1. neděle adventní

Před týdnem, v neděli na Slavnost Krista Krále, jsme společně v rodině promýšleli, co pro nás znamená, že jsme z královského rodu. Postupně jsme každému členu rodiny vyjmenovali, čím nás obohacuje a co se nám na něm líbí.
Tuto neděli můžeme v rodině společně promýšlet, jak naložíme s darem doby adventní.
Čím jsme ohroženi? [1]
 
Výběr biblických textů k liturgii během tří roků (A,B,C), je mistrně vybrán. Někdo by možná na začátku Adventu čekal slova přicházení Mesiáše. Ne (neprocházíme biblickým vyučováním první rok), tak nás nepřekvapí, že nám Písmo nejprve připomíná, kam směřujeme, a co nám umožní pochopit smysl našeho života.
 
První čtení je Izaiášův text, který je jedním z biblických vzorů k obrácení. (Izraelitům v babylonském otroctví dost dlouho trvalo, než si přiznali vlastní chybu …)
K obrácení je třeba hledat nejprve chybu u sebe. Rozpoznat její příčiny a prosit Boha o pomoc k nápravě.
Kdybychom dětem přeložili „náš vykupitel“ – slovy „náš Záchrance“, třeba by jim to bylo víc srozumitelné (záchrannou službu a záchranáře známe, vykupují se už jen vratné láhve a králičí kůžky).  
 
Předježíšovská, „hebrejská“ Bible mluví o božím hněvu a prosí Hospodina, aby se s námi usmířil. Je to pochopitelné!
Ale obrovským a nečekaným překvapením je, že Ježíš přišel nás smířit s Bohem. My jsme byli uražení, my jsme pyšně práskli dveřmi otcova domu a odešli si hledat své štěstí. (Srv. 2 Kor 5,20; Žd 2,17) 
 
Bůh se nad námi smilovává, ale to neznamená, že od nás nic neočekává.
Máme dobře hospodařit s jeho dary. To říká Ježíš opět v podobenství dnešního evangelia. (I ve druhém čtení to Pavel také připomíná.)
 
Ježíše jsme přijali za Učitele a Mistra života. [2]
(Kdo nám rozumí lépe než on?)
Žil život dělníka (ne světského, ne církevního knížete obklopeného služebnictvem) a ukázal nám, že i v porušeném světě můžeme obstát se ctí a neminout se svým cílem.
Vyučuje nás, jak se staví dům (božího království). Odešel k Otci, dal nám plnou moc a každému jeho práci. Postava vrátného je figurou z podobenství, i ji si vztahujeme na sebe.
K čemu máme „mít oči otevřené“?
 
Zopakujme si několik podobenství, která s Markovým podobenstvím souvisejí, nebo se vzájemně doplňují a zopakujme si, co jsme z nich už pochopili.
A všimněme si, jak dokonale a srozumitelně nás Ježíš vyučuje. 
 
- V podobenství o hloupých družičkách nás Ježíš upozorňuje, že některé věci (určité dovednosti) se
   nedají koupit nebo darovat; je třeba si je osvojit.[3]
 
- Podobenství o hřivnách nás učí, že máme dobře hospodařit s dary, které jsme dostali.
Zkusme si konkrétně vybavit situace, kdy jsme se např. setkali s dobrým a kdy se špatným řemeslníkem, lékařem, úředníkem, hostem …? [4]
 
- Překvapivě krásné podobenství o ženichovi obsluhujícím nevěstu (Lk 12,35-38), je vrcholem všech podobenství o svatbě. Nikdo z nás by si ani na chvilku sám neodvážil myslet, že patříme do množiny nevěsty Beránka.
Co jsme se naučili na svatbách a co vše jsme se z Ježíšových svatebních podobenství dozvěděli?   
Jinak rozumí svatbě dítě a jinak dospělý člověk. Jinak chápe svatbu malá družička a jinak velká družička. Jinou roli má host, jinou svědek, jinou rodiče snoubenců, jinou kmotři, jinou ženich a nevěsta. Jinak „slyší“ svatební slib děti, jinak novomanželé, jinak rodiče a prarodiče.
Od mala nás naši rodiče učili, jak se na svatbu ustrojit a jak se chovat. [5]
Někoho rodiče naučili, že svým ustrojením a upraveným zevnějškem můžeme druhého obdarovat (ale na to se pětadvacetiletý nemůže nadosmrti vymlouvat).
Každý snad máme rádi usměvavé, pěkně ustrojené a laskavé lidi. To není snobismus, ale naše kultura. Každý, kdo má oči, může a má si všimnout, že Stvořitel vše nádherně oblékl a zkrášlil – pro každého z nás.     
 
- V podobenství u Lk (Lk 12,39-40) je řeč o hospodáři a zloději.
Vícekrát slyšíme, že např. v době dovolené zloději vykrádají byty a snažíme se různými způsoby proti zlodějům zabezpečit …
Nikdo z nás by neodešel z domu, kdyby zpozoroval něco podezřelého nebo získal zprávu o připravovaném vykradení bytu. Číhali bychom a ještě bychom k tomu hledali pomoc.
Boží království nám nikdo nemůže jen tak ukradnout, ale my sami se můžeme ošidit nebo nechat okrást. 
K čemu máme mít „otevřené oči“?
Učedník, student, sportovec …, který má zájem o učení, který chce být co nejlepší, se ptá učitele na to, čemu nerozumí. (A dobrý učitel se rád takovému učedníkovi věnuje.)
Máme si velice dávat pozor na to, čemu v Písmu nerozumíme, a máme vytrvale hledat a ptát se. [6]
Jinak bychom se ošidili. Ježíš nás učí lépe než naše školství, nic z jeho slov není zbytečné, vše je pro náš životně důležité.
 
Život s lidmi, kteří nesnáší, když je někdo laskavě na něco upozorní, je těžký. 
Jejich setkání s nebešťany a jejich dorůstání – aby si doplnili kulturu jednání na úroveň soužití v nebeském království – může být krušné.
Budou to stát? Budou ochotní tomu osvojování věnovat patřičné úsilí? 
 
Slušný člověk poděkuje za laskavou radu.
Ježíš nám včas a opět radí: „Mějte oči otevřené a dobře hospodařte s časem, nevíte, kolik vám ho ještě zbývá.“
 
Smluvili jsme si na 1. neděli adventní rodinnou poradu, jak naložíme s dobou adventní a pak poprosíme ostatní členy rodiny, aby nám poradili jednu věc, v které se můžeme zlepšit.
Letos to budeme mít snadnější, dobře si pamatujeme, co pěkného nám rodina řekla před týdnem. 

---

[1] Myslím si, že bohatstvím! Budeme, jako mnoho jiných bláznit po materielně bohatých Vánocích?
Měli jsme kdysi skromné Vánoce – přežili jsme komunismus. Přežijeme kapitalismus? Má pro nás něco větší cenu než „bohatý Jéžišek“? Přeji Vám, i sobě, dopřát si víc klidu, času a ticha – na vztahy k druhým (včetně vztahu k Bohu)?
Třeba Vás naladím na Adventní zamyšlení několika řádky z knížečky „Očekávání Vánoc“ od Richarda Rohra:
    „Snažil jsem se motivovat lidi, aby pokročili – od pouze sentimentálního prožívání Vánoc jako “čekání na Ježíška” – ke zralému a sociálnímu chápání poselství o vtělení Boha v Ježíši Kristu. My františkáni jsme vždy věřili, že vtělení bylo zároveň už vykoupením, protože Ježíšovým narozením dal Bůh jednoznačně najevo, že je dobré být člověkem a že Bůh je na naší straně.
Už před dvaceti roky jsem si myslel, že je třeba žít zralé křesťanství na této zemi. Účinné zvěstování Ježíše je natolik naléhavé, že nesmíme dopustit, aby tento velký svátek – jímž Vánoce jsou – a adventní příprava na ně, byly jakkoli rozředěny. Teď jsem ještě vice přesvědčen, že je tato potřeba ještě aktuálnější. Ježíš svou zvěst spojoval s tím, co nazýval příchodem “Božího království”, ale my se často spokojíme s roztomilým příchodem děťátka, jež od nás žádá něco málo v tom smyslu, že se něčeho vzdáme, že vyjdeme někomu vstříc, že budeme pěstovat vzájemnost, nebo že budeme rozebírat vybrané pasáže z Bible či něco z aktuálního Ježíšova učení. Sentimentalita, definovaná jako strojené emoce, může ve skutečnosti maskovat to, že se skutečnému vztahu vyhýbáme a že jej právě sentimentalitou  nahrazujeme, jak to ostatně vidíme i ve svých mezilidských vztazích.
My, katolíci musíme připustit, že jsme trvale pokoušeni vyhýbat se lekcionáři a Božímu slovu kvůli svým soukromým zájmům a zbožné úctě, které však obvykle mají sotva nějaký potenciál nás změnit nebo zpochybnit naši domýšlivost. Slovo Boží nás ale konfrontuje, obrací a utěšuje; a to v tomto pořadí. Utrpení, nespravedlnost a devastace dosáhly na této planetě už takového rozměru, že se zkrátka nemůžeme spokojit s jakýmsi infantilním evangeliem nebo infantilním Ježíškem. Ve skutečnosti tomu tak bylo vždycky.
…
   Slavení Vánoc neznamená sentimentálně čekat na chvíli, až se narodí děťátko. Mnohem víc znamená žádat, aby se narodily dějiny (viz Ř 8,20-23)! Nijak dějinám neprosíváme, když z Ježíše, věčného Krista, činíme věčné děťátko, Jezulátko – schopné od nás vyžadovat jen nepatrnou dospělou reakci anebo vůbec žádnou.
Člověk se vlastně diví, jaké myšlenkové rozpoložení v nás udržovalo představu Ježíše pouze jako malého miminka. Možná to bylo jakési “miminkovské křesťanství”.
S miminkem se můžeme objímat neb mazlit, ale jakákoli spiritualita, která se příliš soustředí na Jezulátko, nejspíš ještě nebude připravena na plnohodnotný a odpovědný život. Máme-li věřit biblickým textům, Bůh si přeje přátele a partnery, lidi, kteří jsou jeho obrazem. Vypadá to, že Bůh si od nás přeje dospělé náboženství a zralou, svobodnou reakci. Bůh má rád dospělé partnery, schopné si vzájemně dávat i brát, a my se nakonec stáváme právě takovým Bohem, jakého milujeme. Tím si můžeme být jisti.
Chápu, odkud pochází taková oddanost tomu či onomu Jezulátku; oddanost známému Santo Niňo na různých místech, je však značně vzdálená působivosti a síle biblického pozvání k jednoznačně dospělému “napomáhání” (Ř 8,28), svobodné “účasti” (Fl 3,10) a lásce svobodných a zralých lidí v Bohu (Ef 4,13). Můžeme si hodně důvěřovat, protože v prvé řadě Bůh důvěřuje nám.
Kristus, o kterého prosíme a na něhož čekáme, v sobě zahrnuje naše plné narození i další zrození dějin a stvoření. V tomto smyslu můžeme říci “Přijď, Pane Ježíši” – s novým porozuměním a s vědomým nadšením!“                              
 
[2] Rabi znamená učitel. Izraelité si možná váží rabínů více než ostatní národy.
Rabíni nemají studenty ale učedníky.
Rabénů znamená „náš učitel“ a je uctivým označením význačného a milovaného učitele.
Dobří studenti a učedníci si váží dobrých učitelů a očekávají od nich, že se budou stále vzdělávat, aby byli napřed před svými žáky.
Líní učedníci nebo ti, co si myslí, že vše už znají lépe než učitel, nechtějí, aby jim učitel říkal něco nového. To potkalo Ježíše, proroky a další významné osobnosti.
 
[3] Nikdo za nás nevybuduje dobré vztahy, nikdo nám nepředá umění přiznávat chybu, omlouvat se, nabídnout pomoc, rozdělit se, neskákat do řeči, umění naslouchat druhému nebo sociální dovednost se nedá koupit, ...
 
[4] Objednali jsme si montáž televizní paraboly na střechu. „Máte žebřík?“ pravil montér.
Když jsem za ním po žebříku vylezl na naší dvoupatrovou půdu, za chvíli se ptal: „Máte pilku na železo?“ slezl jsem a přinesl pilku.
Za chvíli se ptal: „Máte nůž (na obřezání jednotlivých drátů kabelu)?“ Slezl jsem o tři patra pro nůž.
„Máte izolační pasku?“ Slezl jsem od komínu, zašel do železářství, vylezl k vikýři a podal pásku.
Pak mě poslal pro sádru.
Slevu za spolupráci mi nedopřál.
     Nepekla trouba. Přišel sebejistý opravář, nezul se, všechno zašlapal – a řekl si o velké peníze. Setřel jsem podlahu od sporáku v kuchyni, schody, chodby – až po vchodové dveře – celkem to je plocha 40 m x 1m.
     Někteří návštěvníci fary se také nepřezují. Doma se přezouvají těsně za dveřmi, ale, „na faře to paní Jana setře“.  
    Pozveme-li si instalatéra – pana Bednáře – zuje se hned za dveřmi, vše zarouškuje, pak všechno otře do čista – a potom nastane velké hádání o peníze, protože nám je hanba, jak málo si řekne za práci.
    Byl jsem v týdnu v budově Pardubického kraje. Ptal jsem se na jednu kancelář, pan úředník mě ochotně zavedl na místo, i když jsem se jej ptal jen na směr. Při hledání kanceláře jiného odboru si mě paní úřednice sama všimla a ochotě mi sdělila, že musím do budovy naproti do druhého patra.
Jistá paní úřednice v našem městě – na rozdíl od jiných – jen neochotně poštěkává …
 
[5] Před pár lety na jedné svatbě vedle mě seděl při obědě na tátově klíně pětiletý kluk. Byla svíčková, táta jídlo rozkrájel na sousta a kluk je jedl rukama. Za tři týdny na jiné svatbě jedlo tříleté děcko svíčkovou způsobně příborem. (Učitelé naříkají, že prvňáci neumí jíst u stolu a jedí rukama. Doma totiž sedí před televizí, rodiče jim nakrájejí jídlo, aby děcánka nemusela spouštět zraky z televizní obrazovky, kdyby si krájela jídlo sama.)
 
[6] Pravím vám: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí! (Lk 11,9-13)