23. neděle v mezidobí

Nedělní texty jsou opět velice obsáhlé a krásné. Každý, komu jsou drahé, se do nich může nořit. (Jejich přijetí do života vytváří jedinečnost naší osobní křesťanské kultury.)
O nedělích se věnujeme jen některým vybraným textům z evangelia. Je velice užitečné si během týdne alespoň pročíst texty mezi úryvkem minulé a následné neděle.
 
Velikost člověka není v bezhříšnosti, nikdo nejsme bez chyb. (Srv. 1 J 1,8) [1] 
Důležité je, abychom po chybě hledali její příčinu a přemýšleli co udělat, abychom ji neopakovali.
 
K poznávání sebe sama a k sebevýchově Ježíšova učedníka mně nestačí jen mé svědomí. Nevidím si na nos ani na záda, potřebuji někoho, kdo mě laskavě upozorní na mé chyby.
 
Prorokovi a křesťanovi je od křtu svěřena prorocká služba. (Pozor, ne samopal.) [2]
Porozumět poslání strážného, vyžaduje určitou péči. Strážný (u nás kdysi ponocný) není policajt. [3]
 
Byl jsem na vojně mnohokrát jako strážný. Ten má povinnost použít zbraň proti narušiteli. 
Ježíš je nejkrásnějším příkladem biblického „strážného“. Proti nikomu nezneužil svou moc a nepoužil násilí. [4]
Slova proroků byla (a jsou) varováním před nebezpečím (ne předpovídáním budoucnosti), pokud se Izraelité po varování neobrátili, katastrofa je postihla. [5]
Varování proroků jsou platná navždy. I minulé vědecké objevy (v medicíně, hygieně, technice …) jsme přijali do našeho života. [6]
Čtení z Ezechiela není méně důležité než Ježíšova slova o odpovědnosti za zlo okolo nás. Příliš dlouho jsme nečetli hebrejskou Bibli. Prorockým textům dlužíme pozornost.
 
Naváží-li se někdo do křesťanů, že jsme věnovali málo péče chudým a poníženým, nejprve se jej ptám, která jiná společnost pro ně udělala více než Ježíšovo učení a jeho učedníci. A pak přiznám, že jsme měli vykonat mnohem více …[7]
 
Je pravda, že např. my, chlapi, se nestydíme přít o malicherné věci mezi sebou, místo toho, abychom se zastávali ponižovaných. Z lenosti a zbabělosti okřikujeme zbožnými frázemi ty, kteří proti nespravedlnostem a nešvarům vystupují. Kam se na naše ženy hrabeme!
 
Nemáme mlčet ke zlu. Ježíšovy tři instance k nalezení zla a nápravě jsou geniální.
Ježíšova slova: „Zhřeší-li tvůj bratr, jdi nejprve za ním …“, zabraňují nactiutrhání a pomluvě.
Každá strana je povinna vyslechnout druhého a dopřát mu možnost obhajoby. Aby se rozpoznal omyl, pomluva a byla nejen nalezena spravedlnost, ale i náprava.  
U „církevního soudu“ je nutné jednat podle Ježíšových pravidel.
Milosrdenství není na úkor spravedlnosti. Ale je základním motivem v soužití. Bez vzájemného odpouštění se neobejdeme a do nebe nevstoupíme.
Ani židům nestačí Desatero, denně opakují Boží slova: „Jsem Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívaný, velmi laskavý a věrný,“ (Ex 34,6) – modlitba je především nasloucháním.
 
V evangeliích můžeme vyčíst, jak je Ježíš taktní, s jak vytříbeným citem napomíná druhé a zve je k nápravě.
Milosrdenství je jeho jménem. K milosrdenství nás vede skrze své milosrdenství.   
Srv. Mt 5,23-26; Lk 17,3-4; sami si vzpomenete na další texty.
Ježíš příliš horlivé a tvrdé napomínače druhých varuje, aby si všimli trámu ve svém oku. [8]
 
Chci žít a jednat s druhými dobře, ale ne vždy se mi to daří. Proto potřebujeme druhé, aby nás laskavě
„překoukli“. Přiznat si chybu, omluvit se druhým není nad lidské síly.
Na sobě můžeme dětem ukázat svou snahu o vlastní spravedlnost a ovoce milosrdenství.
 
Co znamená modlit se v Ježíšově jménu – známe.
Naši úroveň Ježíšových učedníků si můžeme ověřit podle vyslyšení našich proseb.
 
K druhému čtení.
Opravme si slovo přikázání.
Opravme si v Bibli slovo zákon. Naše překlady používají slovo zákon, jak pro Tóru (boží slovo – sloužící životu) i pro „tradici otců“ (svévolný „plot okolo Tóry“ které život utiskují a škrtí) a tak matou lidi. 
„Naplněním slova božího (Tóry) je tedy láska.“
 
V Ježíši je slovo boží vrchovatě naplněno. Jeho milosrdenství je i naším programem i cílem. Usilujeme-li o Ježíšovu spravedlnost a milosrdenství, pak Ježíš přebývá uprostřed nás.
 
Nic si nenalhávejme, do jaké míry jsme spravedliví a milosrdní podle Ježíše, do takové míry je Ježíš uprostřed nás.

---

[1] Nekritizujeme apoštola Petra za jeho selhání, naopak, jsme mu vděční za jeho příklad – objevil svou chybu a nechal se od Ježíše poučit, aby už chybu nezopakoval.   
 
[2] Někteří fašizující katolíci srší nenávistí – i vůči Františkovi. (Fašismus čerpá nenávist ze své nesmiřitelné ideologie.)
 
[3] Nedávno jsem zažil policajta jako tvrdý a neosobní stroj na porušení litery. Díky tvrdosti některých autorit měli pak Boha za „policajta“ (Řekněme „rakouskouherského nebo komunistického a postkomunistického typu, který ani často nezná toho, kterého vyšetřuje. Není anglickým policistou beze zbraně, který pomáhá lidem.)
 
[4] Jeho drsná slova jsou buď diagnózou (někteří jsou vlky, zmijemi, sviněmi, (divokými) psy, nebo varováním:
„Běda Vám …“ Nepřehlédněme, že se mu s některými hříšníky mluvilo o Bohu lépe, než s pravověrnými horlivci.
Jen o Ježíši neplatí: „Běda vám bohatým …“ (byl bohatý poznáním, moudrostí, mocí …)
 
[5] Nikdo nemůže říci, že jsme nebyli varováni před světovými válkami a „katastrofou“ – šoa židů. Kdyby Evropané naslouchali Bibli, nemohlo by k té hrůze dojít. Neptejme se: „Kde byl Bůh,“ ptejme se: „Proč jsme nenaslouchali varujícímu Božímu slovu?“   
 
[6] Dětem vysvětlujeme, proč nepijeme ani z lesního potůčku, co když v něm o kilometr dál leží zdechlina. I u vyvěrajících pramenů bývá často tabule s informací, zda je voda pitná.
Stejně máme děti vyučovat boží moudrosti.
Přijde-li na nás nějaké osobní nebo „plošné“ trápení nepomůže je „obětovat Bohu“, vinit ho „z nečinnosti“, nebo ho prosit, aby za nás konal něco, co je na nás.
Biblické příběhy nás vzdělávají a vedou ke správnému konání.
Např. Bůh nás na velice dramatickém příběhu zkoušky Abraháma (abychom trnuli, jak to dopadne) „rázně a hlasitě!!“ učí, že si žádné oběti nepřeje! U příběhu Jiftácha obětujícího svou dceru, si hrůzou zacpáváme uši. U Izraelských králů, kteří své syny „provedli ohněm“ se chytáme za hlavu: „Copak nečetli „Abraháma“?“
Pak pochopíme tvrdý příběh Ježíšových rodičů s hledáním dvanáctiletého Ježíše. Kdo si zapíše „velkým písmem do svého srdce: Copak jsem vám neříkal …?, pochopí životně důležité poznání, naslouchat Božímu slovu. To se nedá nahradit opakováním slov modlitby: „Kterého jsi v chrámě nalezla.“ (Kdo dočetl Bibli až k listu Židům? – Žid 10,5-9)
Dobří rodiče nežehlí průšvihy svých děti (alespoň ne všechny), jinak z dětí nevyrostou odpovědní a dospělí lidé. 
 
[7] Knížata kněžská příliš často držela s knížaty světskými. Řada světců žila mezi chudými (nejen sv. František, Damián de Veuster, Albert Schweitzer, Přemysl Pittr, Matka Tereza).
Kdybychom správně konali, komunisté by nemohli šermovat „sociální otázkou“. Světovým válkám a komunistickému režimu jsme se mohli vyhnout.
My, Češi jsme nechali po válce komunisty zvítězit, do Polska a Maďarska vtrhl komunismus na bodácích.
Dnes se někdo silně rozčiluje nad vymazanými křížky pravoslavných kostelů na obalech  Lidlu, zatímco levicová novinářka jde na půl roku pracovat mezi lidi s nejmenší mzdou, aby jim mohla pomoci.
[8] Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: `Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka´ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (Mt 7,1-5)