Slavnost Těla a Krve Páně

V „Poznámkách“ vždy píšu jen něco, nechávám prostor pro Vaši práci s texty. Kázání je něco jiného.
Celý týden promýšlíme vyučování z neděle. Tentokrát přidám jednu ozvěnu.[1]
 
Slavnost Ježíšovy hostiny je největší slavností, jaká v dějinách světa existuje. Nám se dostalo veliké cti - smíme patřit do množiny boží nevěsty. Jsme pozváni do nebeského týmu. Kde jinde máme tak vysoké postavení?
 
K prvnímu čtení.
Rozumíme slovům: „Bůh izraelity pokořil“? Jak to vysvětlujete svým potomkům?
(Slova, kterým nerozumíme, vytěsňujeme a šidíme se o významné „živiny“. Podobáme se dětem přemísťujícím z talíře to, co jim „nejede“ na talíř táty.) [2]
Hospodin se na poušti o Izrael staral, dával mu manu, maso, pramenitou vodu a vyučoval ho svým životodárným slovem. Kdo si přečte celou 8. kap., porozumí, k čemu byl Izrael veden a doveden.
 
K druhému čtení.
Opravte si: „Kalich dobrořečení, nad kterým dobrořečíme …“ [3]
Dobrořečení je vrcholnou biblickou modlitbou (často o ní mluvíme).
Modlitba je hodnotná jen tehdy, je-li podložená životem, skutky. Ježíš svůj život označil za berachu - dobrořečení (srv. J 17,1n). Jeho život má jedinečnou cenu a krásu.
Ježíšova hostina je největším dobrořečením. K jeho dobrořečení (a životu) se učíme přidávat.
Ježíš nás svou Hostinou přivádí k Otci a k bratřím, záměrem jeho slavnosti je sjednotit nás s Otcem a s lidmi.  
 
K evangeliu.
Ježíš se přirovnává k chlebu (bez chleba nelze žít). V Modlitbě Páně prosíme o chléb - o vše, co potřebujeme k životu, včetně přátelství a slova božího („člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst“ - viz první čtení). K novému způsobu života je třeba se vyživovat Ježíšem: jeho slovy i jeho přátelstvím, jeho obětavostí.
Připomínám, že slovo oběť máme zatížené pohanským myšlením.
 
Písmo mluví básnicky: „Bůh je jako Otec, Matka, král …“. To nejsou jen přirovnání a obrazy z našeho života. Biblická poetičnost vystihuje podstatu věcí a vztahů výstižněji, pravdivěji, hlouběji, skutečněji než naše teologické popisy a konstrukce.
Ježíš říká: „Já jsem vinný kmen, dveře, pastýř, pramen vody živé, pravý beránek, skutečný chléb …“, ale ten, kdo jeho vyučování nepochopí (kdo zanedbal předcházející vyučovací lekce), se uráží: „Jak nám můžeš dát jíst své maso? (tak to stojí v originále)“, a pohoršeně odchází (srv. J 6,66-69).
Někteří dnešní věřící, kterým se nechce mnoho učit, opakují určité slova a formulace bez vysvětlení jejich smyslu. (Připomínám, že k porozumění Bohu se jen blížíme.)
 
Ježíši neporozumíme bez znalosti o starém Izraeli, a Izraeli neporozumíme bez porozumění prostředí pohanskému (z kterého Izraelité vyšli, nadále jím byli obklopeni a nechali se jím bláhově ovlivňovat).
Hebreové před Abrahámem byli barbaři (my říkáme pohané). Hospodin s nimi nezačínal na „zelené louce“. Bible v mnohém reaguje na pohanské představy o Bohu, na pohanské myšlení, jednání a rituály. 
Pojmenování, výrazy, dům, chrám, rituály byly „přestavěny“ do nové podoby s novým významem. 
Je velký rozdíl mezi knězem pohanským, židovským a křesťanským. Mezi obětí pohanskou a židovskou, natož křesťanskou. [4]
 
V představě o Ježíšově oběti jsme ustrnuli v pohanském myšlení (podle některých prý byl k usmíření božího hněvu a jeho spravedlnosti nutný trest - zmaření života nevinného …) [5]
Kdo si váží obětavosti např. maminky, může dojít k porozumění Ježíšovy obětavosti. Bůh není krutým a neúprosným vládcem, je svobodnou a milosrdnou bytostí. Jeho milosrdenství nepopírá spravedlnost, podporuje obrácení a nápravu viníka (toužícího po odpuštění a novém způsobu života).
 
Výraz Boží tělo je zavádějícím pojmenováním lidové zbožnosti. [6]
Vznik dnešní slavnosti známe. Lidé nebyli vzděláváni, uměli se pokřižovat, znali pár modliteb a Desatero. „Boží Tělo“ se stalo se náhražkou za vzdělávání a porozumění Ježíšově Hostině. [7]
Večeře Páně je dobrořečením s hostinou. Ježíš nás přivádí k dobrořečení Otci a ke sjednocení s bratřími (viz druhé čtení). Jeho Hostina nás vyživuje k jeho způsobu života, k novému životnímu stylu. (Často o tom mluvíme.)  
 
Velikonoce jsou pro židy jedinečným svátkem dobrořečení za Boží přátelství.
Slovům: „Jsem Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívaný, velmi laskavý a věrný“, rozumíme více než Izraelité v době Mojžíšově. Máme ještě větší důvod k dobrořečení Bohu.
 
Ježíš svůj život označil za berachu (srv. J 17,1n). Dobrořečil Otci celým svým životem jako nikdo z nás.  Do velikonočního dobrořečení nad chlebem a vínem vložil celou lásku svého srdce.
My se k jeho modlitbě učíme přidávat (nejen při bohoslužbě, ale v celém svém životě).
 
Ježíš nás při svém dobrořečení nad chlebem a vínem při své Hostině přivádí k Otci (nepřecházejme rychle jeho dobrořečení ...). Ale pak se obrací k nám - svým přátelům (spolustolovníkům): „Ten chléb - mé tělo vydávané na vaší záchranu - je pro vás! Kalich mé krve nabízím vám! (Ježíšova pozornost a štědrost k nám je nečekaná, překvapující, obrovská.) 
 
Škoda, že jsme z Ježíšových slov (z jeho svatého slibu) „podtrhli“ jen: „… tělo, které se za vás vydává“ a  „kalich mé krve, která se prolévá za vás na odpuštění hříchů“. [8]
 
 Od reformace, která popírala obětní charakter Večeře Páně, jsme  tím víc mluvili o „zpřítomňování Ježíšovy oběti“ a zapomněli jsme na ostatní bohatství, které Ježíš do svého dobrořečení a hostiny vložil.
Ježíšovu obětavost nepopíráme! Každý si vážíme své maminky a její obětavosti. Ale jak můžeme Ježíšovu obětavost přinášet Bohu? Bylo by to chlubení se cizím peřím. Mohu nabízet Bohu životní oběť Maxmiliána Kolbeho, obětavost faráře Štenberky nebo Janusze Korczaka? [9]
 
K Ježíšově modlitbě, životu a obětavosti smíme a máme přidávat svůj život, svou obětavost a své dobrořečení. To je pro nás ctí a životním programem. 
 
Už Josef Zvěřina nám říkal: „Ježíš svůj život a své „tělo“ dává nejen za nás, ale i pro nás“.
Dodávám: Ježíš svou „krev“ vylévá nejen za nás, ale i vylévá ji pro nás a do nás. (Bůh nejí chléb a nepije víno.)
Když Ježíš říká (doslova): „Kousejte mé maso a pijte mou krev“, ti, co nedávali pozor při dřívějších hodinách vyučování, řičeli: „To se nedá poslouchat!“ Pak odešli. (Srv. J 6,60-69)
 
Kdo ví, že hroznová šťáva je z mízy (z „krve rostlin“), kdo ví, že víno je v Bibli symbolem krve a krev je obrazem Ducha, ten naslouchá a neuráží se; žasne, promýšlí Ježíšova slova a snaží se o další porozumění.
Rozumíme pití Ježíšově krvi jako transfuzi Ježíšova Ducha. (Kdo přišel o krev, kdo má špatnou krev, toho zachraňuje krevní transfuze.) [10]
 
Ježíš nás živí svým slovem a svým přátelstvím. (Děti, kterým se rodiče nevěnovali, nemluvili s nimi a neposkytovali jim dostatečně svou náruč, jsou zanedbané.)    
Je známo, že děti potřebují sníst mnoho obědů od rodičů, aby objevily a uznaly, jak mnoho je mají rodiče rádi. Nedávno jsem počítal, že jsem přijal asi 20.000 krát pozvání k Ježíšově hostině. To je závratné číslo. Ale ptám se, kde jsem, jak jsem využil tohoto závratného bohatství?
Hospodin se ptá Kaina: „Kde jsi?“ (Gn 3,9) 
Farizeové se ptali Jana Baptisty: „Kdo jsi?“ (J 1,19)
Já se ptám sám sebe: „Václave, kde jsi, kdo jsi, kam jsi došel v poznání Ježíšovy moudrosti a v síle Ježíšova pokrmu?“ 
Krápník bez svého přičinění kapka po kapce narůstá. Jenže já nejsem krápník, mám spolupracovat.
Bůh mi může říci: „Václave, do jaké velikosti jsi narostl? Nic nevidím, mám si na tebe vzít lupu?“
Nestačí nám říkat: „Nikoho jsem nezabil a nikoho neokradl“.
Jan Baptista se ani jednou neúčastnil Ježíšovy hostiny, ale tak spolupracoval s Duchem božím, že vyrostl v obrovskou osobnost.
Mohu jen prosit, aby mě Bůh ještě milostivě ponechal nějaký čas ve své službě, abych ještě trochu dorostl. 
 
Pokaždé při Večeři Páně prosíme: „Pane, řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“ a máme naslouchat, abychom si jednu myšlenku odnesli a snažili se přijmout ji do svého života.
Pokaždé se máme nechat Ježíšem obejmout a prostoupit, aby nás jeho Duch ovlivňoval a proměňoval do Ježíšovy podoby …
 
Prosím Vás, příští neděli si vezmeme biblické texty ze Slavnosti Nejsvětějšího Srdce Páně:
Dt 7,6-11;  Ž 103,1-10;  1 J 4,7-16;  Mt 11,25-30, jsou důležité a jindy se k nim nedostaneme.

---

[1] Mezi tím, co říkáme o Bohu my a co on říká o sobě, je veliký rozdíl. Katechismus říkal: „Proč jsme na světě?  Abychom Pánu Bohu sloužili a za to se dostali do nebe.“
Jak bychom mohli sloužit Bohu? Rodiče slouží dětem (onemocní-li a zeslábnou, dospělé děti jim poslouží, ale Bůh nezeslábne …)
Naše základní věty (s jejichž bohatstvím se učíme hospodařit): 
1. věta (o Bohu): „Jsem Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívaný, velmi laskavý a věrný“. (Ex 34,6)
2. věta (o každém z nás nás): „Jsi má milovaná dcera, milovaný syn.“ (Srv. Lk 3,22; J 15,9)
3. věta (o druhých): „Každý z lidí je milovaným dítětem božím“.
I muslimové v modlitbě několikrát denně vyznávají: „Bůh milosrdný a slitovný“.
 
[2] Bůh Izraelity pokořil, soužil (K. Sidon), ponížil (Kraličtí).
Izraelité do určité míry přispěli k egyptskému otroctví (dali kdysi přednost Egyptu, nestarali se o politiku, nevrátili se do Izraele …, pak už bylo pozdě.) Hospodin je přesto vysvobodil. Neocenili to, dokonce se rouhali: „V Egyptě jsme se měli lépe“.
Kdo odmítá odpovědnost za své činy a slova, není schopen užívat určitá bohatství (např. sobec není schopen manželství, sportovec peroucí se na hřišti je vyloučen ze hry, neurvalému řidiči je odebrán řidičský průkaz, podvodník nesmí podnikat, nesmí se účastnit politiky atd.) Vězni dopřejeme základní potřeby k životu, ale bez přepychu svobody a domova, aby nahlédl na svou vinu, napravil se a byl schopen se začlenit do slušné společnosti. 
40 let Izraelitům trvalo, než si přiznali svůj podíl viny, ocenili dar svobody a dorostli k odpovědnosti lidu božího. 
 
[3] Židé nežehnají věci (maminka uvařila dobré jídlo z dokonalých plodů od Boha), není třeba k nim něco přidávat. Je třeba za ně děkovat - dobrořečit Bohu a mamince.  
[4] Pohanské božstvo bylo podle pohanů jakýmsi „akumulátorem božských sil“, které je nutné „krmit“ a jeho energii usměrňovat žádoucím směrem. Pohanský kněz byl prostředníkem mezi člověkem a božstvem, věděl jak k božstvu přistupovat, aby přežil, znal druh výživné a oblíbené potravy (např. mladé masíčko, ne zřídka lidské).
V Izraeli mají oběti Hospodinu naprosto jiný význam. Co měl Hospodin z berana obětovaného místo Izáka? Má snad potěšení ze zabíjení? (Chrám byl velkými jatkami s puchem ze spáleného masa.)
Smysl oběti byl výchovný, v případě velkého hříchu bylo spáleno všechno maso (viníkovi bylo odpuštěno, ale zvíře zaplatilo životem, neboť hřích ničí). Oběť dobrořečení byla výchovná. Dostaneme-li čokoládu, nabídneme nejprve dárci, aby si kousek vzal (to je projevem určité kultury).
K oběti vždy podstatně patřila hostina, obětující a jeho lidé byli i u pohanů pozváni ke stolu, aby viděli, a zakusili přátelství božstva. Nebylo obětujícího, který by nestoloval.
Jeruzalémský chrám i oběti v něm, byly dočasné, nejsou zapotřebí, Izraelité dorostli. Obětovaná zvířata a pokrmy byly nahrazeny „obětí rtů“ - modlitbami a posty.
Nebyla-li oběť podložena dobrým úmyslem a snahou po životě podle představ Hospodina, byla rouháním a hříšnou manipulací. „Vaše oběti mi lezou krkem, vůni vašeho kadidla nesnáším …“
Podobně Ježíš mluví proti jakémukoliv obchodování s Bohem (vyhnání obchodníků z chrámu): „I vaše modlitby a ,dobré skutky´ jsou pokrytecké a zištné. Co se Bohu líbí? Dobré hospodaření s jeho dary, pěkné soužití, dobré a upřímné vztahy. Milosrdenství a věrnost.“
„Kristus, když přicházel na svět, řekl: Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli.“  (Žd 10,5-7)
 
[5] Někteří o tom nechtějí přemýšlet, říkají, že je to tajemství. Jednají podle přísloví: „Každá liška chválí svůj ocas a ta, která ho nemá, tvrdí, že je lépe bez oháňky“, nebo podle: „Hrozny jsou kyselé“, nač se namáhat.  
Protože výraz oběť je dodneška zatížena zavádějící pohanskou představou (nejsme pozornými učedníky Ježíšova vyučování), užívám raději slovo obětavost.
 
[6] Nepečlivá mluva o Bohu (Boží Tělo, Boží hrob, Matka Boží …) nesvědčí o naší úctě.
Mateme jí nejen své děti.
Jsem vděčný každému, kdo mě upozorní i na gramatickou chybu v řeči i psaném textu.
Mršíme svůj jazyk i v běžných věcech (místo obchod, říkáme shop nebo market, politický slovník je zaplevelený frázemi a nesrozumitelnými výrazy). 
Kdo si cení krásy mateřštiny, dobrořečí za ni Bohu. Dobrořečíme za umění přesného mluvení o Bohu. 
 
[7]V době nouze se používají náhražky (např. za války byly náhražky kávy, ořechů nebo másla).
Začalo se mluvit o milosti proudící z vystaveného Těla Páně. Porozumění bylo nahrazeno množstvím modliteb, požehnání … Dětem se místo prsu dává dudlík - šidítko (ale my už nejsme malými dětmi).
Jistá biskupská konference doporučila lidem žijícím v druhém manželství „duchovní svaté přijímání“ (protože“ žijí v trvalém hříchu“), jeden bystrý teolog se ptal, zda trvalý hříšník může duchovně přijímat Krista …
 
[8] Samozřejmě uznáváme, že bez Ježíšova ukřižování bychom nenahlédli a nepřipustili, že jdeme od Boha na opačnou stranu, a že jsme nebezpeční i nevinným. Kdo to ví, může prosit o pomoc, o lék proti zlobě a nesnášenlivosti. Kdo přizná svou vinu, tomu může být odpuštěno. 
 
[9] Štenberka neopustil lidické muže a šel s nimi na popravu, Korczak šel se „svými“ dětmi do plynové komory; oběma nacisté nabídli svobodu.)
 
[10] Ježíšova krev není vylévána na oltář jako oběť Bohu příjemná, ani za trest nebo jako zadostiučinění za porušení spravedlnosti a na usmíření božího hněvu.
My jsme novým chrámem, v nás a uprostřed nás chce Bůh bydlet. Nás chce Duch proměňovat.