19. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 9,1-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Kr 19,9a-13a
Datum: 13. 8. 2017
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 9,1-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Kr 19,9a-13a
; Ř 9,1-5
; Mt 14,22-33
Datum: 13. 8. 2017
K prvnímu čtení.
V porozumění Bohu nejme zdaleka u konce, teprve se blížíme. Kdo chce, čeká jej nová a nová krásná překvapení.
I děti stále hledají a objevují nové a nové věci. Vyprávíme-li dětem určitého věku pohádku, vyžadují, abychom přesně používali stejná slova (jsou schopny se znovu a znovu nořit do určité pravdy), ale časem potřebují nové informace.
Eliáš je skvostným prorokem, vedle Mojžíše je i on duchovním knížetem.
Při uzavření smlouvy Hospodina s Izraelity na hoře Chorebu bylo pro boží lid důležité, že se Hospodin objevil v kulisách vichru, zemětřesení, ohně a kouře. Eliáš už tyto kulisy ale nepotřeboval (Boží duch je v Písmu popisován jako dech, duch, vzduch, vichr i vánek).
(Dodneška jsou lidé volající po strašném a neúprosném Bohu, hrnoucím hříšníky do pekla jako buldozér.)
K druhému čtení.
Pavel je Kristův; je otevřený a proniknutý Ježíšovým duchem. Pro procitnutí svého lidu byl ochotný dát vše. Škoda, že si toho nevšímali a nevšímají antisemitští křesťané. [1]
Je třeba rozumět Pavlovým slovům: „Raději bych byl sám proklet“. Neplatí to doslova, peklo není trestem, ale stavem „spílajících Bohu“.
Nelze hřešit za druhého, nelze konat dobro za druhého, nelze přijmout trest nebo nemoc za druhého! [2]
Bůh je spravedlivý, láskyplný, slitovný a přející každému dobro.
K evangeliu.
Ježíšovo velkorysé nasycení ohromného zástupu nebylo pouhým piknikem. Dobrému učedníku je znamením ukazujícím dál. Ale mnozí za nasycení chtěli Ježíše provolat králem.[3]
I Ježíš vyhledával ticho a samotu. (Čím jsme starší, tím méně potřebujeme - i slov - k setkání s Bohem.)
Je velikou krásou, že obsah Ježíšových slov a činů nikdy nevyčerpáme. Jen je třeba se nezastavovat, ale ani při výstupu nepřeskakovat jednotlivé stupně. Máme postupně vystupovat od zvládnuté lekce k té další.
U „chůze po moři“ jsme v minulých letech promýšleli jednání dětí a jednání své („nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského“).
Děti se o nové věci „perou“ (o hračku, houpačku, koloběžku …), každé ji chce mít co nejdřív a co nejdéle pro sebe.
Ježíš vyučoval nesmírně zajímavým způsobem. [4]
Říkali jsme si, že je zvláštní, že se Petr nepokusil znovu pokus o chůzi po vodě opakovat a že se ostatní učedníci nehlásili o vlastní pokus.
Dnes bychom Ježíšovo počínání možná označili za určitou psychologickou zkoušku odvahy a nového poznávání.
Je velice důležité si tuto věc promyslet a prozkoumat nakolik stojím o Ježíšův způsob výuky.
Zda mám např. odvahu vyslovit před druhými svůj názor, nebo se otvírat novému poznání, vyzkoušet si je a přijmout je do svého života.
Ježíš nás příjemně láká a zve: „Vystup ze svého bezpečí a zajištěnosti (z lodě) a zkus jít novou cestou (po vodě)“.
Moře je nespoutaným živlem, v Bibli je symbolem protibožských sil. Genezaretské jezero je někdy nebezpečné vysokými vlnami, proto bylo nazýváno mořem galilejským.
Rybáři byli odvážní, ale nebezpečí nepodceňovali, bedlivě sledovali počasí …
Ježíš nás - své učedníky - posílá do nebezpečného světa („jako ovce mezi vlky“), do odboje proti zlu. Všímáme si, že nás různým způsobem vybavil proti zlu (jenže my ve své pohodlnosti nebo zbabělosti máme sklon prohlašovat příkoří od mocných nebo představených za boží vůli a „utrpení obětovat …“).
Bůh nás do nebezpečí vybavuje, ale my nemáme odvahu ji použít na správném místě. [5]
Říkáme si, jak je důležité cvičit si odvahu. Strach je důležitým darem, ale máme s ním umět pracovat.
Už malé děti zkoušejí jít po obrubníku, dokonce po koleji, ale před větší výškou je ustrašené maminky straší. (Dobře vím, jaký „jaký je rozdíl“ je mezi chůzi po traverze položené na zemi a mezi chůzi po traverze ve 30 metrech.)
Zkus jít po trámu, po laně (a zvyšuj výšku), zkus se zastat pronásledovaného, pravdy nebo boží věci.
Sdělím-li ve společnosti svůj názor, riskuji, že se ukáže, že se mýlím. Ale bez vyslovení a porovnání se s druhým se nic nedozvím, nic nezískám, v závětří neproudí vzduch ani duch.
Být Ježíšovým učedníkem vyžaduje odvahu.
Jinou než je odvaha fanatiků a těch, kteří si myslí, že pravdu vlastní. [6]
Ježíšovi učedníci si nehrají na Mistra.
Ptal se pan farář ministrantů, zda by vyznali víru v Pána Ježíše, kdyby je muslim s nožem v ruce vyslýchal, zda jsou křesťané. (Kolika chyb se dopustil?) [7]
Petrova slova: „Rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě“, je podobnou prosbou jako: „Řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“.
Je důležité nepřehlédnout, že bez naší poctivé spolupráce se ale nic nestane.
Mnoho křesťanů přijalo riziko Ježíšova učednictví (připomínám, že si Ježíš nepřeje, abychom skončili na popravišti). Mučednictví je od prvních dob nazváno křtem krve.
Ale nespěchejme hned k mučednictví. Je důležité vychovávat sebe i děti tak, abychom přečkali v hubených letech (jsou léta tučná a hubená). Aby se uměli stavět proti větru, když fouká.
Máme je vést ke skromnosti a solidaritě s chudými a potřebnými. [8]
Řadu Ježíšových rad nemáme promyšlených, natož přijatých do svého životního programu.
Např: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle“ (Mt 10,28
Být izraelitou nebo křesťanem něco obnáší.
Učedníci se Ježíšovo klaněli, ale nevyužili příležitost a nenaučili se něco nového. To se klaněním nespraví a nenahradí.
Za chvíli budeme opět pozvání ke svatební hostině. Židovská velikonoční večeře má jedinečný a krásný obsah, ale Ježíš ji povýšil na svatební hostinu Mesiáše. Slíbil nám přátelství na život a na smrt, dokonce až za hrob - navždy. Jeho láska jej něco stojí; kdo to umí ocenit, může se nechat obdarovat - aby nestrádal, až jej bude v týdnu „svět“ okopávat, šidit, přehlížet nebo ponižovat.
Učíme se žít z vědomí, že jsme z královského rodu, učíme se osvojit si odvahu a noblesu dcer a synů božích. Ježíš nás obdarovává a poskytuje nám svou záchranu (jako učitel žákům v tělocvičně, je sítí, která je natažena pod provazem provazochodce), poskytuje nám svou záchrannou náruč.
[1] V našem dobrořečení Bohu by neměla chybět veliká vděčnost za Ježíšův národ. Skoro vše jsme dostali od židů.
[2] Lidová zbožnost někdy hlásá, že omilostněná osoba na sebe brala nemoci nebo hříchy jiných lidí. Její Bůh je podivný.
[3] Z lidí přestávajících myslet se lehce stane dav a ten nemá mozek. Nemyslící jdou za tím, kdo jim nabídne např. zrušení poplatku u lékaře (za 30 Kč) nebo koblihu.
Je zvláštní, že ti, co se vydávají za politiky, neumějí včas rozpoznat lotra od spravedlivého. K. Čapek nebezpečnost Hitlera rozpoznal brzy.
[4] Komenský propagoval „vyučování hrou“, ale to je něco jiného, než dnešní snaha, aby se děti jen bavily a nemusely dělat to, do čeho se jim nechce.
[5] Na slabší si troufneme, ale před těmi nahoře se hrbíme. Apoštol Petr nám o svém selhání tohoto druhu vypráví při potrestání Ananiáše a Safiry (Sk 5,1n
[6] Ladislav Heryán si postesknul: Léta jsem studoval, léta zkoumám a promýšlím nějakou věc, je za mnou nějaká práce, a studentík, který v té věci nepoložil ani jednu cihlu na druhou, řekne: „Ale já myslím, že …“
[7] Zdalipak napapinkaný farář při trhání zubů odmítá utišující injekci jako trénink ke zvyšování prahu své bolestivosti?
[8] Děti nemusí na výletě utratit všechny peníze, které dostaly.
Mají si udělat čas na návštěvu prarodičů.
Každá dovednost má svou hodnotu. Nejíme kočky, ale v době velké nouze je důležité, umět kočku zabít, stáhnout, vykuchat a upéci.
Velké děti by měly vědět, že těhotenství a porod může být ohrožením života matky. Pak si budou vážit každé maminky a Ježíšovy obětavosti „až na smrt“.
V porozumění Bohu nejme zdaleka u konce, teprve se blížíme. Kdo chce, čeká jej nová a nová krásná překvapení.
I děti stále hledají a objevují nové a nové věci. Vyprávíme-li dětem určitého věku pohádku, vyžadují, abychom přesně používali stejná slova (jsou schopny se znovu a znovu nořit do určité pravdy), ale časem potřebují nové informace.
Eliáš je skvostným prorokem, vedle Mojžíše je i on duchovním knížetem.
Při uzavření smlouvy Hospodina s Izraelity na hoře Chorebu bylo pro boží lid důležité, že se Hospodin objevil v kulisách vichru, zemětřesení, ohně a kouře. Eliáš už tyto kulisy ale nepotřeboval (Boží duch je v Písmu popisován jako dech, duch, vzduch, vichr i vánek).
(Dodneška jsou lidé volající po strašném a neúprosném Bohu, hrnoucím hříšníky do pekla jako buldozér.)
K druhému čtení.
Pavel je Kristův; je otevřený a proniknutý Ježíšovým duchem. Pro procitnutí svého lidu byl ochotný dát vše. Škoda, že si toho nevšímali a nevšímají antisemitští křesťané. [1]
Je třeba rozumět Pavlovým slovům: „Raději bych byl sám proklet“. Neplatí to doslova, peklo není trestem, ale stavem „spílajících Bohu“.
Nelze hřešit za druhého, nelze konat dobro za druhého, nelze přijmout trest nebo nemoc za druhého! [2]
Bůh je spravedlivý, láskyplný, slitovný a přející každému dobro.
K evangeliu.
Ježíšovo velkorysé nasycení ohromného zástupu nebylo pouhým piknikem. Dobrému učedníku je znamením ukazujícím dál. Ale mnozí za nasycení chtěli Ježíše provolat králem.[3]
I Ježíš vyhledával ticho a samotu. (Čím jsme starší, tím méně potřebujeme - i slov - k setkání s Bohem.)
Je velikou krásou, že obsah Ježíšových slov a činů nikdy nevyčerpáme. Jen je třeba se nezastavovat, ale ani při výstupu nepřeskakovat jednotlivé stupně. Máme postupně vystupovat od zvládnuté lekce k té další.
U „chůze po moři“ jsme v minulých letech promýšleli jednání dětí a jednání své („nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského“).
Děti se o nové věci „perou“ (o hračku, houpačku, koloběžku …), každé ji chce mít co nejdřív a co nejdéle pro sebe.
Ježíš vyučoval nesmírně zajímavým způsobem. [4]
Říkali jsme si, že je zvláštní, že se Petr nepokusil znovu pokus o chůzi po vodě opakovat a že se ostatní učedníci nehlásili o vlastní pokus.
Dnes bychom Ježíšovo počínání možná označili za určitou psychologickou zkoušku odvahy a nového poznávání.
Je velice důležité si tuto věc promyslet a prozkoumat nakolik stojím o Ježíšův způsob výuky.
Zda mám např. odvahu vyslovit před druhými svůj názor, nebo se otvírat novému poznání, vyzkoušet si je a přijmout je do svého života.
Ježíš nás příjemně láká a zve: „Vystup ze svého bezpečí a zajištěnosti (z lodě) a zkus jít novou cestou (po vodě)“.
Moře je nespoutaným živlem, v Bibli je symbolem protibožských sil. Genezaretské jezero je někdy nebezpečné vysokými vlnami, proto bylo nazýváno mořem galilejským.
Rybáři byli odvážní, ale nebezpečí nepodceňovali, bedlivě sledovali počasí …
Ježíš nás - své učedníky - posílá do nebezpečného světa („jako ovce mezi vlky“), do odboje proti zlu. Všímáme si, že nás různým způsobem vybavil proti zlu (jenže my ve své pohodlnosti nebo zbabělosti máme sklon prohlašovat příkoří od mocných nebo představených za boží vůli a „utrpení obětovat …“).
Bůh nás do nebezpečí vybavuje, ale my nemáme odvahu ji použít na správném místě. [5]
Říkáme si, jak je důležité cvičit si odvahu. Strach je důležitým darem, ale máme s ním umět pracovat.
Už malé děti zkoušejí jít po obrubníku, dokonce po koleji, ale před větší výškou je ustrašené maminky straší. (Dobře vím, jaký „jaký je rozdíl“ je mezi chůzi po traverze položené na zemi a mezi chůzi po traverze ve 30 metrech.)
Zkus jít po trámu, po laně (a zvyšuj výšku), zkus se zastat pronásledovaného, pravdy nebo boží věci.
Sdělím-li ve společnosti svůj názor, riskuji, že se ukáže, že se mýlím. Ale bez vyslovení a porovnání se s druhým se nic nedozvím, nic nezískám, v závětří neproudí vzduch ani duch.
Být Ježíšovým učedníkem vyžaduje odvahu.
Jinou než je odvaha fanatiků a těch, kteří si myslí, že pravdu vlastní. [6]
Ježíšovi učedníci si nehrají na Mistra.
Ptal se pan farář ministrantů, zda by vyznali víru v Pána Ježíše, kdyby je muslim s nožem v ruce vyslýchal, zda jsou křesťané. (Kolika chyb se dopustil?) [7]
Petrova slova: „Rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě“, je podobnou prosbou jako: „Řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“.
Je důležité nepřehlédnout, že bez naší poctivé spolupráce se ale nic nestane.
Mnoho křesťanů přijalo riziko Ježíšova učednictví (připomínám, že si Ježíš nepřeje, abychom skončili na popravišti). Mučednictví je od prvních dob nazváno křtem krve.
Ale nespěchejme hned k mučednictví. Je důležité vychovávat sebe i děti tak, abychom přečkali v hubených letech (jsou léta tučná a hubená). Aby se uměli stavět proti větru, když fouká.
Máme je vést ke skromnosti a solidaritě s chudými a potřebnými. [8]
Řadu Ježíšových rad nemáme promyšlených, natož přijatých do svého životního programu.
Např: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle“ (Mt 10,28
).
Být izraelitou nebo křesťanem něco obnáší.
Učedníci se Ježíšovo klaněli, ale nevyužili příležitost a nenaučili se něco nového. To se klaněním nespraví a nenahradí.
Za chvíli budeme opět pozvání ke svatební hostině. Židovská velikonoční večeře má jedinečný a krásný obsah, ale Ježíš ji povýšil na svatební hostinu Mesiáše. Slíbil nám přátelství na život a na smrt, dokonce až za hrob - navždy. Jeho láska jej něco stojí; kdo to umí ocenit, může se nechat obdarovat - aby nestrádal, až jej bude v týdnu „svět“ okopávat, šidit, přehlížet nebo ponižovat.
Učíme se žít z vědomí, že jsme z královského rodu, učíme se osvojit si odvahu a noblesu dcer a synů božích. Ježíš nás obdarovává a poskytuje nám svou záchranu (jako učitel žákům v tělocvičně, je sítí, která je natažena pod provazem provazochodce), poskytuje nám svou záchrannou náruč.
[1] V našem dobrořečení Bohu by neměla chybět veliká vděčnost za Ježíšův národ. Skoro vše jsme dostali od židů.
[2] Lidová zbožnost někdy hlásá, že omilostněná osoba na sebe brala nemoci nebo hříchy jiných lidí. Její Bůh je podivný.
[3] Z lidí přestávajících myslet se lehce stane dav a ten nemá mozek. Nemyslící jdou za tím, kdo jim nabídne např. zrušení poplatku u lékaře (za 30 Kč) nebo koblihu.
Je zvláštní, že ti, co se vydávají za politiky, neumějí včas rozpoznat lotra od spravedlivého. K. Čapek nebezpečnost Hitlera rozpoznal brzy.
[4] Komenský propagoval „vyučování hrou“, ale to je něco jiného, než dnešní snaha, aby se děti jen bavily a nemusely dělat to, do čeho se jim nechce.
[5] Na slabší si troufneme, ale před těmi nahoře se hrbíme. Apoštol Petr nám o svém selhání tohoto druhu vypráví při potrestání Ananiáše a Safiry (Sk 5,1n
).
[6] Ladislav Heryán si postesknul: Léta jsem studoval, léta zkoumám a promýšlím nějakou věc, je za mnou nějaká práce, a studentík, který v té věci nepoložil ani jednu cihlu na druhou, řekne: „Ale já myslím, že …“
[7] Zdalipak napapinkaný farář při trhání zubů odmítá utišující injekci jako trénink ke zvyšování prahu své bolestivosti?
[8] Děti nemusí na výletě utratit všechny peníze, které dostaly.
Mají si udělat čas na návštěvu prarodičů.
Každá dovednost má svou hodnotu. Nejíme kočky, ale v době velké nouze je důležité, umět kočku zabít, stáhnout, vykuchat a upéci.
Velké děti by měly vědět, že těhotenství a porod může být ohrožením života matky. Pak si budou vážit každé maminky a Ježíšovy obětavosti „až na smrt“.