5. neděle čtyřicetidenní (A)
Kdo se
nebojí smrti? Mnoho lidí myšlenku na ni vytěsňuje.
Zatímco hmotná úroveň našeho života stoupá (úroveň naší medicíny, tělesné hygieny, bydlení, veterinární péče o domácí mazlíčky, péče o zahrady, výbavu ke sportu a turistice, o kola, auta), v otázce smrti krníme. Děti se ptají: „Kde je dědeček, když umřel?“ a od svých nejbližších slyší všelijaké výmluvy (dětem už také neříkáme, že děti nosí čápi a vrány).
Proč děti neslyší: „Jak to se smrtí je, nevím. Doufám, že ty budeš odpověď hledat pečlivěji a vytrvaleji než já.“ Nebo: „Zajímá tě, na co jsem přišel?“ /1
Nás Bůh zajímá kvůli vztahům (k němu, ke vztahu k životu a kvůli vztahům s druhými).
Objevujeme, že Bůh k nám buduje vztah navždy a zve nás k budování takových vztahů s druhými – že o ně budeme stát navždy.
Katechismový axióm (tvrzení náboženské pravdy), že duše je nesmrtelná, jsme dávno opustili. /2
Bůh od nás nechce opakování axiómů, vede nás k ověřování si co největšího množství jeho pravdy.
Poznávání smyslu života nám přináší veliké bohatství. Život má větší hodnostu než jen jeho trvání do smrti. Našemu přátelství s druhými chceme věnovat co nejvíce péče. Při setkání se smrtí a pozůstalými můžeme přinejmenším říci: „A co když po smrti odcházíme do lepšího …?“ A pak je třeba můžeme pokorně pozvat ke společnému hledání o věčnosti. /3
Bůh nám přichází na pomoc proti strachu. I proti strachu z nicoty smrti a z konce přátelství s těmi, kteří nám tolik přirostli k srdci.
Naše ptaní po smyslu života je také úsilím k budoucnosti s našimi drahými. /4
O naději na život věčný je třeba pečovat. /5
Izraelité byli Hospodinem vedeni k zaměření na tento život: „Dotvářej se mnou svět, pečuj o život, o dobré vztahy, buď soucitný s potřebnými, pamatuj na má slova a střež je. (Budoucnost nech na mě.)“
Ale postupně se u Proroků objevují čím dál více a více ujištění, že spravedlivé Bůh u sebe zachová navždy. Viz např. První čtení z Ezechiela.
(Saduceové, kteří se drželi jen Pěti knih Mojžíšových, Prorocké knihy neuznávali, a ve vzkříšení nevěřili.)
Ježíš je největším prorokem, nad jiné potvrzuje, že smrt pozemského těla nemá poslední slovo. „Vzkříšení“ Lazara je největším znamením, že Ježíš je Pánem života. /6
Příběh o Lazarovi potřebujeme mít důkladně promyšlený pro sebe i pro své potomky (naše poslání k jejich vyučování o živém a milujícím Bohu, je nenahraditelné).
O Lazarovi jsme už mluvili podrobněji. Jen krátce připomenu:
Modlitba Lazarových sester je skvostná – nevymáhající. Dosvědčuje, že sestry byly výtečnými učednicemi Ježíše.
Tomáš mluví vzpurně: „Tak půjdeme umřít s Ježíšem“ (Ježíšovu smrt přece apoštolové nepřipouštěli).
Mluvili jsme o Ježíšově pláči …, i co znamenají Ježíšova slova: „Lazarova nemoc (a smrt) je k slávě boží.“
Ježíš Lazara mohl uzdravit na dálku …
Lazara se zřejmě pokoušeli uzdravit jeruzalémští význační lékaři (rodina byla bohatá). Jeruzalémští preláti Lazarovu smrt a „vzkříšení“ nezpochybnili (lékaře si nedovolíme znepřátelit, nevíme, kdy je budeme potřebovat), ale Ježíšovo vzkříšení prohlásili za podvod učedníků („Ježíšovi učedníci mrtvé tělo svého Učitele ukradli z hrobky a lidem namluvili, že Ježíš vstal z mrtvých.“).
Procházíme postupně jednotlivé události z Ježíšova života. Začas, při dalším čtení, se nám ale jednotlivé události z evangelií propojují v celek. Z „vyučovacích lekcí“ – jako z kamenů – se nám víc a víc objevuje celá promyšlená stavba Ježíšova života. Celý jeho život je pro nás velikým a jedinečným vyučováním.
Vše má svůj význam, vše zapadá do sebe a ústí k novému poznání. Jeho slova nejsou náhodná, jsou promyšlená – pro nás klíčová a životadárná. /7
Vzpomínáte, jak jsme si o Ježíšově čtyřicetidenním pobytu na poušti (po jeho ponoření do Jordánu) říkali, že si tam promýšlel „vyučovací osnovu“, svůj program odkud a kam nás vede?
Jeho mnohá setkání s určitými lidmi (např. se Samaritánkou, se slepým od narození, s vzkříšením Lazara …) měl ve své „režii“, vše měl dokonale promyšlené …
Při „vzkříšení“ Lazara se naplnilo Ježíšovo proroctví: „Kdo neposlouchá Mojžíše a Proroky, nedá se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Srv.
„Velekněží a farizeové se od toho dne smluvili, že Ježíše zabijí.“ (
„Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara.“ (
Na Ježíšových nepřátelích vidíme, k jakým koncům vede sebejistota „zbožných“, když podcení, nebo si vůbec nepřipouštějí, že by se mohli ve svých představách o náboženství a Bohu mýlit. Taková „zbožnost“ je nebezpečná pro druhé.
Židé drží zásadu: „Kdo promýšlí Písma, jakoby korunoval Hospodina.“ /8
Jsme syny Božími, nejsme „synové smrti“, ale dědici života v Bohu.
O Velikonocích budeme znovu v nové síle slavit Ježíšovo vítězství nad smrtí a hříchem.
Při jeho Hostině znovu a znovu slyšíme Ježíšovo vyznání: „Zamiloval jsem si Vás navždy. Miluji vás láskou věčnou.“
Od křtu jsme jeho snoubenkou. Nabízí nám svou lásku a pomoc, abychom dorostli do krásy jeho nevěsty.
Vážíme si tohoto životodárného poznání. Čím dál víc poznáváme (a zakoušíme), že jsme byli Bohem počati z lásky a k lásce jsme byli pozváni.
Poznámky:
/1 Co se nám komunisté naposmívali, že jsme hloupí, nevzdělaní, zaostalí v pověře o Bohu. I proto jsme se vzdělávali, aby naše důvěřování Bohu stálo na pevných důvodech a co nejvíce se blížilo jistotě. V debatách jsem říkal: „Nebyl jsem ve škole hloupější … Kolik času a úsilí jsi ty věnoval poznání, že smrtí vše končí …? I my máme – zvláště při setkání
se smrtí – pochybnosti, zda si něco nenamlouváme. Mnohokráte jsme si to znovu a znovu „přepočítávali“ …“
/2 Tvrzení o nesmrtelnosti duše je výpovědí starých Řeků. Bible nás učí, že jsme pozemskou existenci dostali z lásky (podobně i rodiče touží mít děti) a že nám Bůh po smrti pozemského těla dá nový život. Věčný život není automatickou výbavou člověka.
Srv. Druhé čtení –
/3 Jsem překvapen, jak mnoho lidí papouškuje povrchní tvrzení esoteriků. Ano, lidé východních náboženství nepočítají se vztahy na věčnost. Proto nebudují tak silné vztahy (např. v manželství), k jakým nás vede naše židokřesťanská kultura. Josef Novák je Josefem Novákem jen na pár let. Naše maminka je nám maminkou jen na nějaký čas, každý člověk,
i naše dítě a náš manžel budou po smrti někým nebo něčím jiným. Lidem, kterým se vztahy nepovedly, to někdy vítají, nebo nemají promyšlené důsledky pohanských náboženství. Neporovnali si náš svatební slib s obsahem manželství v hinduismu a buddhismu (tam je především řeč o naprosté poslušnosti ženy k manželovi.)
Radujeme se, že každý, kdo hledal pravdu, je Kristův. Hledající je ochoten přijmout něco krásnějšího. Nám se nahlédnutí do Kristovy krásy a její okoušení dostává už nyní. My si bohatství pozemského života užíváme mnohem víc, než ten, který se kormoutí myšlenkou na naprostou pomíjivost a konečnou marnost všeho.
/4 V tom si možná zůstáváme víc dlužni než naši předkové.
Potkávám lidi ohrožené smrtí, byl jsem u umírání řady lidí, setkávám se s pozůstalými. Nenecháváme je v úzkostech a strachu úplně samotné – nakolik to je vůbec možné.
Víme o jejich zármutku, snažíme se jim být nablízku, aby nezůstali bezradní a udrželi si duševní zdraví.
Jsem často na pohřbech, dělám si starost, jak pozůstalé potěšit. Biblická naděje jim je vzdálená, často s ní ani nepřišli do styku.
/5 Kam až naše poznání o našich lidských předcích dosahuje, všude vidíme, že v sobě nosili naději, že život nekončí smrtí našich těl.
Archeologické nálezy z nejstarších dob ukazují hroby lidí rituálně pohřbených.
Už ve škole jsme se učili např. o egyptské kultuře, bohatí a mocní se především připravovali na posmrtný život. Jakou šanci měli chudí, je otázkou.
/6 Dětem vyprávím, jak Ježíš navrátil život „teplému“ (Jairově dceři), „studenému“ (synu vdovy z Naimi) a „smradlavému“ (Lazar už byl čtvrtý den v hrobě).
/7 Ježíš nás nezachránil jen svou smrtí na kříži, zachraňuje, vyvádí nás z naší nevědomosti a temnoty k novému osvícení, k novému životu: svými slovy, svým jednáním, svými skutky a znameními. Navazuje na Mojžíše a vede nás dál a výš. Celým svým životem nás osvobozuje a přivádí k Otci.
Zachráněný je ten, kdo Bohu důvěřuje a nechává se jím vést. Od Ježíše si osvojujeme nový způsob života (znovu a znovu to opakuji: Přijímáme Ježíšův způsob myšlení, mluvení a jednání).
/8 My korunujeme raději sochy a obrazy a myslíme si, že se to Bohu líbí a je z nás nadšen. Sláva Boha je v jeho péči o nás. Nechce, abychom zůstali hloupí a primitivní. Nestojí o poddané a dvořany, kteří ho okuřují. Zve nás k radosti ze života a k přátelství s ním i s druhými.
Přímluvy:
Bože,
· chceme Tě poznávat a rozumět Tvému vyučování.
Prosíme Tě k tomu o pomoc.
· chceme si všímat, z čeho se rodí hřích a utrpení.
Prosíme Tě o pomoc.
· chceme s Tebou spolupracovat na budování pěkných vztahů. Prosíme Tě o pomoc.
· chceme se dobře připravit ne Velikonoce.
Prosíme Tě o pomoc.
· zveš nás k radosti z daru života věčného.
Prosíme Tě k tomu o pomoc.
Zatímco hmotná úroveň našeho života stoupá (úroveň naší medicíny, tělesné hygieny, bydlení, veterinární péče o domácí mazlíčky, péče o zahrady, výbavu ke sportu a turistice, o kola, auta), v otázce smrti krníme. Děti se ptají: „Kde je dědeček, když umřel?“ a od svých nejbližších slyší všelijaké výmluvy (dětem už také neříkáme, že děti nosí čápi a vrány).
Proč děti neslyší: „Jak to se smrtí je, nevím. Doufám, že ty budeš odpověď hledat pečlivěji a vytrvaleji než já.“ Nebo: „Zajímá tě, na co jsem přišel?“ /1
Nás Bůh zajímá kvůli vztahům (k němu, ke vztahu k životu a kvůli vztahům s druhými).
Objevujeme, že Bůh k nám buduje vztah navždy a zve nás k budování takových vztahů s druhými – že o ně budeme stát navždy.
Katechismový axióm (tvrzení náboženské pravdy), že duše je nesmrtelná, jsme dávno opustili. /2
Bůh od nás nechce opakování axiómů, vede nás k ověřování si co největšího množství jeho pravdy.
Poznávání smyslu života nám přináší veliké bohatství. Život má větší hodnostu než jen jeho trvání do smrti. Našemu přátelství s druhými chceme věnovat co nejvíce péče. Při setkání se smrtí a pozůstalými můžeme přinejmenším říci: „A co když po smrti odcházíme do lepšího …?“ A pak je třeba můžeme pokorně pozvat ke společnému hledání o věčnosti. /3
Bůh nám přichází na pomoc proti strachu. I proti strachu z nicoty smrti a z konce přátelství s těmi, kteří nám tolik přirostli k srdci.
Naše ptaní po smyslu života je také úsilím k budoucnosti s našimi drahými. /4
O naději na život věčný je třeba pečovat. /5
Izraelité byli Hospodinem vedeni k zaměření na tento život: „Dotvářej se mnou svět, pečuj o život, o dobré vztahy, buď soucitný s potřebnými, pamatuj na má slova a střež je. (Budoucnost nech na mě.)“
Ale postupně se u Proroků objevují čím dál více a více ujištění, že spravedlivé Bůh u sebe zachová navždy. Viz např. První čtení z Ezechiela.
(Saduceové, kteří se drželi jen Pěti knih Mojžíšových, Prorocké knihy neuznávali, a ve vzkříšení nevěřili.)
Ježíš je největším prorokem, nad jiné potvrzuje, že smrt pozemského těla nemá poslední slovo. „Vzkříšení“ Lazara je největším znamením, že Ježíš je Pánem života. /6
Příběh o Lazarovi potřebujeme mít důkladně promyšlený pro sebe i pro své potomky (naše poslání k jejich vyučování o živém a milujícím Bohu, je nenahraditelné).
O Lazarovi jsme už mluvili podrobněji. Jen krátce připomenu:
Modlitba Lazarových sester je skvostná – nevymáhající. Dosvědčuje, že sestry byly výtečnými učednicemi Ježíše.
Tomáš mluví vzpurně: „Tak půjdeme umřít s Ježíšem“ (Ježíšovu smrt přece apoštolové nepřipouštěli).
Mluvili jsme o Ježíšově pláči …, i co znamenají Ježíšova slova: „Lazarova nemoc (a smrt) je k slávě boží.“
Ježíš Lazara mohl uzdravit na dálku …
Lazara se zřejmě pokoušeli uzdravit jeruzalémští význační lékaři (rodina byla bohatá). Jeruzalémští preláti Lazarovu smrt a „vzkříšení“ nezpochybnili (lékaře si nedovolíme znepřátelit, nevíme, kdy je budeme potřebovat), ale Ježíšovo vzkříšení prohlásili za podvod učedníků („Ježíšovi učedníci mrtvé tělo svého Učitele ukradli z hrobky a lidem namluvili, že Ježíš vstal z mrtvých.“).
Procházíme postupně jednotlivé události z Ježíšova života. Začas, při dalším čtení, se nám ale jednotlivé události z evangelií propojují v celek. Z „vyučovacích lekcí“ – jako z kamenů – se nám víc a víc objevuje celá promyšlená stavba Ježíšova života. Celý jeho život je pro nás velikým a jedinečným vyučováním.
Vše má svůj význam, vše zapadá do sebe a ústí k novému poznání. Jeho slova nejsou náhodná, jsou promyšlená – pro nás klíčová a životadárná. /7
Vzpomínáte, jak jsme si o Ježíšově čtyřicetidenním pobytu na poušti (po jeho ponoření do Jordánu) říkali, že si tam promýšlel „vyučovací osnovu“, svůj program odkud a kam nás vede?
Jeho mnohá setkání s určitými lidmi (např. se Samaritánkou, se slepým od narození, s vzkříšením Lazara …) měl ve své „režii“, vše měl dokonale promyšlené …
Při „vzkříšení“ Lazara se naplnilo Ježíšovo proroctví: „Kdo neposlouchá Mojžíše a Proroky, nedá se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Srv.
– „podobenství o bohatci a chudém
Lazarovi“ je především proroctvím než jen podobenstvím.
„Velekněží a farizeové se od toho dne smluvili, že Ježíše zabijí.“ (
, srov.
)
„Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara.“ (
)
Na Ježíšových nepřátelích vidíme, k jakým koncům vede sebejistota „zbožných“, když podcení, nebo si vůbec nepřipouštějí, že by se mohli ve svých představách o náboženství a Bohu mýlit. Taková „zbožnost“ je nebezpečná pro druhé.
Židé drží zásadu: „Kdo promýšlí Písma, jakoby korunoval Hospodina.“ /8
Jsme syny Božími, nejsme „synové smrti“, ale dědici života v Bohu.
O Velikonocích budeme znovu v nové síle slavit Ježíšovo vítězství nad smrtí a hříchem.
Při jeho Hostině znovu a znovu slyšíme Ježíšovo vyznání: „Zamiloval jsem si Vás navždy. Miluji vás láskou věčnou.“
Od křtu jsme jeho snoubenkou. Nabízí nám svou lásku a pomoc, abychom dorostli do krásy jeho nevěsty.
Vážíme si tohoto životodárného poznání. Čím dál víc poznáváme (a zakoušíme), že jsme byli Bohem počati z lásky a k lásce jsme byli pozváni.
Poznámky:
/1 Co se nám komunisté naposmívali, že jsme hloupí, nevzdělaní, zaostalí v pověře o Bohu. I proto jsme se vzdělávali, aby naše důvěřování Bohu stálo na pevných důvodech a co nejvíce se blížilo jistotě. V debatách jsem říkal: „Nebyl jsem ve škole hloupější … Kolik času a úsilí jsi ty věnoval poznání, že smrtí vše končí …? I my máme – zvláště při setkání
se smrtí – pochybnosti, zda si něco nenamlouváme. Mnohokráte jsme si to znovu a znovu „přepočítávali“ …“
/2 Tvrzení o nesmrtelnosti duše je výpovědí starých Řeků. Bible nás učí, že jsme pozemskou existenci dostali z lásky (podobně i rodiče touží mít děti) a že nám Bůh po smrti pozemského těla dá nový život. Věčný život není automatickou výbavou člověka.
Srv. Druhé čtení –
/3 Jsem překvapen, jak mnoho lidí papouškuje povrchní tvrzení esoteriků. Ano, lidé východních náboženství nepočítají se vztahy na věčnost. Proto nebudují tak silné vztahy (např. v manželství), k jakým nás vede naše židokřesťanská kultura. Josef Novák je Josefem Novákem jen na pár let. Naše maminka je nám maminkou jen na nějaký čas, každý člověk,
i naše dítě a náš manžel budou po smrti někým nebo něčím jiným. Lidem, kterým se vztahy nepovedly, to někdy vítají, nebo nemají promyšlené důsledky pohanských náboženství. Neporovnali si náš svatební slib s obsahem manželství v hinduismu a buddhismu (tam je především řeč o naprosté poslušnosti ženy k manželovi.)
Radujeme se, že každý, kdo hledal pravdu, je Kristův. Hledající je ochoten přijmout něco krásnějšího. Nám se nahlédnutí do Kristovy krásy a její okoušení dostává už nyní. My si bohatství pozemského života užíváme mnohem víc, než ten, který se kormoutí myšlenkou na naprostou pomíjivost a konečnou marnost všeho.
/4 V tom si možná zůstáváme víc dlužni než naši předkové.
Potkávám lidi ohrožené smrtí, byl jsem u umírání řady lidí, setkávám se s pozůstalými. Nenecháváme je v úzkostech a strachu úplně samotné – nakolik to je vůbec možné.
Víme o jejich zármutku, snažíme se jim být nablízku, aby nezůstali bezradní a udrželi si duševní zdraví.
Jsem často na pohřbech, dělám si starost, jak pozůstalé potěšit. Biblická naděje jim je vzdálená, často s ní ani nepřišli do styku.
/5 Kam až naše poznání o našich lidských předcích dosahuje, všude vidíme, že v sobě nosili naději, že život nekončí smrtí našich těl.
Archeologické nálezy z nejstarších dob ukazují hroby lidí rituálně pohřbených.
Už ve škole jsme se učili např. o egyptské kultuře, bohatí a mocní se především připravovali na posmrtný život. Jakou šanci měli chudí, je otázkou.
/6 Dětem vyprávím, jak Ježíš navrátil život „teplému“ (Jairově dceři), „studenému“ (synu vdovy z Naimi) a „smradlavému“ (Lazar už byl čtvrtý den v hrobě).
/7 Ježíš nás nezachránil jen svou smrtí na kříži, zachraňuje, vyvádí nás z naší nevědomosti a temnoty k novému osvícení, k novému životu: svými slovy, svým jednáním, svými skutky a znameními. Navazuje na Mojžíše a vede nás dál a výš. Celým svým životem nás osvobozuje a přivádí k Otci.
Zachráněný je ten, kdo Bohu důvěřuje a nechává se jím vést. Od Ježíše si osvojujeme nový způsob života (znovu a znovu to opakuji: Přijímáme Ježíšův způsob myšlení, mluvení a jednání).
/8 My korunujeme raději sochy a obrazy a myslíme si, že se to Bohu líbí a je z nás nadšen. Sláva Boha je v jeho péči o nás. Nechce, abychom zůstali hloupí a primitivní. Nestojí o poddané a dvořany, kteří ho okuřují. Zve nás k radosti ze života a k přátelství s ním i s druhými.
Přímluvy:
Bože,
· chceme Tě poznávat a rozumět Tvému vyučování.
Prosíme Tě k tomu o pomoc.
· chceme si všímat, z čeho se rodí hřích a utrpení.
Prosíme Tě o pomoc.
· chceme s Tebou spolupracovat na budování pěkných vztahů. Prosíme Tě o pomoc.
· chceme se dobře připravit ne Velikonoce.
Prosíme Tě o pomoc.
· zveš nás k radosti z daru života věčného.
Prosíme Tě k tomu o pomoc.