34. neděle v mezidobí - Slavnost Ježíše Krista Krále
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 1,26-31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ez 34,11-12.15-17
Datum: 26. 11. 2017
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 1,26-31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ez 34,11-12.15-17
; 1 Kor 1,20-26.28
; Mt 25,31-46
Datum: 26. 11. 2017
Letošní vyučování
liturgického roku vrcholí podobenství o soudu. [1]
To charakterizuje „Ježíše Krista Krále“ - zvláštního krále.
Ptejme se také, co to znamená pro náš život, slyšíme přece, že jsme z královského rodu.
Izrael je božím lidem, ne lidem nějakého pozemského krále. [2]
Králem Izraele je Hospodin. Je naprosto jiným králem než pozemští vládcové - melek (král) královsky slouží těm, kteří mu jsou svěřeni (je pastýřem, hospodářem).
Slovy: „Otče náš, Králi náš“, začíná mnoho židovských modliteb.
Když si izraelité prosadili pozemského krále, opovrhli Hospodinem. Jejich tvrdohlavost a hloupost skončila trpce, poznali, že člověk není schopen sloužit božímu lidu. [3]
Izraelští králové nesloužili lidu Božímu, když svou svévolí a zneužíváním moci pošpinili obraz Hospodina - Krále a Pastýře. Proroci tuto zkreslenou představu o Hospodinu očišťovali a proti zvrhlým králům ostře vystupovali a volali je k odpovědnosti.
Pokušení moci je největším ze všech pokušení. [4]
Ježíš říká: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji“. (J 5,17
Ježíš je obrazem Otce. „Já a Otec jsme jedno.“ (J 10,30
„Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“ (J 10,16
Ježíšův život (až na smrt) je službou s Otcem, je službou lidem, službou životu.
Ve své službě lidu Božímu se úplně vydal a strávil. [5]
Pozor - Ježíšova služba není rituální krvavou obětí Bohu – tu Bůh zásadně odmítl už při oběti Kainově! (Podrobně jsme o tom vícekrát mluvili.)
Nezatahujme tedy Boha do prolévání krve! [6]
Otec má na Ježíšově službě lidem podíl!
Ježíš svým podobenstvím o soudu znovu potvrzuje, že Bůh je Otcem a Matkou všech lidí, ne jen obřezaných (a nejen pokřtěných). [7]
Tvrzení: „Mimo církev není spásy“, není biblické. [8]
Už židé došli k poznání, že „spravedliví mezi národy světa mají podíl na světě budoucím“.
I Ježíš potvrzuje proroctví u Izaijáše a Amose, kteří o tom mluví.
Hospodin není toliko Bohem Izraele, ale také Melchisedecha, Jitra (Mojžíšova tchána a midjanského kněze), Támary a Rút (prabáb Davida i Ježíše).
Malachiáš říká: „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (Mal 2,10
Podobenství o soudu patří k podobenstvím o deseti družičkách a hřivnách (talentech).
Některým se zdají tato podobenství tvrdá. Mně ne. [9]
Přál bych si, abych směl vejít do království nebeského, ale nemyslím si, že je ze mě Bůh unesen a připravuje mně slavobránu s oslavným proslovem a metálem, jako matinka, nezdravě upnutá na svého syna kriminálníka, která jej za každých okolností hájí („von mě pokaždý z těch ukradených peněz koupil čokoládu) a vítá připraveným obědem a odestlanou postelí.
Nemyslím si, že Hospodin až bude mít zvláště dobrou náladu, prohlásí: „Otevřete brány nebes všem, co jsme si, to jsme si.“ Jsem schopni – s boží pomocí - dorůst do krásy nebešťanů.
45 let hlásám Boha milosrdného a slitovného. Ale Ježíš říká: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátil (nikoliv „činí pokání“, jak čteme je v našem překladu) , než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří si myslí, že obrácení nepotřebují. (Lk 15,7
Když někdo cituje, že „jsme ospravedlněni vírou“, ptám se ho, co to pro něj znamená.
„Víra“ podle Ježíše znamená - přitakat Mistrovi způsobem života.
Bůh je skvělý, v podobenství o soudu nerozlišuje, kdo chodil do kterého kostela.
Těšme se z jeho velkorysosti. Do božího království jsou zváni i pohané, i my (nepovyšujme se žárlivě a nesnášenlivě nad nekřesťany nebo nekatolíky).
Zbožný život je prostředkem k cíli. Není zásluhou. Studium není zásluhou, ale je prostředkem k dobré službě podle počtu darovaných talentů.
Nespočetně mnoho nadanějších než já studovat nemohlo, nespočetně mnoho ušlechtilejších než já se nesetkalo s Kristem.
Ježíš nesoudí (ani by jej to netěšilo), říká, že my sami se rozhodujeme, my sami určujeme, zda budeme pozvání mezi nebešťany Rozhodující je: „Zachoval ses lidsky k potřebným - jsi připraven pro soužití s nebešťany“.
Na nás je jak rozumíme tomu, kdo jsou hladoví, žízniví, ti, co se klepou zimou nebo jsou násilně připraveni o své roucho, kdo jsou na cestách, kdo žijí ve vězení nebo jsou všelijak nemocní. K pochopení stačí selský rozum a milosrdné srdce. Na Ježíšově životě vidíme, koho všeho se Ježíš ujímal. Přidává k tomu nejen příběh „milosrdného Samařana“.
I tady platí: „Kdo můžeš chápat, chápej“.
Kdo nechce, hledá vytáčky typu: „A ale kdo je můj bližní (a kdo už není)?“
„Ale co když po nás bude muslimský utečenec chtít peněženku nebo mobil …“ varoval jistý kardinál.
Jiní tvrdí: „Jejich druhá nebo třetí generace budou teroristé.“ (Jako by někteří bílí Evropané nebyli teroristy.)
„Budou u nás prosazovat šaríu!“ – straší jiní.[10]
Ladislav Heryán vypravoval: Mezi mými studenty je také několik muslimů. Jedna z nich šla se svými dětmi, a když děti viděly bezdomovce, řekli: „Maminko, tam je chudý pán“. A maminka jim dala dvacetikorunu a děti ji daly bezdomovci. A za chvilku opět volaly: „Maminko, a támhle je také chudý pán“. A maminka jim dala další dvacku …
Muslimové říkají: „Prorok (Mohamed) se přestrojuje za chudé a zkouší nás, zda jsme milosrdní“.
(Milosrdenství a almužna patří k pěti základním pilířům života muslima.)
Z podobenství o soudu opět vidíme, že život s Bohem - modlitba není otázkou několika minut a pár slov, ale naše spravedlivé a milosrdné jednání.
[1] V určitém období jsou v Izraeli studené noci, i když ve dne je velké teplo. Proto pastýři na noc oddělují ovce od koz (kozy jsou náchylné na prochladnutí, ovce mají vlnu teplejší) a zaženou je na chránění místo nebo do přístřešku. Ovce mají převážně bílé, kozy převážně černé. Ježíš ve svém podobenství použil příklad ze života, tehdy každému známý.
[2] Dobrořečíme Bohu, že i nás - původně pohany - pozval do nového Izraele.
[3] Proto nás Ježíš v první části Modlitby Páně vede k hledání, promýšlení a k prácí na království božím.
[4] My, křesťané jsme nečetli pečlivě Písmo a opakovali selhání Izraele, a své krále jsme dokonce označovali za „vládce u boží milosti“. Ještě ve 20. století jsme je titulovali „Jejich apoštolské veličenstvo“. Ti pak rozpoutali i strašnou 1. světovou válku. Dodneška jsme je nepojmenovali válečnými zločinci.
Až po strašných zkušenostech jsme - přes veliký odpor církve - došli k odloučení trůnu a oltáře.
[5] Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. (J 10,12
[6] Už Josef Zvěřina nás před 40 roky učil, že Ježíš položil život:
- kvůli nám, pro nás!
- kvůli Otci, aby splnil svou misi mezi námi, aby nás k Otci dovedl.
- a kvůli sobě (ani český král z boje neutíká - dodávám já).
[7] Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. (Iz 66,13
Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti. (Mdr 11,24
[8] Připomínám Augustinovy množiny: „V království božím jsou lidé, kteří nejsou v církvi. A někteří lidé v církvi nejsou v božím království.“
(Je zvláštní, že často, když se řekne církev, myslíme jen tu naši (katolickou).
[9] Často se jen dožadujeme lidských práv (jako ty hloupé družičky nebo služebník, který zakopal darovanou hřivnu), ale chybí nám Deklarace lidských povinností.
Bůh je nepřejícnější a nejslitovnější „bytostí“. Žasneme nad jeho obdarováváním. My sami se hlásíme k odpovědnosti za hospodaření s jeho dary. Copak nejme v určité míře odpovědní za darovaný život a jeho bohatství? Za ty, „které jsme k sobě připoutali“? Za manželství, za partnera, za svěřené děti, za jejich náboženskou výchovu, za hlásání evangelia svým životem?
Je špatné, že nám Bůh neposkytuje „mamáhotel“?
[10] Jak by se to mohlo stát? Copak nemáme šanci udržet naše právo a stanovit podmínky pro přistěhovalce? Nemáme snad policii?
Nespočetná řada misionářů šla mezi muslimy hlásat Ježíšovo evangelium s rizikem vlastního života.
Copak Ježíš neriskoval život, když přišel mezi vyvolené? (Zavraždili ho přední mužové církve - synagogy.) Tento typ nebezpečných „zbožných“ se ale stále vyskytuje a nepřesvědčí je ani Mesiáš. Každý si máme dávat pozor, abychom se k nim nepřidávali.)
To charakterizuje „Ježíše Krista Krále“ - zvláštního krále.
Ptejme se také, co to znamená pro náš život, slyšíme přece, že jsme z královského rodu.
Izrael je božím lidem, ne lidem nějakého pozemského krále. [2]
Králem Izraele je Hospodin. Je naprosto jiným králem než pozemští vládcové - melek (král) královsky slouží těm, kteří mu jsou svěřeni (je pastýřem, hospodářem).
Slovy: „Otče náš, Králi náš“, začíná mnoho židovských modliteb.
Když si izraelité prosadili pozemského krále, opovrhli Hospodinem. Jejich tvrdohlavost a hloupost skončila trpce, poznali, že člověk není schopen sloužit božímu lidu. [3]
Izraelští králové nesloužili lidu Božímu, když svou svévolí a zneužíváním moci pošpinili obraz Hospodina - Krále a Pastýře. Proroci tuto zkreslenou představu o Hospodinu očišťovali a proti zvrhlým králům ostře vystupovali a volali je k odpovědnosti.
Pokušení moci je největším ze všech pokušení. [4]
Ježíš říká: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji“. (J 5,17
)
Ježíš je obrazem Otce. „Já a Otec jsme jedno.“ (J 10,30
)
„Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“ (J 10,16
)
Ježíšův život (až na smrt) je službou s Otcem, je službou lidem, službou životu.
Ve své službě lidu Božímu se úplně vydal a strávil. [5]
Pozor - Ježíšova služba není rituální krvavou obětí Bohu – tu Bůh zásadně odmítl už při oběti Kainově! (Podrobně jsme o tom vícekrát mluvili.)
Nezatahujme tedy Boha do prolévání krve! [6]
Otec má na Ježíšově službě lidem podíl!
Ježíš svým podobenstvím o soudu znovu potvrzuje, že Bůh je Otcem a Matkou všech lidí, ne jen obřezaných (a nejen pokřtěných). [7]
Tvrzení: „Mimo církev není spásy“, není biblické. [8]
Už židé došli k poznání, že „spravedliví mezi národy světa mají podíl na světě budoucím“.
I Ježíš potvrzuje proroctví u Izaijáše a Amose, kteří o tom mluví.
Hospodin není toliko Bohem Izraele, ale také Melchisedecha, Jitra (Mojžíšova tchána a midjanského kněze), Támary a Rút (prabáb Davida i Ježíše).
Malachiáš říká: „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (Mal 2,10
)
Podobenství o soudu patří k podobenstvím o deseti družičkách a hřivnách (talentech).
Některým se zdají tato podobenství tvrdá. Mně ne. [9]
Přál bych si, abych směl vejít do království nebeského, ale nemyslím si, že je ze mě Bůh unesen a připravuje mně slavobránu s oslavným proslovem a metálem, jako matinka, nezdravě upnutá na svého syna kriminálníka, která jej za každých okolností hájí („von mě pokaždý z těch ukradených peněz koupil čokoládu) a vítá připraveným obědem a odestlanou postelí.
Nemyslím si, že Hospodin až bude mít zvláště dobrou náladu, prohlásí: „Otevřete brány nebes všem, co jsme si, to jsme si.“ Jsem schopni – s boží pomocí - dorůst do krásy nebešťanů.
45 let hlásám Boha milosrdného a slitovného. Ale Ježíš říká: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátil (nikoliv „činí pokání“, jak čteme je v našem překladu) , než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří si myslí, že obrácení nepotřebují. (Lk 15,7
)
Když někdo cituje, že „jsme ospravedlněni vírou“, ptám se ho, co to pro něj znamená.
„Víra“ podle Ježíše znamená - přitakat Mistrovi způsobem života.
Bůh je skvělý, v podobenství o soudu nerozlišuje, kdo chodil do kterého kostela.
Těšme se z jeho velkorysosti. Do božího království jsou zváni i pohané, i my (nepovyšujme se žárlivě a nesnášenlivě nad nekřesťany nebo nekatolíky).
Zbožný život je prostředkem k cíli. Není zásluhou. Studium není zásluhou, ale je prostředkem k dobré službě podle počtu darovaných talentů.
Nespočetně mnoho nadanějších než já studovat nemohlo, nespočetně mnoho ušlechtilejších než já se nesetkalo s Kristem.
Ježíš nesoudí (ani by jej to netěšilo), říká, že my sami se rozhodujeme, my sami určujeme, zda budeme pozvání mezi nebešťany Rozhodující je: „Zachoval ses lidsky k potřebným - jsi připraven pro soužití s nebešťany“.
Na nás je jak rozumíme tomu, kdo jsou hladoví, žízniví, ti, co se klepou zimou nebo jsou násilně připraveni o své roucho, kdo jsou na cestách, kdo žijí ve vězení nebo jsou všelijak nemocní. K pochopení stačí selský rozum a milosrdné srdce. Na Ježíšově životě vidíme, koho všeho se Ježíš ujímal. Přidává k tomu nejen příběh „milosrdného Samařana“.
I tady platí: „Kdo můžeš chápat, chápej“.
Kdo nechce, hledá vytáčky typu: „A ale kdo je můj bližní (a kdo už není)?“
„Ale co když po nás bude muslimský utečenec chtít peněženku nebo mobil …“ varoval jistý kardinál.
Jiní tvrdí: „Jejich druhá nebo třetí generace budou teroristé.“ (Jako by někteří bílí Evropané nebyli teroristy.)
„Budou u nás prosazovat šaríu!“ – straší jiní.[10]
Ladislav Heryán vypravoval: Mezi mými studenty je také několik muslimů. Jedna z nich šla se svými dětmi, a když děti viděly bezdomovce, řekli: „Maminko, tam je chudý pán“. A maminka jim dala dvacetikorunu a děti ji daly bezdomovci. A za chvilku opět volaly: „Maminko, a támhle je také chudý pán“. A maminka jim dala další dvacku …
Muslimové říkají: „Prorok (Mohamed) se přestrojuje za chudé a zkouší nás, zda jsme milosrdní“.
(Milosrdenství a almužna patří k pěti základním pilířům života muslima.)
Z podobenství o soudu opět vidíme, že život s Bohem - modlitba není otázkou několika minut a pár slov, ale naše spravedlivé a milosrdné jednání.
[1] V určitém období jsou v Izraeli studené noci, i když ve dne je velké teplo. Proto pastýři na noc oddělují ovce od koz (kozy jsou náchylné na prochladnutí, ovce mají vlnu teplejší) a zaženou je na chránění místo nebo do přístřešku. Ovce mají převážně bílé, kozy převážně černé. Ježíš ve svém podobenství použil příklad ze života, tehdy každému známý.
[2] Dobrořečíme Bohu, že i nás - původně pohany - pozval do nového Izraele.
[3] Proto nás Ježíš v první části Modlitby Páně vede k hledání, promýšlení a k prácí na království božím.
[4] My, křesťané jsme nečetli pečlivě Písmo a opakovali selhání Izraele, a své krále jsme dokonce označovali za „vládce u boží milosti“. Ještě ve 20. století jsme je titulovali „Jejich apoštolské veličenstvo“. Ti pak rozpoutali i strašnou 1. světovou válku. Dodneška jsme je nepojmenovali válečnými zločinci.
Až po strašných zkušenostech jsme - přes veliký odpor církve - došli k odloučení trůnu a oltáře.
[5] Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. (J 10,12
)
[6] Už Josef Zvěřina nás před 40 roky učil, že Ježíš položil život:
- kvůli nám, pro nás!
- kvůli Otci, aby splnil svou misi mezi námi, aby nás k Otci dovedl.
- a kvůli sobě (ani český král z boje neutíká - dodávám já).
[7] Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. (Iz 66,13
)
Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti. (Mdr 11,24
)
[8] Připomínám Augustinovy množiny: „V království božím jsou lidé, kteří nejsou v církvi. A někteří lidé v církvi nejsou v božím království.“
(Je zvláštní, že často, když se řekne církev, myslíme jen tu naši (katolickou).
[9] Často se jen dožadujeme lidských práv (jako ty hloupé družičky nebo služebník, který zakopal darovanou hřivnu), ale chybí nám Deklarace lidských povinností.
Bůh je nepřejícnější a nejslitovnější „bytostí“. Žasneme nad jeho obdarováváním. My sami se hlásíme k odpovědnosti za hospodaření s jeho dary. Copak nejme v určité míře odpovědní za darovaný život a jeho bohatství? Za ty, „které jsme k sobě připoutali“? Za manželství, za partnera, za svěřené děti, za jejich náboženskou výchovu, za hlásání evangelia svým životem?
Je špatné, že nám Bůh neposkytuje „mamáhotel“?
[10] Jak by se to mohlo stát? Copak nemáme šanci udržet naše právo a stanovit podmínky pro přistěhovalce? Nemáme snad policii?
Nespočetná řada misionářů šla mezi muslimy hlásat Ježíšovo evangelium s rizikem vlastního života.
Copak Ježíš neriskoval život, když přišel mezi vyvolené? (Zavraždili ho přední mužové církve - synagogy.) Tento typ nebezpečných „zbožných“ se ale stále vyskytuje a nepřesvědčí je ani Mesiáš. Každý si máme dávat pozor, abychom se k nim nepřidávali.)