21. neděle v mezidobí

Tyto biblické texty nás vedou k přemýšlení o autoritě. [1]
 
(Poznámky pod čarou jsou určeny především těm, kteří začali číst „Poznámky k biblickým textům nedělní liturgie“ nedávno a neznají předchozí lekce.)
 
Zopakujme si nejprve, co jsme z božího vyučování pochytili.
Kdo objevil krásu a péči Boha, ten si jej zamiluje celou svou bytostí a chce k němu svým způsobem života přilnout.
Z tohoto bohatství důvěry pak vyplývají slova: „Proto si vážíš (ctíš) otce i matku“ (jedno z deseti základních „slov“, na kterém stojí životadárné soužití dcer a synů božích, z „Desatera“). [2]
 
I Ježíš potvrdil, že boží království stojí na službě. (S Bohem sloužíme jeho plánům se světem a lidstvem.)
 
Naše společnost se propadá k pohanskému uspořádání [3], proto jsme Bohu za jeho vyučování k moudrosti vděční.
 
Naše biblické texty nám ukazují tři typy autorit, jejich postoje a ovoce jejich života.
Všechny máme promýšlet. (My starší víme, že praktickou životní moudrost nelze zajistit zákony, nařízeními a zákazy.)
 
Šebna je případem kariéristy, správce, který si urval vysoké, postavení pro sebe. O takových je řečeno: „Bůh mocné sesazuje z trůnu.“ Jemu podobných máme okolo sebe hojnost.
 
Eljakim byl pro svůj dobrý charakter Hospodinem vybrán ke službě druhým, ke správcovství, k hospodaření. Je přirovnán k železnému hřebu. [4]
Vykonal mnoho dobrého, ale nevydržel, později podlehl nátlaku příbuzných, příliš si je k sobě připustil. Navěsili se na něj a Eljakim podlehl jejich manipulaci. (Ani zaražený železný hřeb do zdi nelze přetížit.)
 
Co předcházelo Ježíšovým otázkám: „Za koho mě lidé pokládají,“ známe. I jeho záměr. [5]  
Petr je výborný, ale ani on není neomylný a bezchybný. Z jeho chyb se máme poučit.
Je třeba, aby se držel Mesiáše!! (Jako každý z nás!)
 
Kontrolní otázka z minulých vyučování:
                               K čemu Ježíš Petrovi blahopřeje? [6]
 
„Skálou“ není Petr se svým názorem, rozumem, dokonce ani se svou dobrou vůlí a upřímností. [7]
„Skálou“ není úřad římských biskupů sám o sobě.
„Skálou“ držící boží království je postoj Ježíšova učedníka vyznávající „Mesiáše, Syna živého Boha.“ V tom Petr vynikal i přes svá selhání).
Království boží se týká lidí, není jako království včel, mravenců nebo termitů, ta jsou plně naprogramována Tvůrcem, jejich členové nemohou jednat jinak, než jednají.
Ke stavbě božího království je třeba vědomé, svobodné a co nejpečlivější spolupráce Ježíšových učedníků s Bohem. Řídíme-li se jen svým rozumem, neobstojíme ve službě, kterou nám Ježíš svěřuje. 
 
Pekelné mocnosti nemohou přemoci Ježíšovy učedníky jednající podle svého Pána.
Pekelné mocnosti se snaží otupit naši bdělost, našeptávat nám své názory, zakrývat nám oči před zlem vlastním i zlem cizích. [8]
 
Petr prošel Ježíšovým vyučováním. S jeho chybami Bůh počítá, ale Petr by rád (Bůh ještě více), abychom se z jeho chyb poučili.
 
V božím království jsou všichni vzděláváni a všichni přijímají určitý druh odpovědnosti.
Naše společnost je jiná než v době Mojžíšově, je jiná i než v době Ježíšově. A přece je Ježíšova moudrost stále použitelná.
I ve světské společnosti jsme (po velice špatných zkušenostech s pokušením moci a tragickém zneužívání) došli k oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Ježíš je geniální, myslel na vše. Apoštol Pavel píše: „Bůh v církvi ustanovil jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení.“ (Srv. 1 K 12,4-13) Můžeme si porovnat, jak vypadá uspořádání dnešní církve – kdo si v ní osobuje veškerou moc. [9]
A jakého bohatství se nám v církvi od autorit dostává nebo nedostává. Proč se nedržíme toho, kterého ústy vyznáváme za svého Pána?
 
Ale věnujme se především každý sám sobě. Každému z nás bylo něco nebo někdo svěřen. Klíče od božího království jsou víc než klíče od korunovačních klenotů. Klíče od božího království ale nejsou naše, přijali jsme odpovědnost za Ježíšovu „stavbu“.
Svým dětem chceme dopřát co nejlepší učitele, lékaře, duchovní … Svým svěřencům chceme pečlivě sloužit se samotným Ježíšem. Učit se ve svém oboru na trojku – máš-li na víc – je málo. Jsou ti svěřeni dcery a synové boží. V božím království hospodaříme s poklady, které mají obohacovat lidi na cestě do společenství svatých (těch, kterým Bůh zasvětil svůj život).
 
Říkali jsme si, proč Ježíš zakázal apoštolům prozrazovat, kdo je Mesiáš … a co to znamená pro naše vyučování o Bohu. [10]
 
Apoštol Pavel v druhém čtení připomíná, že jedinou a nejvyšší autoritou je Bůh.
On jediný je moudrý. Je pro nás jedinou a nejvyšší autoritou?
My máme – oproti našim předkům – větší možnosti k poměřování svých názorů a jednání s Bohem. Ježíš je pro nás viditelným Synem Boha živého. Má lidskou zkušenost s naším životem, žil v pozemské lidské kůži.
Bázeň před Bohem se nemá projevovat pouhým klaněním, ale ověřováním si boží moudrosti a pak přitakáním Ježíšovi ve svém životě.
Není větší a příjemnější autority, než je Bůh.

---

[1] Škoda, že někteří lidé jen nadávají na politiku. Za minulého režimu jsme znali velké osobnosti, těch jsme se drželi. Kdo dnes nezná pár význačných soudců, novinářů, myslitelů, učitelů je vinen svou leností. Máme si s kým porovnávat své názory. Předkové mnohých z nás měli jen základní vzdělání (prarodiče třeba jen 5 tříd), ale četli dobré knihy a dobře se orientovali v politice, v obci i v církvi (nepatřili mezi svíčkové báby). Vážili si vzdělaných lidí a se samozřejmostí se zapojili do života společnosti, do odboje i do života farnosti.
My máme mnohem větší možnosti, i v náboženském životě.
 
[2] To slovo patří dospělým (my jsme je bláhově zúžili jen na poslušnost dětí k rodičům a na poslušnost podřízených vůči nadřízeným).
Izrael měl původně kmenové uspořádání rodin, svobodných lidí (bez šlechty, společenských tříd, bez stavů a náboženské hierarchie). Rodiče byli jedinou lidskou autoritou. Přirozenou – rodiče slouží dětem, slabým, nemocným a potřebným (včetně starých rodičů) – tím ukazují dětem životní cestu (zjevenou nám Bohem; proto i slovo „ctít“ souvisí s úctou, prokazovanou Bohu).
 
[3] Mnoho mocných si osobuje moc a bohatství (všeho druhu) pro sebe a k ovládání druhých.
Autorita má vést druhé k dospělosti, k odpovědnosti, má chránit slabší a bdít nad tím, aby každý, kdo je autoritě svěřen netrpěl nějakou újmou. Autorita má vést, podporovat to dobré a tvůrčí v člověku i společnosti, svým příkladem má druhé vést ke svobodě, obětavosti a spravedlnosti boží.  
 
[4] Železo bylo tenkráte velice ceněno, pro život mělo větší cenu než zlato. Šetřilo se jím (vzpomeňme římské vojáky, kteří Ježíšovy nohy přibili jedním hřebem a druhý ušetřili).
 
[5] Apoštolové se pohoršovali nad zabedněností lidí, kteří se drželi učení rabínů a nenechali si některé věci vysvětlit od Ježíšových učedníků. Ale sami si některá Ježíšova tvrzení nenechali vysvětlit. Byli podobně uzavření „novému učení“ (i když v menší míře než ostatní). 
 
[6] Synovi řekneme: „Blahopřeji ti, že jsi udělal maturitu s vyznamenáním a že jsi byl přijat na významnou univerzitu a nejlepší profesoři tě naučí to, k čemu sami došli – a na co bys sám nepřišel. („Petře, blahopřeji ti, že jsi se skvěle vyučil u Mojžíše a můj Otec ti mohl sdělit to, co bys sám nikdy nemohl objevit. Kdo má, tomu bude dáno a přidáno.“)
 
[7] Když Petr s upřímností jemu vlastní v dobrém úmyslu káral Ježíše, Mistr jej napomenul: Víš, že mluvíš jako Satan? Ten si také od jisté doby začal myslet, že je chytřejší než Bůh.
„Petr si vzal Ježíše stranou a začal ho kárat: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!" Ale on se obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!"
Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, (opusť učení farizeů) drž se mě, a následuj mne. (Mt 16,22-24)
Nenechme se zmást tvrzením některých kazatelů, že apoštolové nemohli pochopit, že bude Mesiáš ukřižován. Ježíš je skvělý učitel, učedníkům vše dobře vysvětloval.
V Osvětimi se ptávám našich poutníků: „Myslíte si, že by se něco podobného mohlo opakovat?“ „To je nepředstavitelné,“ odpovídají.
Ale, to, že je něco nepředstavitelné, neznamená, že se to nemůže stát.
Kdo by si kdy, mohl představit likvidací lidí v plynových komorách a střílením lidí nad hromadnými hroby? Žádný autor popisující „apokalypsu“ neměl takovou fantazii jako Hitler, Stalin a jejich lidé.  A přesto se to stalo. A řada lidí před těmi zločiny varovala dříve, než nastaly. 
Jednal-li i Petr někdy pošetile, jak bych si mohl myslet, že jsem lepší než on?
 
[8] Známe optimistické řečičky: „To nebude tak zlé …, dejme politickému kandidátovi šanci …,
nebo přetrvávající pohanské názory, které nás svádí od vyučování božího. 
Z Abrahámova přemýšlení o Hospodinu, zdali by byl schopen zahladit spravedlivého s nespravedlivým (Gn 18,22-30) se máme poučit. Přesto někteří pokřtění – trčící v pohanství – přemlouvají Hospodina, aby dal víru tomu a onomu.
V modlitbě „Otče náš, přijď království tvé“ úkolují Boha místo toho, aby se poctivě ptali, co mohou pro boží věc udělat oni. (Jistý Američan řekl:“ Neptej se, co může Amerika udělat pro tebe, ptej se, co ty můžeš udělat pro Ameriku.) Ježíš řekl učedníkům: „Vy(!) hledejte především boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“
Neotravujme Boha tím, co vše má udělat pro děti, prosme jej o pomoc, abychom my vedli své potomky k jeho moudrosti. Zkontrolujme si, kolik času týdně věnujeme novinám, televizi nebo svým zálibám a kolik času věnujeme porozumění Bohu.
 
[9] Jedno kníže kněžské, samo těžce postižené ještě vyššími knížaty kněžskými, pravilo: „Já jsem si myslel, že všechna knížata kněžská jsou lidmi na svých místech“ (Nečetlo dějiny církve a Písmo? Nevidělo, že všichni selháváme?)
To, že jsme se nechali pokazit a nechali se svést k byzantské a autoritářské moci do jedné osoby je tragické. Nad minulostí bychom mohli mávnout rukou, ale že to přetrvává i po posledním koncilu je škoda.
Není-li osočeným dopřáno dovolání proti pomluvám, je naše církev nemocná.
Máme neblahé zkušenosti s dvěma totalitami. Hitler brzy zrušil demokratické uspořádání státu. Komunisté byli mazanější, jejich propaganda byla mazanější než nacistická, ale i oni rozhodovali o všem. Vyprávějme o tom svým potomkům.
 
[10] Starý Katechismus kladl otázky a hned dával „přesné odpovědi“. Byl vymyšlen ze strachu, aby lidé „věřili přesně“. Ježíš nám dává příklad, abychom kladli dobré otázky, děti vedli ke kladení otázek a společně hledali odpovědi u Ježíše.