34. neděle v mezidobí - Slavnost Ježíše Krista Krále (A)
Letošní vyučování
liturgického roku vrcholí podobenství o soudu. [1]
To charakterizuje „Ježíše Krista Krále“ - zvláštního krále.
Ptejme se také, co to znamená pro náš život, slyšíme přece, že jsme z královského rodu.
Izrael je božím lidem, ne lidem nějakého pozemského krále. [2]
Králem Izraele je Hospodin. Je naprosto jiným králem než pozemští vládcové - melek (král) královsky slouží těm, kteří mu jsou svěřeni (je pastýřem, hospodářem).
Slovy: „Otče náš, Králi náš“, začíná mnoho židovských modliteb.
Když si izraelité prosadili pozemského krále, opovrhli Hospodinem. Jejich tvrdohlavost a hloupost skončila trpce, poznali, že člověk není schopen sloužit božímu lidu. [3]
Izraelští králové nesloužili lidu Božímu, když svou svévolí a zneužíváním moci pošpinili obraz Hospodina - Krále a Pastýře. Proroci tuto zkreslenou představu o Hospodinu očišťovali a proti zvrhlým králům ostře vystupovali a volali je k odpovědnosti.
Pokušení moci je největším ze všech pokušení. [4]
Ježíš říká: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji“. (
Ježíš je obrazem Otce. „Já a Otec jsme jedno.“ (
„Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“ (
Ježíšův život (až na smrt) je službou s Otcem, je službou lidem, službou životu.
Ve své službě lidu Božímu se úplně vydal a strávil. [5]
Pozor - Ježíšova služba není rituální krvavou obětí Bohu – tu Bůh zásadně odmítl už při oběti Kainově! (Podrobně jsme o tom vícekrát mluvili.)
Nezatahujme tedy Boha do prolévání krve! [6]
Otec má na Ježíšově službě lidem podíl!
Ježíš svým podobenstvím o soudu znovu potvrzuje, že Bůh je Otcem a Matkou všech lidí, ne jen obřezaných (a nejen pokřtěných). [7]
Tvrzení: „Mimo církev není spásy“, není biblické. [8]
Už židé došli k poznání, že „spravedliví mezi národy světa mají podíl na světě budoucím“.
I Ježíš potvrzuje proroctví u Izaijáše a Amose, kteří o tom mluví.
Hospodin není toliko Bohem Izraele, ale také Melchisedecha, Jitra (Mojžíšova tchána a midjanského kněze), Támary a Rút (prabáb Davida i Ježíše).
Malachiáš říká: „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (
Podobenství o soudu patří k podobenstvím o deseti družičkách a hřivnách (talentech).
Některým se zdají tato podobenství tvrdá. Mně ne. [9]
Přál bych si, abych směl vejít do království nebeského, ale nemyslím si, že je ze mě Bůh unesen a připravuje mně slavobránu s oslavným proslovem a metálem, jako matinka, nezdravě upnutá na svého syna kriminálníka, která jej za každých okolností hájí („von mě pokaždý z těch ukradených peněz koupil čokoládu) a vítá připraveným obědem a odestlanou postelí.
Nemyslím si, že Hospodin až bude mít zvláště dobrou náladu, prohlásí: „Otevřete brány nebes všem, co jsme si, to jsme si.“ Jsem schopni – s boží pomocí - dorůst do krásy nebešťanů.
45 let hlásám Boha milosrdného a slitovného. Ale Ježíš říká: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátil (nikoliv „činí pokání“, jak čteme je v našem překladu) , než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří si myslí, že obrácení nepotřebují. (
Když někdo cituje, že „jsme ospravedlněni vírou“, ptám se ho, co to pro něj znamená.
„Víra“ podle Ježíše znamená - přitakat Mistrovi způsobem života.
Bůh je skvělý, v podobenství o soudu nerozlišuje, kdo chodil do kterého kostela.
Těšme se z jeho velkorysosti. Do božího království jsou zváni i pohané, i my (nepovyšujme se žárlivě a nesnášenlivě nad nekřesťany nebo nekatolíky).
Zbožný život je prostředkem k cíli. Není zásluhou. Studium není zásluhou, ale je prostředkem k dobré službě podle počtu darovaných talentů.
Nespočetně mnoho nadanějších než já studovat nemohlo, nespočetně mnoho ušlechtilejších než já se nesetkalo s Kristem.
Ježíš nesoudí (ani by jej to netěšilo), říká, že my sami se rozhodujeme, my sami určujeme, zda budeme pozvání mezi nebešťany Rozhodující je: „Zachoval ses lidsky k potřebným - jsi připraven pro soužití s nebešťany“.
Na nás je jak rozumíme tomu, kdo jsou hladoví, žízniví, ti, co se klepou zimou nebo jsou násilně připraveni o své roucho, kdo jsou na cestách, kdo žijí ve vězení nebo jsou všelijak nemocní. K pochopení stačí selský rozum a milosrdné srdce. Na Ježíšově životě vidíme, koho všeho se Ježíš ujímal. Přidává k tomu nejen příběh „milosrdného Samařana“.
I tady platí: „Kdo můžeš chápat, chápej“.
Kdo nechce, hledá vytáčky typu: „A ale kdo je můj bližní (a kdo už není)?“
„Ale co když po nás bude muslimský utečenec chtít peněženku nebo mobil …“ varoval jistý kardinál.
Jiní tvrdí: „Jejich druhá nebo třetí generace budou teroristé.“ (Jako by někteří bílí Evropané nebyli teroristy.)
„Budou u nás prosazovat šaríu!“ – straší jiní.[10]
Ladislav Heryán vypravoval: Mezi mými studenty je také několik muslimů. Jedna z nich šla se svými dětmi, a když děti viděly bezdomovce, řekli: „Maminko, tam je chudý pán“. A maminka jim dala dvacetikorunu a děti ji daly bezdomovci. A za chvilku opět volaly: „Maminko, a támhle je také chudý pán“. A maminka jim dala další dvacku …
Muslimové říkají: „Prorok (Mohamed) se přestrojuje za chudé a zkouší nás, zda jsme milosrdní“.
(Milosrdenství a almužna patří k pěti základním pilířům života muslima.)
Z podobenství o soudu opět vidíme, že život s Bohem - modlitba není otázkou několika minut a pár slov, ale naše spravedlivé a milosrdné jednání.
[1] V určitém období jsou v Izraeli studené noci, i když ve dne je velké teplo. Proto pastýři na noc oddělují ovce od koz (kozy jsou náchylné na prochladnutí, ovce mají vlnu teplejší) a zaženou je na chránění místo nebo do přístřešku. Ovce mají převážně bílé, kozy převážně černé. Ježíš ve svém podobenství použil příklad ze života, tehdy každému známý.
[2] Dobrořečíme Bohu, že i nás - původně pohany - pozval do nového Izraele.
[3] Proto nás Ježíš v první části Modlitby Páně vede k hledání, promýšlení a k prácí na království božím.
[4] My, křesťané jsme nečetli pečlivě Písmo a opakovali selhání Izraele, a své krále jsme dokonce označovali za „vládce u boží milosti“. Ještě ve 20. století jsme je titulovali „Jejich apoštolské veličenstvo“. Ti pak rozpoutali i strašnou 1. světovou válku. Dodneška jsme je nepojmenovali válečnými zločinci.
Až po strašných zkušenostech jsme - přes veliký odpor církve - došli k odloučení trůnu a oltáře.
[5] Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. (
[6] Už Josef Zvěřina nás před 40 roky učil, že Ježíš položil život:
- kvůli nám, pro nás!
- kvůli Otci, aby splnil svou misi mezi námi, aby nás k Otci dovedl.
- a kvůli sobě (ani český král z boje neutíká - dodávám já).
[7] Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. (
Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti. (
[8] Připomínám Augustinovy množiny: „V království božím jsou lidé, kteří nejsou v církvi. A někteří lidé v církvi nejsou v božím království.“
(Je zvláštní, že často, když se řekne církev, myslíme jen tu naši (katolickou).
[9] Často se jen dožadujeme lidských práv (jako ty hloupé družičky nebo služebník, který zakopal darovanou hřivnu), ale chybí nám Deklarace lidských povinností.
Bůh je nepřejícnější a nejslitovnější „bytostí“. Žasneme nad jeho obdarováváním. My sami se hlásíme k odpovědnosti za hospodaření s jeho dary. Copak nejme v určité míře odpovědní za darovaný život a jeho bohatství? Za ty, „které jsme k sobě připoutali“? Za manželství, za partnera, za svěřené děti, za jejich náboženskou výchovu, za hlásání evangelia svým životem?
Je špatné, že nám Bůh neposkytuje „mamáhotel“?
[10] Jak by se to mohlo stát? Copak nemáme šanci udržet naše právo a stanovit podmínky pro přistěhovalce? Nemáme snad policii?
Nespočetná řada misionářů šla mezi muslimy hlásat Ježíšovo evangelium s rizikem vlastního života.
Copak Ježíš neriskoval život, když přišel mezi vyvolené? (Zavraždili ho přední mužové církve - synagogy.) Tento typ nebezpečných „zbožných“ se ale stále vyskytuje a nepřesvědčí je ani Mesiáš. Každý si máme dávat pozor, abychom se k nim nepřidávali.)
To charakterizuje „Ježíše Krista Krále“ - zvláštního krále.
Ptejme se také, co to znamená pro náš život, slyšíme přece, že jsme z královského rodu.
Izrael je božím lidem, ne lidem nějakého pozemského krále. [2]
Králem Izraele je Hospodin. Je naprosto jiným králem než pozemští vládcové - melek (král) královsky slouží těm, kteří mu jsou svěřeni (je pastýřem, hospodářem).
Slovy: „Otče náš, Králi náš“, začíná mnoho židovských modliteb.
Když si izraelité prosadili pozemského krále, opovrhli Hospodinem. Jejich tvrdohlavost a hloupost skončila trpce, poznali, že člověk není schopen sloužit božímu lidu. [3]
Izraelští králové nesloužili lidu Božímu, když svou svévolí a zneužíváním moci pošpinili obraz Hospodina - Krále a Pastýře. Proroci tuto zkreslenou představu o Hospodinu očišťovali a proti zvrhlým králům ostře vystupovali a volali je k odpovědnosti.
Pokušení moci je největším ze všech pokušení. [4]
Ježíš říká: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji“. (
)
Ježíš je obrazem Otce. „Já a Otec jsme jedno.“ (
)
„Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“ (
)
Ježíšův život (až na smrt) je službou s Otcem, je službou lidem, službou životu.
Ve své službě lidu Božímu se úplně vydal a strávil. [5]
Pozor - Ježíšova služba není rituální krvavou obětí Bohu – tu Bůh zásadně odmítl už při oběti Kainově! (Podrobně jsme o tom vícekrát mluvili.)
Nezatahujme tedy Boha do prolévání krve! [6]
Otec má na Ježíšově službě lidem podíl!
Ježíš svým podobenstvím o soudu znovu potvrzuje, že Bůh je Otcem a Matkou všech lidí, ne jen obřezaných (a nejen pokřtěných). [7]
Tvrzení: „Mimo církev není spásy“, není biblické. [8]
Už židé došli k poznání, že „spravedliví mezi národy světa mají podíl na světě budoucím“.
I Ježíš potvrzuje proroctví u Izaijáše a Amose, kteří o tom mluví.
Hospodin není toliko Bohem Izraele, ale také Melchisedecha, Jitra (Mojžíšova tchána a midjanského kněze), Támary a Rút (prabáb Davida i Ježíše).
Malachiáš říká: „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (
)
Podobenství o soudu patří k podobenstvím o deseti družičkách a hřivnách (talentech).
Některým se zdají tato podobenství tvrdá. Mně ne. [9]
Přál bych si, abych směl vejít do království nebeského, ale nemyslím si, že je ze mě Bůh unesen a připravuje mně slavobránu s oslavným proslovem a metálem, jako matinka, nezdravě upnutá na svého syna kriminálníka, která jej za každých okolností hájí („von mě pokaždý z těch ukradených peněz koupil čokoládu) a vítá připraveným obědem a odestlanou postelí.
Nemyslím si, že Hospodin až bude mít zvláště dobrou náladu, prohlásí: „Otevřete brány nebes všem, co jsme si, to jsme si.“ Jsem schopni – s boží pomocí - dorůst do krásy nebešťanů.
45 let hlásám Boha milosrdného a slitovného. Ale Ježíš říká: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátil (nikoliv „činí pokání“, jak čteme je v našem překladu) , než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří si myslí, že obrácení nepotřebují. (
)
Když někdo cituje, že „jsme ospravedlněni vírou“, ptám se ho, co to pro něj znamená.
„Víra“ podle Ježíše znamená - přitakat Mistrovi způsobem života.
Bůh je skvělý, v podobenství o soudu nerozlišuje, kdo chodil do kterého kostela.
Těšme se z jeho velkorysosti. Do božího království jsou zváni i pohané, i my (nepovyšujme se žárlivě a nesnášenlivě nad nekřesťany nebo nekatolíky).
Zbožný život je prostředkem k cíli. Není zásluhou. Studium není zásluhou, ale je prostředkem k dobré službě podle počtu darovaných talentů.
Nespočetně mnoho nadanějších než já studovat nemohlo, nespočetně mnoho ušlechtilejších než já se nesetkalo s Kristem.
Ježíš nesoudí (ani by jej to netěšilo), říká, že my sami se rozhodujeme, my sami určujeme, zda budeme pozvání mezi nebešťany Rozhodující je: „Zachoval ses lidsky k potřebným - jsi připraven pro soužití s nebešťany“.
Na nás je jak rozumíme tomu, kdo jsou hladoví, žízniví, ti, co se klepou zimou nebo jsou násilně připraveni o své roucho, kdo jsou na cestách, kdo žijí ve vězení nebo jsou všelijak nemocní. K pochopení stačí selský rozum a milosrdné srdce. Na Ježíšově životě vidíme, koho všeho se Ježíš ujímal. Přidává k tomu nejen příběh „milosrdného Samařana“.
I tady platí: „Kdo můžeš chápat, chápej“.
Kdo nechce, hledá vytáčky typu: „A ale kdo je můj bližní (a kdo už není)?“
„Ale co když po nás bude muslimský utečenec chtít peněženku nebo mobil …“ varoval jistý kardinál.
Jiní tvrdí: „Jejich druhá nebo třetí generace budou teroristé.“ (Jako by někteří bílí Evropané nebyli teroristy.)
„Budou u nás prosazovat šaríu!“ – straší jiní.[10]
Ladislav Heryán vypravoval: Mezi mými studenty je také několik muslimů. Jedna z nich šla se svými dětmi, a když děti viděly bezdomovce, řekli: „Maminko, tam je chudý pán“. A maminka jim dala dvacetikorunu a děti ji daly bezdomovci. A za chvilku opět volaly: „Maminko, a támhle je také chudý pán“. A maminka jim dala další dvacku …
Muslimové říkají: „Prorok (Mohamed) se přestrojuje za chudé a zkouší nás, zda jsme milosrdní“.
(Milosrdenství a almužna patří k pěti základním pilířům života muslima.)
Z podobenství o soudu opět vidíme, že život s Bohem - modlitba není otázkou několika minut a pár slov, ale naše spravedlivé a milosrdné jednání.
[1] V určitém období jsou v Izraeli studené noci, i když ve dne je velké teplo. Proto pastýři na noc oddělují ovce od koz (kozy jsou náchylné na prochladnutí, ovce mají vlnu teplejší) a zaženou je na chránění místo nebo do přístřešku. Ovce mají převážně bílé, kozy převážně černé. Ježíš ve svém podobenství použil příklad ze života, tehdy každému známý.
[2] Dobrořečíme Bohu, že i nás - původně pohany - pozval do nového Izraele.
[3] Proto nás Ježíš v první části Modlitby Páně vede k hledání, promýšlení a k prácí na království božím.
[4] My, křesťané jsme nečetli pečlivě Písmo a opakovali selhání Izraele, a své krále jsme dokonce označovali za „vládce u boží milosti“. Ještě ve 20. století jsme je titulovali „Jejich apoštolské veličenstvo“. Ti pak rozpoutali i strašnou 1. světovou válku. Dodneška jsme je nepojmenovali válečnými zločinci.
Až po strašných zkušenostech jsme - přes veliký odpor církve - došli k odloučení trůnu a oltáře.
[5] Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. (
)
[6] Už Josef Zvěřina nás před 40 roky učil, že Ježíš položil život:
- kvůli nám, pro nás!
- kvůli Otci, aby splnil svou misi mezi námi, aby nás k Otci dovedl.
- a kvůli sobě (ani český král z boje neutíká - dodávám já).
[7] Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. (
)
Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti. (
)
[8] Připomínám Augustinovy množiny: „V království božím jsou lidé, kteří nejsou v církvi. A někteří lidé v církvi nejsou v božím království.“
(Je zvláštní, že často, když se řekne církev, myslíme jen tu naši (katolickou).
[9] Často se jen dožadujeme lidských práv (jako ty hloupé družičky nebo služebník, který zakopal darovanou hřivnu), ale chybí nám Deklarace lidských povinností.
Bůh je nepřejícnější a nejslitovnější „bytostí“. Žasneme nad jeho obdarováváním. My sami se hlásíme k odpovědnosti za hospodaření s jeho dary. Copak nejme v určité míře odpovědní za darovaný život a jeho bohatství? Za ty, „které jsme k sobě připoutali“? Za manželství, za partnera, za svěřené děti, za jejich náboženskou výchovu, za hlásání evangelia svým životem?
Je špatné, že nám Bůh neposkytuje „mamáhotel“?
[10] Jak by se to mohlo stát? Copak nemáme šanci udržet naše právo a stanovit podmínky pro přistěhovalce? Nemáme snad policii?
Nespočetná řada misionářů šla mezi muslimy hlásat Ježíšovo evangelium s rizikem vlastního života.
Copak Ježíš neriskoval život, když přišel mezi vyvolené? (Zavraždili ho přední mužové církve - synagogy.) Tento typ nebezpečných „zbožných“ se ale stále vyskytuje a nepřesvědčí je ani Mesiáš. Každý si máme dávat pozor, abychom se k nim nepřidávali.)