze nabízím – jako opakování – starý text o křtu.
[2] Kdo slyší jen dnešní úryvek, snadno mu přitaká, ale ten, který čte širší text, objeví souvislosti a všimne si, že se Petr poctivě přiznává ke své slepotě. Slyšel Ježíšova slova o otevřenosti a poslání „jdete do celého světa“, viděl Ježíšovu otevřenost ke všem lidem (i jeho laskavý přístup k pohanům), ale sám zůstal trčet v rabínské výchově více, než si myslel. Trčel v předsudcích vůči pohanům. Jeho slova – „Teď opravdu chápu, že Bůh má rád všechny lidi a stojí o ně,“ – jsou přiznáním vlastní zabedněnosti („seděl si na vedení“).
Ostatní apoštolové na tom nebyli lépe – pozvali si Petra „na kobereček“, tvrdě mu vytýkali: „Jak jsi mohl vstoupit k pohanům“? A Petr, místo toho, aby jim rázně připomněl, že přece Ježíš je už před léty poslal k pohanům, se chabě obhajuje … Kdo neobjeví tyto souvislosti, ošidí se o vlastní „zpytování svědomí“, neobjeví, jak je možná i on nábožensky nesnášenlivý a nebude prosit o osvobození ze svých „náboženských“ předsudků.
[3] Škoda, přeškoda, že jsme zůstali zaseknutí v pohanském obrazu obětované krve božstvům na usmíření jejich hněvu – aby se božstvu dostalo zadostiučinění a byla usmířena urážka jejich majestátu. Ježíš prolil svou krev kvůli nám, bez prolité krve bychom si nikdy nepřiznali, že jsme schopni vraždit nevinné. Ježíšova prolitá krev má nás(!) přivést k obrácení, k přiznání si svých vin, k trvalému hlídání svých sklonů: k pýše („my všechno víme, my jsme v pravé církvi, my vlastníme všechnu pravdu) k náboženské nesnášenlivosti a nenávisti. (Někteří nemocní se mají vyvarovat některých pokrmů, činností nebo prostředí, které by mohlo poničit jejich zdraví.)
Včera jsme slavili Slavnost Zvěstování Pána (i pohanům). Bůh ochránil svého Syna před zločineckým a zvrhlým (pohanským) králem (Herodem). Ježíš se později sám vydal do rukou vlastním lidem – Izraelitům. Ti jej – v „církevním procesu“, vydali k ukřižování. Nikdo nespočítá množství nejlepších lidí, které jsme vydali katům (často si pak církevní vrchnost myla ruce jako Kaifáš: „My jsme nikoho neupálili, nikomu jsem nesetli hlavu, to světská moc popravovala kacíře.“)
Kdo nevidí, že v nás dodneška doutná nenávist k těm, kteří mluví o Bohu jinak než my, je ohrožen na životě věčném.
[4] Abraham odpověděl lazarovi: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“
On řekl: „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, obrátí se.“
Řekl mu: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Lk 16,29-31
[5] Jistá skupina katolíků prohlašuje 2. vatikánský koncil a koncilové papeže (Františka v nejvyšší míře) za uchýlené od pravé víry.
Izaiáš mluví o programu Mesiáše – otroka (služebníka) božího (otrok nepracuje za mzdu).
Pro nás je text důležitý – přijali jsme jej také za svůj program. Snažíme se být tvůrci Ježíšova Pokoje.
Velice si vážíme toho, že i nás Bůh povolal k bytí s láskou, že chrání naši důstojnost, naši čest, naši svobodu …, a posílá nás k druhým (někteří se doslova nechali poslat k cizím národům, ale i my jsme přijali poslání svědčit o Bohu těm, kteří jej neznají).
Nás vyvádí ze žaláře, vysvobozuje nás od všeho, co nás chce poutat a ponižovat, učí nás moudrosti – zbavuje nás slepoty a vyvádí z našich temnost.
O druhém čtení jsme kdysi mluvili v širší souvislosti. [2]
O důvodu proč se Ježíš zařadil mezi hříšníky a nechal se ponořit od Jana do Jordánu, jsme také už vícekrát mluvili. Janovo ponoření není jednorázovým aktem. Ponoření Janovo je naším stálým programem (stále si máme poměřovat své názory i jednání s Bohem).
Ježíš nás stále ponořuje do Ducha božího. Máme být Duchu trvale otevření (ponořená věc je obklopena tekutinou, do které je ponořena) Duchu Ježíšovu. Máme vsakovat Ježíšova Ducha.
Ještě více, máme nasávat Ježíšova Ducha, pít z jeho pramene vody živé – srv. J 4,9-15
(voda je jedním
ze symbolů Ducha).
A ještě více, Ježíš nás navždy zve ke své Hostině: „Vezměte a pijte z tohoto poháru všichni,
je kalichem mé krve (víno je obrazem krve a krev obrazem Ducha), která se prolévá na odpuštění hříchů.“ [3]
„Toto je kalich mé krve, která se prolévá (ne Otci, ale pro vás, do vás) za vás a za všechny na odpuštění hříchů.“
Ježíš svým ponořením do Jordánu potvrdil Janovy výzvy k obrácení, ke změně myšlení, k návratu k Hospodinu. Sám pak pokračovat v této linii „obrácení“. Nedávno jsem opět říkal, že Ježíš nezaložil nové náboženství. Vracel Izraelity k Hospodinu (k učení Mojžíše a proroků). Nezaložil církev, tak si později začali říkat jeho učedníci.
Nezaložil novou smlouvu.
Potvrdil předešlé smlouvy: Smlouvu Tvůrce s lidmi na počátku
Smlouvu Noachickou se všemi lidmi
Smlouvu s Abrahámem
Smlouvu na Sinaji („možíšovskou“)
Ježíšova „nová“smlouva je rozšířená pozváním lidí ze všech národů. Je potvrzená Ježíšovým životem, včetně jeho smrti a vzkříšení. Některé pokyny ze „Sinajské smlouvy“ neplatí (např. pravidla o chrámovém kultu) jiné pokyny nahradil dokonalejšími (např. pokyny z horského vyučování).
Izraelité zůstávají Božím lidem vyučeným Mojžíšem.
My jsme Božím lidem vyučeným (máme být vyučeni) od Ježíše.
Ježíš přišel reformovat rabínský Izrael (podle Mojžíše a proroků), ale ti, kteří se nevrátili k Mojžíšovi a prorokům jako Jan Baptista, nepřijali ani Ježíše.
Rabíni se povyšovali nad Mojžíše (neposlechli pokyn od Boha: „Nic nepřidáš a nic neubereš“).
Mojžíše ani proroky nesnesli. Pak se pochopitelně nesnesli s Ježíšem. [4]
Kdo propadne a vychodí školu v 5. Třídě, nemůže na vyšší typ školy.
Kdo neumí rozpoznat „rabínské učení“ od vyučování Ježíše, staví se proti Duchu svatému. [5]
I my potřebujeme stálou reformu Ježíšovu.
Každý člověk a každá generace si vytváří své vlastní nepřesné představy o Bohu, které zkostnatí jako krunýř raka. Ten každý rok starý krunýř svlíká. Také had včas svlékne starou kůži, která mu je už těsná. (Slyšeli jsme o dětech, kterým pro srostlé lebeční kosti nemůže růst lebka.)
Potřebujeme se učit rozpoznávat „staré a nové“ a zbavovat se nedobrých pseudonáboženských návyků (zlozvyků) a osvojit si Ježíšův způsob života.
Máme – jako Ježíšovi učedníci – nejen svého Mistra (Učitele) a jeho příklad – nádherný životní program. Nabízí nám i skvělou výbavu (svátosti).
Příloha: Křest - čím pro nás je?
[1] Jan je Ponořovatel. Ježíš byl ponořen, ne pokřtěn.
Stůl se vyrábí z materiálu. Ze stolu nikdo stůl nevyrábí, je už hotov.
Nám je třeba se stávat kristovcem.
Ježíš je Kristem – je Pomazaný (Vonící Bohem), je odvždy bytostně ponořen do Otce, je plný Ducha Otcova, sdílí s ním jednoho Ducha.
V příloze nabízím – jako opakování – starý text o křtu.
[2] Kdo slyší jen dnešní úryvek, snadno mu přitaká, ale ten, který čte širší text, objeví souvislosti a všimne si, že se Petr poctivě přiznává ke své slepotě. Slyšel Ježíšova slova o otevřenosti a poslání „jdete do celého světa“, viděl Ježíšovu otevřenost ke všem lidem (i jeho laskavý přístup k pohanům), ale sám zůstal trčet v rabínské výchově více, než si myslel. Trčel v předsudcích vůči pohanům. Jeho slova – „Teď opravdu chápu, že Bůh má rád všechny lidi a stojí o ně,“ – jsou přiznáním vlastní zabedněnosti („seděl si na vedení“).
Ostatní apoštolové na tom nebyli lépe – pozvali si Petra „na kobereček“, tvrdě mu vytýkali: „Jak jsi mohl vstoupit k pohanům“? A Petr, místo toho, aby jim rázně připomněl, že přece Ježíš je už před léty poslal k pohanům, se chabě obhajuje … Kdo neobjeví tyto souvislosti, ošidí se o vlastní „zpytování svědomí“, neobjeví, jak je možná i on nábožensky nesnášenlivý a nebude prosit o osvobození ze svých „náboženských“ předsudků.
[3] Škoda, přeškoda, že jsme zůstali zaseknutí v pohanském obrazu obětované krve božstvům na usmíření jejich hněvu – aby se božstvu dostalo zadostiučinění a byla usmířena urážka jejich majestátu. Ježíš prolil svou krev kvůli nám, bez prolité krve bychom si nikdy nepřiznali, že jsme schopni vraždit nevinné. Ježíšova prolitá krev má nás(!) přivést k obrácení, k přiznání si svých vin, k trvalému hlídání svých sklonů: k pýše („my všechno víme, my jsme v pravé církvi, my vlastníme všechnu pravdu) k náboženské nesnášenlivosti a nenávisti. (Někteří nemocní se mají vyvarovat některých pokrmů, činností nebo prostředí, které by mohlo poničit jejich zdraví.)
Včera jsme slavili Slavnost Zvěstování Pána (i pohanům). Bůh ochránil svého Syna před zločineckým a zvrhlým (pohanským) králem (Herodem). Ježíš se později sám vydal do rukou vlastním lidem – Izraelitům. Ti jej – v „církevním procesu“, vydali k ukřižování. Nikdo nespočítá množství nejlepších lidí, které jsme vydali katům (často si pak církevní vrchnost myla ruce jako Kaifáš: „My jsme nikoho neupálili, nikomu jsem nesetli hlavu, to světská moc popravovala kacíře.“)
Kdo nevidí, že v nás dodneška doutná nenávist k těm, kteří mluví o Bohu jinak než my, je ohrožen na životě věčném.
[4] Abraham odpověděl lazarovi: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“
On řekl: „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, obrátí se.“
Řekl mu: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Lk 16,29-31
)
[5] Jistá skupina katolíků prohlašuje 2. vatikánský koncil a koncilové papeže (Františka v nejvyšší míře) za uchýlené od pravé víry.