32. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Nm 15,39-41 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 6,12-16
Datum: 12. 11. 2017
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Nm 15,39-41 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 6,12-16
; 1 Sol 4,13-18
; Mt 25,1-13
Datum: 12. 11. 2017
Od nepaměti lidé hledají
moudrost. Jak k ní přijít?
K moudrosti přichází ten, kdo o ni stojí, kdo vyhledává moudré a naslouchá jim.
Základní příležitostí k získání života Moudrosti boží je nabídka poznání a možnost naslouchat a osvojit si do svého
Před týdnem jsme v evangeliu slyšeli o tfilin. [1]
Izraelité si - na konci uvazování tfilin na ruku - konec řemínku třikrát ovíjejí okolo prostředníčku se slovy Hospodina: - „Zasnoubím si tě navěky,
- zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním,
- zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“ (Oz 2,12-22
(Tfilin se uvazují každý den mimo sobot a pěti svátků. Kolikrát do roka ta slova Izraelita vysloví?
Kolikrát tato slova děti za své dětství od rodičů slyší?
Každou sobotu slyší manželka děkovnou modlitbu svého manžela: „Chvála ženy statečné“.
Kolikráte za své dětství slyší děti modlitbu svého táty, který Hospodinu děkuje za svou manželku a za to jakou maminku od Boha dostaly.
Tato náboženská kultura pozvedá a obohacuje a ovlivňuje manželství a rodinu!)
Ježíš nás učí, že slova modlitby mohou být krátká (neboť), ale neříká, že naše naslouchání Bohu máme zkracovat.
Řekněte, prosím, dětem, jakého bohatství se nám dostává, jak vzdělání v naší společnosti narůstá.
Před 200 lety zedník neuměl číst a psát (ale řemeslo ovládal velice dobře). Dnes má 9-tileté vzdělání všeobecné a 3-leté odborné.
Náboženské vzdělání je potřebné pro věčnost. Bůh je nám světlem, které v našem životě svítí na vše.
Proč si náboženského vzdělání nevážíme?! [2]
K podobenství o hloupých děvčatech znovu stručně připomenu něco o svatbě Izraelitů.
Děvčata od dvanácti let a mládenci od třinácti let mohli vstoupit do manželství. Při zásnubách se snoubenci a obě rodiny zavazovali slibem, který tvořil, řekněme, 80% svatební smlouvy. Mladá děvčata většinou ženichové nechávali ještě dospět v jejich rodině. Svatba se tedy konala často po delší době. (Kdyby si snoubenec chtěl za manželku jinou dívku, musel své snoubence napsat rozlukový list.)
Svatba se v domě ženicha slavila týden, pozvána byla celá vesnice. Příprava slavnosti byla náročná, řídil ji často profesionální „správce svatby“. Když bylo vše připraveno, vydal se ženich se svou družinou do domu snoubenky. Rodině přinášel dary. Všichni byli pohoštěni, jedli, pili, zpívali, tančili … Pak si ženich odváděl nevěstu do svého domu. Tam už ženichovi lidé v jeho vyzdobeném domě čekali, aby svatební průvod přivítali. Každý měl svou roli. Určená děvčata se světly v rukou měla vyjít průvodu vstříc.
(Někdy se slavnost u rodičů nevěsty protáhla - podle bohatství a pohostinnosti nevěstiných rodičů, někdy byla nevěsta ze vzdálenějšího místa - a tak ženich s nevěstou v průvodu k domu ženicha přicházeli třeba i po půlnoci.)
Polovina děvčat byla prozíravých, polovina neuměla přemýšlet. Nepočítala na zadní kolečka, ujel jim vlak.
Nepozastavujme se nad tvrdostí ženicha. Hledejme výpověď tohoto modelu o království božím. Jak to v něm chodí, čeho nám je třeba, abychom mohli vejít do domu Ženicha. (Dodržuje půdorys, hranice podobenství.)
Hloupá děvčata nesplnila svůj úkol, svou „práci“.
Připomínám, že hloupost v Písmu je hříchem - její příčinou je strach a lenost. Získání moudrosti vyžaduje duševní a duchovní „práci“, píli i odvahu. Kdo se neptá (třeba aby se svými názory neztrapnil před druhými), kdo je pohodlný, kdo se věnuje nepodstatným věcem, nenaplní své životní poslání. Nedospěje s druhými k obrazu božímu, nebude např. dobrým partnerem v manželství, dobrým rodičem.
Někdo svítí jen kus života a pak mu dojde „olej“.
Víme, že my pokřtění máme stále druhým svítit na cestu. [3]
Vyhledejte si, prosím, texty: Př 4,18
Rodiče (nejen oni) jsou o generaci starší, mají náskok v nejrůznějším poznání a dovednostech života. Mají pomáhat svým potomkům nejen k materiálnímu zabezpečení, ale mají je také přivádět k Bohu, k setkání s jeho péčí, dobrotou a milosrdenstvím.
Máme větší možnosti a poznání než naši předkové, tak máme být vybaveni vést další generace k poznávání Boha. Své děti nemůžeme vést k Bohu tak, jako naše rodiče vedli nás. Máme se připravovat na tuto službu generaci dětí, která je jiná než jsme byli my. Generace vnuků je zase o kus dál … [4]
Co je olejem, který nelze nikde koupit?
Izraelité každodenně prosí o pomoc, aby Hospodinu otevřel své srdce k porozumění a chápání boží Moudrosti a aby byl schopen toto dědictví přijmout do svého života a předávat je jiným.
Izraelita ví, že může Boha prosit o pomoc, o zdraví, obživou, úspěch …, ale při každodenní ranní modlitbě říká ústřední modlitbu, která je nad vším:
„Otče náš, Milosrdný, který prokazuješ milosrdenství, smiluj se nad námi a vlož do našich srdcí porozumění a umění naslouchat, učit se a vyučovat, střežit a konat, a láskou (to znamená dobrovolně) naplnit všechna slova učení Tvé Tóry.“
Máme na paměti příslib Hospodina Abrahámovi: „… požehnám ti, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ …
Řada lidí je - v tomto smyslu - požehnáním pro své děti, vnuky a pravnuky.
To je největší „kariéra“!
Znovu položím otázku: „Co je olejem, který nelze nikde koupit?“
Je naším úkolem to promýšlet a osvojit si to.
Je olejem umění porozumět druhým a spolupracovat s druhými?
Někdo nehledá moudrost Boží. (Jak by mohl děti vést k poznávání Boha).
Někdo neumí přiznat chybu a své dluhy.
Někdo nehledá příčiny svých selhání.
Neumí se omluvit.
Někdo neumí odpouštět, neposkytuje milosrdenství těm, kteří jej prosí o odpuštění.
…
Ať si nikdo nemyslí, že to bude na věčnosti umět.
„Starého psa novým kouskům nenaučíš.“ „Starého vola tahat nenaučíš“, říkali naši předkové.
„Kam se strom nachýlí, tam často padá.“ (Srv. Mt 3,10
Co si osvojíme tady v pozemském životě, to se mám bude hodit v soužití s nebešťany.
„Moudré panny“ z podobenství umí počítat a reagovat na změny v životě (mluvil jsem o prozíravosti některý rodičů nebo církevních autorit na nové podmínky. Ježíš nám nabízí svého Ducha - ten je ochotný nás uvádět do veškeré pravdy boží. (Srv. Ez 36,26
Každý znalec „Mojžíše“ („zákoník“), který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ (Mt 13,52
Polovina „družiček“ byla prozíravých. To ukazuje na závažnost hospodaření s olejem.
K druhému čtení.
„Nechceme vás, bratři, nenechat v nevědomosti o těch, kteří už zesnuli“
O smrti se v naší společnosti nemluví. Lidé si s ní nevědí rady.
V životě se upínají ke „štěstí“ (na příjemný a zajištěný život), ale o biblické nabídce věčnosti nevědí.
My jim toho o věčnosti mnoho neřekneme, naše náboženská řeč je ustrnulá. Církev se upnula jen na odpustky.
(Kněží, kteří se potkali jen s konzervativní teologií Prof. Václava Volfa a nezdělávají se v Písmu, ustrnuli.)
Před týdnem jsem poukazoval na naše zakrnělé barokní popisy očistce jako o vězení.
(Za týden k tomu něco přidám, teď jsem to už nestihl.) Zatím v příloze připojuji krátkou teologickou výpověď.
Příloha. Co je vzkříšení těla
Biblický výraz vzkříšení těla neznamená vrácení života mrtvole, nýbrž to, že člověk jako nezaměnitelně táž osoba, se sobě náležejícími vztahy, je Bohem zachráněn. Ne tak, jak byl dosud (například ve zmrzačeném těle a s rozbitými vztahy), ale spíše zcelen, uzdraven, úplný. Vzkříšení těla neznamená, že tentýž člověk sám (tedy ne nějaká náhradní osoba) dosáhne zdraví a úplnosti se svými zdařilými nebo nepovedenými vztahy (tedy ne pouhá soukromá blaženost) se svými ještě nerealizovanými možnostmi (tedy tak, jak to zamýšlel Bůh a jaký on sám v hloubi duše toužil být) - zkrátka, že Bůh z našich zlomků vytvoří celek. Vzkříšení tedy nepřeruší vztah jedince k ostatním lidem a ke hmotnému světu, člověk je spíše uzdraven a uvolněn proměňující mocí Ducha a Boží lásky. Řečeno s Karlem Rahnerem: Osoba se nestává „nekosmickou, nýbrž všekosmickou“, otevírá se ke všemu jsoucímu. To míní také apoštol Pavel, když mluví o duchovním (tj. Božím Duchem prostoupeném) těle vzkříšených.
Ježíš Kristus, který ve svém pozemském životě i při umírání byl otevřen všem, ale který vlivem své tělesné omezenosti nemohl svou otevřenost konkrétně realizovat vůči všem chudým, nemocným a hříšníkům, je nyní svým tělesným zmrtvýchvstáním a novým životem v Bohu a s Bohem fakticky zbaven omezení a zcela konkrétně k nám přivrácen, stal se jakoby nabídnutou Boží rukou, kterou může přijmout každý a každá. Když ji uchopí, stává se údem „Kristova těla“, jehož údy se mají stát co možná všichni.
Hans Kessler, Christ in der Gegenwart 15/2005, Teologické texty 2/2005
[1] V některých východních náboženstvích si lidé malují na čelo mezi oči znamení „třetího oka“ - osvícení.
Izraelité si na čelo a levou ruku připevňují tfilin - jejích osvícením je Slovo boží.
Hospodin řekl Mojžíšovi:
„Mluv k Izraelcům a řekni jim, aby si po všechna pokolení dělali na okraji svých šatů třásně a nad třásně ať se dávají na okraj svého roucha purpurově fialovou stuhu. Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je, abyste se neřídili vlastním srdcem a vlastníma očima, jako se jimi řídí smilníci, abyste si připomínali a plnili všechna má přikázání a byli svatými pro svého Boha. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám byl Bohem. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Nm 15,37-41
[2] Rodiče i děti dávají přednost všelijakým zájmovým kroužkům. Vyučování náboženství je až na posledním místě. Řada rodičů např. vozí děti do „hudebky“ i do jiného města (i když nepočítají s tím, že by jejich děti jednou byly profesionálními muzikanty), ale vyučování náboženství nepokládají za životně důležitou výbavu pro život pozemský a pro věčnost.
Ani církev nedopřává katechetům patřičnou mzdu.
Ptám se farníků, za jakou mzdu by oni náboženství učili.
Navíc vyučování dospělých o Bohu mnoho nevedeme. (V katolické církvi kazatelé nevyučují boží moudrosti, biblické texty při liturgii většinou nevysvětlují, přesto, že je to jejich povinnost!)
Opět připomenu slova Josefa Zvěřiny: „Kdo má středoškolské vzdělání má mít náboženské vzdělání středoškoláka, vysokoškolák na úrovni vysokoškoláka“.
[3] Po mnoho let, při diecézním setkání vikářů a kněžské rady, které mělo být pracovní poradou, říkával P. František Lukeš: „Tak zase neodjíždíme chytřejší, než jsme přijeli“.
Při bohoslužbě nám Bůh slouží svou moudrostí; abychom si z bohatě prostřeného stolu slova božího něco odnesli, pokaždé prosíme: „Řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena“.
[4] Přijetí jejich frází, typu: „To dáš“, „To je hustý, boží“ nebo „Mrtě“ …, to nespraví.
K moudrosti přichází ten, kdo o ni stojí, kdo vyhledává moudré a naslouchá jim.
Základní příležitostí k získání života Moudrosti boží je nabídka poznání a možnost naslouchat a osvojit si do svého
Před týdnem jsme v evangeliu slyšeli o tfilin. [1]
Izraelité si - na konci uvazování tfilin na ruku - konec řemínku třikrát ovíjejí okolo prostředníčku se slovy Hospodina: - „Zasnoubím si tě navěky,
- zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním,
- zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“ (Oz 2,12-22
)
(Tfilin se uvazují každý den mimo sobot a pěti svátků. Kolikrát do roka ta slova Izraelita vysloví?
Kolikrát tato slova děti za své dětství od rodičů slyší?
Každou sobotu slyší manželka děkovnou modlitbu svého manžela: „Chvála ženy statečné“.
Kolikráte za své dětství slyší děti modlitbu svého táty, který Hospodinu děkuje za svou manželku a za to jakou maminku od Boha dostaly.
Tato náboženská kultura pozvedá a obohacuje a ovlivňuje manželství a rodinu!)
Ježíš nás učí, že slova modlitby mohou být krátká (neboť), ale neříká, že naše naslouchání Bohu máme zkracovat.
Řekněte, prosím, dětem, jakého bohatství se nám dostává, jak vzdělání v naší společnosti narůstá.
Před 200 lety zedník neuměl číst a psát (ale řemeslo ovládal velice dobře). Dnes má 9-tileté vzdělání všeobecné a 3-leté odborné.
Náboženské vzdělání je potřebné pro věčnost. Bůh je nám světlem, které v našem životě svítí na vše.
Proč si náboženského vzdělání nevážíme?! [2]
K podobenství o hloupých děvčatech znovu stručně připomenu něco o svatbě Izraelitů.
Děvčata od dvanácti let a mládenci od třinácti let mohli vstoupit do manželství. Při zásnubách se snoubenci a obě rodiny zavazovali slibem, který tvořil, řekněme, 80% svatební smlouvy. Mladá děvčata většinou ženichové nechávali ještě dospět v jejich rodině. Svatba se tedy konala často po delší době. (Kdyby si snoubenec chtěl za manželku jinou dívku, musel své snoubence napsat rozlukový list.)
Svatba se v domě ženicha slavila týden, pozvána byla celá vesnice. Příprava slavnosti byla náročná, řídil ji často profesionální „správce svatby“. Když bylo vše připraveno, vydal se ženich se svou družinou do domu snoubenky. Rodině přinášel dary. Všichni byli pohoštěni, jedli, pili, zpívali, tančili … Pak si ženich odváděl nevěstu do svého domu. Tam už ženichovi lidé v jeho vyzdobeném domě čekali, aby svatební průvod přivítali. Každý měl svou roli. Určená děvčata se světly v rukou měla vyjít průvodu vstříc.
(Někdy se slavnost u rodičů nevěsty protáhla - podle bohatství a pohostinnosti nevěstiných rodičů, někdy byla nevěsta ze vzdálenějšího místa - a tak ženich s nevěstou v průvodu k domu ženicha přicházeli třeba i po půlnoci.)
Polovina děvčat byla prozíravých, polovina neuměla přemýšlet. Nepočítala na zadní kolečka, ujel jim vlak.
Nepozastavujme se nad tvrdostí ženicha. Hledejme výpověď tohoto modelu o království božím. Jak to v něm chodí, čeho nám je třeba, abychom mohli vejít do domu Ženicha. (Dodržuje půdorys, hranice podobenství.)
Hloupá děvčata nesplnila svůj úkol, svou „práci“.
Připomínám, že hloupost v Písmu je hříchem - její příčinou je strach a lenost. Získání moudrosti vyžaduje duševní a duchovní „práci“, píli i odvahu. Kdo se neptá (třeba aby se svými názory neztrapnil před druhými), kdo je pohodlný, kdo se věnuje nepodstatným věcem, nenaplní své životní poslání. Nedospěje s druhými k obrazu božímu, nebude např. dobrým partnerem v manželství, dobrým rodičem.
Někdo svítí jen kus života a pak mu dojde „olej“.
Víme, že my pokřtění máme stále druhým svítit na cestu. [3]
Vyhledejte si, prosím, texty: Př 4,18
; J 1,5
; Mt 5,15-16
; 1 J 2,8
Rodiče (nejen oni) jsou o generaci starší, mají náskok v nejrůznějším poznání a dovednostech života. Mají pomáhat svým potomkům nejen k materiálnímu zabezpečení, ale mají je také přivádět k Bohu, k setkání s jeho péčí, dobrotou a milosrdenstvím.
Máme větší možnosti a poznání než naši předkové, tak máme být vybaveni vést další generace k poznávání Boha. Své děti nemůžeme vést k Bohu tak, jako naše rodiče vedli nás. Máme se připravovat na tuto službu generaci dětí, která je jiná než jsme byli my. Generace vnuků je zase o kus dál … [4]
Co je olejem, který nelze nikde koupit?
Izraelité každodenně prosí o pomoc, aby Hospodinu otevřel své srdce k porozumění a chápání boží Moudrosti a aby byl schopen toto dědictví přijmout do svého života a předávat je jiným.
Izraelita ví, že může Boha prosit o pomoc, o zdraví, obživou, úspěch …, ale při každodenní ranní modlitbě říká ústřední modlitbu, která je nad vším:
„Otče náš, Milosrdný, který prokazuješ milosrdenství, smiluj se nad námi a vlož do našich srdcí porozumění a umění naslouchat, učit se a vyučovat, střežit a konat, a láskou (to znamená dobrovolně) naplnit všechna slova učení Tvé Tóry.“
Máme na paměti příslib Hospodina Abrahámovi: „… požehnám ti, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ …
Řada lidí je - v tomto smyslu - požehnáním pro své děti, vnuky a pravnuky.
To je největší „kariéra“!
Znovu položím otázku: „Co je olejem, který nelze nikde koupit?“
Je naším úkolem to promýšlet a osvojit si to.
Je olejem umění porozumět druhým a spolupracovat s druhými?
Někdo nehledá moudrost Boží. (Jak by mohl děti vést k poznávání Boha).
Někdo neumí přiznat chybu a své dluhy.
Někdo nehledá příčiny svých selhání.
Neumí se omluvit.
Někdo neumí odpouštět, neposkytuje milosrdenství těm, kteří jej prosí o odpuštění.
…
Ať si nikdo nemyslí, že to bude na věčnosti umět.
„Starého psa novým kouskům nenaučíš.“ „Starého vola tahat nenaučíš“, říkali naši předkové.
„Kam se strom nachýlí, tam často padá.“ (Srv. Mt 3,10
; Mt 7,17-19
; Mt 12,33
; Lk 6,44
)
Co si osvojíme tady v pozemském životě, to se mám bude hodit v soužití s nebešťany.
„Moudré panny“ z podobenství umí počítat a reagovat na změny v životě (mluvil jsem o prozíravosti některý rodičů nebo církevních autorit na nové podmínky. Ježíš nám nabízí svého Ducha - ten je ochotný nás uvádět do veškeré pravdy boží. (Srv. Ez 36,26
; Mt 9,17
)
Každý znalec „Mojžíše“ („zákoník“), který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ (Mt 13,52
)
Polovina „družiček“ byla prozíravých. To ukazuje na závažnost hospodaření s olejem.
K druhému čtení.
„Nechceme vás, bratři, nenechat v nevědomosti o těch, kteří už zesnuli“
O smrti se v naší společnosti nemluví. Lidé si s ní nevědí rady.
V životě se upínají ke „štěstí“ (na příjemný a zajištěný život), ale o biblické nabídce věčnosti nevědí.
My jim toho o věčnosti mnoho neřekneme, naše náboženská řeč je ustrnulá. Církev se upnula jen na odpustky.
(Kněží, kteří se potkali jen s konzervativní teologií Prof. Václava Volfa a nezdělávají se v Písmu, ustrnuli.)
Před týdnem jsem poukazoval na naše zakrnělé barokní popisy očistce jako o vězení.
(Za týden k tomu něco přidám, teď jsem to už nestihl.) Zatím v příloze připojuji krátkou teologickou výpověď.
Příloha. Co je vzkříšení těla
Biblický výraz vzkříšení těla neznamená vrácení života mrtvole, nýbrž to, že člověk jako nezaměnitelně táž osoba, se sobě náležejícími vztahy, je Bohem zachráněn. Ne tak, jak byl dosud (například ve zmrzačeném těle a s rozbitými vztahy), ale spíše zcelen, uzdraven, úplný. Vzkříšení těla neznamená, že tentýž člověk sám (tedy ne nějaká náhradní osoba) dosáhne zdraví a úplnosti se svými zdařilými nebo nepovedenými vztahy (tedy ne pouhá soukromá blaženost) se svými ještě nerealizovanými možnostmi (tedy tak, jak to zamýšlel Bůh a jaký on sám v hloubi duše toužil být) - zkrátka, že Bůh z našich zlomků vytvoří celek. Vzkříšení tedy nepřeruší vztah jedince k ostatním lidem a ke hmotnému světu, člověk je spíše uzdraven a uvolněn proměňující mocí Ducha a Boží lásky. Řečeno s Karlem Rahnerem: Osoba se nestává „nekosmickou, nýbrž všekosmickou“, otevírá se ke všemu jsoucímu. To míní také apoštol Pavel, když mluví o duchovním (tj. Božím Duchem prostoupeném) těle vzkříšených.
Ježíš Kristus, který ve svém pozemském životě i při umírání byl otevřen všem, ale který vlivem své tělesné omezenosti nemohl svou otevřenost konkrétně realizovat vůči všem chudým, nemocným a hříšníkům, je nyní svým tělesným zmrtvýchvstáním a novým životem v Bohu a s Bohem fakticky zbaven omezení a zcela konkrétně k nám přivrácen, stal se jakoby nabídnutou Boží rukou, kterou může přijmout každý a každá. Když ji uchopí, stává se údem „Kristova těla“, jehož údy se mají stát co možná všichni.
Hans Kessler, Christ in der Gegenwart 15/2005, Teologické texty 2/2005
[1] V některých východních náboženstvích si lidé malují na čelo mezi oči znamení „třetího oka“ - osvícení.
Izraelité si na čelo a levou ruku připevňují tfilin - jejích osvícením je Slovo boží.
Hospodin řekl Mojžíšovi:
„Mluv k Izraelcům a řekni jim, aby si po všechna pokolení dělali na okraji svých šatů třásně a nad třásně ať se dávají na okraj svého roucha purpurově fialovou stuhu. Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je, abyste se neřídili vlastním srdcem a vlastníma očima, jako se jimi řídí smilníci, abyste si připomínali a plnili všechna má přikázání a byli svatými pro svého Boha. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám byl Bohem. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Nm 15,37-41
)
[2] Rodiče i děti dávají přednost všelijakým zájmovým kroužkům. Vyučování náboženství je až na posledním místě. Řada rodičů např. vozí děti do „hudebky“ i do jiného města (i když nepočítají s tím, že by jejich děti jednou byly profesionálními muzikanty), ale vyučování náboženství nepokládají za životně důležitou výbavu pro život pozemský a pro věčnost.
Ani církev nedopřává katechetům patřičnou mzdu.
Ptám se farníků, za jakou mzdu by oni náboženství učili.
Navíc vyučování dospělých o Bohu mnoho nevedeme. (V katolické církvi kazatelé nevyučují boží moudrosti, biblické texty při liturgii většinou nevysvětlují, přesto, že je to jejich povinnost!)
Opět připomenu slova Josefa Zvěřiny: „Kdo má středoškolské vzdělání má mít náboženské vzdělání středoškoláka, vysokoškolák na úrovni vysokoškoláka“.
[3] Po mnoho let, při diecézním setkání vikářů a kněžské rady, které mělo být pracovní poradou, říkával P. František Lukeš: „Tak zase neodjíždíme chytřejší, než jsme přijeli“.
Při bohoslužbě nám Bůh slouží svou moudrostí; abychom si z bohatě prostřeného stolu slova božího něco odnesli, pokaždé prosíme: „Řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena“.
[4] Přijetí jejich frází, typu: „To dáš“, „To je hustý, boží“ nebo „Mrtě“ …, to nespraví.