Slavnost Zmrtvýchvstání Pána
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Slavnost Zmrtvýchvstání Pána
Hledaný citát: Lk 21,20-24 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: J 20,1-9
Datum: 16. 4. 2017
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Slavnost Zmrtvýchvstání Pána
Hledaný citát: Lk 21,20-24 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: J 20,1-9
Datum: 16. 4. 2017
Připomínám, že velikonoční událost je
projevem velikého přátelství Boha k nám. Obsah jednotlivých
dnů nám ten obrovský dar rozkládá jako skleněný hranol ukáže
světlo ve spektru barev. /1
Léta je důležité zkoumat a znovu přepočítávat, zda je pravdou, že Ježíš vstal z mrtvých.
Potřebujeme pro to získat pádné důvody blížící se co nejvíce k jistotě.
(Ježíš byl buď podvodníkem, bláznem nebo má pravdu.)
Je důležité vědět, zda je Ježíš Pánem nad životem a vítězem i nad smrtí našich drahých a nad smrtí naší.
Tuto důvěru si pak udržujeme, aby nám ji nějaká nečekaná a nevítaná životní katastrofa úplně nerozbila. Velikonoční události přece vyšly z velice dramatických situací a my nepatříme mezi ty, kteří by vytěsňovali možnost nemocí, neštěstí a smrti.
Než se dostanu k úryvku evangelia, něco předešlu.
V pátek jsme mluvili o ponížených (o Ježíšových sestrách a bratrech, kteří byli poníženi).
Nemáme se nutit do zbožných pocitů nad utrpením Ježíše a jeho nejbližších. Náš soucit s trpícími nás má pohnout k činům v současnosti.
Jak pomoci potřebným? Jak dojít k našemu uzdravení z ponížení a vlastního zla?
Zneužitý, znásilněný, ponížený, je zraněn, stydí se, trpí strašným pocitem, že selhal, neobstál proti zlu a násilníkovi. Většina znásilněných o svém ponížení nemůže mluvit. Kdo z nás by chtěl, aby se někdo o našem ponížení dozvěděl? (Už malí kluci obtížně přiznávají, že jsou ve škole šikanováni.)
V pátek, než jsem pověsil Ježíšovo tělo na šibenici, poslal jsem děti mladší 13 let ven z kostela, protože dívat se na popravu nebo popraveného je drastické. /2
Rodina znásilněné/ho - pokud to ví - asi rok nese jeho ponížení s ním (také si vyčítají, že tomu nemohli zabránit). Když se ale znásilněný neuzdravuje, někdy se na něj začnou jeho nejbližší zlobit.
Chápu to, oběť jim připomíná i jejich „selhání“. Podobně se zlobíme na ty, kteří připomínají provinění a nezahojené rány ponížených v církvi. Připomínají nám naši vinu, naši zbabělost nebo naše mlčení ke zlu. /3
Co může přispět k uzdravení ponížených?
Ne naše hraběcí rady, ani ty zbožné!
Ponížení většinou neprahnou po pomstě ani trestu. Potřebují obnovit spravedlnost, která byla jim byla ukradena. Velmi jim může pomoc, slyší-li pachatele, že lituje svého činu!
Dobrým lidem, kteří nevyžadují oko za oko, život za život, to vrací jejich důstojnost. Mějme to na paměti.
Voják zastřelil kamaráda! Byl vinen. Slyšel jsem maminku zastřeleného, která, když viděla na soudu plakat viníka, se přimlouvala u soudce, aby upustil od trestu pro provinilce.
Když znásilnění (třeba ne vždy fyzicky) potkávají - nejen u soudu - pachatele sebejisté, povýšené, nedotknutelné, vysmívající se svým obětem, nebo lhostejné, jsou i opět ponižováni zatvrzelostí pachatelů a znovu zakoušejí svou bezmocnost a nemožnost dosáhnout vlastního ospravedlnění a práva na svou čest. Když pachatel od soudu vyklouzne bez trestu, jsou znovu poníženi.
Vícekrát jsem toho byl svědkem a slyšel to i od lidí, kteří přežili koncentrák. Vícekráte jsem viděl, jak lítost pachatelů a jejich slzy pomohly obětem k uzdravení - jejich ponížení pominulo.
Naopak jsem slyšel u soudu soudce, ptajícího se mladistvé znásilněné, jak byla v den činu ustrojená - tím soudce ponížil oběť! V Americe by si to nemohl dovolit. I kdyby vedle nás byla žena nahá, nebyla by to polehčující okolnost ...
Radíme-li poníženému, aby své trápení obětoval Bohu, znovu jej ponižujeme a rouháme se!
Radí-li někdo poníženému, že mu jeho bolest pomůže k duchovnímu růstu, sype mu do ran pepř a sůl - ponižuje ho a rouhá se Bohu!
Může s námi jet do Osvětimi; uvidělo by se, zda by to opakoval na adresu těch, po kterých zůstaly jen násilím ostříhané vlasy, ukradené berly, protézy, prázdné kufry a spálené děti.
My starší už trochu víme, jak to s námi je. Ovlivňuje nás jednání druhých, jednání dobré i zlé. Šikanovaný se (bez účinné pomoci druhých) stává šikanujícím. Oběť i pachatel jsou v nás prorostlí jako siamská dvojčata.
Slyšíme, že nás Ježíš přišel z této nešťastné někdy tragické bídy zachránit.
Čím a jak se mu to může podařit?
Slyším-li, že za nás přijal trest za naše hříchy, nerozumím tomu. /4
V čem by trest - který prý měl na Ježíšovi spočinout - měl být?
Ve fyzické bolesti? /5
V psychické bolesti? /6
V ponížení?
Nespočetné množství lidí strašně dlouho trpělo fyzicky, byli déle mučeni než Nazaretský, mnoho jich bylo nepředstavitelným způsobem dlouhodobě zneužíváno, ponižováno … Jejich strašný pocit opuštěnosti od lidí a Boha ničil ty nejcitlivější a nejzbožnější psychicky i duchovně.
Ježíšovo utrpení není zapsáno v Guinnesově knize rekordů, nestalo se, že by bez jídla trpěl na kříži třeba měsíc. Tudy cesta zřejmě nevede.
Ježíš žil v neochvějné lásce se svým Otcem. Byl i nábožensky znásilněn (byl proklet do pekla jako největší zločinec bez možnosti být vyslechnut a obhájit se), ale neprožil bezmocnost těch, kteří byli zadupání do země. Ježíš věděl, že může kdykoliv požádat Boha o pomoc a dostalo by se mu jí. Věděl, že jeho modlitby - na rozdíl od našich - by byly vyslyšeny. Neměl krizi důvěry k Otci. Věděl, že se ho Otec zastane, počítal se vzkříšením.
Ježíšovo ukřižování je pro mne - jak mu zatím rozumím - porodem do nového života. My jsme mu naordinovali umučení a ponížení až na smrt. V takových beznadějných situacích si mnoho lidí už přeje raději smrt a konec. Ježíš stále - bez konce - pracoval pro životy druhých. I na kříži pečoval o druhé (o teroristu popravovaného s ním, o své nejbližší, všem přál poznání božího přátelství, milosrdenství, obrácení a nápravu života.
My jsme mu porod do života věčného strašným způsobem „osladili“, hrozně jsme mu pustili žílou, přibili za nervy a škrtili posměchem, že jsou neomezenými pány nad jeho životem. Vysmívali jsme se mu (často v jeho bratřích), že je prolhaným zkrachovancem a trapnou nulou. Snažili se nad ním triumfovat prohlášením nejvyšší církevní autority, že pravými božími služebníky jsme my! Tak se to podobně opakuje.
Ježíš se ale ničím a nikým nenechal odradil od přátelství a služby člověku.
Ujímá se obětí a nabízí pomoc i provinilcům. Poníženým vrací jejich důstojnost a čest. Kdo o jeho pomoc stojí, neprohraje.
Ježíšovo morální vítězství nás velice ovlivňuje a posiluje - víc než obětavost a vítězství všech ušlechtilých a statečných lidí, kteří svou obětavostí sloužili svobodě, spravedlnosti a důstojnosti druhých. Jeho možnosti jsou větší než naše - o tom častěji mluvíme.
Pozdrav Vzkříšeného „Pokoj Vám“ není laciný, naivní ani utopický. Nikdo mu nemůže předhazovat, že nezná tvrdost života, nespravedlnost mocných a lidských krys.
Podařilo se mu větší dílo než kdyby kraloval v Jeruzalémě, byl mírumilovným králem na dlouhá léta a založil novou dynastii.
Ukázal nám, co obnáší království boží. (Obsah toho pojmu zkoumáme, je nám přijatelný a líbí se nám.)
S Ježíšem jsme silnější. Jeho přání Pokoje - jako souhrnu všech dober od Boha - není pouze lidským přáním. Věříme, že jeho Pokoje se dostane navždy těm, kteří budou stát o osvojení si jeho životních postojů.
Život je příležitostí k našemu růstu, prověří nás, ukazuje se, kdo je kdy šlechetný k druhým.
Ujímá se i nás hříšných.
Ježíš nám nebere svobodu, ale nabízí nám svou velikou pomoc.
Vzkříšený nás stále překvapuje. Vyhledal své přátelé - kteří se před tím nezachovali podle svým představ o přátelství. Kdyby přišel k nám, do naší rodiny - kolik času bychom mu věnovali? (Nevymluvili bychom se, že máme svůj bohatý program? Barvení vajíček, pletení pomlázek …)
Jaké otázky bychom mu položili? /7
Při slavení jeho Hostiny mu můžeme odpovědět. (Třeba se rozhodne s námi pobýt …)
Závidím východním křesťanům jejich pozdrav "Kristus byl vzkříšen!".
A Lužickým Srbům jejich jízdu na koních se zvěstováním Zmrvýchvtání.
(Nestihl jsem znovu připomenout podmínky ke smíření a odpuštění. Často šidíme ty, kterým jsem ublížili nebo je ponížili. Pokusím se o to za týden.)
Poznámky:
/1 Kdyby náhodný návštěvník přišel z ulice na naše bohoslužby, byl by zaskočen. My jsme se na Velikonoce připravovali 40 dní a pak jsme vstupovali do jejich atmosféry. (Příprava svátečních jídel, barvení vajíček a pomlázka není tím hlavním. I děti vycítí, odehrává-li se uvnitř nás něco silného.)
/2 Pohoršujeme se nad rodiči, nechají-li děti dívat se na drastické věci v televizi.
Naše děti se dívat nenecháváme - i když jde jen o film a ne o skutečnou událost.
Ale odmala je necháváme hledět na nespočetné množství křížů. Neotupujeme je? Na druhé straně jim ani nejsme schopni sdělit, že zašla jejich andulka.
Mnoho lidí je nadšených z Gibsonova Ukřižování. Nechci se nikoho dotknout, ale film je to odporný.
Tyrani a zbabělci se rádi dívají na utrpení druhých. Nemají soucit ani se svými manželkami, dětmi, podřízenými nebo slabšími.
Máme také určitý sklon k masochismu - jsme ochotní se podívanou na utrpení trochu trestat za naše hříchy. Myslíme přitom především na fyzickou bolest Ježíše.
Znáte někoho, kdo by na Velký pátek z Ježíšova ukřižování nespal? To by byl projev psychického utrpení. Nikoho nenutím, aby jel do Osvětimi, třeba chodí do nemocnice za nemocným rakovinou.
Jak to, že druhému doporučujeme jako něco záslužného? Kde se to vzalo? (K tomu se jednou snad vrátíme.)
V době vězněných chartistů jeden kolega rád mluvil „o opuštěném Ježíšovi“. Bylo mi to divné, Ježíš byl při popravě opuštěn od lidí, ale ne od Otce. Ponížený člověk se snadno může cítit opuštěný od Boha, protože Bůh není vidět, ale od nás by opuštěný být nemusel.. Ptal jsem se toho kolegy, zda chodí na soudy podporovat nespravedlivě stíhané nebo zda píše dopisy svým spolužákům nebo se zajímá o poměry ve vězení - Václav Malý a František Lízna byli v semináři z jeho ročníku …
Já se někdy nutím k návštěvě nemocných, kteří nevidí nikoho jiného než sebe. Stydím se za to, že je posuzuji.
/3 Nebyla náhoda, že ženy nařčené z čarodějnictví byly často krásné. Když je mučitelé nedostali do postele, pásli se alespoň na jejich kráse a nahotě při mučení, a na pocitu moci nad nimi. K ženám se často chováme chlípně a potupně!
Svým dcerám neřekneme, že nemají chodit do školy polonahé. Táta je příliš zbabělý na to, aby svým synům řekl, jak na něj a nás chlapy působí ženská krása lacině nabízená (někdy z nevědomosti). Nepoučujeme je, jak nakládat se sexualitou a vlastní smyslností. Tátové svým dcerám nevysvětlují, k čemu mají svou krásu a půvab používat (že kouzlem své krásy mají nás mužské pozvedat k tomu lepšímu v nás) a nedráždit ve škole kluky.
Jsme zbabělí pokrytci.
/4 Je takové tvrzení nějakou náboženskou zkratkou, které se neodvažuje oponovat, nebo se ptát, když to říká nějaká autorita?
Váleční zločinci byli nanejvýše popravení. Nedostalo se jim odpovídajícího trestu. Kolik milionkrát by musel Hitler prožít naprostou bezmoc a ponížení?
Zřekli jsme se msty i mučení, a v některých případech netrváme na odpykání celého trestu.
K velikosti naší kultury v soudnictví jsme přijali pravidlo, že soud vynáší nepodjatý a nezávislý soud. Naše kultura byla, a někde zůstává, náboženská, přijala vědomí, že nejvyšším soudcem je Bůh (který je naším Otcem i Matkou, ale nedovolí, aby někdo beztrestně ubližoval nevinnému). Bůh si nepřeje zničení viníka, ale jeho nápravu. Trest má být výchovným prostředkem. Napravil-li se pachatel, může mu být odpuštěn zbytek trestu.
/5 Jak by mohl někdo vzít na sebe všechny hříchy světa?
Mohl by Bůh odsoudit nevinného místo viníka? Ani my lidé bychom nebyli takovým nespravedlivým soudcem. Srv. Gn 18,23-33
/6 Nepochybuji o tom, že Ježíš strašně trpěl vědomím, že si od něj nedáme říci, že se mu podaří zachránit jen pár rodin při zkáze Jeruzaléma (srv. Mt 23,37
a nepodaří se mu zabránit šoa a dalším strašným hrůzám v dějinách.
/7 Naše děti neomylně vycítí, poznají do jaké míry je Ježíš pro nás v životě důležitý.
Léta je důležité zkoumat a znovu přepočítávat, zda je pravdou, že Ježíš vstal z mrtvých.
Potřebujeme pro to získat pádné důvody blížící se co nejvíce k jistotě.
(Ježíš byl buď podvodníkem, bláznem nebo má pravdu.)
Je důležité vědět, zda je Ježíš Pánem nad životem a vítězem i nad smrtí našich drahých a nad smrtí naší.
Tuto důvěru si pak udržujeme, aby nám ji nějaká nečekaná a nevítaná životní katastrofa úplně nerozbila. Velikonoční události přece vyšly z velice dramatických situací a my nepatříme mezi ty, kteří by vytěsňovali možnost nemocí, neštěstí a smrti.
Než se dostanu k úryvku evangelia, něco předešlu.
V pátek jsme mluvili o ponížených (o Ježíšových sestrách a bratrech, kteří byli poníženi).
Nemáme se nutit do zbožných pocitů nad utrpením Ježíše a jeho nejbližších. Náš soucit s trpícími nás má pohnout k činům v současnosti.
Jak pomoci potřebným? Jak dojít k našemu uzdravení z ponížení a vlastního zla?
Zneužitý, znásilněný, ponížený, je zraněn, stydí se, trpí strašným pocitem, že selhal, neobstál proti zlu a násilníkovi. Většina znásilněných o svém ponížení nemůže mluvit. Kdo z nás by chtěl, aby se někdo o našem ponížení dozvěděl? (Už malí kluci obtížně přiznávají, že jsou ve škole šikanováni.)
V pátek, než jsem pověsil Ježíšovo tělo na šibenici, poslal jsem děti mladší 13 let ven z kostela, protože dívat se na popravu nebo popraveného je drastické. /2
Rodina znásilněné/ho - pokud to ví - asi rok nese jeho ponížení s ním (také si vyčítají, že tomu nemohli zabránit). Když se ale znásilněný neuzdravuje, někdy se na něj začnou jeho nejbližší zlobit.
Chápu to, oběť jim připomíná i jejich „selhání“. Podobně se zlobíme na ty, kteří připomínají provinění a nezahojené rány ponížených v církvi. Připomínají nám naši vinu, naši zbabělost nebo naše mlčení ke zlu. /3
Co může přispět k uzdravení ponížených?
Ne naše hraběcí rady, ani ty zbožné!
Ponížení většinou neprahnou po pomstě ani trestu. Potřebují obnovit spravedlnost, která byla jim byla ukradena. Velmi jim může pomoc, slyší-li pachatele, že lituje svého činu!
Dobrým lidem, kteří nevyžadují oko za oko, život za život, to vrací jejich důstojnost. Mějme to na paměti.
Voják zastřelil kamaráda! Byl vinen. Slyšel jsem maminku zastřeleného, která, když viděla na soudu plakat viníka, se přimlouvala u soudce, aby upustil od trestu pro provinilce.
Když znásilnění (třeba ne vždy fyzicky) potkávají - nejen u soudu - pachatele sebejisté, povýšené, nedotknutelné, vysmívající se svým obětem, nebo lhostejné, jsou i opět ponižováni zatvrzelostí pachatelů a znovu zakoušejí svou bezmocnost a nemožnost dosáhnout vlastního ospravedlnění a práva na svou čest. Když pachatel od soudu vyklouzne bez trestu, jsou znovu poníženi.
Vícekrát jsem toho byl svědkem a slyšel to i od lidí, kteří přežili koncentrák. Vícekráte jsem viděl, jak lítost pachatelů a jejich slzy pomohly obětem k uzdravení - jejich ponížení pominulo.
Naopak jsem slyšel u soudu soudce, ptajícího se mladistvé znásilněné, jak byla v den činu ustrojená - tím soudce ponížil oběť! V Americe by si to nemohl dovolit. I kdyby vedle nás byla žena nahá, nebyla by to polehčující okolnost ...
Radíme-li poníženému, aby své trápení obětoval Bohu, znovu jej ponižujeme a rouháme se!
Radí-li někdo poníženému, že mu jeho bolest pomůže k duchovnímu růstu, sype mu do ran pepř a sůl - ponižuje ho a rouhá se Bohu!
Může s námi jet do Osvětimi; uvidělo by se, zda by to opakoval na adresu těch, po kterých zůstaly jen násilím ostříhané vlasy, ukradené berly, protézy, prázdné kufry a spálené děti.
My starší už trochu víme, jak to s námi je. Ovlivňuje nás jednání druhých, jednání dobré i zlé. Šikanovaný se (bez účinné pomoci druhých) stává šikanujícím. Oběť i pachatel jsou v nás prorostlí jako siamská dvojčata.
Slyšíme, že nás Ježíš přišel z této nešťastné někdy tragické bídy zachránit.
Čím a jak se mu to může podařit?
Slyším-li, že za nás přijal trest za naše hříchy, nerozumím tomu. /4
V čem by trest - který prý měl na Ježíšovi spočinout - měl být?
Ve fyzické bolesti? /5
V psychické bolesti? /6
V ponížení?
Nespočetné množství lidí strašně dlouho trpělo fyzicky, byli déle mučeni než Nazaretský, mnoho jich bylo nepředstavitelným způsobem dlouhodobě zneužíváno, ponižováno … Jejich strašný pocit opuštěnosti od lidí a Boha ničil ty nejcitlivější a nejzbožnější psychicky i duchovně.
Ježíšovo utrpení není zapsáno v Guinnesově knize rekordů, nestalo se, že by bez jídla trpěl na kříži třeba měsíc. Tudy cesta zřejmě nevede.
Ježíš žil v neochvějné lásce se svým Otcem. Byl i nábožensky znásilněn (byl proklet do pekla jako největší zločinec bez možnosti být vyslechnut a obhájit se), ale neprožil bezmocnost těch, kteří byli zadupání do země. Ježíš věděl, že může kdykoliv požádat Boha o pomoc a dostalo by se mu jí. Věděl, že jeho modlitby - na rozdíl od našich - by byly vyslyšeny. Neměl krizi důvěry k Otci. Věděl, že se ho Otec zastane, počítal se vzkříšením.
Ježíšovo ukřižování je pro mne - jak mu zatím rozumím - porodem do nového života. My jsme mu naordinovali umučení a ponížení až na smrt. V takových beznadějných situacích si mnoho lidí už přeje raději smrt a konec. Ježíš stále - bez konce - pracoval pro životy druhých. I na kříži pečoval o druhé (o teroristu popravovaného s ním, o své nejbližší, všem přál poznání božího přátelství, milosrdenství, obrácení a nápravu života.
My jsme mu porod do života věčného strašným způsobem „osladili“, hrozně jsme mu pustili žílou, přibili za nervy a škrtili posměchem, že jsou neomezenými pány nad jeho životem. Vysmívali jsme se mu (často v jeho bratřích), že je prolhaným zkrachovancem a trapnou nulou. Snažili se nad ním triumfovat prohlášením nejvyšší církevní autority, že pravými božími služebníky jsme my! Tak se to podobně opakuje.
Ježíš se ale ničím a nikým nenechal odradil od přátelství a služby člověku.
Ujímá se obětí a nabízí pomoc i provinilcům. Poníženým vrací jejich důstojnost a čest. Kdo o jeho pomoc stojí, neprohraje.
Ježíšovo morální vítězství nás velice ovlivňuje a posiluje - víc než obětavost a vítězství všech ušlechtilých a statečných lidí, kteří svou obětavostí sloužili svobodě, spravedlnosti a důstojnosti druhých. Jeho možnosti jsou větší než naše - o tom častěji mluvíme.
Pozdrav Vzkříšeného „Pokoj Vám“ není laciný, naivní ani utopický. Nikdo mu nemůže předhazovat, že nezná tvrdost života, nespravedlnost mocných a lidských krys.
Podařilo se mu větší dílo než kdyby kraloval v Jeruzalémě, byl mírumilovným králem na dlouhá léta a založil novou dynastii.
Ukázal nám, co obnáší království boží. (Obsah toho pojmu zkoumáme, je nám přijatelný a líbí se nám.)
S Ježíšem jsme silnější. Jeho přání Pokoje - jako souhrnu všech dober od Boha - není pouze lidským přáním. Věříme, že jeho Pokoje se dostane navždy těm, kteří budou stát o osvojení si jeho životních postojů.
Život je příležitostí k našemu růstu, prověří nás, ukazuje se, kdo je kdy šlechetný k druhým.
Ujímá se i nás hříšných.
Ježíš nám nebere svobodu, ale nabízí nám svou velikou pomoc.
Vzkříšený nás stále překvapuje. Vyhledal své přátelé - kteří se před tím nezachovali podle svým představ o přátelství. Kdyby přišel k nám, do naší rodiny - kolik času bychom mu věnovali? (Nevymluvili bychom se, že máme svůj bohatý program? Barvení vajíček, pletení pomlázek …)
Jaké otázky bychom mu položili? /7
Při slavení jeho Hostiny mu můžeme odpovědět. (Třeba se rozhodne s námi pobýt …)
Závidím východním křesťanům jejich pozdrav "Kristus byl vzkříšen!".
A Lužickým Srbům jejich jízdu na koních se zvěstováním Zmrvýchvtání.
(Nestihl jsem znovu připomenout podmínky ke smíření a odpuštění. Často šidíme ty, kterým jsem ublížili nebo je ponížili. Pokusím se o to za týden.)
Poznámky:
/1 Kdyby náhodný návštěvník přišel z ulice na naše bohoslužby, byl by zaskočen. My jsme se na Velikonoce připravovali 40 dní a pak jsme vstupovali do jejich atmosféry. (Příprava svátečních jídel, barvení vajíček a pomlázka není tím hlavním. I děti vycítí, odehrává-li se uvnitř nás něco silného.)
/2 Pohoršujeme se nad rodiči, nechají-li děti dívat se na drastické věci v televizi.
Naše děti se dívat nenecháváme - i když jde jen o film a ne o skutečnou událost.
Ale odmala je necháváme hledět na nespočetné množství křížů. Neotupujeme je? Na druhé straně jim ani nejsme schopni sdělit, že zašla jejich andulka.
Mnoho lidí je nadšených z Gibsonova Ukřižování. Nechci se nikoho dotknout, ale film je to odporný.
Tyrani a zbabělci se rádi dívají na utrpení druhých. Nemají soucit ani se svými manželkami, dětmi, podřízenými nebo slabšími.
Máme také určitý sklon k masochismu - jsme ochotní se podívanou na utrpení trochu trestat za naše hříchy. Myslíme přitom především na fyzickou bolest Ježíše.
Znáte někoho, kdo by na Velký pátek z Ježíšova ukřižování nespal? To by byl projev psychického utrpení. Nikoho nenutím, aby jel do Osvětimi, třeba chodí do nemocnice za nemocným rakovinou.
Jak to, že druhému doporučujeme jako něco záslužného? Kde se to vzalo? (K tomu se jednou snad vrátíme.)
V době vězněných chartistů jeden kolega rád mluvil „o opuštěném Ježíšovi“. Bylo mi to divné, Ježíš byl při popravě opuštěn od lidí, ale ne od Otce. Ponížený člověk se snadno může cítit opuštěný od Boha, protože Bůh není vidět, ale od nás by opuštěný být nemusel.. Ptal jsem se toho kolegy, zda chodí na soudy podporovat nespravedlivě stíhané nebo zda píše dopisy svým spolužákům nebo se zajímá o poměry ve vězení - Václav Malý a František Lízna byli v semináři z jeho ročníku …
Já se někdy nutím k návštěvě nemocných, kteří nevidí nikoho jiného než sebe. Stydím se za to, že je posuzuji.
/3 Nebyla náhoda, že ženy nařčené z čarodějnictví byly často krásné. Když je mučitelé nedostali do postele, pásli se alespoň na jejich kráse a nahotě při mučení, a na pocitu moci nad nimi. K ženám se často chováme chlípně a potupně!
Svým dcerám neřekneme, že nemají chodit do školy polonahé. Táta je příliš zbabělý na to, aby svým synům řekl, jak na něj a nás chlapy působí ženská krása lacině nabízená (někdy z nevědomosti). Nepoučujeme je, jak nakládat se sexualitou a vlastní smyslností. Tátové svým dcerám nevysvětlují, k čemu mají svou krásu a půvab používat (že kouzlem své krásy mají nás mužské pozvedat k tomu lepšímu v nás) a nedráždit ve škole kluky.
Jsme zbabělí pokrytci.
/4 Je takové tvrzení nějakou náboženskou zkratkou, které se neodvažuje oponovat, nebo se ptát, když to říká nějaká autorita?
Váleční zločinci byli nanejvýše popravení. Nedostalo se jim odpovídajícího trestu. Kolik milionkrát by musel Hitler prožít naprostou bezmoc a ponížení?
Zřekli jsme se msty i mučení, a v některých případech netrváme na odpykání celého trestu.
K velikosti naší kultury v soudnictví jsme přijali pravidlo, že soud vynáší nepodjatý a nezávislý soud. Naše kultura byla, a někde zůstává, náboženská, přijala vědomí, že nejvyšším soudcem je Bůh (který je naším Otcem i Matkou, ale nedovolí, aby někdo beztrestně ubližoval nevinnému). Bůh si nepřeje zničení viníka, ale jeho nápravu. Trest má být výchovným prostředkem. Napravil-li se pachatel, může mu být odpuštěn zbytek trestu.
/5 Jak by mohl někdo vzít na sebe všechny hříchy světa?
Mohl by Bůh odsoudit nevinného místo viníka? Ani my lidé bychom nebyli takovým nespravedlivým soudcem. Srv. Gn 18,23-33
/6 Nepochybuji o tom, že Ježíš strašně trpěl vědomím, že si od něj nedáme říci, že se mu podaří zachránit jen pár rodin při zkáze Jeruzaléma (srv. Mt 23,37
; Lukáš 21,20-21
)
a nepodaří se mu zabránit šoa a dalším strašným hrůzám v dějinách.
/7 Naše děti neomylně vycítí, poznají do jaké míry je Ježíš pro nás v životě důležitý.