13. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 10,37-42 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Kr 4,8-16a
Datum: 9. 7. 2017
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 10,37-42 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Kr 4,8-16a
; Ř 6,3-11
; Mt 10,37-42
Datum: 9. 7. 2017
Všechny dnešní texty se vztahují k poslání
proroka.
Stručné opakování: Moc je největším pokušením. Kdo z nás nemá sklon k manipulaci s Bohem a druhými? Nejen vládci a církevní hodnostáři se snaží přizpůsobovat i náboženství ve svůj prospěch a z nauky dělají ideologii. Proroci byli posláni jako strážci (ne jako inkvizice), mají hájit zjevení Boha pro lid boží, hájit Boží čest, potřebné a ponižované. …
Umíme rozlišit proroka od věštce …
Prorok je ke své službě vybaven:
- Těm, ke kterým je prorok poslán má povinnost se legitimovat znamením, aby adresát věděl, že prorok přichází od Boha.
- Má možnost obdarovávat ty, kteří stojí o Boha – aby mohli Bohu ještě víc důvěřovat. (Viz první čtení.)
- Dostává výbavu k sebeobraně.
Ježíšovu větu: „Kdo přijme proroka, dostane odměnu proroka …“, jsme promýšleli.
Připomenu, že proroci byli a jsou pronásledovaní. Být prorokem, do toho se nikdo nehrne.
Přijímání proroka je nebezpečné, žádná kariéra z toho nekouká, naopak. [1]
(I římský biskup František má v církvi velmi, velmi mnoho nepřátel.)
Ježíšova slova z dnešního evangelia: „Kdo mně nedá přednost před druhými … není mě hoden“, jsou řečena v souvislosti s pronásledováním. Někdy je nutné dát přednost Ježíšovým názorům a postojům před mylnými názory i největších autorit.
Znovu promýšlejme, zda proroky potřebujeme.
Doba, ve které Bůh neposílá svému lidu proroky, není šťastná, ale Bůh neposílá proroky pod nůž, lidský život pro něj má velikou cenu. Je naší volbou, zda o proroky stojíme nebo nestojíme, volíme-li život nebo smrt, Boží péči nebo svou svévoli.
Bůh o nás velice pečuje: dětem dává rodiče, řada jeho spolupracovníků je ochotná sloužit ostatním mnoha způsoby. [2]
Nedovedeme si představit život bez rodičů, lékařů, učitelů, soudců … I tyto naše služebníky Bůh vybavuje.[3]
Málokterá autorita má tak ráda ty, kteří jí byli svěřeni, jako rodiče.
Na jaké úrovni je naše bratrství? [4]
Autorita – rodiči počínajíc – je odpovědná Bohu a těm, kterým slouží.
Autorita je darem, kdo její spravedlivou službu uznává, přijímá toho, kdo nám ji daroval. Ale každý jsme omylný.
Bůh nás ve své péči vyučuje své moudrosti, abychom nebyli odkázání na slepou poslušnost autoritě.
Za jeho vyučování jsme sami přijali odpovědnost. Kdo se může vymlouvat: „Já jsem nevěděl, neměl jsem přístup k poznání.“?
Vděčně jsme ve společnosti přijali úřad ombudsmana.[5]
Byl by ombudsman třeba také v církvi?
Na tuto vymoženost Hospodin dávno myslel – povolával své proroky.
Bůh o nás promyšleně pečuje. Je-li jedním z jeho krásných jmen „Milosrdenství“, pak jedním z jeho projevů milosrdenství jsou proroci.
Dovedeme si představit život bez tohoto daru božího?
Jak to, že stále opakujeme chyby svých předků? Dávným prorokům pokrytecky stavíme pomníky, ale současné proroky nesnášíme a křižujeme je. [6]
„Kdo dá přednost autoritě, když se mýlí a nejedná podle božího učení, není mě hoden.“
(Nedávno jsem připomínal variantu drsnější: „Kdo nemá v nenávisti …, není mě hoden.“ Ta slova nelze jen tak minout, nutí nás k jejich promyšlení.)
Apoštol Pavel vysvětluje, co znamená „nechat se při křtu ponořit do Ježíšovy smrti“.
Křest je naším životním programem. Nestačí být polit křestní vodou.
Při křtu jsme byli ponořeni – vloženi (církví) do Boží náruče (dospělý tu otevřenou náruč rád přijal).
Vydali jsme se na cestu s Ježíšem, cestou jeho služby druhým. Víme, že to často znamená jít proti proudu, vydávat se úzkou cestou vystupování.
Křest není vstupenkou do nebe, ale branou k učednictví Ježíše. Kdyby někdo po křtu hned umřel, nemusí to znamenat, že bude automaticky schopen žít mezi nebešťany. Potřebuje získat určité dovednosti v soužití s druhými podle Ježíše. Osvojit si Ježíšovy hodnoty, zastávat jeho názory a postoje.
I za cenu pronásledování (ale to nám nepřijde jako neúměrná cena).
Nestačí se slovy hlásit ke Kristu. („Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ srv. Mt 7
Stavět se proti zlu v sobě(!), i okolo nás, patří k následování Krista.
Je prorockou službou pokřtěných – Kristovců.
Připomínám, že „účastí na Ježíšově kříži“ je pronásledování pro Krista (pro jeho věc), ne bolení hlavy, havárie na silnici, zmrzačení při adrenalinovém sportu nebo rakovina.
(Bránit svobodu je velkou hodnotou, kterou ocení i Bůh, ale nemusí to být účast na Ježíšově kříži.
Velice si vážíme těch, kteří slouží životu – např. těch, kteří obětavě pečují o lidi s postižením nebo těch, kteří obětavě položili život za vlast. Svůj postoj brali jako samozřejmou povinnost, ale svou obětavost nenazývali „křížem“.
Ježíš nám neříká: „Dávejte si kamínek do boty, bičujte se, způsobujte si rány …“, ale: „Mějte rádi sebe a druhé tak, jako mám já rád vás a lidi okolo vás.“ [7]
Bože přiznáváme, že se ti vzpouzíme a pronásledujeme tvé lidi.
Přes všechnu svou hříšnost tě prosíme, abys nás neopouštěl.
Chceme poctivě naslouchat tvým slovům a tvým služebníkům,
které nám posíláš, abychom nezbloudili z tvé cesty.
Připojuji k tomu přílohu:
O slepotě
Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu:
aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“
Zbožní mu odporovali: „Jsme snad i my slepí?“
Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli.
Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,39-41
Ježíš se zeptal slepého: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“
Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“ (Mk 10,51
S Bohumilem Bílým – katolickým knězem, biblistou, amatérským fyzikem jsem se nikdy nesetkala. Zemřel více jak deset let před tím, než jsem poprvé uslyšela jeho jméno. Přesto ovlivnil můj profesní, osobní i duchovní život víc než kdokoliv jiný.
Poprvé jsem se o něm dověděla na seminářích pro učitele fyziky v Praze, kam už léta jezdím. Pět víkendových setkání učitelů do roka, spíme ve škole ve spacácích na karimatkách a učíme se dělat fyziku „vlastníma ruka a hlavou“. Semináře vede Irena Dvořáková, skvělá žena i učitelka, která mnohé z toho, co nám předává, načerpala právě u Bohouše. Naučila jsem se tam to, co nám nikdo ve škole (ať už střední nebo vysoké) nikdy neřekl: když umíš o něčem mluvit (nebo to dokonce učíš), ještě to neznamená, že tomu rozumíš. Neschovávej se za naučené definice a vzorce, to nikoho nezajímá a nikoho tím nepřesvědčíš. Přemýšlej, neopakuj jen to, co najdeš v učebnici. Nestyď se zeptat. Tím, že se ptáš, poznáváš, že věci nejsou tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Nestyď se říct „nevím“.
Někdy bylo velmi těžké si přiznat, že nerozumím ani těm nejzákladnějším věcem, že jen odříkávám definice, používám odborné termíny, za kterými ale nic nevidím…
Irena nás ale povzbuzovala: to je v pořádku, to není tím, že jste hloupí, naopak. Nikdo vám takovéto otázky nikdy nepokládal, jak byste mohli na ně znát hned odpovědi?
A že toto poznání není důležité jen ve fyzice, ale také při studiu Bible a v životě vůbec, mi docházelo postupně a jaksi nenásilně i při kázáních pana faráře Václava Vacka, který také na Bohouše s vděčností vzpomíná.
Na fyzikálním semináři jsem prožila jeden sobotní večer, který se mi nesmazatelně zapsal do paměti, stále mě oslovuje a provází. A vlastně shrnuje i všechno to, o čem byla řeč výše. Na začátku nám byl vyprávěn krátký příběh o slepém princi, jehož autorem je opět Bohouš. Takto si ho pamatuji:
Králi se narodí princ, který je slepý. Všichni kolem jsou zarmouceni, nejvíce samozřejmě král. Litují nemluvňátko, pláčou, ale pomoci není. Princ je a zůstane slepý. A tu krále napadne malá lest: aby princ nebyl nešťastný, nikdo mu o jeho slepotě neřekne. Naopak, všichni kolem s princem mluví a jednají, jako kdyby byli také slepí. Princ prožije opravdu šťastné dětství. Po dvaceti letech do království přijede kouzelník, který dovede vyléčit každou nemoc. Král ho okamžitě pozve na svůj hrad a prosí ho, aby prince uzdravil. Kouzelník dokáže vyléčit i slepotu, ale má podmínku: o uzdravení ho musí požádat sám princ. To by ale znamenalo, že mu král musí říct, že je slepý. Král přemýšlí…
My jsme v roli rádců. Jak králi poradíme? Má svému synu přiznat, že mu on a všichni kolem těch 20 let lhali? Riskuje, že mu třeba syn tuto lež nikdy neodpustí, uteče, třeba ho už nikdy neuvidí… Anebo mu nic neřekne, koneckonců princ je sice slepý, ale šťastný… Dokáže ale král dál žít s vědomím, že jeho syn zůstává slepý jen kvůli němu?
Večer ubíhal, pomalu padla noc a my dospěli k tomu, že na světě existuje spousta „slepoty“, že každý je „slepý“ nějak jinak a v něčem jiném. Diskutovali jsme nebo se spíše ptali, zda máme lidi kolem sebe upozorňovat na to, že jsou „slepí“? Chci i já, aby mně lidé říkali, že jsem „úplně slepá“? Stojím o to? Pokud ale chci prozřít a otevřít oči, bez uvědomění si toho, že je mám zavřené, to nejde. A jak slepý může sám přijít na to, že nevidí? A ještě jedna úvaha: bude vůbec syn stát o to, aby viděl, i když mu to řeknu? Nemáme někdy strach „otevřít oči“, i když víme, jak na to? Není pro nás někdy pohodlnější a jaksi bezpečnější žít ve „slepotě“?
Pomalu začalo svítat, ale otázek neubývalo…
Na některé otázky neexistuje jednoznačná odpověď, ale dokud se nezeptáme, nemáme šanci zodpovědět ani ty, které jsou velmi jednoduché…
Milada Marková,
vyučující na soukromém gymnasiu v Letohradě
Okénko do farnosti 7-8/2017
[1] J. A. Komenský nebyl zločincem, jen byl „jiné víry“. Zastal se jej jen málokdo.
K Václavu Havlovi se mnozí lísali, až když byl na Hradě.
Ježíš byl obdivován jen krátký čas.
Kdo dnes pochválí Hanse Künga, ocitá se v podezření. Elizeus, podobně jako jeho učitel Eliáš, byl pronásledován.
[2] Rodičům se dostalo velkého obdarování ve svátosti manželství a příslibu další pomoci k životu v rodině. Bůh rodičům svěřuje děti a vybavuje je k rodičovství, včetně výuky k moudrosti, aby dětem mohli být jeho prodlouženou rukou.
Manželé si při slavení svátosti manželství navzájem slibují: „Budu tě mít rád víc než tvoji rodiče.“ A přijímají k tomu boží pomoc, výbavu.
(Bylo nás mnoho, kterým komunisté nedovolili studovat, protože jsme chodili do kostela. Rodičům hodní přátelé radili, aby kvůli dětem udělali nějaké ústupky režimu. Nikdy jsme rodičům nevyčítali, že neustoupili.)
[3] Sloužil jsem nějaký čas jedné komunitě sester, říkal jsem jim: „Bůh vám nabízí pomoc k tomu, aby vám spolu bylo tak dobře, že se vám nebude stýskat po rodině.“
Líbilo by se vám, kdyby kněz nebo biskup při slavení svátosti kněžství slibovali: „Budu vás mít rád víc než vaši rodiče?“
A ostatní boží lid by sliboval úctu svým pastýřům.
Je to přehnané?
[4] Jak silným a nakolik cenným a krásným poutem mezi námi je Ježíšova krev? On sám ji nepokládá za vodu („Kdo nadřazuje i třeba pokrevní pouta před poutem mé krve, nemůže být mým učedníkem.“) Něco jiného je klanět se Ježíšovi nebo Bohu při našich slavnostech (to nás mnoho nestojí) a něco jiného je budování vztahů s druhými podle Ježíšova horoucího přání. (J 15,17
Apoštol Pavel k tomu učí: „Kdo nerozpoznává, že jde o (Nové) tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“ Kdo v druhé sestře nebo bratru nerozpoznává nové Ježíšovo tělo a jedná s nimi nelaskavě a nespravedlivě, proviňuje se proti Ježíšovým sourozencům a při samotnému Pánu. (Srv.1 K 11,29
Manželé žasnou nad láskou (ochotou a obětavostí ke službě) ke svým dětem. My víme, kde se ta láska bere, při požehnání rodičům říkáme: „Bůh vám – matce a otci – vkládá do vašeho srdce také svou lásku.“ Tuto lásku dobří rodiče rozvíjejí (každý vztah je třeba budovat). Ale všimněme si, že nám podobně Ježíš vkládá do našeho srdce lásku k bratřím. A stále ji vyživuje u svého Stolu.
[5] Úřad ombudsmana je moudrou vymožeností demokratické společnosti 20. století.
[6] „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti.
Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“
Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. (Lk 4,24-29
Nevyléčili jsme se z nesnášenlivosti k prorokům.
Z čeho ta nesnášenlivost vyvěrá?
Z náboženské pýchy! Tento hřích dostal Ježíše na šibenici!!
[7] „To vám kladu na srdce, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele (nebo obětavě slouží druhým). Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám kladu na srdce. Obětavě milujte jeden druhého.“ (Srv. J 15,12-17
Stručné opakování: Moc je největším pokušením. Kdo z nás nemá sklon k manipulaci s Bohem a druhými? Nejen vládci a církevní hodnostáři se snaží přizpůsobovat i náboženství ve svůj prospěch a z nauky dělají ideologii. Proroci byli posláni jako strážci (ne jako inkvizice), mají hájit zjevení Boha pro lid boží, hájit Boží čest, potřebné a ponižované. …
Umíme rozlišit proroka od věštce …
Prorok je ke své službě vybaven:
- Těm, ke kterým je prorok poslán má povinnost se legitimovat znamením, aby adresát věděl, že prorok přichází od Boha.
- Má možnost obdarovávat ty, kteří stojí o Boha – aby mohli Bohu ještě víc důvěřovat. (Viz první čtení.)
- Dostává výbavu k sebeobraně.
Ježíšovu větu: „Kdo přijme proroka, dostane odměnu proroka …“, jsme promýšleli.
Připomenu, že proroci byli a jsou pronásledovaní. Být prorokem, do toho se nikdo nehrne.
Přijímání proroka je nebezpečné, žádná kariéra z toho nekouká, naopak. [1]
(I římský biskup František má v církvi velmi, velmi mnoho nepřátel.)
Ježíšova slova z dnešního evangelia: „Kdo mně nedá přednost před druhými … není mě hoden“, jsou řečena v souvislosti s pronásledováním. Někdy je nutné dát přednost Ježíšovým názorům a postojům před mylnými názory i největších autorit.
Znovu promýšlejme, zda proroky potřebujeme.
Doba, ve které Bůh neposílá svému lidu proroky, není šťastná, ale Bůh neposílá proroky pod nůž, lidský život pro něj má velikou cenu. Je naší volbou, zda o proroky stojíme nebo nestojíme, volíme-li život nebo smrt, Boží péči nebo svou svévoli.
Bůh o nás velice pečuje: dětem dává rodiče, řada jeho spolupracovníků je ochotná sloužit ostatním mnoha způsoby. [2]
Nedovedeme si představit život bez rodičů, lékařů, učitelů, soudců … I tyto naše služebníky Bůh vybavuje.[3]
Málokterá autorita má tak ráda ty, kteří jí byli svěřeni, jako rodiče.
Na jaké úrovni je naše bratrství? [4]
Autorita – rodiči počínajíc – je odpovědná Bohu a těm, kterým slouží.
Autorita je darem, kdo její spravedlivou službu uznává, přijímá toho, kdo nám ji daroval. Ale každý jsme omylný.
Bůh nás ve své péči vyučuje své moudrosti, abychom nebyli odkázání na slepou poslušnost autoritě.
Za jeho vyučování jsme sami přijali odpovědnost. Kdo se může vymlouvat: „Já jsem nevěděl, neměl jsem přístup k poznání.“?
Vděčně jsme ve společnosti přijali úřad ombudsmana.[5]
Byl by ombudsman třeba také v církvi?
Na tuto vymoženost Hospodin dávno myslel – povolával své proroky.
Bůh o nás promyšleně pečuje. Je-li jedním z jeho krásných jmen „Milosrdenství“, pak jedním z jeho projevů milosrdenství jsou proroci.
Dovedeme si představit život bez tohoto daru božího?
Jak to, že stále opakujeme chyby svých předků? Dávným prorokům pokrytecky stavíme pomníky, ale současné proroky nesnášíme a křižujeme je. [6]
„Kdo dá přednost autoritě, když se mýlí a nejedná podle božího učení, není mě hoden.“
(Nedávno jsem připomínal variantu drsnější: „Kdo nemá v nenávisti …, není mě hoden.“ Ta slova nelze jen tak minout, nutí nás k jejich promyšlení.)
Apoštol Pavel vysvětluje, co znamená „nechat se při křtu ponořit do Ježíšovy smrti“.
Křest je naším životním programem. Nestačí být polit křestní vodou.
Při křtu jsme byli ponořeni – vloženi (církví) do Boží náruče (dospělý tu otevřenou náruč rád přijal).
Vydali jsme se na cestu s Ježíšem, cestou jeho služby druhým. Víme, že to často znamená jít proti proudu, vydávat se úzkou cestou vystupování.
Křest není vstupenkou do nebe, ale branou k učednictví Ježíše. Kdyby někdo po křtu hned umřel, nemusí to znamenat, že bude automaticky schopen žít mezi nebešťany. Potřebuje získat určité dovednosti v soužití s druhými podle Ježíše. Osvojit si Ježíšovy hodnoty, zastávat jeho názory a postoje.
I za cenu pronásledování (ale to nám nepřijde jako neúměrná cena).
Nestačí se slovy hlásit ke Kristu. („Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ srv. Mt 7
. kap.)
Stavět se proti zlu v sobě(!), i okolo nás, patří k následování Krista.
Je prorockou službou pokřtěných – Kristovců.
Připomínám, že „účastí na Ježíšově kříži“ je pronásledování pro Krista (pro jeho věc), ne bolení hlavy, havárie na silnici, zmrzačení při adrenalinovém sportu nebo rakovina.
(Bránit svobodu je velkou hodnotou, kterou ocení i Bůh, ale nemusí to být účast na Ježíšově kříži.
Velice si vážíme těch, kteří slouží životu – např. těch, kteří obětavě pečují o lidi s postižením nebo těch, kteří obětavě položili život za vlast. Svůj postoj brali jako samozřejmou povinnost, ale svou obětavost nenazývali „křížem“.
Ježíš nám neříká: „Dávejte si kamínek do boty, bičujte se, způsobujte si rány …“, ale: „Mějte rádi sebe a druhé tak, jako mám já rád vás a lidi okolo vás.“ [7]
Bože přiznáváme, že se ti vzpouzíme a pronásledujeme tvé lidi.
Přes všechnu svou hříšnost tě prosíme, abys nás neopouštěl.
Chceme poctivě naslouchat tvým slovům a tvým služebníkům,
které nám posíláš, abychom nezbloudili z tvé cesty.
Připojuji k tomu přílohu:
O slepotě
Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu:
aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“
Zbožní mu odporovali: „Jsme snad i my slepí?“
Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli.
Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,39-41
)
Ježíš se zeptal slepého: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“
Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“ (Mk 10,51
)
S Bohumilem Bílým – katolickým knězem, biblistou, amatérským fyzikem jsem se nikdy nesetkala. Zemřel více jak deset let před tím, než jsem poprvé uslyšela jeho jméno. Přesto ovlivnil můj profesní, osobní i duchovní život víc než kdokoliv jiný.
Poprvé jsem se o něm dověděla na seminářích pro učitele fyziky v Praze, kam už léta jezdím. Pět víkendových setkání učitelů do roka, spíme ve škole ve spacácích na karimatkách a učíme se dělat fyziku „vlastníma ruka a hlavou“. Semináře vede Irena Dvořáková, skvělá žena i učitelka, která mnohé z toho, co nám předává, načerpala právě u Bohouše. Naučila jsem se tam to, co nám nikdo ve škole (ať už střední nebo vysoké) nikdy neřekl: když umíš o něčem mluvit (nebo to dokonce učíš), ještě to neznamená, že tomu rozumíš. Neschovávej se za naučené definice a vzorce, to nikoho nezajímá a nikoho tím nepřesvědčíš. Přemýšlej, neopakuj jen to, co najdeš v učebnici. Nestyď se zeptat. Tím, že se ptáš, poznáváš, že věci nejsou tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Nestyď se říct „nevím“.
Někdy bylo velmi těžké si přiznat, že nerozumím ani těm nejzákladnějším věcem, že jen odříkávám definice, používám odborné termíny, za kterými ale nic nevidím…
Irena nás ale povzbuzovala: to je v pořádku, to není tím, že jste hloupí, naopak. Nikdo vám takovéto otázky nikdy nepokládal, jak byste mohli na ně znát hned odpovědi?
A že toto poznání není důležité jen ve fyzice, ale také při studiu Bible a v životě vůbec, mi docházelo postupně a jaksi nenásilně i při kázáních pana faráře Václava Vacka, který také na Bohouše s vděčností vzpomíná.
Na fyzikálním semináři jsem prožila jeden sobotní večer, který se mi nesmazatelně zapsal do paměti, stále mě oslovuje a provází. A vlastně shrnuje i všechno to, o čem byla řeč výše. Na začátku nám byl vyprávěn krátký příběh o slepém princi, jehož autorem je opět Bohouš. Takto si ho pamatuji:
Králi se narodí princ, který je slepý. Všichni kolem jsou zarmouceni, nejvíce samozřejmě král. Litují nemluvňátko, pláčou, ale pomoci není. Princ je a zůstane slepý. A tu krále napadne malá lest: aby princ nebyl nešťastný, nikdo mu o jeho slepotě neřekne. Naopak, všichni kolem s princem mluví a jednají, jako kdyby byli také slepí. Princ prožije opravdu šťastné dětství. Po dvaceti letech do království přijede kouzelník, který dovede vyléčit každou nemoc. Král ho okamžitě pozve na svůj hrad a prosí ho, aby prince uzdravil. Kouzelník dokáže vyléčit i slepotu, ale má podmínku: o uzdravení ho musí požádat sám princ. To by ale znamenalo, že mu král musí říct, že je slepý. Král přemýšlí…
My jsme v roli rádců. Jak králi poradíme? Má svému synu přiznat, že mu on a všichni kolem těch 20 let lhali? Riskuje, že mu třeba syn tuto lež nikdy neodpustí, uteče, třeba ho už nikdy neuvidí… Anebo mu nic neřekne, koneckonců princ je sice slepý, ale šťastný… Dokáže ale král dál žít s vědomím, že jeho syn zůstává slepý jen kvůli němu?
Večer ubíhal, pomalu padla noc a my dospěli k tomu, že na světě existuje spousta „slepoty“, že každý je „slepý“ nějak jinak a v něčem jiném. Diskutovali jsme nebo se spíše ptali, zda máme lidi kolem sebe upozorňovat na to, že jsou „slepí“? Chci i já, aby mně lidé říkali, že jsem „úplně slepá“? Stojím o to? Pokud ale chci prozřít a otevřít oči, bez uvědomění si toho, že je mám zavřené, to nejde. A jak slepý může sám přijít na to, že nevidí? A ještě jedna úvaha: bude vůbec syn stát o to, aby viděl, i když mu to řeknu? Nemáme někdy strach „otevřít oči“, i když víme, jak na to? Není pro nás někdy pohodlnější a jaksi bezpečnější žít ve „slepotě“?
Pomalu začalo svítat, ale otázek neubývalo…
Na některé otázky neexistuje jednoznačná odpověď, ale dokud se nezeptáme, nemáme šanci zodpovědět ani ty, které jsou velmi jednoduché…
Milada Marková,
vyučující na soukromém gymnasiu v Letohradě
Okénko do farnosti 7-8/2017
[1] J. A. Komenský nebyl zločincem, jen byl „jiné víry“. Zastal se jej jen málokdo.
K Václavu Havlovi se mnozí lísali, až když byl na Hradě.
Ježíš byl obdivován jen krátký čas.
Kdo dnes pochválí Hanse Künga, ocitá se v podezření. Elizeus, podobně jako jeho učitel Eliáš, byl pronásledován.
[2] Rodičům se dostalo velkého obdarování ve svátosti manželství a příslibu další pomoci k životu v rodině. Bůh rodičům svěřuje děti a vybavuje je k rodičovství, včetně výuky k moudrosti, aby dětem mohli být jeho prodlouženou rukou.
Manželé si při slavení svátosti manželství navzájem slibují: „Budu tě mít rád víc než tvoji rodiče.“ A přijímají k tomu boží pomoc, výbavu.
(Bylo nás mnoho, kterým komunisté nedovolili studovat, protože jsme chodili do kostela. Rodičům hodní přátelé radili, aby kvůli dětem udělali nějaké ústupky režimu. Nikdy jsme rodičům nevyčítali, že neustoupili.)
[3] Sloužil jsem nějaký čas jedné komunitě sester, říkal jsem jim: „Bůh vám nabízí pomoc k tomu, aby vám spolu bylo tak dobře, že se vám nebude stýskat po rodině.“
Líbilo by se vám, kdyby kněz nebo biskup při slavení svátosti kněžství slibovali: „Budu vás mít rád víc než vaši rodiče?“
A ostatní boží lid by sliboval úctu svým pastýřům.
Je to přehnané?
[4] Jak silným a nakolik cenným a krásným poutem mezi námi je Ježíšova krev? On sám ji nepokládá za vodu („Kdo nadřazuje i třeba pokrevní pouta před poutem mé krve, nemůže být mým učedníkem.“) Něco jiného je klanět se Ježíšovi nebo Bohu při našich slavnostech (to nás mnoho nestojí) a něco jiného je budování vztahů s druhými podle Ježíšova horoucího přání. (J 15,17
; 1 K 10,16-17
)
Apoštol Pavel k tomu učí: „Kdo nerozpoznává, že jde o (Nové) tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“ Kdo v druhé sestře nebo bratru nerozpoznává nové Ježíšovo tělo a jedná s nimi nelaskavě a nespravedlivě, proviňuje se proti Ježíšovým sourozencům a při samotnému Pánu. (Srv.1 K 11,29
)
Manželé žasnou nad láskou (ochotou a obětavostí ke službě) ke svým dětem. My víme, kde se ta láska bere, při požehnání rodičům říkáme: „Bůh vám – matce a otci – vkládá do vašeho srdce také svou lásku.“ Tuto lásku dobří rodiče rozvíjejí (každý vztah je třeba budovat). Ale všimněme si, že nám podobně Ježíš vkládá do našeho srdce lásku k bratřím. A stále ji vyživuje u svého Stolu.
[5] Úřad ombudsmana je moudrou vymožeností demokratické společnosti 20. století.
[6] „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti.
Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“
Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. (Lk 4,24-29
)
Nevyléčili jsme se z nesnášenlivosti k prorokům.
Z čeho ta nesnášenlivost vyvěrá?
Z náboženské pýchy! Tento hřích dostal Ježíše na šibenici!!
[7] „To vám kladu na srdce, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele (nebo obětavě slouží druhým). Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám kladu na srdce. Obětavě milujte jeden druhého.“ (Srv. J 15,12-17
)