8. neděle v mezidobí

Vysvětlete, prosím, dětem, že Bůh má v Bibli také mateřský rysy.
(Bůh není ani muž ani žena, je naprosto jinou bytostí než jsme my. Kdo to ví, může pochopit, proč Bohu říkáme „Otče“ nebo „Matko“.)
Zeptejte se dětí, zda znají nějakou matku, která zapomíná na své děti.
Pro otce to je příležitost znovu před dětmi ocenit, co všechno pro nás maminka dělá. 
 
Promýšlíme Ježíšovo „učení na hoře“. Říkáme si, že mu nemůžeme porozumět bez souvislosti Mojžíšovského vyučování a po staletém vedení lidu božího k mírumilovnosti a vysokým hodnotám života.
Ve své smlouvě s Izraelem nám Hospodin nabízí bohatství, které nám nikdo jiný nabídnout nemůže, a my sami nic podobného nedosáhneme. Tato nerovnoměrná a pro nás nesmírně výhodná smlouva - Ježíšem obnovená a uzavřená i s námi, ne-izraaleci - je dalším přínosem k porozumění a přátelství mezi lidmi a národy.
(Před týdnem jsem doporučoval zhlédnutí - i s dětmi - filmu Gándhí. Děti potřebují vidět dobré a charakterní vzory.)
 
Víme, jakou váhu má (pro nás - i pro Izrael) požehnání Melchizedecha (krále pokoje a kněze Boha nejvyššího) Abrahámovi. [1]
I toto požehnání předznamenává lid boží k vytváření pokoje (šalom) ke všem a všemu (Albert Schweitzer později nazval tuto kulturu „úctou k životu“).
 
Ježíšova slova o velkorysosti se nedají nařídit. Osvojit si je může ten, kdo objevil boží štědrost a milosrdenství (aby věděl, že zadarmo mnoho dostává - a má tedy z čeho dávat). 
 
Porozumění Ježíšovu doporučení učedníkům k velkorysosti (v horském učení) si můžeme porovnávat s Ježíšovým jednáním (obstál v mnoha náročných situacích, před pomluvami, nespravedlivým osočováním, mučením a ponižující popravou).
 
Na ukřižování Ježíš přistoupil ze zvláštního důvodu. [2]
Nezapomeňme, že Ježíš dělá vše proto, aby už nikdo nebyl křižován!
(Nechme se mýlit větou: „vezmi svůj kříž a následuj mě“, ta slova Ježíš nemohl říci.) 
Ježíš nebyl pacifista, sám dokonce některé lidi uhodil …
 
Tak jako „Mojžíš“ učil své lidi přemýšlet, aby porozuměli záměru Hospodinových „pokynů“ (nesprávně „přikázání“), tak i nás Ježíš učí přemýšlet, jak máme s druhými jednat. Dobře ví, že velkorysostí nelze získat každého. [3]
I my si máme osvojovat rozlišování duchů a pěstovat si zdravý rozum.
 
Před týdnem jsme si řekli, že své nedorozumění a spory máme řešit podle Ježíšových moudrých pokynů k velkorysosti. Svou letitou osobní zkušeností potvrzujeme, že Ježíšovy rady k soužití jsou použitelné, osvědčily se nám. Uznáme-li svá pochybení, domluvíme-li se navzájem, omluvíme-li se, usilujeme-li o nápravu - dojdeme ke smíření a můžeme druhému nastavit tvář k políbení!  
Jsou velikým pokrokem ke kultuře soužití v rodině a s blízkými. [4]
 
Je důležité s dětmi mluvit o velikosti křesťanské kultury, o bohatství, které nám Bůh poskytuje, aby se rádi samy pokoušely jednat velkoryse.
V naší společnosti jsme ještě nedosáhli Ježíšovy kultury a už ji společnost opouští (možná i naší spoluvinou.) [5]
 
Bohatá, přesycená a zpohodlnělá společnost se neumí jinak bavit než násilím (a zvyšováním adrenalinu). Už malé děti vidí v mediích mnoho násilí. Děti se násilí nedopouštějí, pokud je nezažily nebo je neviděly. Je důležité s nimi mluvit o zvrhlosti válek a tragédiích 20. století. Neválčení není samozřejmosti. [6]
 
S dětmi je důležité mluvit o násilí a Ježíšově nenásilí. (Jinak nám právem vytknou, že je vedeme k ustupování zlému.) 
O rozdílu mezi ulovením nebo zabitím zvíře pro obživu nebo svévolným zabitím.
O utracení raněného zvířete, aby se netrápilo, a o odvaze to udělat nebo k tomu svolit.
Vyprávět dětem jak reaguje na zabití domácí zvíře a jak zvíře neochočené.
Jak se chovají lidé, vedení k popravě? Proč se Ježíš nebránil?
Je rozdíl v zabití člověka (např. v sebeobraně) a vraždou.
Jak se chovat při napadení?
Kdy má smysl snášet bolest? Jak děti otužovat proti bolesti? Často se brání i sešití rány.
Někdo se brání mučitelům nebo vrahům, jiný je úplně ochromen strachem. 
Jak se chovat při šikaně?
Jak jednat se zvrhlými vyšetřovateli nebo mučiteli?
Jak se má vnitřně chovat znásilňovaný?
Můžeme trápení druhého přecházet?
Co je statečnost a co odvaha?  
Jak se chovat vůči lidem, kteří nás využívají, ponižují, podvádějí, okrádají, šikanují … ?
To jsou důležité otázky pro život, pro sebevýchovu a výchovu dětí. (Hloupost a naivita je nebezpečná.) 
Čtěme dětem pasáže z evangelií, jak Ježíš reagoval na pomluvy, osočování, při výslechu a mučení.
(Není snadné si to představit, býváme pokaženi sladkými obrázky a lacinými filmy.) [7]
 
Vysvětlujme dětem, že ten, kdo nepřijímá nebo opouští Ježíšova pravidla soužití, se vylučuje z boží rodiny. Pro jednání s ním pak platí jiná pravidla: „Jestliže neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník“. (Srv. Mt 18,15-17)
 
Je důležité porozumět slovům: „Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa“. (Sk 8,32, srv. Iz 53,7-8). [8]
Život má velikou cenu (téměř největší). O dar života jsme povinni pečovat. Není možné dát život pod cenu.
Zvíře smíme zabít, abychom mohli žít. (Život stojí na dávání a přijímání.)
Zdravý a dospělý člověk nesmí žít na úkor druhých, aby jen bral a nedával a nesloužil životu.
 
Ježíše nikdo ke smrti nenutil, sám nabídl svůj život (aby nás zachránil od nenávistí a hříchu - abychom konečně prohlédli)!
Jeho obětavosti se poněkud podobá burcující obětavost Palacha a lidí tohoto druhu.    
Bůh Ježíšovu oběť nevyžadoval. [9]
 
Ježíšovo chování při mučení a ukřižování není rozhodně postojem „nechat si vše líbi“.
 
Říkali jsme si, že Hospodin Izraeli vybíral krále. A lidé ho buď přijali, nebo nepřijali.
Zvrhl-li se král, byl Hospodinem odvolán. I lidé mohli krále odvolat.
Než byl král lidmi, procházel zkouškou. Zavázali mu oči a kdokoliv jej mohl bít rukou do obličeje (ne pěstí), mohl mu nadávat, plivat na něj, tahat jej za vousy a vlasy. Kdyby strhl šátek z očí nebo začal útočit, zkouškou by neprošel. Moc je pro nositele úřadu největším pokušením. [10]
Kdo o tomto izraelském rituálu ví, jinak rozumí pašijovému příběhu Ježíše.
Ježíš byl od římských vojáků bit, popliván, zesměšňován - v této zkoušce obstál, nikomu se nemstil.
Před tím trpěl od vlastních - to známe, že nepřijetí, pomluvy a nepřátelství od vlastních je mnohem a mnohem trpčí než od nepřátel.
Ježíš ve všem obstál! [11]
Kdo jiný může být králem než on? Král v Izraeli znamená být služebníkem všech, kteří mu byli svěřeni (toho je schopen jen Hospodin a Ježíš). 
Ježíš si zachoval svou důstojnost a vnitřní převahu. Důstojník velící popravě (viděl mnoho poprav a nebyl žádná měkota) nad Ježíšem užasl (srv. Lk 23,47)!
 
K osobní statečnosti, vnitřní velikosti a velkorysosti lze dojít jen postupným vystupováním a zráním (krok za krokem). Napodobit to nejde.
 
Pokyn „nastavit druhou tvář“ byl mnoha mocnými často lživě vykládán a zneužíván vůči poddaným, aby se nebouřili (a církev se k jejich ovládání často přidávala). Vládci a jejich slouhové „kázali vodu, ale sami pili víno“. 
 
Komu půjčit peníze? Do jaké míry máme vyjít druhému vstříc? To je velkým uměním. Pomůže nám připomenout si, že Ježíš některé nemocné uzdravil. [12]
Máme se učit rozpoznávat potřebného od nepotřebného.
 
Kdy se v křesťanské Evropě podařilo panovníkům nebo vládám jednat podle biblických pravidel? [13]
 
Vyhlášení války Srbsku jako odveta za atentát na následníka rakouského trůnu, neodpovídalo ani „starozákonnímu“ pravidlu „oko za oko, život za život“, natož Ježíšovu milosrdenství. [14]
Vítězné mocnosti po 1. světové válce uložily poraženému Německu příliš tvrdé sankce …
 
Ale někdy se v evropské politice něco přeci jen povedlo. Např. po 2. světové válce se už politici poučili a nabídli poraženým Němcům hospodářskou pomoc. Němci se „obrátili“ a snažili o nápravu národního charakteru; jsou jiní než před válkou (ve světě příkladně pomáhají potřebným).
Mezi Němci a Francouzy, odvěkými nepřáteli, došlo ke smíření. Jejich politici se už mohou vítat políbením na tvář. My Češi jsme také na cestě ke smíření s Němci. [15]
 
Mezi Židy a Araby dodneška vládne veliké nepřátelství. Jak může dojít ke smíření? [16]
Kéž bychom my křesťané k jejich usmíření byli prostředníky.
 
Někteří politici právě po strašných katastrofách 20. století založili Evropskou unii, aby v Evropě už nedocházelo k válkám. Vysvětlujte to, prosím, dětem, aby si nemyslely, že mír a porozumění mezi národy jsou samozřejmostí. Nic se samo neudělá.
Upozorňujte děti na politiky, kteří jsou proti EU a škodí lidstvu. 
 
Omlouvám se za délku těchto poznámek. Ale naříkám, kdy to vše probereme ...
 
Bez porozumění „horskému vyučování“ nemůžeme porozumět ani Ježíšovu vyučování modlitbě („Otče náš“), ani jeho slovům: „Sejdou-li se dva nebo tři v mém jménu (v přijetí Ježíšova velkorysostí a jeho zásad), zažijete zázraky“. (Srv. J 14,13-14.26; J 15,16.23-26; J 17,11)  
 
K dnešnímu textu z evangelia jsem se nedostal.
Je stručňoučce: „Nestarejte se příliš jen o materielní bohatství“, učí Ježíš.
(Ptáci nelenoší, už teď budou stavět hnízda a nebudou se vymlouvat, že není ideální počasí a doba. A budou zpěvem chválit svého Tvůrce.)
Materiální bohatství a zábava nemohou uspokojit naše srdce a touhu po smyslu života.
Ježíš nás zve k veliké kráse dobrého soužití a k vysokým hodnotám božího království.
Boží království začíná už teď mezi lidmi, kteří se Ježíšem řídí.  
 
Máme být světlem a solí v naší společnosti, zadarmo jsme nesmírně mnoho dostali, tak máme z čeho rozdávat.
 

---

Příloha:
IZRAEL BYL PRO NĚ SATAN, PŘESTO JE ZACHRÁNIL
MfD, 20.2. 2017

---

[1] Abrahám se zachoval statečně a velkoryse vůči synovci Lotovi unesenému do zajetí. Melchizedech Abrahámovi požehnal:
      „Abraháme, Bůh - tvůrce nebe i země, ti žehná!
 Dobrořečme Bohu Nejvyššímu, který ti vydal do rukou své protivníky.“
Abrahám věnoval Melchidezechovi desátek ze všeho, co získal (tak si požehnání cenil).
Víme, jak důležitá je osobnost a věrohodnost žehnajícího pro žehnaného - aby mohl slovům požehnání důvěřovat. 
Pro Izrael - i pro nás - je důležité vědomí, že Abrahám a jeho lidé nejsou prvními lidmi Hospodina. Izrael je od začátku veden k ušlechtilým vztahům mezi souvěrci, k milosrdenství s potřebnými (včetně cizinců a přistěhovaných), k mírumilovnému soužití se sousedními zeměmi.
Izraelští králové mají sloužit lidem. Mají dbát na spravedlnost vytyčenou Hospodinem, na spravedlivé soudní procesy. Nesmějí vést útočné války, nesmějí jezdit na koni (zvířeti válečném). Obviněný nesmí být mučen, sodní proces má vysokou úroveň a přísná pravidla.
Židé jsou národem, který není bez viny, ale má v historii nejméně krve na svých rukou (to je možná také tím, že dva tisíce let žili v diasporách cizích zemí).
 
[2] Ježíš nás vícekrát důrazně varoval před naší náboženskou nesnášenlivostí (často vyúsťující k vraždění nevinných).
My jsme pohanům nabídli křesťanství pod cenu. Vládci, označující se za křesťany, si ponechali mnoho pohanských a barbarských způsobů. Často vedli útočné války i mezi sebou, a zrůdně kolonizovali a zotročovali další země a kontinenty. (Kdo spočítá jejich oběti?) 
Spolehliví historici odhadují, že křesťané od 4. století do r. 1925 zavraždili 7 milionů židů. 
To vše je naším strašným ovocem tragického nepřijetí biblických pravidel o spravedlnosti, včetně Ježíšova milosrdenství. 
Panovníci, kteří rozpoutali 1. světovou válku, byli pokrevně příbuzní a navíc pokřtění, ale ani jedno ani druhé pouto je nepodrželo před nesmyslným vražděním nevinných lidí. My jsme je nikdy je neoznačili za válečné zločince. Víte proč? Církevní hodnostáři je korunovali na vladaře z Boží milosti. (Patřily korunovaným takové tituly? Činil by tak Ježíš? Toho se nikdo neptal, ani nezkoumal jeho názory.)
 
[3] Ježíš nás varoval před vlky, sviněmi, nečistými psy a zmijemi. Ti pokládají velkorysost za slabost. Ježíš nikdy darebáčkům: typu Kaifáše, Piláta, Hitlera, Putina nebo mučitelům, nenadbíhal.
 
[4] Kdo zná, jak vypadají rodinné vztahy v jiných kulturách a náboženstvích, jaké postavení tam má žena nebo děti, kdo ví, že i nás dříve velice často i u nás v rodině vládl chlap tvrdou rukou jako despota, ocení jedinečné bohatství a krásu židovství a křesťanství. Mojžíš a Ježíš posunuli lidské soužití nebývalým směrem. (Ovšem stále „Ježíšovi“ zůstáváme dlužni.)
Léta jsem se stýkal s jogíny. Většina z nich si pěstovala především svou osobnost a slušné vztahy s druhými lidmi, ale na vztahy v rodině - tak, jak je známe v křesťanství - nedošlo. Tak to je v jiných náboženstvích. Jsou úctyhodná, ale v křesťanství nacházím mnohem větší bohatství. V naší kultuře se pěstuje celostní medicína, u nás vznikla psychologie, psychiatrie, manželské a dětské psychologické poradny
 
[5] Má-li vlak velké zpoždění, můžeme ČD žádat za určité odškodnění.
Církvi - nám - ujíždí jeden vlak za druhý, ale kdo si bere odpovědnost za všechna ta zpoždění? Ti, kteří v církvi rozhodují, „mají čas“ (sto let pro ně není žádnou mírou).
 
[6] EU vnikla po válce jako moudrý mírový projekt o spolupráci a k dodržování lidských práv. Ne každá škola to dětem vysvětluje.
 
[7] Proč se materialistické a zavádějící „svaté“ obrázky na církevních místech prodávají? Proč nevzděláváme lidi a neukazujeme jim v čem je kýč nebezpečný? Proč kazíme své děti a mrzačíme jejich vkus? 
 
[8] O Izaiášově „trpícím služebníku božím“ jsme mluvili a získali krásný a srozumitelný překlad. (Vrátíme se k němu opět o Velikonocích.)
 
[9] Pamatujeme slovo proroka Micheáše: „Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?“ Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. (Mi 6,6-8) Co Bůh žádá od nás, sám dodržuje.
     V listu Židům Kristus říká, když přichází na svět: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale přál sis, abych byl člověkem. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení.
Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, rád budu člověkem … (Srv. Žid 10,5-9)
 
[10] Být ve vysoké funkci je ohrožující. My už víme, že se na ně derou psychopaté. Škoda, že naše kandidáty do vysokých postavení nepodrobujeme psychologickým testům. Každý, kdo zastává vysoké postavení, nutně zakusí nespravedlivé jednání od „poddaných“. V tom má obstát, nemá se mstít. Kdo žádá o zbrojní průkaz, má projít psychologickými testy - vlastnění zbraně dává držiteli velkou moc. Ve středověku mohl nosit zbraň jen šlechtic. Než byl někdo pasován na rytíře, musel projít - jako páže - nejen výcvikem umění zacházení se zbraní, ale také se učil dobrému (šlechetnému, čestnému) chování a dvorním mravům. Procházel školením, cvičením se v kázni, sebeovládání a charakteru, aby zbraň nezneužíval, ale spravedlivě ji používal proti násilí, k ochraně a cti žen, slabších, druhých a cti své.
Naše bojové sporty také vychovávají k sebeovládání a umění používat správně svou sílu a nezneužívat ji.
 
[11] Je ovšem velikou zvrhlostí říkal těm, které my v církvi trápíme, že mají nést svůj kříž jako Kristus. Nedostali jsme žádné dovolení k trápení a mučení. Dobře víme, že slovo může ublížit více než rána pěstí.  
Ale: „Nikomu Bůh nedal dovolení, aby hřešil“, četli jsme v neděli před dvěma týdny.
Velkorysost k druhým (a bez velkorysosti se v hlubších vztazích neobejdeme) je ctností, ale nelze ji vymáhat. 
 
[12] Důvod a vysvětlení je v evangeliu popsán, mluvili jsme o něm.
O příběhu Jeana Valjeána z knihy „Bídníci“, jsme vícekrát mluvili. Biskup byl znalcem lidí; zloději, který jej okradl, daroval ještě další věci - a tím mu zachránil budoucnost.
Čínské přísloví říká, lepší je naučit druhého chytat ryby než mu rybu.
Existuje pohodný a zbabělý soucit. Nejen tvrdá, i měkká výchova dítě poškodí. Mamahotely jsou neštěstím ... 
Něco jiného je kázat v kostele o nastavení druhé tváře a přidání kabátu zloději, a něco jiného je naše jednání. Církev k ukradenému majetku nepřidala komunistům kalichy a monstrance.  (Proč by to dělala? Ale ať primitivně nekáže o nastavení druhé tváře.) Při navracení budov církvi jsme někdy možná příliš tvrdě vytlačili zdravotnické zařízení. O obrazy se neústupně soudíme.
 
[13] Karel Čapek prohlásil, že se podle „horského učení“ nedá dělat politika. Škoda, že nepotkal dobrého biblistu. Gándhí a M. L. King dokázali že to někdy jde.
 
[14] Panovníci, kteří rozpoutali, světovou válku byli pokrevně příbuzní a byli křesťané, ani jedno ani druhé pouto je nepodrželo před nesmyslným vražděním nevinných lidí.
Nikdy jsme je neoznačili za válečné zločince. Víte proč? Církevní hodnostáři je korunovali na vladaře z Boží milosti. Patřily korunovaným takové tituly? Činil by tak Ježíš? Toho se nikdo neptal.
 
[15] V r. 1967 se polští biskupové omluvili Němcům za to, čím Poláci ublížili Němcům
(a Němci se omluvili Polákům). Ale komunisté v Moskvě a celém socialistickém táboře strašně řvali, že je to zrada. (Vždy byli vyznavači nenávisti.)
 
[16] V příloze nabízím článek z novin. Izrael je sekulárním státem, ale přece jen je ovlivněn biblickým étosem. Dovedete si představit řev některých našich politiků, kdyby někdo nepřátelům nabídl velkorysou pomoc?