Slavnost Seslání Ducha svatého
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 20,19-31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,1-11
Datum: 4. 6. 2017
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 20,19-31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,1-11
; 1 Kor 12,3-13
; J 20,19-23
Datum: 4. 6. 2017
49. den po Velikonocích Židé slaví šavuot – svátek
týdnů, svátek darování Tóry na Sinaji.
Vědí, že všechno stvoření vyšlo od Boha, ale slovo Boží je dalším – ještě větším výronem Ducha.
Slovo je nabízeno slyšícím. Zvířeti nebo tomu, kdo nenaslouchá, nic neříká.
Slovo předpokládá určitou spolupráci s předešlým obdarováním Ducha. [1]
Židé si váží vzdělání, které jim Hospodin nabídl. O svátku šavuot znovu čtou smlouvu s Hospodinem a dětem a vnukům nadšeně ukazují, jak výhodná pro ně je. Učí své potomky vlastním dějinám, aby děti věděly, jak mnoho je za tisíc let Mojžíšova škola pozvedla a čeho oproti jiným národům dosáhli …
Vícekráte jsme si říkali, že událost seslání Ducha na apoštoly o svátku šavuot je protikladem ke stavění babylonské věže.
Město je místem velkých vymožeností (má hradby, univerzitu, nemocnici, operu, banku …) ale stavíme-li společnost bez porady s Hospodinem, obyvatelům se nedaří. Každý začne mluvit svou vlastní řečí: „Já“, „já“, „já“, „já“ … Bez Boha se vzájemně nedomluvíme. Kristus je základním rohovým kamenem stavby, která je schopná trvat a prosívat.
Seslání Ducha patří k velikonoční události.
Ježíš svým životem oslavil Otce. Dokonale!
– Čím? Lidský život pro něj nebyl obtížný, ale jeho obětavost s jakou nám ukazoval Tvář boží je obdivuhodná (mnoho lidí to nesneslo, bouřili se proti Ježíšovým „novotám“). Neuhnul, i když ho to stálo prokletí od církevní vrchnosti.
„Otče, oslav mne svou slávou (J 17,5
Nejvyšší náboženská autorita – židovský papež – mě prohlásil za největšího zločince a svůdce. Lidé jsou zaskočeni a zmateni, víš, jak si vždy říkají: autorita ví, proč to a to říká, má informace, které nemáme my, má pověření od Boha, má své důvody, poslušnost je největší ctností …) – zastaň se mě, aby mé dílo nebylo zmařeno lží a nenávistí.“
Otec Ježíše – popraveného a poplivaného – vzkřísil, posadil po své pravici a novým vylitím Ducha a jeho dary veřejně rehabilitoval.
Kdo chce, má pádné důvody k tomu, aby na Ježíše vsadil a důvěřoval jeho slovům a životnímu příkladu.
Častěji si připomínáme Ježíšův příslib:
„Nenechám vás jako sirotky, pošlu vám nového Průvodce a ten vám bude napovídat to, co jsem vám řekl. Tak vás bude uvádět do veškeré pravdy.“
Bůh do nás vložil svého Ducha (při křtu jsme dostali další „porci“, při biřmování další …).
Dary Ducha jsou obrovské (možná nevyčerpatelné).
Tvůrcem jsme byli pozváni k dotváření světa.
Dosáhli jsme dříve netušených možností. (Moje strojařské řemeslo se za 50 let změnilo k nepoznání. Veterina, po které jsem toužil, došla do dříve nepředstavitelných způsobů, domácí miláčci jsou léčeni skoro jako lidé. Lidská medicína je zázračná. Díky našemu poznání přírodních věd léčíme pacienty, nad kterými byli lékaři kdysi bezradní … Jiné kultury, které se nevěnovaly fyzice, chemii, kybernetice …, jako západní kultura, nedosáhly tak zázračných operací a léčby.)
Na poli vědy, ale i v sociálních a společenských vymoženostech jsme dosáhli pozoruhodné výše.
Ale přesto v mnohém strádáme.
V politice si na vedoucí pozice nejsme schopni vybrat charakterní osobnosti. Většina nemusí mít nejlepší názor. Populismus nás děsí.
Kdo by nechtěl mít spokojené manželství? Snoubenci se znají a berou se z oboustranné náklonnosti – a přece se mnohým z nich nedaří dobrý vztah udržet.
Děti jsou nejen po materiální stránce zabezpečené jako nikdy dříve, a přesto mnoho z nich dost strádá vnitřně, ve vztazích.
Potkávám mnoho lidí, kteří trpí nedostatečnou láskou z dětství. Nemají se rádi …
Kdo z nás není podvyživen láskou?
Jak bychom mohli být duchovně (a fyzicky) zdraví, když jsme podvyživení? Boha jsme nepoznali dostatečně nebo vůbec ne, jak bychom jej mohli k sobě pustit?
Naši rodiče na tom byli podobně, jak by nám mohli dát víc, když sami strádali.
Král David říká: „Jsem hříšník. Jak bych nebyl, jsem synem matky, která také byla jen hříšným člověkem,“ (srv. Ž 51,7
Nemůžeme dát to, co jsme nedostali a co nemáme.
Znovu povím: zatímco v technických věcech a vědě jsme dosáhli pozoruhodných výsledků, ve vztazích jsme ustrnuli na nízké úrovni. V něčem se dokonce propadáme do džungle nebo se ocitáme v poušti.
Co od Boha čekáme? Dá se od něj čekat víc?
Míváme pocit, že by nám mohl poskytnout víc přízně, než kolik nám dává.
Žebráme Boha o pomoc, aby dal politikům moudrost, nasytil hladové, zabránil válkám, uzdravil naše drahé …
Co si počneme?
Kdekdo nadává na Evropskou Unii, ale sami ani neumíme vyčerpat peníze, které nám EU nabízí. S Boží nabídkou je to podobné.
Kdysi na počátku objevování Ameriky připluli Evropané na jedné lodi ke břehům pevniny a už neměli žádnou vodu. Když k nim připluli indiáni na kanoích, naprosto vyčerpaní námořníci je úpěnlivě prosili o vodu. „Stojíte na sladké vodě“, řekli domorodci. Loď už byla v široké deltě veliké řeky.
Nepodobáme se jim?
Křtu, biřmování a dalších svátostí se nám přece dostalo. Ty jsou otevřenými dveřmi k přijímání dalších božích darů – smíme zadarmo čerpat z pramene vody živé …
Ke spolupráci s druhým je třeba porozumění.
Kdo úspěšně prošel první třídou, může postoupit do druhé třídy. Z deváté třídy je možno přejít na střední školu, bez maturity nelze studovat vysokou školu.
K porozumění Ježíši je třeba znát učení „Mojžíšovo“,
k porozumění Duchu božímu je nutné porozumět vyučování Ježíšovu.
Potřebujeme znovu pozorně naslouchat Písmu, abychom lépe působení Ducha porozuměli.
Potřebujeme k tomu pár základních vědomostí:
Bůh velice rád obdarovává, ale nehází perly sviním (je dobrým hospodářem a ví o své ceně i o ceně svých darů).
Ježíš nás poučil o darovacím pravidlu: „Kdo má, bude mu dáno a přidáno …“
Promýšlíme Ježíšovo: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli.“ (J 16,12
Každý máme různou schopnost přijímat věci nové – podle věku, dosaženého poznání a podle míry otevřenosti. Malé dítě není schopno vnímat delší pohádku …
Někomu stačí k obědu tři knedlíky, jiný jich spořádá šest.
Z některé knihy mně uvízne třeba jen jedna pár událostí.
Z koncertu si odnesu třeba velkolepý dojem, ale dirigent mnoho odborných věci.
Ve třetí třídě jsme měli společné vyučování s pátou třídou. Slyšeli jsme, co učitel říká starším žákům, ale šlo to mimo nás. [2]
Nádoba svůj objem nezvětší, ten určil výrobce. Ale my můžeme zvětšovat svou schopnost přijímat nové informace, učit se novým dovednostem, otvírat se novému obdarování, více a více dávat. [3]
S každým rokem vyučování naše schopnost přijímat narůstá.
Naše tělesné možnosti mají svůj strop (uběhneme, přeskočíme, zvedneme, sníme jen něco), ale schopnosti a projevy ducha (porozumění, přátelství, obětavost) budou narůstat i ve věčnosti.
Je víc než zajímavé si pročítat Ježíšovu poslední vyučovací lekci. (Čím je učedník pokročilejší, tím více tomu rozumí.)
O některých základních Ježíšových pojmech: modlitba, pokoj, jednota … máme jinou představu, než co jimi míní Ježíš. (Potřebujeme si to opravit.)
Proto nám je třeba většího mlčení před Bohem a pečlivějšího naslouchání. (Ve škole jsme především naslouchali, mluvili jsme při zkoušení).
Řekl jsem: Ve vědě a technice jsme dosáhli obrovských úspěchů a vysoké úrovně. Ve vzájemných vztazích a porozumění zaostáváme.
Také je pro vás úryvek z dnešního evangelia překvapivý? Čekal bych více slov o Duchu ...
Ale Ježíš ví, co říká. Mluví o nejdůležitějším, o vzájemném porozumění a smiřování!
František :
Přišel čas rozlišování
Za posledních 60 let se svět značně změnil. Pokud otce zakladatele, kteří přežili pustošivou válku, povzbuzovala naděje v lepší budoucnost a rozhodná vůle k její realizaci spolu se snahou zabránit novým konfliktům, naši dobu spíše ovládá pojem „krize“. Je tu hospodářská krize, která určovala poslední desetiletí, krize rodiny a sociálně konsolidovaných modelů, je tu rozšířená „krize institucí“ a krize migrantů. Za množstvím krizí se skrývá strach a hluboká bezradnost současného člověka, který se dožaduje nové hermeneutiky budoucnosti.
Výraz „krize“ však sám o sobě nemá negativní konotace a neoznačuje pouze špatnou chvíli, kterou je nutno překonat. Slovo „krize“ pochází z řeckého slovesa krínõ, které znamená zkoumat, uvážit, posoudit. Naše doba je tedy časem rozlišování a zve nás, abychom zvážili, co je podstatné, a na tom stavěli. Je to tedy čas, který nás vyzývá a který otevírá příležitosti.
V jakém klíči proto můžeme číst nesnáze současnosti, jak je vykládat a nalézat odpovědi pro budoucnost? Vzpomínka na myšlenky otců by totiž byla neplodná, pokud by neposloužila k naznačení cesty, nestala se podnětem k budoucnosti a zdrojem naděje. Tělo, které ztrácí smysl své cesty a jemuž se nedostává pohledu vpřed, začne nejprve upadat a z dlouhodobého hlediska mu hrozí smrt. Jaký odkaz nám tedy zanechali otcové zakladatelé? Jaké perspektivy nám naznačují ke zvládání budoucích výzev? V čem tkví naděje pro Evropu dneška i zítřka?
Odpovědi nacházíme právě v oněch pilířích, na kterých zakladatelé zamýšleli vybudovat Evropské hospodářské společenství a které jsem již připomenul – ústřední postavení člověka, činná solidarita, otevřenost světu, úsilí o mír a rozvoj, otevřenost vůči budoucnosti. Tomu, kdo vládne, přísluší, aby rozlišoval cesty naděje a vytyčením konkrétních tras umožnil, aby dosud učiněné významné kroky nebyly promarněny, nýbrž se staly zárukou dlouhé a plodné pouti.
[1] Hebrejské slovo ruach znamená životadárný duch, dech, vzduch, vánek, vítr. Obrazem ducha je také voda, oheň a vůně. Projevem ducha je život, celé stvoření je v pohybu. Největší díl životodárného ducha dostal člověk; proto jsme schopni velké lásky. Duch nás zve k dalšímu porozumění a pobízí nás k novému poznávání, objevům, k dalším dobrým činům, k podporování života a ke službě.
Stručně opakuji: V Písmu je tvořivá moc, zejména při stvoření života, připisována Duchu božímu.
Biblické osobnosti, zvláště proroci se otevřeli Duchu; jejich moudrost, životní statečnost a věrnost jsou projevem spolupráce člověka s Duchem.
Všude, kde se projevuje nějaké dobro a krása, všude tam koná Duch.
Už v Izraeli žilo očekávání dalších darů Ducha …
[2] Proč se někteří lidé v kostele čílí, že toho na ně bylo v promluvě moc? U jídla jim nikdo nevnucuje šest knedlíků. Ale ať nekritizují kuchaře, když někomu dopřál knedlíků dvanáct.
[3] Např. maminka po porodu žasne, jaká ochota k lásce a službě děcku se v ní objevila. A velice často její obětavost dál a dál narůstá.
Vědí, že všechno stvoření vyšlo od Boha, ale slovo Boží je dalším – ještě větším výronem Ducha.
Slovo je nabízeno slyšícím. Zvířeti nebo tomu, kdo nenaslouchá, nic neříká.
Slovo předpokládá určitou spolupráci s předešlým obdarováním Ducha. [1]
Židé si váží vzdělání, které jim Hospodin nabídl. O svátku šavuot znovu čtou smlouvu s Hospodinem a dětem a vnukům nadšeně ukazují, jak výhodná pro ně je. Učí své potomky vlastním dějinám, aby děti věděly, jak mnoho je za tisíc let Mojžíšova škola pozvedla a čeho oproti jiným národům dosáhli …
Vícekráte jsme si říkali, že událost seslání Ducha na apoštoly o svátku šavuot je protikladem ke stavění babylonské věže.
Město je místem velkých vymožeností (má hradby, univerzitu, nemocnici, operu, banku …) ale stavíme-li společnost bez porady s Hospodinem, obyvatelům se nedaří. Každý začne mluvit svou vlastní řečí: „Já“, „já“, „já“, „já“ … Bez Boha se vzájemně nedomluvíme. Kristus je základním rohovým kamenem stavby, která je schopná trvat a prosívat.
Seslání Ducha patří k velikonoční události.
Ježíš svým životem oslavil Otce. Dokonale!
– Čím? Lidský život pro něj nebyl obtížný, ale jeho obětavost s jakou nám ukazoval Tvář boží je obdivuhodná (mnoho lidí to nesneslo, bouřili se proti Ježíšovým „novotám“). Neuhnul, i když ho to stálo prokletí od církevní vrchnosti.
„Otče, oslav mne svou slávou (J 17,5
) – zastaň se mě.
Nejvyšší náboženská autorita – židovský papež – mě prohlásil za největšího zločince a svůdce. Lidé jsou zaskočeni a zmateni, víš, jak si vždy říkají: autorita ví, proč to a to říká, má informace, které nemáme my, má pověření od Boha, má své důvody, poslušnost je největší ctností …) – zastaň se mě, aby mé dílo nebylo zmařeno lží a nenávistí.“
Otec Ježíše – popraveného a poplivaného – vzkřísil, posadil po své pravici a novým vylitím Ducha a jeho dary veřejně rehabilitoval.
Kdo chce, má pádné důvody k tomu, aby na Ježíše vsadil a důvěřoval jeho slovům a životnímu příkladu.
Častěji si připomínáme Ježíšův příslib:
„Nenechám vás jako sirotky, pošlu vám nového Průvodce a ten vám bude napovídat to, co jsem vám řekl. Tak vás bude uvádět do veškeré pravdy.“
Bůh do nás vložil svého Ducha (při křtu jsme dostali další „porci“, při biřmování další …).
Dary Ducha jsou obrovské (možná nevyčerpatelné).
Tvůrcem jsme byli pozváni k dotváření světa.
Dosáhli jsme dříve netušených možností. (Moje strojařské řemeslo se za 50 let změnilo k nepoznání. Veterina, po které jsem toužil, došla do dříve nepředstavitelných způsobů, domácí miláčci jsou léčeni skoro jako lidé. Lidská medicína je zázračná. Díky našemu poznání přírodních věd léčíme pacienty, nad kterými byli lékaři kdysi bezradní … Jiné kultury, které se nevěnovaly fyzice, chemii, kybernetice …, jako západní kultura, nedosáhly tak zázračných operací a léčby.)
Na poli vědy, ale i v sociálních a společenských vymoženostech jsme dosáhli pozoruhodné výše.
Ale přesto v mnohém strádáme.
V politice si na vedoucí pozice nejsme schopni vybrat charakterní osobnosti. Většina nemusí mít nejlepší názor. Populismus nás děsí.
Kdo by nechtěl mít spokojené manželství? Snoubenci se znají a berou se z oboustranné náklonnosti – a přece se mnohým z nich nedaří dobrý vztah udržet.
Děti jsou nejen po materiální stránce zabezpečené jako nikdy dříve, a přesto mnoho z nich dost strádá vnitřně, ve vztazích.
Potkávám mnoho lidí, kteří trpí nedostatečnou láskou z dětství. Nemají se rádi …
Kdo z nás není podvyživen láskou?
Jak bychom mohli být duchovně (a fyzicky) zdraví, když jsme podvyživení? Boha jsme nepoznali dostatečně nebo vůbec ne, jak bychom jej mohli k sobě pustit?
Naši rodiče na tom byli podobně, jak by nám mohli dát víc, když sami strádali.
Král David říká: „Jsem hříšník. Jak bych nebyl, jsem synem matky, která také byla jen hříšným člověkem,“ (srv. Ž 51,7
– ale
v našem překladu máme příliš těžkopádné a hrubé vyjádření).
Nemůžeme dát to, co jsme nedostali a co nemáme.
Znovu povím: zatímco v technických věcech a vědě jsme dosáhli pozoruhodných výsledků, ve vztazích jsme ustrnuli na nízké úrovni. V něčem se dokonce propadáme do džungle nebo se ocitáme v poušti.
Co od Boha čekáme? Dá se od něj čekat víc?
Míváme pocit, že by nám mohl poskytnout víc přízně, než kolik nám dává.
Žebráme Boha o pomoc, aby dal politikům moudrost, nasytil hladové, zabránil válkám, uzdravil naše drahé …
Co si počneme?
Kdekdo nadává na Evropskou Unii, ale sami ani neumíme vyčerpat peníze, které nám EU nabízí. S Boží nabídkou je to podobné.
Kdysi na počátku objevování Ameriky připluli Evropané na jedné lodi ke břehům pevniny a už neměli žádnou vodu. Když k nim připluli indiáni na kanoích, naprosto vyčerpaní námořníci je úpěnlivě prosili o vodu. „Stojíte na sladké vodě“, řekli domorodci. Loď už byla v široké deltě veliké řeky.
Nepodobáme se jim?
Křtu, biřmování a dalších svátostí se nám přece dostalo. Ty jsou otevřenými dveřmi k přijímání dalších božích darů – smíme zadarmo čerpat z pramene vody živé …
Ke spolupráci s druhým je třeba porozumění.
Kdo úspěšně prošel první třídou, může postoupit do druhé třídy. Z deváté třídy je možno přejít na střední školu, bez maturity nelze studovat vysokou školu.
K porozumění Ježíši je třeba znát učení „Mojžíšovo“,
k porozumění Duchu božímu je nutné porozumět vyučování Ježíšovu.
Potřebujeme znovu pozorně naslouchat Písmu, abychom lépe působení Ducha porozuměli.
Potřebujeme k tomu pár základních vědomostí:
Bůh velice rád obdarovává, ale nehází perly sviním (je dobrým hospodářem a ví o své ceně i o ceně svých darů).
Ježíš nás poučil o darovacím pravidlu: „Kdo má, bude mu dáno a přidáno …“
Promýšlíme Ježíšovo: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli.“ (J 16,12
)
Každý máme různou schopnost přijímat věci nové – podle věku, dosaženého poznání a podle míry otevřenosti. Malé dítě není schopno vnímat delší pohádku …
Někomu stačí k obědu tři knedlíky, jiný jich spořádá šest.
Z některé knihy mně uvízne třeba jen jedna pár událostí.
Z koncertu si odnesu třeba velkolepý dojem, ale dirigent mnoho odborných věci.
Ve třetí třídě jsme měli společné vyučování s pátou třídou. Slyšeli jsme, co učitel říká starším žákům, ale šlo to mimo nás. [2]
Nádoba svůj objem nezvětší, ten určil výrobce. Ale my můžeme zvětšovat svou schopnost přijímat nové informace, učit se novým dovednostem, otvírat se novému obdarování, více a více dávat. [3]
S každým rokem vyučování naše schopnost přijímat narůstá.
Naše tělesné možnosti mají svůj strop (uběhneme, přeskočíme, zvedneme, sníme jen něco), ale schopnosti a projevy ducha (porozumění, přátelství, obětavost) budou narůstat i ve věčnosti.
Je víc než zajímavé si pročítat Ježíšovu poslední vyučovací lekci. (Čím je učedník pokročilejší, tím více tomu rozumí.)
O některých základních Ježíšových pojmech: modlitba, pokoj, jednota … máme jinou představu, než co jimi míní Ježíš. (Potřebujeme si to opravit.)
Proto nám je třeba většího mlčení před Bohem a pečlivějšího naslouchání. (Ve škole jsme především naslouchali, mluvili jsme při zkoušení).
Řekl jsem: Ve vědě a technice jsme dosáhli obrovských úspěchů a vysoké úrovně. Ve vzájemných vztazích a porozumění zaostáváme.
Také je pro vás úryvek z dnešního evangelia překvapivý? Čekal bych více slov o Duchu ...
Ale Ježíš ví, co říká. Mluví o nejdůležitějším, o vzájemném porozumění a smiřování!
František :
Přišel čas rozlišování
Za posledních 60 let se svět značně změnil. Pokud otce zakladatele, kteří přežili pustošivou válku, povzbuzovala naděje v lepší budoucnost a rozhodná vůle k její realizaci spolu se snahou zabránit novým konfliktům, naši dobu spíše ovládá pojem „krize“. Je tu hospodářská krize, která určovala poslední desetiletí, krize rodiny a sociálně konsolidovaných modelů, je tu rozšířená „krize institucí“ a krize migrantů. Za množstvím krizí se skrývá strach a hluboká bezradnost současného člověka, který se dožaduje nové hermeneutiky budoucnosti.
Výraz „krize“ však sám o sobě nemá negativní konotace a neoznačuje pouze špatnou chvíli, kterou je nutno překonat. Slovo „krize“ pochází z řeckého slovesa krínõ, které znamená zkoumat, uvážit, posoudit. Naše doba je tedy časem rozlišování a zve nás, abychom zvážili, co je podstatné, a na tom stavěli. Je to tedy čas, který nás vyzývá a který otevírá příležitosti.
V jakém klíči proto můžeme číst nesnáze současnosti, jak je vykládat a nalézat odpovědi pro budoucnost? Vzpomínka na myšlenky otců by totiž byla neplodná, pokud by neposloužila k naznačení cesty, nestala se podnětem k budoucnosti a zdrojem naděje. Tělo, které ztrácí smysl své cesty a jemuž se nedostává pohledu vpřed, začne nejprve upadat a z dlouhodobého hlediska mu hrozí smrt. Jaký odkaz nám tedy zanechali otcové zakladatelé? Jaké perspektivy nám naznačují ke zvládání budoucích výzev? V čem tkví naděje pro Evropu dneška i zítřka?
Odpovědi nacházíme právě v oněch pilířích, na kterých zakladatelé zamýšleli vybudovat Evropské hospodářské společenství a které jsem již připomenul – ústřední postavení člověka, činná solidarita, otevřenost světu, úsilí o mír a rozvoj, otevřenost vůči budoucnosti. Tomu, kdo vládne, přísluší, aby rozlišoval cesty naděje a vytyčením konkrétních tras umožnil, aby dosud učiněné významné kroky nebyly promarněny, nýbrž se staly zárukou dlouhé a plodné pouti.
[1] Hebrejské slovo ruach znamená životadárný duch, dech, vzduch, vánek, vítr. Obrazem ducha je také voda, oheň a vůně. Projevem ducha je život, celé stvoření je v pohybu. Největší díl životodárného ducha dostal člověk; proto jsme schopni velké lásky. Duch nás zve k dalšímu porozumění a pobízí nás k novému poznávání, objevům, k dalším dobrým činům, k podporování života a ke službě.
Stručně opakuji: V Písmu je tvořivá moc, zejména při stvoření života, připisována Duchu božímu.
Biblické osobnosti, zvláště proroci se otevřeli Duchu; jejich moudrost, životní statečnost a věrnost jsou projevem spolupráce člověka s Duchem.
Všude, kde se projevuje nějaké dobro a krása, všude tam koná Duch.
Už v Izraeli žilo očekávání dalších darů Ducha …
[2] Proč se někteří lidé v kostele čílí, že toho na ně bylo v promluvě moc? U jídla jim nikdo nevnucuje šest knedlíků. Ale ať nekritizují kuchaře, když někomu dopřál knedlíků dvanáct.
[3] Např. maminka po porodu žasne, jaká ochota k lásce a službě děcku se v ní objevila. A velice často její obětavost dál a dál narůstá.