2. neděle velikonoční
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 2,44 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,42-47
Datum: 23. 4. 2017
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 2,44 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,42-47
; 1 P 1,3-9
; J 20,19-31
Datum: 23. 4. 2017
Svatý Otče, je spravedlivé ti
dobrořečit zvláště o Velikonocích.
Obdaroval jsi nás - hříšné - vzkříšeným Kristem.
On svou láskou přemohl hřích a smrt,
jeho vzkříšením je všechen život vzkříšen.
V něm nám vyšlo Slunce, které osvětluje všechno,
v něm se nám otevřela brána vedoucí k tobě, Bože.
Skrze něho vstoupila do světa nová radost.
upravená preface velikonoční
(Poznámky jsou obsáhlé. První část míří k velikonoční radosti. Druhá část je opakováním o setkání se Vzkříšeným. Pokročilým nabízím třetí část o odpouštění a míření.)
Bůh nás stvořil k svému obrazu. Být božími dětmi je pro nás ctí i programem, máme si osvojit jednání synů a dcer z královského rodu.
Jako boží děti máme ale časem dorůstat do krásy snoubenky.
Bůh o manželství s námi velice pečuje - vrcholně se to projevilo Ježíšovým životem.
Bohu jsme vděční, že od nás neodstoupil. Nedivili bychom se, kdyby se s námi rozvedl.
K prvnímu a druhému čtení.
Ježíšovo vzkříšení učedníky velice ovlivnilo v jejich vzájemných vztazích a v soužití (pro nás příkladně).
Postupně se smiřovali s rozdílem mezi svými představami o Mesiáši a Ježíšovým působením.
Za Ježíšova života si mysleli, že Mesiáš zařídí v Izraeli ráj. (Jenže Boží království se neprosazuje násilným politickým převratem, ale přichází do srdcí těch, kteří svobodně přijímají Ježíšův životní styl.)
Po vzkříšení si mysleli, že Ježíšův druhý příchod nastane už za jejich života. Proto prodávali svůj majetek a peníze rozdávali. – To nebylo dobře, peníze se brzy rozkutálí …
I v Petrově listu slyšíme: „Jen krátký čas budete procházet trápeními a zkouškami ...“
Čtyřicet dní jsme se připravovali na Velikonoce, padesát dní slavíme velikonoční dobu.
Mluvíme o velikonoční radosti. Co to znamená, jakého je charakteru, kde a v čem pramení?
Jak a kde k ní můžeme přijít?
Proč se s ní někdo nepotká?
Velikonoční radost má zvláštní krásu i náročnost (všechno krásné, blížící se dokonalosti, je pracné, proto je tak cenné).
Nám se dostalo osvícení, vidíme, že svět spěje k lepšímu (i když pomaleji než by mohl a jak bychom si sami přáli). Smíme počítat s boží péčí a s Ježíšovým vítězstvím (nad zlem a smrtí).
„Kristus je naše naděje“, zpíváme rádi v jedné gotické písni.
Velikonoční radost nemá nic společného s běžnou zábavou (kterou máme rádi a které nám je také třeba), bývá tišší, o to je však silnější (srv. J 16,22
Není pro nás snadné vstoupit do smutné nálady pašijové - Velkopáteční (zvláště, když příroda kvete a je teplé počasí). Ale možná je ještě náročnější radovat se ze Vzkříšení - někdy navzdory něčemu velice těžkému, co na nás třeba osobně dolehlo.
Vyžaduje to ochotu a schopnost naslouchat nejen tomu smutnému v životě a ve světě, ale i velkou nezištnost a silnou důvěru v Boží přísliby.
Velikonoční radost přichází k tomu, který je ochoten hledět do očí i smrti - i sám Ježíš se nechal ponořit do smrti. Ukázal nám, že s ním můžeme skrze smrt projít ke vzkříšení. (Srv. 1 K 15,55
Ježíš tu radost přirovnal k radosti matky při narození dítěte po porodu (J 16,21-22
Ta může být také vyčerpaná a poraněná porodem, ale už víc myslí na „nový život“.
Zvláštním důvodem k velikonoční radosti je odpuštění hříchů.
Ježíš velkoryse vyhledal své přátele (kteří jej po zatčení opustili), aby je znovu obdaroval svým Duchem a odpuštěním je osvobodil od jejich výčitek, dluhů a vin.
Do velikonoční radosti se nelze nutit. Ale i v bolesti, zmatku, strachu, bezradnosti a opuštěnosti se v nás může objevit naděje a důvěra v boží přísliby.
Ježíš řekl: „Přináším vám svůj šalom.“ (Srv. J 14,27
Jeho pokoj se v nás někdy může projevit jen jako jiskřička dalšího očekávání …
Kdo si pěstuje věrnost Bohu, nevylučuje možnost naplnění jeho slov (srv. Iz 66,13
Radost učedníků vyvěrá z nového porozumění Ježíši (už porozumění s druhým pokládám za jeden z největších zážitků), z nového osvícení, z blízkosti Milujícího a milovaného, z možnosti dál růst a spolupracovat na velikém díle Mesiáše.
Nová radost vyrůstá z porozumění božímu slovu a Ježíšově hostině (její obsah je nevyčerpatelný). Ježíšova touha být s námi „jednou bytostí“ je překvapující. Je jinde neslýchaná. Ježíš o nás stále stojí (navzdory naší povrchnosti, šnečímu pohybu, navzdory našich vin a dluhů).
Z velikonočních událostí se učedník může mnoho přiučit.
Učedníci byli vícekráte „nechápaví“ (to nebyl intelektuální nedostatek, ale postoj toho, který si myslí, že všemu rozumí lépe než učitel).
Říkali jsme si už, v čem byla příčina, že Ježíš nemohl učedníkům dříve „otevřít mysl“ (a co to znamená pro nás).
Stručně připomenu naše starší úvahy, proč učedníci nepoznali Vzkříšeného.
Byl to záměr skvělého Učitele. Kdyby se nechal učedníkům poznat hned, propadli by „hurá efektu“, /1 neposlouchali by Ježíše, nemohl by s nimi znovu procházel texty Písma, které zanedbali. Nenechali by si vysvětlit, kde a v čem nedávali ve výučování pozor, co podcenili, v čem přecenili sebe samy.
Ježíš jim pomohl poznat, kde se dopustili chyb a mohli se z nich poučit.
Ježíš učil své učedníky jak a kde Vzkříšeného potkávat. /2
Dnešní text evangelia je opět stručný, „heslovitý“. Popisuje dvě setkání během sedmi dnů.
Z ostatních zpráv o setkání se Vzkříšeným si doplňme, jak učedníci reagovali. /3
Učedníci pokládali Ježíše za strašidlo (Ježíš jim dokazoval, že není nějaký duch - pojedl rybu) …
Ježíšovo setkání s učedníky a jeho nové vyučování trvalo zřejmě déle a bylo obsáhlejší než jen pár vět popsaných v evangeliu. Přátelé si na sebe dopřáli dostatek času.
Ježíš s učedníky znovu procházel texty Písma, které o jeho konci dopředu mluvily. Písmo je pro nás rozhodující autoritou. Kdyby důvěra stála jen na vnitřním zážitku, mohla by být v budoucnu otřesena nějakou těžkou situací. /4
Osobní zkušenost je nepřenosná, ale druhému můžeme ukázat biblickou cestu k poznání a porozumění. Říkáme si k čemu a kudy a jak nás k „víře“ Bible vede podle zásady: „Poznat, ověřit a pak přitakat (životem)“.
Ježíš probral s učedníky důležité otázky (to mohlo trvat třeba několik hodin), znovu jim přál šalom, a připomněl, že k pokoji podstatně patří odpuštění. Byla to další vyučovací lekce …
Pak v evangeliu čteme stručnou zmínku o nepřítomném Tomášovi a jeho tvrdohlavosti (promýšleli jsme jeho chybu - nechtěl slyšet argumenty apoštolů a nechtěl si z Písma nic ověřovat …, trucoval).
Následující setkání se Vzkříšeným se odehrálo za týden …
„Blahopřeji těm, kteří neviděli a uvěřili“, bylo by laciné si myslet, že Ježíš blahopřeje nám. (Možná si někdo vzpomenete, co jsme si k tomu říkali. Nejprve se nutné zkoumat, co si pod slovy „uvěřit“ představuje Ježíš.)
Učedníci měli dveře na závoru před církevní vrchností. Ne před Ježíšem. Proto je Ježíš vyhledal.
Velekněžské přívržence nenavštívil, už dávno zabarikádovali dveře svého srdce vůči Ježíšovi ...
Říkali jsme si, že v Petrovi a v ostatních apoštolech zřejmě hrklo, když uvěřili, že Ježíš vstal z mrtvých. Čekali, že jim Ježíš vyčiní za jejich zbabělost. Dostalo se ale jim obrovského překvapení; Ježíš se neusmíval, jakoby se nic nestalo, ale nic učedníkům nevyčítal, viděl jak je jejich selhání mrzí.
Obdarování pokojem často doprovází odpuštění.
Ježíš využívá zážitek apoštolů při odpuštění.
Dříve mu zalívali, že při odpouštění hříšníkům své milosrdenství přehání - teď na vlastní kůži zakusili krásu a sladkost odpuštění. /5
Šalom (je plností božích darů) často souvisí s odpuštěním. Se svém pozdravem Ježíš obdarovává apoštoly svým Duchem (o tom jsme také mluvili), a připojuje velice zásadní pokyn: „(Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte), odpouštějte jeden druhému“.
(Léta si říkáme, že se to v první řadě týká našeho vzájemného odpouštění, zdaleka ne jen odpouštění při svátosti smíření). Odpuštění má velikou moc. Životodárnou. Odpouštěním se podobáme Bohu.
Kdo si někdy uvědomil své obrovské dluhy vůči Bohu, zakusil obrovskou úlevu a radost z odpuštění. /6
Oceňme znovu Ježíšův laskavý přistup k nám hříšným. Učí nás co máme učinit, aby nám mohlo být odpuštěno a došlo ke smíření.
Mám hledat, kde jsem pochybil, najít příčinu selhání, vinu přiznat, poprosit poškozeného o odpuštění a napravit to, co jsem způsobil. K nápravě chyby, ale nemůže dojít, pokud jsem neobjevil příčinu svého selhání.
Někdy nám lidé vytýkají, že se sice vyzpovídáme, ale už se nenapravujeme. Může to být pravda. Někdy zapomínáme, že nemůžeme prosit Boha o odpuštění, pokud jsme se před tím nesmířili s tím, koho jsme poškodili.
Znovu si uvědomme, že stojíme-li někomu na noze, necítíme bolest toho, kdo má nohu vespod.
Ježíš nám rozumí, zná naši bolest (vždyť sám zakusil jak zraňuje jakýkoliv hřích). Rozumí nám. Nikdo není tak citlivý jako on. U něj se můžeme vyplakat (aniž by nad námi sentimentálně lkal).
Jako my potřebujeme, abychom druhému mohli říci, co nás bolí, jak a v čem nás zranil, ponížil, urazil …, - tak i ten druhý potřebuje, abychom vyslechli jeho …
Poskytujme si to navzájem. Omluvme se, řekněme, co zlepšíme.
Prokažme druhému nějakou pozornost, službu, obdarujme ho …
Ne nadarmo dal Stvořitel lidem sexualitu (nejen k rozmnožování) jako jedinečnou možnost obdarovat druhého. Kdo z manželů nezažil jak sladké je po vzájemném usmíření, se pomilovat? Čím jiným se chudí manželé mohli obdarovat, když ani jídla neměli nadbytek?
Víme, jak dopadá nedostatečné smíření. Viník dostatečně nevyslechl ublíženého, možná se mu ani neomluvil, nepoprosil o odpuštění, dostatečně ho nepolitoval, nesnažil se zlepšit své jednání, atd.
Zraněný na duši se snažil druhému odpustit. Ale při dalším větším ublížení znovu vyčetl provinilci jeho minulé provinění. Také tím jste překvapení, že ten druhý vytahuje „staré“ šrámy?
Hledejme chybu: tím, že jsem ránu druhého nedostatečně ošetři, se pouze zajizvila, ale nezahojila se! Svou nešetrností a novým selháním jsem ji znovu otevřel.
A ještě se cítím ukřivděn.
Ne každému se stejně rychle hojí rány …
Kdo z nás nezakusil bolest ze zranění, neporozumění a ponížení?
„Pamatuj a střez“, říká Písmo.
Pamatuj si, že i druhý člověk je citlivý. Jako jsem zraňován, tak zraňuji já druhé. Mám střežit i své nedobré sklony.
Znovu nabídněme nejbližším dostatečný čas a otevřené srdce, aby nám mohli říci, čím jim ubližujeme. Vyslechněme se navzájem. Dávejme jeden druhému možnost, aby se mohl případně obhájit.
Hledejme společně pravdu. Většinou bývá někde mezi druhým a mnou v různé vzdálenosti.
Zkuste se zeptat sami sebe: „V kolika procentech mívám při sporech s nejbližším pravdu?“
Pamatujme, že naše pocity o ublížení (na které máme právo) nemusí být objektivní, máme s nimi spravedlivě nakládat.
Hledat spravedlnost - i o sobě - je velkou ctností.
Vžít se do druhého, i do jeho zranění a bolesti, je ovocem vcítění. Sociální inteligenci a praktický soucit si máme pěstovat. S touto dovedností se většinou nerodíme, jsme k ní vedeni naší velikou židokřesťanskou kulturou. Už jako malé děti jsme byli vedeni k lidskosti podle obrazu božího.
Milosrdný Samaritán je naším ideálem.
Největším Samaritánem je Ježíš, citlivě jedná s každým zbitým, poníženým a okradeným, jemně ošetřuje naše rány …
Jeho šalom nás velkoryse obdarovává do nové plnosti darů a k nové radosti.
Je pěkným zvykem si blahopřát k narozeninám, ke svatbě, jubileím, k úspěchům ve studiu, práci, sportu, výhře …
Máme proč si vzájemně blahopřát ke Vzkříšení.
Poznámky:
/1 Málokterý student, který „udělal zkoušku“ a dostal lepší známku než jaká odpovídá jeho znalostem, se poctivě vrátí k dostudování odpřednášené vyučované látky.
Také jste potkali studenty, kteří se drze naučili jen dvě otázky, měli štěstí (spíš neštěstí) a zkoušku udělali? „Bůh potěš toho, kdo se pak dostane do jejich rukou“.
/2 Vzkříšený je jiný, než smrtelník; motýl vypadá jinak než housenka. V Malém princi se říká: „Co je viditelné našima očima je nepodstatné, hlouběji vidíme milujícím srdcem.
Magdaléna nepoznala Vzkříšeného ani podle hlasu, ani ze své intuice, ale podle toho jak s ní Ježíš mluvil (měla s ním dřívější zkušenost - nikdo jiný s ní nemluvil s takovou úctou, pozorností a laskavostí).
Nešťastné ženy poznali Ježíše v tom, který je utěšil.
Emauzští se setkali se Vzkříšeným v pocestném (podle dřívější zkušenosti s Ježíšem nikdo jiný jim tak nevysvětloval Písmo jako jejich Učitel. Při biblických hodinách jim s nikým tak „hořelo srdce“, jako s jejich Mistrem. Učinili novou zkušenost, se Vzkříšeným se lze setkat při studiu Písma (on sám řekl, když se sejdete nad slovy Bible, chci a budu při tom). V tom, kdo s námi „jde“ cestou se můžeme setkal se vzkříšeným Ježíšem a s novým Průvodcem, kterého k nám posílá (s Duchem svatým).
Rybáři nám vypráví, že se s Ježíšem setkali v tom, kdo jim s velkou pozorností připravil snídaní.
V tom, který jim zásadně pomohl k velikému úspěchu při práci … )
Učedníci se naučili setkávat se se Vzkříšeným při „lámání chleba“ při slavení Ježíšovy hostiny. Nikdo nám znovu a znovu neříká svůj „svatební slib“ jako náš Ženich.
Atd.
/3 Pozvěme k tomu své děti nebo vnuky. Ptejme se jich, zda je možné Ježíšovu vzkříšení uvěřit.
Nechme děti, aby četly nahlas zprávy jednotlivých evangelistů.
Vyprávějme jim, jak jednou sv. Pavel počítal, kolik lidí na vlastní oči vidělo Vzkříšeného Ježíše. Napočítal víc než 500 svědků. Ty už vyhledat nemůžeme. Jaké cesty nás dovedou k poznání Zmrtvýchvstání? Provokujme děti, aby kladly oponující otázky. Hledáni dětmi je vzrušující, pomůžeme nám i jim.
/4 To známe, zažili jsme např. velice silný, krásný a „nezapomenutelný“ zážitek z vlastní svatby, ale při velké krizi nám rozčarování nebo ublížení dřívější krásnou zkušenost úplně zastíní.
/5 Židé říkají: „Bůh je sladký“ - my to překládáme: „Bůh je dobrý“. Jako o Vánocích dětem říkáme, že sladkosti na vánočním stromku nám připomínají sladkost Boha, tak o Velikonocích jim při obdarovávání sladkostmi vyprávíme o sladkosti odpuštění.
(Dnes je to obtížnější, sladkosti jsou běžnou všední záležitostí.)
Židé dodneška u každé sladkosti říkají modlitbu dobrořečení: „Tobě, Bože vděčíme za bohatství života, tobě děkujeme za příjemnost sladkostí, kterými nás obdarováváš …“. Sladkosti není třeba žehnat nebo světit, jsou dost dobré, ale my je máme - biblicky řečeno -„posvěcovat“ tím, že je užíváme s vděčností a v řádu.
(Mluvili jsme o tom při vyučování o modlitbě dobrořečení.)
/6 Naše vina nemusí být zrovna ve spáchání něčeho velice zlého, naše bída často spočívá více v tom, co jsme neudělali dobrého, a to bylo v našich silách.
Obdaroval jsi nás - hříšné - vzkříšeným Kristem.
On svou láskou přemohl hřích a smrt,
jeho vzkříšením je všechen život vzkříšen.
V něm nám vyšlo Slunce, které osvětluje všechno,
v něm se nám otevřela brána vedoucí k tobě, Bože.
Skrze něho vstoupila do světa nová radost.
upravená preface velikonoční
(Poznámky jsou obsáhlé. První část míří k velikonoční radosti. Druhá část je opakováním o setkání se Vzkříšeným. Pokročilým nabízím třetí část o odpouštění a míření.)
Bůh nás stvořil k svému obrazu. Být božími dětmi je pro nás ctí i programem, máme si osvojit jednání synů a dcer z královského rodu.
Jako boží děti máme ale časem dorůstat do krásy snoubenky.
Bůh o manželství s námi velice pečuje - vrcholně se to projevilo Ježíšovým životem.
Bohu jsme vděční, že od nás neodstoupil. Nedivili bychom se, kdyby se s námi rozvedl.
K prvnímu a druhému čtení.
Ježíšovo vzkříšení učedníky velice ovlivnilo v jejich vzájemných vztazích a v soužití (pro nás příkladně).
Postupně se smiřovali s rozdílem mezi svými představami o Mesiáši a Ježíšovým působením.
Za Ježíšova života si mysleli, že Mesiáš zařídí v Izraeli ráj. (Jenže Boží království se neprosazuje násilným politickým převratem, ale přichází do srdcí těch, kteří svobodně přijímají Ježíšův životní styl.)
Po vzkříšení si mysleli, že Ježíšův druhý příchod nastane už za jejich života. Proto prodávali svůj majetek a peníze rozdávali. – To nebylo dobře, peníze se brzy rozkutálí …
I v Petrově listu slyšíme: „Jen krátký čas budete procházet trápeními a zkouškami ...“
Čtyřicet dní jsme se připravovali na Velikonoce, padesát dní slavíme velikonoční dobu.
Mluvíme o velikonoční radosti. Co to znamená, jakého je charakteru, kde a v čem pramení?
Jak a kde k ní můžeme přijít?
Proč se s ní někdo nepotká?
Velikonoční radost má zvláštní krásu i náročnost (všechno krásné, blížící se dokonalosti, je pracné, proto je tak cenné).
Nám se dostalo osvícení, vidíme, že svět spěje k lepšímu (i když pomaleji než by mohl a jak bychom si sami přáli). Smíme počítat s boží péčí a s Ježíšovým vítězstvím (nad zlem a smrtí).
„Kristus je naše naděje“, zpíváme rádi v jedné gotické písni.
Velikonoční radost nemá nic společného s běžnou zábavou (kterou máme rádi a které nám je také třeba), bývá tišší, o to je však silnější (srv. J 16,22
).
Není pro nás snadné vstoupit do smutné nálady pašijové - Velkopáteční (zvláště, když příroda kvete a je teplé počasí). Ale možná je ještě náročnější radovat se ze Vzkříšení - někdy navzdory něčemu velice těžkému, co na nás třeba osobně dolehlo.
Vyžaduje to ochotu a schopnost naslouchat nejen tomu smutnému v životě a ve světě, ale i velkou nezištnost a silnou důvěru v Boží přísliby.
Velikonoční radost přichází k tomu, který je ochoten hledět do očí i smrti - i sám Ježíš se nechal ponořit do smrti. Ukázal nám, že s ním můžeme skrze smrt projít ke vzkříšení. (Srv. 1 K 15,55
)
Ježíš tu radost přirovnal k radosti matky při narození dítěte po porodu (J 16,21-22
).
Ta může být také vyčerpaná a poraněná porodem, ale už víc myslí na „nový život“.
Zvláštním důvodem k velikonoční radosti je odpuštění hříchů.
Ježíš velkoryse vyhledal své přátele (kteří jej po zatčení opustili), aby je znovu obdaroval svým Duchem a odpuštěním je osvobodil od jejich výčitek, dluhů a vin.
Do velikonoční radosti se nelze nutit. Ale i v bolesti, zmatku, strachu, bezradnosti a opuštěnosti se v nás může objevit naděje a důvěra v boží přísliby.
Ježíš řekl: „Přináším vám svůj šalom.“ (Srv. J 14,27
)
Jeho pokoj se v nás někdy může projevit jen jako jiskřička dalšího očekávání …
Kdo si pěstuje věrnost Bohu, nevylučuje možnost naplnění jeho slov (srv. Iz 66,13
).
Radost učedníků vyvěrá z nového porozumění Ježíši (už porozumění s druhým pokládám za jeden z největších zážitků), z nového osvícení, z blízkosti Milujícího a milovaného, z možnosti dál růst a spolupracovat na velikém díle Mesiáše.
Nová radost vyrůstá z porozumění božímu slovu a Ježíšově hostině (její obsah je nevyčerpatelný). Ježíšova touha být s námi „jednou bytostí“ je překvapující. Je jinde neslýchaná. Ježíš o nás stále stojí (navzdory naší povrchnosti, šnečímu pohybu, navzdory našich vin a dluhů).
Z velikonočních událostí se učedník může mnoho přiučit.
Učedníci byli vícekráte „nechápaví“ (to nebyl intelektuální nedostatek, ale postoj toho, který si myslí, že všemu rozumí lépe než učitel).
Říkali jsme si už, v čem byla příčina, že Ježíš nemohl učedníkům dříve „otevřít mysl“ (a co to znamená pro nás).
Stručně připomenu naše starší úvahy, proč učedníci nepoznali Vzkříšeného.
Byl to záměr skvělého Učitele. Kdyby se nechal učedníkům poznat hned, propadli by „hurá efektu“, /1 neposlouchali by Ježíše, nemohl by s nimi znovu procházel texty Písma, které zanedbali. Nenechali by si vysvětlit, kde a v čem nedávali ve výučování pozor, co podcenili, v čem přecenili sebe samy.
Ježíš jim pomohl poznat, kde se dopustili chyb a mohli se z nich poučit.
Ježíš učil své učedníky jak a kde Vzkříšeného potkávat. /2
Dnešní text evangelia je opět stručný, „heslovitý“. Popisuje dvě setkání během sedmi dnů.
Z ostatních zpráv o setkání se Vzkříšeným si doplňme, jak učedníci reagovali. /3
Učedníci pokládali Ježíše za strašidlo (Ježíš jim dokazoval, že není nějaký duch - pojedl rybu) …
Ježíšovo setkání s učedníky a jeho nové vyučování trvalo zřejmě déle a bylo obsáhlejší než jen pár vět popsaných v evangeliu. Přátelé si na sebe dopřáli dostatek času.
Ježíš s učedníky znovu procházel texty Písma, které o jeho konci dopředu mluvily. Písmo je pro nás rozhodující autoritou. Kdyby důvěra stála jen na vnitřním zážitku, mohla by být v budoucnu otřesena nějakou těžkou situací. /4
Osobní zkušenost je nepřenosná, ale druhému můžeme ukázat biblickou cestu k poznání a porozumění. Říkáme si k čemu a kudy a jak nás k „víře“ Bible vede podle zásady: „Poznat, ověřit a pak přitakat (životem)“.
Ježíš probral s učedníky důležité otázky (to mohlo trvat třeba několik hodin), znovu jim přál šalom, a připomněl, že k pokoji podstatně patří odpuštění. Byla to další vyučovací lekce …
Pak v evangeliu čteme stručnou zmínku o nepřítomném Tomášovi a jeho tvrdohlavosti (promýšleli jsme jeho chybu - nechtěl slyšet argumenty apoštolů a nechtěl si z Písma nic ověřovat …, trucoval).
Následující setkání se Vzkříšeným se odehrálo za týden …
„Blahopřeji těm, kteří neviděli a uvěřili“, bylo by laciné si myslet, že Ježíš blahopřeje nám. (Možná si někdo vzpomenete, co jsme si k tomu říkali. Nejprve se nutné zkoumat, co si pod slovy „uvěřit“ představuje Ježíš.)
Učedníci měli dveře na závoru před církevní vrchností. Ne před Ježíšem. Proto je Ježíš vyhledal.
Velekněžské přívržence nenavštívil, už dávno zabarikádovali dveře svého srdce vůči Ježíšovi ...
Říkali jsme si, že v Petrovi a v ostatních apoštolech zřejmě hrklo, když uvěřili, že Ježíš vstal z mrtvých. Čekali, že jim Ježíš vyčiní za jejich zbabělost. Dostalo se ale jim obrovského překvapení; Ježíš se neusmíval, jakoby se nic nestalo, ale nic učedníkům nevyčítal, viděl jak je jejich selhání mrzí.
Obdarování pokojem často doprovází odpuštění.
Ježíš využívá zážitek apoštolů při odpuštění.
Dříve mu zalívali, že při odpouštění hříšníkům své milosrdenství přehání - teď na vlastní kůži zakusili krásu a sladkost odpuštění. /5
Šalom (je plností božích darů) často souvisí s odpuštěním. Se svém pozdravem Ježíš obdarovává apoštoly svým Duchem (o tom jsme také mluvili), a připojuje velice zásadní pokyn: „(Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte), odpouštějte jeden druhému“.
(Léta si říkáme, že se to v první řadě týká našeho vzájemného odpouštění, zdaleka ne jen odpouštění při svátosti smíření). Odpuštění má velikou moc. Životodárnou. Odpouštěním se podobáme Bohu.
Kdo si někdy uvědomil své obrovské dluhy vůči Bohu, zakusil obrovskou úlevu a radost z odpuštění. /6
Oceňme znovu Ježíšův laskavý přistup k nám hříšným. Učí nás co máme učinit, aby nám mohlo být odpuštěno a došlo ke smíření.
Mám hledat, kde jsem pochybil, najít příčinu selhání, vinu přiznat, poprosit poškozeného o odpuštění a napravit to, co jsem způsobil. K nápravě chyby, ale nemůže dojít, pokud jsem neobjevil příčinu svého selhání.
Někdy nám lidé vytýkají, že se sice vyzpovídáme, ale už se nenapravujeme. Může to být pravda. Někdy zapomínáme, že nemůžeme prosit Boha o odpuštění, pokud jsme se před tím nesmířili s tím, koho jsme poškodili.
Znovu si uvědomme, že stojíme-li někomu na noze, necítíme bolest toho, kdo má nohu vespod.
Ježíš nám rozumí, zná naši bolest (vždyť sám zakusil jak zraňuje jakýkoliv hřích). Rozumí nám. Nikdo není tak citlivý jako on. U něj se můžeme vyplakat (aniž by nad námi sentimentálně lkal).
Jako my potřebujeme, abychom druhému mohli říci, co nás bolí, jak a v čem nás zranil, ponížil, urazil …, - tak i ten druhý potřebuje, abychom vyslechli jeho …
Poskytujme si to navzájem. Omluvme se, řekněme, co zlepšíme.
Prokažme druhému nějakou pozornost, službu, obdarujme ho …
Ne nadarmo dal Stvořitel lidem sexualitu (nejen k rozmnožování) jako jedinečnou možnost obdarovat druhého. Kdo z manželů nezažil jak sladké je po vzájemném usmíření, se pomilovat? Čím jiným se chudí manželé mohli obdarovat, když ani jídla neměli nadbytek?
Víme, jak dopadá nedostatečné smíření. Viník dostatečně nevyslechl ublíženého, možná se mu ani neomluvil, nepoprosil o odpuštění, dostatečně ho nepolitoval, nesnažil se zlepšit své jednání, atd.
Zraněný na duši se snažil druhému odpustit. Ale při dalším větším ublížení znovu vyčetl provinilci jeho minulé provinění. Také tím jste překvapení, že ten druhý vytahuje „staré“ šrámy?
Hledejme chybu: tím, že jsem ránu druhého nedostatečně ošetři, se pouze zajizvila, ale nezahojila se! Svou nešetrností a novým selháním jsem ji znovu otevřel.
A ještě se cítím ukřivděn.
Ne každému se stejně rychle hojí rány …
Kdo z nás nezakusil bolest ze zranění, neporozumění a ponížení?
„Pamatuj a střez“, říká Písmo.
Pamatuj si, že i druhý člověk je citlivý. Jako jsem zraňován, tak zraňuji já druhé. Mám střežit i své nedobré sklony.
Znovu nabídněme nejbližším dostatečný čas a otevřené srdce, aby nám mohli říci, čím jim ubližujeme. Vyslechněme se navzájem. Dávejme jeden druhému možnost, aby se mohl případně obhájit.
Hledejme společně pravdu. Většinou bývá někde mezi druhým a mnou v různé vzdálenosti.
Zkuste se zeptat sami sebe: „V kolika procentech mívám při sporech s nejbližším pravdu?“
Pamatujme, že naše pocity o ublížení (na které máme právo) nemusí být objektivní, máme s nimi spravedlivě nakládat.
Hledat spravedlnost - i o sobě - je velkou ctností.
Vžít se do druhého, i do jeho zranění a bolesti, je ovocem vcítění. Sociální inteligenci a praktický soucit si máme pěstovat. S touto dovedností se většinou nerodíme, jsme k ní vedeni naší velikou židokřesťanskou kulturou. Už jako malé děti jsme byli vedeni k lidskosti podle obrazu božího.
Milosrdný Samaritán je naším ideálem.
Největším Samaritánem je Ježíš, citlivě jedná s každým zbitým, poníženým a okradeným, jemně ošetřuje naše rány …
Jeho šalom nás velkoryse obdarovává do nové plnosti darů a k nové radosti.
Je pěkným zvykem si blahopřát k narozeninám, ke svatbě, jubileím, k úspěchům ve studiu, práci, sportu, výhře …
Máme proč si vzájemně blahopřát ke Vzkříšení.
Poznámky:
/1 Málokterý student, který „udělal zkoušku“ a dostal lepší známku než jaká odpovídá jeho znalostem, se poctivě vrátí k dostudování odpřednášené vyučované látky.
Také jste potkali studenty, kteří se drze naučili jen dvě otázky, měli štěstí (spíš neštěstí) a zkoušku udělali? „Bůh potěš toho, kdo se pak dostane do jejich rukou“.
/2 Vzkříšený je jiný, než smrtelník; motýl vypadá jinak než housenka. V Malém princi se říká: „Co je viditelné našima očima je nepodstatné, hlouběji vidíme milujícím srdcem.
Magdaléna nepoznala Vzkříšeného ani podle hlasu, ani ze své intuice, ale podle toho jak s ní Ježíš mluvil (měla s ním dřívější zkušenost - nikdo jiný s ní nemluvil s takovou úctou, pozorností a laskavostí).
Nešťastné ženy poznali Ježíše v tom, který je utěšil.
Emauzští se setkali se Vzkříšeným v pocestném (podle dřívější zkušenosti s Ježíšem nikdo jiný jim tak nevysvětloval Písmo jako jejich Učitel. Při biblických hodinách jim s nikým tak „hořelo srdce“, jako s jejich Mistrem. Učinili novou zkušenost, se Vzkříšeným se lze setkat při studiu Písma (on sám řekl, když se sejdete nad slovy Bible, chci a budu při tom). V tom, kdo s námi „jde“ cestou se můžeme setkal se vzkříšeným Ježíšem a s novým Průvodcem, kterého k nám posílá (s Duchem svatým).
Rybáři nám vypráví, že se s Ježíšem setkali v tom, kdo jim s velkou pozorností připravil snídaní.
V tom, který jim zásadně pomohl k velikému úspěchu při práci … )
Učedníci se naučili setkávat se se Vzkříšeným při „lámání chleba“ při slavení Ježíšovy hostiny. Nikdo nám znovu a znovu neříká svůj „svatební slib“ jako náš Ženich.
Atd.
/3 Pozvěme k tomu své děti nebo vnuky. Ptejme se jich, zda je možné Ježíšovu vzkříšení uvěřit.
Nechme děti, aby četly nahlas zprávy jednotlivých evangelistů.
Vyprávějme jim, jak jednou sv. Pavel počítal, kolik lidí na vlastní oči vidělo Vzkříšeného Ježíše. Napočítal víc než 500 svědků. Ty už vyhledat nemůžeme. Jaké cesty nás dovedou k poznání Zmrtvýchvstání? Provokujme děti, aby kladly oponující otázky. Hledáni dětmi je vzrušující, pomůžeme nám i jim.
/4 To známe, zažili jsme např. velice silný, krásný a „nezapomenutelný“ zážitek z vlastní svatby, ale při velké krizi nám rozčarování nebo ublížení dřívější krásnou zkušenost úplně zastíní.
/5 Židé říkají: „Bůh je sladký“ - my to překládáme: „Bůh je dobrý“. Jako o Vánocích dětem říkáme, že sladkosti na vánočním stromku nám připomínají sladkost Boha, tak o Velikonocích jim při obdarovávání sladkostmi vyprávíme o sladkosti odpuštění.
(Dnes je to obtížnější, sladkosti jsou běžnou všední záležitostí.)
Židé dodneška u každé sladkosti říkají modlitbu dobrořečení: „Tobě, Bože vděčíme za bohatství života, tobě děkujeme za příjemnost sladkostí, kterými nás obdarováváš …“. Sladkosti není třeba žehnat nebo světit, jsou dost dobré, ale my je máme - biblicky řečeno -„posvěcovat“ tím, že je užíváme s vděčností a v řádu.
(Mluvili jsme o tom při vyučování o modlitbě dobrořečení.)
/6 Naše vina nemusí být zrovna ve spáchání něčeho velice zlého, naše bída často spočívá více v tom, co jsme neudělali dobrého, a to bylo v našich silách.