30. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Ex 22,20-26
Datum: 29. 10. 2017
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Ex 22,20-26
(najít další); 1 Sol 1,5c-10
; Mt 22,34-40
Datum: 29. 10. 2017
Izrael je nesporně veden k praktickému soucitu.
Když neposlechl a byl nemilosrdný k potřebným, šel do otroctví.
My jsme nejbohatší společností, jaká zde kdy byla. A přesto jsme za posledních pár roků vyslechli mnoho surových slov i na adresu emigrantů nejen přistěhovalců. Kolik odmítání – dříve, než jsme viděli jednoho z nich – už dopředu jsme slyšeli i od křesťanů?
Tak si do této naší ostudné situace vyslechněme evangelium.
Ježíš mluvil se zbožnými židy – farizei, kteří měli nemalé znalosti Tóry: Jeden byl vzdělaný (biblista), který si chtěl Ježíšovy znalosti proklepnout.
My tu odpověď také umíme odříkat. Otázkou ale je, nakolik jí rozumíme.
Proč běžně používáme – i před dětmi – slovo „přikázání“?
Mít někoho rád se dá přikázat?
(Proč o tomto slově nevedeme debatu?
Někdo namítne: „Nezdržuj, to není důležité. Podstatné je splnit nedělní povinnost účasti na mši svaté.“)
Když jsem začal např. objevovat a zakoušet, že bohoslužba je setkání s Milujícím, začal jsem se jinak zajímat o boží slovo, chtěl jsem mu víc a víc porozumět. Porozumění mně přinášelo čím dál větší radost, setkání s Bohem mi začalo náramně chutnat.
Jak jsme mohli mluvit o povinné účasti na bohoslužbě?
Přednášku vynikajícího profesora jsme nikdy nevynechali.
Ježíšovy znalosti jsou závratné, jeho slova jsou životně důležitá.
Jeho osobní přátelství ke každému z nás je úchvatné. Nikdo nás nemá tak rád, jako on.
Kdo to objeví, už nikdy se nemusí do setkání s ním nutit.
Objevím-li něco nového, třeba, že Bůh nám nic nepřikazuje, ale „z lásky nás stvořil a k lásce nás zve“, je to elegantnější, než jsem si dříve myslel.
Když jsem si všimnul, že Ježíš nemluvil o Zákonu, ale o Tóře (Učení), bylo to mnohem příjemnější.
Když jsem objevil, že Bůh nejprve Izraelitům říká: „Až mě poznáš (mou péči, štědrost, věrnost …), zamiluješ si mě celou svou bytostí“, došlo mi, že tak je to i s láskou dětí k rodičům. Nejprve rodiče milují své děti …, a to pak přinese své ovoce, odezvu (pokud jsou děti alespoň trochu slušné). A byl jsem nadšen ze způsobu, jak s námi Bůh jedná a mluví. (Za všechna místa o prvotní lásce Boha k člověku uvedu alespoň jedno: 1 J 4,10
Mateřská láska je ve velké míře vložená rodičům do srdce, i pohanům (a v nějaké míře i řadě živočichů).
(Kdo v životě nezažil, že mu rodiče dávali přednost, má to s poznáváním Boha těžší.)
V čem se v lásce k Bohu liší židé od pohanů?
Čím se v lásce liší křesťané od židů? („Přikázání“ k Bohu i k člověku jsou starozákonní.)
Poznání židů o Bohu je větší než to pohanské. Bůh o sobě Izraelitům vypráví a ukazuje se jim jako Otec, jedinečný král, nejlepší Hospodář (srv. Ex 34,6
Pro nás je Ježíš úplným a neslýchaným zjevením boží lásky. „Hebrejská bible“ má výjimečnou krásu, ale evangelia jdou ještě dál.
Už hebrejské texty mluví o boží věčné lásce k Izraeli – přesto, že se Izrael opakovaně choval jako prodejná děvka – je zván a přijímán jako boží nevěsta.
Ježíš nám svým životem ukazuje, že jej nic nemůže od jeho lásky k nám odradit.
I nám „bohovrahům“!, se může dostat možnosti smilování a odpuštění.[1]
Bůh na nás netlačí, ale přitahuje nás svou láskou. Kdo to ocení, snaží se na boží lásku odpovědět svou láskou k Bohu a lidem.
Ježíš jednou – jakoby mimochodem řekl o jedné hříšnici: Mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje“ (Lk 7,47
Ale Ježíš nikdy nemluvil „mimochodem“, každé jeho slovo je veledůležité.
To neznamená, že máme hodně hřešit, stačí si všímat, jak mnoho nám je dáváno a odpouštěno. [2]
Od našich mladších farníků vzešel dotaz, jak je to s postoji v liturgii (v různých kostelích jsou různé, někde klečí někde stojí).
Zopakujme si něco o slavení Večeře Páně, [3] abychom rozuměli celému liturgickému konání a nevycházeli jen ze svých názorů nebo jen vlastního vkusu. Abychom např. věděli, proč při Modlitbě Páně stojíme a proč neklečíme. (To není otázka povelů nebo svévolného nařízení.)
Nepokládáme za samozřejmost, že o nás Bůh stojí a mluví s námi. A že nás vybavil možností Bohu porozumět.
Setkání s druhým má svou kulturu. Učíme se mu.
Kdo se nechal Slovem božím vyučit modlitbě dobrořečení, objevil zdroj k setkávání s Bohem a s lidmi skrze dary, kterých se nám od něj a lidí dostává.
Být obdarováván, být středem pozorností druhého, je příjemné, nikdy nám to nezevšední.
Vede nás k vděčnosti a k růstu vztahu s dárcem. [4]
Modlitba dobrořečení není obtížná, i analfabet si ji osvojí. Je živá, nehrozí u ní roztržitost v modlitbě.
Mezi soukromou modlitbou a společnou je rozdíl.
(Společné konání nás učí spolupráci s druhými. [5] )
Večeře Páně je vrcholnou modlitbou, slavností dobrořečení. Největší slavností v dějinách lidstva.
Podstatou slavení je setkání přátel. Jedinec slavit nemůže.
Bohoslužba je službou Boha nám.
Přicházíme společně Bohu dobrořečit za jeho dary – a on má pro nás už připraveno další obdarování.[6]
Při liturgii nám Bůh prostírá dva bohaté stoly: Stůl vyučování své moudrosti a Stůl Ježíšovy svatební hostiny. Tím vším se nám znovu a znovu vyznává ze svého vztahu.
To on nás zve. On se na nás těší víc než my na něj. (Dárce mívá ze setkání více než obdarovaný. O Bohu to platí absolutně.)
Na slavnost se připravujeme, hostitel myslí na hosty, na nás. My se snažíme udělat radost hostiteli.
Naše slavnosti mají určitá kulturní pravidla. I liturgie je pro zasvěcené.
(Prvního stupně dobrořečení jsou schopni i pohané – vděčně děkují Tvůrci.
Druhý stupeň dobrořečení vyžaduje další intelektuální práci: naslouchat slovu božímu, promýšlet je a odpovídat na ně.
Slavení svátostí je třetím stupněm dobrořečení.)
Ježíšovi učedníci prošli ponořením Jana Baptisty k obrácení k Hospodinu. Ježíš je učil biblicky myslet. Vedl je k hlubšímu porozumění Bohu. (Víc a víc je nořil do Ducha božího – tak probíhal „křest Duchem“.)
Až když byli vyučeni, až při posledních Velikonocích, když byli v nějaké míře, uvedeni a zasvěceni – slavil s nimi Hostinu Beránkovu.
Do dobrořečení (k poděkování, prosbě, pozdravu, pochvale, k projevům úcty … nás uváděli po většinou rodiče, …
Učitelé nás vedli k porozumění vyučovacím předmětům.
Ve škole jsme 90% vyučování strávili nasloucháním. (Podobně to má platit v modlitbě, naslouchání je prvotní a podstatné, až když porozumím, pak teprve mohu říci něco smysluplného.)
Další lidé nás učili tanci, společenskému, skautskému nebo vojenskému vystupování.
Liturgie je prastarou slavností. Má židovský základ – je rodinnou slavností.
Trochu jinak byla slavena v 1. století, jinak v 18. a jinak ve 21. století.
Jinak ji slaví Afričané, jinak Eskymáci …, ale vždy jde o slavnost Ježíšovu.
Příště budu pokračovat.
[1] Slovo „bohovrazi“ odpovídá nejen ukřižování, ale i našim činům. „Amen, pravím vám, cokoliv jste ne/učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste ne/učinili.“
[2] Nestačím se divit, jak to, že se někdo pokládá za hodného přistupovat ke Stolu Páně a jiného od Stolu Páně vylučovat. Tito lidé asi nikdy neprožili, že za naše hříchy a za naši povrchnost by nám patřilo, aby se k nám Bůh obrátil zády.
Pozoruji, jak si lidé žijící v druhém manželství velice váží možnosti přistupovat ke Stolu Páně. Vědí o svých vinách. My si často myslíme, že jsme méně hříšní a máme „právo“ na Ježíšovu Hostinu. Na sebe si vztahuji Ježíšova slova: „Až učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ` Jsme služebníci neužiteční, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit´.“ ( Lk 17,10
[3] Podrobněji jsem to popsal v knize „Pozvání k Večeři Páně“
[4] Židé se snaží 120 x za den dobrořečit Hospodinu.
Dobrořečení je většinou modlitbou soukromou.
[5] Např. v kolektivním sportu nelze postavit do mužstva hráče, který geniálně ovládá sport, ale neumí s druhými spolupracovat. Židé vědí, že ke společné modlitbě je třeba nejméně deseti mužů. (Muslimů musí být nejméně patnáct.) To má další význam, např. více židovských rodin je schopno si zaplatit učitele jezivy (židovské školy).
[6] Porovnejme to s rodinnými slavnosti, např. slavení narozenin naší maminky nebo babičky. Přicházíme poděkovat za to, co nám v žitě dává, kým pro nás je – a ona pro nás má připravené pohoštění.
Když neposlechl a byl nemilosrdný k potřebným, šel do otroctví.
My jsme nejbohatší společností, jaká zde kdy byla. A přesto jsme za posledních pár roků vyslechli mnoho surových slov i na adresu emigrantů nejen přistěhovalců. Kolik odmítání – dříve, než jsme viděli jednoho z nich – už dopředu jsme slyšeli i od křesťanů?
Tak si do této naší ostudné situace vyslechněme evangelium.
Ježíš mluvil se zbožnými židy – farizei, kteří měli nemalé znalosti Tóry: Jeden byl vzdělaný (biblista), který si chtěl Ježíšovy znalosti proklepnout.
My tu odpověď také umíme odříkat. Otázkou ale je, nakolik jí rozumíme.
Proč běžně používáme – i před dětmi – slovo „přikázání“?
Mít někoho rád se dá přikázat?
(Proč o tomto slově nevedeme debatu?
Někdo namítne: „Nezdržuj, to není důležité. Podstatné je splnit nedělní povinnost účasti na mši svaté.“)
Když jsem začal např. objevovat a zakoušet, že bohoslužba je setkání s Milujícím, začal jsem se jinak zajímat o boží slovo, chtěl jsem mu víc a víc porozumět. Porozumění mně přinášelo čím dál větší radost, setkání s Bohem mi začalo náramně chutnat.
Jak jsme mohli mluvit o povinné účasti na bohoslužbě?
Přednášku vynikajícího profesora jsme nikdy nevynechali.
Ježíšovy znalosti jsou závratné, jeho slova jsou životně důležitá.
Jeho osobní přátelství ke každému z nás je úchvatné. Nikdo nás nemá tak rád, jako on.
Kdo to objeví, už nikdy se nemusí do setkání s ním nutit.
Objevím-li něco nového, třeba, že Bůh nám nic nepřikazuje, ale „z lásky nás stvořil a k lásce nás zve“, je to elegantnější, než jsem si dříve myslel.
Když jsem si všimnul, že Ježíš nemluvil o Zákonu, ale o Tóře (Učení), bylo to mnohem příjemnější.
Když jsem objevil, že Bůh nejprve Izraelitům říká: „Až mě poznáš (mou péči, štědrost, věrnost …), zamiluješ si mě celou svou bytostí“, došlo mi, že tak je to i s láskou dětí k rodičům. Nejprve rodiče milují své děti …, a to pak přinese své ovoce, odezvu (pokud jsou děti alespoň trochu slušné). A byl jsem nadšen ze způsobu, jak s námi Bůh jedná a mluví. (Za všechna místa o prvotní lásce Boha k člověku uvedu alespoň jedno: 1 J 4,10
.)
Mateřská láska je ve velké míře vložená rodičům do srdce, i pohanům (a v nějaké míře i řadě živočichů).
(Kdo v životě nezažil, že mu rodiče dávali přednost, má to s poznáváním Boha těžší.)
V čem se v lásce k Bohu liší židé od pohanů?
Čím se v lásce liší křesťané od židů? („Přikázání“ k Bohu i k člověku jsou starozákonní.)
Poznání židů o Bohu je větší než to pohanské. Bůh o sobě Izraelitům vypráví a ukazuje se jim jako Otec, jedinečný král, nejlepší Hospodář (srv. Ex 34,6
(najít předchozí)), dokonce jako Ženich. Židé tak mohou ve větší
míře zakoušet osobní přátelství Boha než pohané.
Pro nás je Ježíš úplným a neslýchaným zjevením boží lásky. „Hebrejská bible“ má výjimečnou krásu, ale evangelia jdou ještě dál.
Už hebrejské texty mluví o boží věčné lásce k Izraeli – přesto, že se Izrael opakovaně choval jako prodejná děvka – je zván a přijímán jako boží nevěsta.
Ježíš nám svým životem ukazuje, že jej nic nemůže od jeho lásky k nám odradit.
I nám „bohovrahům“!, se může dostat možnosti smilování a odpuštění.[1]
Bůh na nás netlačí, ale přitahuje nás svou láskou. Kdo to ocení, snaží se na boží lásku odpovědět svou láskou k Bohu a lidem.
Ježíš jednou – jakoby mimochodem řekl o jedné hříšnici: Mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje“ (Lk 7,47
).
Ale Ježíš nikdy nemluvil „mimochodem“, každé jeho slovo je veledůležité.
To neznamená, že máme hodně hřešit, stačí si všímat, jak mnoho nám je dáváno a odpouštěno. [2]
Od našich mladších farníků vzešel dotaz, jak je to s postoji v liturgii (v různých kostelích jsou různé, někde klečí někde stojí).
Zopakujme si něco o slavení Večeře Páně, [3] abychom rozuměli celému liturgickému konání a nevycházeli jen ze svých názorů nebo jen vlastního vkusu. Abychom např. věděli, proč při Modlitbě Páně stojíme a proč neklečíme. (To není otázka povelů nebo svévolného nařízení.)
Nepokládáme za samozřejmost, že o nás Bůh stojí a mluví s námi. A že nás vybavil možností Bohu porozumět.
Setkání s druhým má svou kulturu. Učíme se mu.
Kdo se nechal Slovem božím vyučit modlitbě dobrořečení, objevil zdroj k setkávání s Bohem a s lidmi skrze dary, kterých se nám od něj a lidí dostává.
Být obdarováván, být středem pozorností druhého, je příjemné, nikdy nám to nezevšední.
Vede nás k vděčnosti a k růstu vztahu s dárcem. [4]
Modlitba dobrořečení není obtížná, i analfabet si ji osvojí. Je živá, nehrozí u ní roztržitost v modlitbě.
Mezi soukromou modlitbou a společnou je rozdíl.
(Společné konání nás učí spolupráci s druhými. [5] )
Večeře Páně je vrcholnou modlitbou, slavností dobrořečení. Největší slavností v dějinách lidstva.
Podstatou slavení je setkání přátel. Jedinec slavit nemůže.
Bohoslužba je službou Boha nám.
Přicházíme společně Bohu dobrořečit za jeho dary – a on má pro nás už připraveno další obdarování.[6]
Při liturgii nám Bůh prostírá dva bohaté stoly: Stůl vyučování své moudrosti a Stůl Ježíšovy svatební hostiny. Tím vším se nám znovu a znovu vyznává ze svého vztahu.
To on nás zve. On se na nás těší víc než my na něj. (Dárce mívá ze setkání více než obdarovaný. O Bohu to platí absolutně.)
Na slavnost se připravujeme, hostitel myslí na hosty, na nás. My se snažíme udělat radost hostiteli.
Naše slavnosti mají určitá kulturní pravidla. I liturgie je pro zasvěcené.
(Prvního stupně dobrořečení jsou schopni i pohané – vděčně děkují Tvůrci.
Druhý stupeň dobrořečení vyžaduje další intelektuální práci: naslouchat slovu božímu, promýšlet je a odpovídat na ně.
Slavení svátostí je třetím stupněm dobrořečení.)
Ježíšovi učedníci prošli ponořením Jana Baptisty k obrácení k Hospodinu. Ježíš je učil biblicky myslet. Vedl je k hlubšímu porozumění Bohu. (Víc a víc je nořil do Ducha božího – tak probíhal „křest Duchem“.)
Až když byli vyučeni, až při posledních Velikonocích, když byli v nějaké míře, uvedeni a zasvěceni – slavil s nimi Hostinu Beránkovu.
Do dobrořečení (k poděkování, prosbě, pozdravu, pochvale, k projevům úcty … nás uváděli po většinou rodiče, …
Učitelé nás vedli k porozumění vyučovacím předmětům.
Ve škole jsme 90% vyučování strávili nasloucháním. (Podobně to má platit v modlitbě, naslouchání je prvotní a podstatné, až když porozumím, pak teprve mohu říci něco smysluplného.)
Další lidé nás učili tanci, společenskému, skautskému nebo vojenskému vystupování.
Liturgie je prastarou slavností. Má židovský základ – je rodinnou slavností.
Trochu jinak byla slavena v 1. století, jinak v 18. a jinak ve 21. století.
Jinak ji slaví Afričané, jinak Eskymáci …, ale vždy jde o slavnost Ježíšovu.
Příště budu pokračovat.
[1] Slovo „bohovrazi“ odpovídá nejen ukřižování, ale i našim činům. „Amen, pravím vám, cokoliv jste ne/učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste ne/učinili.“
[2] Nestačím se divit, jak to, že se někdo pokládá za hodného přistupovat ke Stolu Páně a jiného od Stolu Páně vylučovat. Tito lidé asi nikdy neprožili, že za naše hříchy a za naši povrchnost by nám patřilo, aby se k nám Bůh obrátil zády.
Pozoruji, jak si lidé žijící v druhém manželství velice váží možnosti přistupovat ke Stolu Páně. Vědí o svých vinách. My si často myslíme, že jsme méně hříšní a máme „právo“ na Ježíšovu Hostinu. Na sebe si vztahuji Ježíšova slova: „Až učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ` Jsme služebníci neužiteční, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit´.“ ( Lk 17,10
) Vím, jak málo jsem nahospodařil
z hřiven, kterých se mi dostalo.
[3] Podrobněji jsem to popsal v knize „Pozvání k Večeři Páně“
[4] Židé se snaží 120 x za den dobrořečit Hospodinu.
Dobrořečení je většinou modlitbou soukromou.
[5] Např. v kolektivním sportu nelze postavit do mužstva hráče, který geniálně ovládá sport, ale neumí s druhými spolupracovat. Židé vědí, že ke společné modlitbě je třeba nejméně deseti mužů. (Muslimů musí být nejméně patnáct.) To má další význam, např. více židovských rodin je schopno si zaplatit učitele jezivy (židovské školy).
[6] Porovnejme to s rodinnými slavnosti, např. slavení narozenin naší maminky nebo babičky. Přicházíme poděkovat za to, co nám v žitě dává, kým pro nás je – a ona pro nás má připravené pohoštění.