4. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 1,26-31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sof 2,3
Datum: 29. 1. 2017
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 1,26-31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sof 2,3
; Sof 3,12-13
; 1 Kor 1,26-31
; Mt 5,1-12a
Datum: 29. 1. 2017
Před týdnem jsme četli o Ježíšových
učednících (ne studentech), které si nazaretský Rabi sám vybral.
[1]
Ježíš je vtěleným Slovem. „Slovo“ se stalo člověkem. (Srv. J 1,9-18
Ježíšovo vyučování navazuje na učení proroků (viz první čtení), je naukou o božím království, je pro nás nejdůležitějším poznáním. [3]
Evangelium říká: „Ježíš učil“ (ohlašoval, oznamoval), ne „kázal“.
Kazatel má posluchače. Ježíš měl učedníky, učedník je od slova „učení“.
(Proč jeho vyučování nazýváme „kázáním na hoře“?)
Proč jsme Ježíšovo učení zúžili na morálku a heslo „Milujte se vespolek“?
(Ježíšovo vyučování nebylo zmrzlinovým pohárem při nedělní vycházce.)
Čím pro nás jsou „blahoslavenství“?
(Mnozí jsme je mnohokráte slyšeli, spolu o nich neuvažujeme poprvé. Pokusíme se alespoň o něco.)
Nakolik nás blahoslavenství zajímají a nakolik jim rozumíme?
Jak jsme je přijali do svého způsobu života?
Drtivá většina „křesťanů“ si svůj život porovnává jen s „Desaterem“. [4]
Kdo si porovnává svůj život (a zpovídá se) podle „blahoslavenství“ a „horského kázání“?
V kostele se nemá kázat, máme přicházet k vyučování! [5]
Jednotlivá „blahoslavenství“ jsou v evangeliích jen nadpisy vyučovacích lekcí. Lehce si můžeme domyslet, že každá jednotlivá lekce trvala dost dlouho, Ježíš neučil heslovitě.
Překládat do cizího jazyka je obtížné. Slovo „beracha“ – dobrořečení, znamená dobré mluvení (o Bohu nebo lidech). Ježíš dobře mluví o lidech, kteří do „blahoslavenství“ patří.
Jak přeložit řecké slovo makarios? [6]
1. „Chudí“ („pokorní“).
Kdo by nechtěl být bohatý: moudrostí, přáteli, vědomostmi, zdravím, odvahou, dovednostmi,
silou, …? Kdo by se odříkal majetku? S těmito hodnotami se přece dá účinně pomáhat.
Porozumět biblickému výrazu „chudí“ dá určitou práci, která se vyplatí. Studium a snaha o porozumění druhým, nese dobré ovoce.
Jako nemocný touží po zdraví, tak chudý touží po bohatství.
Někteří nevzdělaní touží po vzdělání. Někteří i po porozumění Bohu.
Někteří hříšníci začnou toužit po odpuštění, smíření, po nové příležitosti a změně života.
Někteří boháči touží po vyšších hodnotách.
Někteří chudí nezřízeně dychtí po majetku (někdy za každou cenu).
K porozumění, kdo jsou „chudí“, nám pomůže, dosadíme-li si do skupiny „chudých“ biblické postavy.
Abrahám měl velký majetek a významné postavení ve svém městě. Ale byl od tohoto bohatství svobodný a přijal nabídku božího přátelství.
Vzdělaný Mojžíš (absolvent egyptské „Sorbony“ pro faraónovy prince) mohl získat závratnou kariéru u faraónova dvora (a přesto měl velký zájem o svůj ponižovaný lid) – byl „nejpokornějším člověkem“, toužil po vzdělání od Hospodina. (Srv. Nu 12,3
O bohatém mladíkovi, který přišel za Ježíšem, Petr řekl: „Ježíši, toho jsme měli za nedostižný vzor (je bohatý ctnostmi i majetkem), ale je divné, že nemá zájem být přijat za tvého učedníka. To my, když jsme se s tebou setkali, jsme byli tebou uchváceni.“
Vzdělaný a spravedlivý Nikodém odešel od Ježíše zklamaný …
Samaritánka kladla Ježíšovi mnoho otázek. Jí i „slepce od narození“ Ježíš velice upoutal.
Další postavy si přidejte.
Opakem „chudých“ jsou bohatí.
Velekněží byli bohatí mocí, církevním postavením a vzděláním.
„Zákoníci“ saduceů a farizeů byli bohatí vědomostmi a přísným dodržováním náboženských předpisů a tradice. První si zakládali na pečlivém vykonávaní rituálů přinášených obětí Hospodinu, druzí si zakládali na náboženských výkonech zbožnosti. Byli sytí svým náboženstvím, „nepotřebovali“ nic opravovat na své představě o Bohu. Byli přesvědčení, že vědí, jak je to správně, zabydleli se ve své zbožnosti. O nich Ježíš prohlásil: „Běda vám!“ (Lk 6,24-25
V podobenství o bohatci myslícím jen na sebe Lk 12,15-21
Někteří lidé se zabydlí ve svém druhu zbožnosti. Vyžadují používání zaběhlých slov, litery, rituálů a nehledají v nich smysl Zákonodárce. Nemyslí na začátečníky, nekladou si otázku, zda to je srozumitelné druhým ...
Opět si přidejme biblické postavy tohoto druhu.
„Chudý v duchu“ ví, že je chybujícím začátečníkem. Je otevřený, hladový po novém poznávání, porozumění a po přátelství, je ochotný vyslechnout druhého a přiznat svou chybu.
„Chudý duchem“ ví, že mnohému nerozumí. Neříká náboženské fráze, nepovyšuje se nad druhé, nepoužívá nadnesená náboženská slova a neutlouká jiné katechismovými poučkami nebo suchými předpisy. Nemyslí si, že pouhá příslušnost k pravé partě stačí, aby byl příjemným člověkem lidem i Bohu. „Chudý duchem“ touží po použitelnosti pro boží království.
„Chudý“ s Ježíšem ví, že Hospodin je jedinečný a nadevše. [7]
Je svobodný pro Boha, nepřilnul k žádnému jinému bohatství (Srv. Mt 19,27
Ke komu patříme my?
Jaký význam Ježíšovu vyučování přikládáme? Nakolik Ježíšovi visíme na rtech? [8]
2. Kdo jsou „plačící“? Jaké druhy pláče známe? [9]
Kterým plačícím nebo zarmouceným Ježíš blahopřeje? Těm, kteří nejsou lhostejní k trápení druhých, těm, kterým soucit velí hledat pro ně účinnou pomoc. Těm, kteří nevytěsňují pohled na zlo, ale bojují za to, aby už nikdy nebyly židovské (ani žádné jiné) děti zabíjeny a házeny psům k sežrání!!
K účinnému soucitu byl Izrael veden už od Abraháma i Mojžíš. Ježíš na svém jednání s lidmi ukazuje praktický soucit.
3. Koho Ježíš označuje za „tiché“?
Jak dětem nebo vnukům vysvětlujeme Ježíšova slova: „Já jsem tichý a pokorného srdce“? (Srv. Mt 11,29
Ježíš si nenechal nadělat na hlavu, bránil sebe i druhé! Vybavil učedníky svou mocí, aby se uměli bránit (nejen slovy). [10]
„Hlučné“ není těžko rozpoznat. Ti hlásají sami sebe, strhují pozornost na sebe, aby získali moc.
4. „Spravedlnost“ je pro židy skoro totéž jako svatost. Nikdo není spravedlivý, jen se k ní blížíme. Jsme hříšníci a bez božího milosrdenství, bychom byli dávno vyřazeni „ze hry“.
Tomu, kdo o ní usiluje, tomu, kdo ke spravedlivému jednání prosí Boha o pomoc, tomu Ježíš blahopřeje.
5. „Milosrdní“ umí ocenit velkorysost a milosrdenství boží. Jsou za boží milosrdenství vděční, těší se z něj. Je jim radostí jednat milosrdně s druhými. (Srv. Mt 18,21-35
Ve vyučování svých učedníků modlitbě nám Ježíš zařadil slova, s kterými se porovnáváme a poměřujeme: „Odpusť nám naše dluhy, jak i my jsme odpustili těm, kteří nám dluží.“
Lidem tvrdého srdce Ježíš vyřkl: „Běda vám.“ (Srv. Lk 11,39-54
6. Lidé „čistého srdce“ jsou pružní, jsou ochotní dál a dál poznávat Tvář Boha. Znají novozákonní nečistotu (to, co nám brání setkat se s Bohem a s lidmi). O tom jsme také vícekrát mluvili.
7. „Tvůrci pokoje“.
Pohanským božstvům je vlastní boj a války. I pro krále, kteří tato božstva vyznávali, byl boj ctností.
Ježíš je zjevením „Boha milosrdného a slitovného“. Miluje stvoření, dává pro něj život.
Je knížetem Pokoje. Ale nehlásá všeobjímající lásku. Nebyl a není pacifista. Rázně pojmenoval nespravedlnosti. Není slabý, je mírný a silný(!).
Nikoho k ničemu nenutí. Uchází se o nás, ale respektuje svobodu člověka.
Nebourá a neničí. Staví a uzdravuje. Slabé posiluje. Osvobozuje hříšníky a vrací jim ztracenou důstojnost.
Zastává se ponížených a přehlížených.
Nabízí a buduje přátelství, ale ne za každou cenu. Věděl, s kým se přátelit nelze.
Jeho jménem je „Spravedlnost (ta je nejmenší a nepomíjitelnou mírou lásky a milosrdenství).
Ježíš je bojovníkem proti zlu, několik lidí uhodil, penězoměnce připravil o nějaké peníze, ale nikdy nikoho nezmrzačil ani nezabil.
Je největším prorokem.
Už jeho matka ve svém chvalozpěvu vyslovila velice odvážná a prorocká slova:
„ … rozptýlil ty, kdo smýšlejí pyšně,
vladaře svrhl z tůnu a ponížené povýšil,
hladové nasytil a bohaté poslal pryč s prázdnou. [11]
V tomto vědomí o Bohu byl Ježíš veden i svými pozemskými rodiči.
Co znamená „šalóm“, už trochu víme.
Ne všichni pokřtění přijali Ježíšův přístup k životu a k člověku. Nechali se (a nechávají se) svést mocí, manipulují s druhými, dokonce se nezastavili před proléváním krve.
Dát Ježíšovi přednost něco vyžaduje.
Ježíšova nauka je velice náročná v nečinění násilí a respektování druhého a jeho názoru.
8. Ježíšova nauka je dost náročná a dokonce vyvolává nenávist, odpor a pronásledování. Odkáži vás na Mt 10,17-42
„Jste v nouzi, ale blahopřeji vám, že nejste na straně násilníků (nejen jako pasivní oběti, ale jako ti, kteří pracují pro boží království a zapojili se do odboje proti zlu)“, říká Ježíš. „Vážím si vás, nic vám nebude zapomenuto. Poslední slovo má Bůh a jeho spravedlnost.“
Přátelé, omlouvám se za to množství (stejně je to jen kousek).
[1] Učedník si prakticky ověřuje to, co slyšel a viděl a snaží se osvojit si novou dovednost do svého života.
[2] „Tóra – Učení (nikoliv Zákon) byla dána skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“ (J 1,17
„Já a otec jedno jsme.“ (J 10,30
„Otče, oběti ani dary jsi nechtěl, ale přál sis, abych byl člověkem. Rád to učiním, doufám, že pro tebe lidi získám.“ (Srv. Žid 10,5-9
„Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.“ (Srv. J 4,31-34
„Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4
Ježíš nás přišel vyučovat, uspořádat a sjednotit, abychom vytvořili shromáždění mužů a žen, které bude jeho novým Tělem (vydávajícím se na záchranu dnešního světa).
[3] Ježíš je geniálním učitelem, srozumitelně vyučuje nejvyššímu poznání tak, že mu rozuměli a mohou porozumět i ti, kteří neuměli a neumějí číst a psát.
[4] Nejsme ani na úrovni židů – ti se řídí 613 pokyny.
Zásady „Desatera“ přijala řada ušlechtilých nekostelových lidí.
[5] Proč se ani na vysokých školách nevyučuje Ježíšovo učení?
(Politici, nemající potuchy o Ježíšově učení, jen vykřikují něco o křesťanských hodnotách.) Máme na tom nemalý podíl viny. Nevzdělávali jsme lidi (bratři protestanté se vrátili k božímu slovu). My jsme přemýšlivé lidi svým moralizováním odradili). Nedivme se, že se dnes uchylují k nejrůznějším šamanům a opovážlivcům (biblicky hadačům), kteří svévolně mluví o duchovních věcech.
Židovští kluci obdivují biblické znalosti svých otců. A otcové své syny podporují a chválí je, když o vyučování boží moudrosti mají zájem: „Děti“, říkají jim,“ studium slova božího je prvním krokem k setkání s Bohem, k modlitbě (nádech předchází výdechu).
Židé s námi měli neblahé zkušenosti (po staletí jsme je pronásledovali a zesměšňovali), proto své děti připravovali na tvrdý život, vybavovali je naukou o Bohu k obhájení svého přesvědčení. My jsme lidem nabídli jen lidovou víru, hotové odpovědi na katechismové otázky a lidovou zbožnost. Když se pak zbožní katolíci dostali do hrůz světových válek, byli bezradní. Mnohým se jejich představa o Bohu zhroutila.
Dalším podobně „víru“ vyhodilo do povětří ideologické masírování komunistů (např. na vojně).
Nedovzděláme-li se my sami, nebudeme schopni své děti v poznávání Boha vzdělávat.
Revolucionářům všech dob žhnuli oči nadšením při naslouchání svých vůdcům a ideologům. Nacisté horlivě studovali Mein Kampf a komunisté Marxův kapitál.
My jsme nábožensky nevzdělaní. Dříve se až do maturity vyučovalo náboženství (že nebiblicky a jen katechismově, je jiná otázka).
Josef Zvěřina vyzýval: „Kdo má středoškolské vzdělání, měl by být nejméně středoškolsky vzdělán nábožensky. Vysokoškolák by měl být vzdělán na úrovni svého vzdělání. Bez vzdělání nesplníme Ježíšovo očekávání přivádět lidi k Bohu.
[6] V našich překladech se vedle „blahoslavení“ objevuje i „blažení“, „šťastní“).
Ale zkuste říci pronásledovaným, trpícím, plačícím: „Vy jste šťastní lidé!“
Zatím pokládám za nejpřiměřenější: „Blahopřeji vám (chudým, plačícím, …)“
[7] „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin „Jediný“ (Jedinečný).
A (proto) miluješ Hospodina, svého Boha, v celém svém srdci
a v celé své duši celou svou silou.“
[8] Např. jaký užitek přinášíme ze slyšeného božího slova ve svém životě podle Ježíšova podobenství o rozsévači?
[9] Pláč hysterický, vzteklý … pláč jeruzalémských žen nad utrpením Ježíše,
Ježíšův pláč nad Jeruzalémem, u Lazarova hrobu …
[10] Pavel oslepil kouzelníka Elimase.
Petr nechal po celém světě a navždy rozhlásit své selhání; jak zneužil své moci a nespravedlivě „holí svých úst“ popravil Ananiáše a Safiru. Za takovou lež nemůže být někdo popraven. Škoda, že se z toho církev dostatečně nepoučila a nehlídá si svou moc:
„Petře, zastrč svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.“
Na druhé straně Petr mlčel ke zlu, když neobžaloval Kaifáše z vraždy Mesiáše. (Kdyby velekněz patřičně přiznal svou vinu, mohl dojít odpuštění.)
[11] Nacionalista Charles Maurras chválil církevní otce, že některé podvratné texty z evangelií, např. Magnificat Ježíšovy Matky, převedli do latiny Misálu a breviáře, aby jim lid nerozuměl a spojením s hudbou je oslabili.
(Je pravdou, že bohatí a mocní pokládali za nebezpečné, aby jejich poddaní slyšeli slova z Mariina Chvalozpěvu – mohli by se proti vládcům bouřit. Církev místo Magnificat nabídla lidem modlitbu „Zdrávas Maria“, která k revoltě nevybízí.)
Ježíš je vtěleným Slovem. „Slovo“ se stalo člověkem. (Srv. J 1,9-18
) [2]
Ježíšovo vyučování navazuje na učení proroků (viz první čtení), je naukou o božím království, je pro nás nejdůležitějším poznáním. [3]
Evangelium říká: „Ježíš učil“ (ohlašoval, oznamoval), ne „kázal“.
Kazatel má posluchače. Ježíš měl učedníky, učedník je od slova „učení“.
(Proč jeho vyučování nazýváme „kázáním na hoře“?)
Proč jsme Ježíšovo učení zúžili na morálku a heslo „Milujte se vespolek“?
(Ježíšovo vyučování nebylo zmrzlinovým pohárem při nedělní vycházce.)
Čím pro nás jsou „blahoslavenství“?
(Mnozí jsme je mnohokráte slyšeli, spolu o nich neuvažujeme poprvé. Pokusíme se alespoň o něco.)
Nakolik nás blahoslavenství zajímají a nakolik jim rozumíme?
Jak jsme je přijali do svého způsobu života?
Drtivá většina „křesťanů“ si svůj život porovnává jen s „Desaterem“. [4]
Kdo si porovnává svůj život (a zpovídá se) podle „blahoslavenství“ a „horského kázání“?
V kostele se nemá kázat, máme přicházet k vyučování! [5]
Jednotlivá „blahoslavenství“ jsou v evangeliích jen nadpisy vyučovacích lekcí. Lehce si můžeme domyslet, že každá jednotlivá lekce trvala dost dlouho, Ježíš neučil heslovitě.
Překládat do cizího jazyka je obtížné. Slovo „beracha“ – dobrořečení, znamená dobré mluvení (o Bohu nebo lidech). Ježíš dobře mluví o lidech, kteří do „blahoslavenství“ patří.
Jak přeložit řecké slovo makarios? [6]
1. „Chudí“ („pokorní“).
Kdo by nechtěl být bohatý: moudrostí, přáteli, vědomostmi, zdravím, odvahou, dovednostmi,
silou, …? Kdo by se odříkal majetku? S těmito hodnotami se přece dá účinně pomáhat.
Porozumět biblickému výrazu „chudí“ dá určitou práci, která se vyplatí. Studium a snaha o porozumění druhým, nese dobré ovoce.
Jako nemocný touží po zdraví, tak chudý touží po bohatství.
Někteří nevzdělaní touží po vzdělání. Někteří i po porozumění Bohu.
Někteří hříšníci začnou toužit po odpuštění, smíření, po nové příležitosti a změně života.
Někteří boháči touží po vyšších hodnotách.
Někteří chudí nezřízeně dychtí po majetku (někdy za každou cenu).
K porozumění, kdo jsou „chudí“, nám pomůže, dosadíme-li si do skupiny „chudých“ biblické postavy.
Abrahám měl velký majetek a významné postavení ve svém městě. Ale byl od tohoto bohatství svobodný a přijal nabídku božího přátelství.
Vzdělaný Mojžíš (absolvent egyptské „Sorbony“ pro faraónovy prince) mohl získat závratnou kariéru u faraónova dvora (a přesto měl velký zájem o svůj ponižovaný lid) – byl „nejpokornějším člověkem“, toužil po vzdělání od Hospodina. (Srv. Nu 12,3
; Ex 33,11a
)
O bohatém mladíkovi, který přišel za Ježíšem, Petr řekl: „Ježíši, toho jsme měli za nedostižný vzor (je bohatý ctnostmi i majetkem), ale je divné, že nemá zájem být přijat za tvého učedníka. To my, když jsme se s tebou setkali, jsme byli tebou uchváceni.“
Vzdělaný a spravedlivý Nikodém odešel od Ježíše zklamaný …
Samaritánka kladla Ježíšovi mnoho otázek. Jí i „slepce od narození“ Ježíš velice upoutal.
Další postavy si přidejte.
Opakem „chudých“ jsou bohatí.
Velekněží byli bohatí mocí, církevním postavením a vzděláním.
„Zákoníci“ saduceů a farizeů byli bohatí vědomostmi a přísným dodržováním náboženských předpisů a tradice. První si zakládali na pečlivém vykonávaní rituálů přinášených obětí Hospodinu, druzí si zakládali na náboženských výkonech zbožnosti. Byli sytí svým náboženstvím, „nepotřebovali“ nic opravovat na své představě o Bohu. Byli přesvědčení, že vědí, jak je to správně, zabydleli se ve své zbožnosti. O nich Ježíš prohlásil: „Běda vám!“ (Lk 6,24-25
; Mt 19,23-24
; Mt 23
. kap.)
V podobenství o bohatci myslícím jen na sebe Lk 12,15-21
) nejde jen o
materiální bohatství.
Někteří lidé se zabydlí ve svém druhu zbožnosti. Vyžadují používání zaběhlých slov, litery, rituálů a nehledají v nich smysl Zákonodárce. Nemyslí na začátečníky, nekladou si otázku, zda to je srozumitelné druhým ...
Opět si přidejme biblické postavy tohoto druhu.
„Chudý v duchu“ ví, že je chybujícím začátečníkem. Je otevřený, hladový po novém poznávání, porozumění a po přátelství, je ochotný vyslechnout druhého a přiznat svou chybu.
„Chudý duchem“ ví, že mnohému nerozumí. Neříká náboženské fráze, nepovyšuje se nad druhé, nepoužívá nadnesená náboženská slova a neutlouká jiné katechismovými poučkami nebo suchými předpisy. Nemyslí si, že pouhá příslušnost k pravé partě stačí, aby byl příjemným člověkem lidem i Bohu. „Chudý duchem“ touží po použitelnosti pro boží království.
„Chudý“ s Ježíšem ví, že Hospodin je jedinečný a nadevše. [7]
Je svobodný pro Boha, nepřilnul k žádnému jinému bohatství (Srv. Mt 19,27
). Takové lidi
Ježíš nazývá „chudými“. „Jim patří nebeské království.“
(Srv. Matouš 6,21
; Matouš 13,44
)
Ke komu patříme my?
Jaký význam Ježíšovu vyučování přikládáme? Nakolik Ježíšovi visíme na rtech? [8]
2. Kdo jsou „plačící“? Jaké druhy pláče známe? [9]
Kterým plačícím nebo zarmouceným Ježíš blahopřeje? Těm, kteří nejsou lhostejní k trápení druhých, těm, kterým soucit velí hledat pro ně účinnou pomoc. Těm, kteří nevytěsňují pohled na zlo, ale bojují za to, aby už nikdy nebyly židovské (ani žádné jiné) děti zabíjeny a házeny psům k sežrání!!
K účinnému soucitu byl Izrael veden už od Abraháma i Mojžíš. Ježíš na svém jednání s lidmi ukazuje praktický soucit.
3. Koho Ježíš označuje za „tiché“?
Jak dětem nebo vnukům vysvětlujeme Ježíšova slova: „Já jsem tichý a pokorného srdce“? (Srv. Mt 11,29
)
Ježíš si nenechal nadělat na hlavu, bránil sebe i druhé! Vybavil učedníky svou mocí, aby se uměli bránit (nejen slovy). [10]
„Hlučné“ není těžko rozpoznat. Ti hlásají sami sebe, strhují pozornost na sebe, aby získali moc.
4. „Spravedlnost“ je pro židy skoro totéž jako svatost. Nikdo není spravedlivý, jen se k ní blížíme. Jsme hříšníci a bez božího milosrdenství, bychom byli dávno vyřazeni „ze hry“.
Tomu, kdo o ní usiluje, tomu, kdo ke spravedlivému jednání prosí Boha o pomoc, tomu Ježíš blahopřeje.
5. „Milosrdní“ umí ocenit velkorysost a milosrdenství boží. Jsou za boží milosrdenství vděční, těší se z něj. Je jim radostí jednat milosrdně s druhými. (Srv. Mt 18,21-35
)
Ve vyučování svých učedníků modlitbě nám Ježíš zařadil slova, s kterými se porovnáváme a poměřujeme: „Odpusť nám naše dluhy, jak i my jsme odpustili těm, kteří nám dluží.“
Lidem tvrdého srdce Ježíš vyřkl: „Běda vám.“ (Srv. Lk 11,39-54
)
6. Lidé „čistého srdce“ jsou pružní, jsou ochotní dál a dál poznávat Tvář Boha. Znají novozákonní nečistotu (to, co nám brání setkat se s Bohem a s lidmi). O tom jsme také vícekrát mluvili.
7. „Tvůrci pokoje“.
Pohanským božstvům je vlastní boj a války. I pro krále, kteří tato božstva vyznávali, byl boj ctností.
Ježíš je zjevením „Boha milosrdného a slitovného“. Miluje stvoření, dává pro něj život.
Je knížetem Pokoje. Ale nehlásá všeobjímající lásku. Nebyl a není pacifista. Rázně pojmenoval nespravedlnosti. Není slabý, je mírný a silný(!).
Nikoho k ničemu nenutí. Uchází se o nás, ale respektuje svobodu člověka.
Nebourá a neničí. Staví a uzdravuje. Slabé posiluje. Osvobozuje hříšníky a vrací jim ztracenou důstojnost.
Zastává se ponížených a přehlížených.
Nabízí a buduje přátelství, ale ne za každou cenu. Věděl, s kým se přátelit nelze.
Jeho jménem je „Spravedlnost (ta je nejmenší a nepomíjitelnou mírou lásky a milosrdenství).
Ježíš je bojovníkem proti zlu, několik lidí uhodil, penězoměnce připravil o nějaké peníze, ale nikdy nikoho nezmrzačil ani nezabil.
Je největším prorokem.
Už jeho matka ve svém chvalozpěvu vyslovila velice odvážná a prorocká slova:
„ … rozptýlil ty, kdo smýšlejí pyšně,
vladaře svrhl z tůnu a ponížené povýšil,
hladové nasytil a bohaté poslal pryč s prázdnou. [11]
V tomto vědomí o Bohu byl Ježíš veden i svými pozemskými rodiči.
Co znamená „šalóm“, už trochu víme.
Ne všichni pokřtění přijali Ježíšův přístup k životu a k člověku. Nechali se (a nechávají se) svést mocí, manipulují s druhými, dokonce se nezastavili před proléváním krve.
Dát Ježíšovi přednost něco vyžaduje.
Ježíšova nauka je velice náročná v nečinění násilí a respektování druhého a jeho názoru.
8. Ježíšova nauka je dost náročná a dokonce vyvolává nenávist, odpor a pronásledování. Odkáži vás na Mt 10,17-42
.
„Jste v nouzi, ale blahopřeji vám, že nejste na straně násilníků (nejen jako pasivní oběti, ale jako ti, kteří pracují pro boží království a zapojili se do odboje proti zlu)“, říká Ježíš. „Vážím si vás, nic vám nebude zapomenuto. Poslední slovo má Bůh a jeho spravedlnost.“
Přátelé, omlouvám se za to množství (stejně je to jen kousek).
[1] Učedník si prakticky ověřuje to, co slyšel a viděl a snaží se osvojit si novou dovednost do svého života.
[2] „Tóra – Učení (nikoliv Zákon) byla dána skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“ (J 1,17
)
„Já a otec jedno jsme.“ (J 10,30
)
„Otče, oběti ani dary jsi nechtěl, ale přál sis, abych byl člověkem. Rád to učiním, doufám, že pro tebe lidi získám.“ (Srv. Žid 10,5-9
)
„Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.“ (Srv. J 4,31-34
)
„Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4
)
Ježíš nás přišel vyučovat, uspořádat a sjednotit, abychom vytvořili shromáždění mužů a žen, které bude jeho novým Tělem (vydávajícím se na záchranu dnešního světa).
[3] Ježíš je geniálním učitelem, srozumitelně vyučuje nejvyššímu poznání tak, že mu rozuměli a mohou porozumět i ti, kteří neuměli a neumějí číst a psát.
[4] Nejsme ani na úrovni židů – ti se řídí 613 pokyny.
Zásady „Desatera“ přijala řada ušlechtilých nekostelových lidí.
[5] Proč se ani na vysokých školách nevyučuje Ježíšovo učení?
(Politici, nemající potuchy o Ježíšově učení, jen vykřikují něco o křesťanských hodnotách.) Máme na tom nemalý podíl viny. Nevzdělávali jsme lidi (bratři protestanté se vrátili k božímu slovu). My jsme přemýšlivé lidi svým moralizováním odradili). Nedivme se, že se dnes uchylují k nejrůznějším šamanům a opovážlivcům (biblicky hadačům), kteří svévolně mluví o duchovních věcech.
Židovští kluci obdivují biblické znalosti svých otců. A otcové své syny podporují a chválí je, když o vyučování boží moudrosti mají zájem: „Děti“, říkají jim,“ studium slova božího je prvním krokem k setkání s Bohem, k modlitbě (nádech předchází výdechu).
Židé s námi měli neblahé zkušenosti (po staletí jsme je pronásledovali a zesměšňovali), proto své děti připravovali na tvrdý život, vybavovali je naukou o Bohu k obhájení svého přesvědčení. My jsme lidem nabídli jen lidovou víru, hotové odpovědi na katechismové otázky a lidovou zbožnost. Když se pak zbožní katolíci dostali do hrůz světových válek, byli bezradní. Mnohým se jejich představa o Bohu zhroutila.
Dalším podobně „víru“ vyhodilo do povětří ideologické masírování komunistů (např. na vojně).
Nedovzděláme-li se my sami, nebudeme schopni své děti v poznávání Boha vzdělávat.
Revolucionářům všech dob žhnuli oči nadšením při naslouchání svých vůdcům a ideologům. Nacisté horlivě studovali Mein Kampf a komunisté Marxův kapitál.
My jsme nábožensky nevzdělaní. Dříve se až do maturity vyučovalo náboženství (že nebiblicky a jen katechismově, je jiná otázka).
Josef Zvěřina vyzýval: „Kdo má středoškolské vzdělání, měl by být nejméně středoškolsky vzdělán nábožensky. Vysokoškolák by měl být vzdělán na úrovni svého vzdělání. Bez vzdělání nesplníme Ježíšovo očekávání přivádět lidi k Bohu.
[6] V našich překladech se vedle „blahoslavení“ objevuje i „blažení“, „šťastní“).
Ale zkuste říci pronásledovaným, trpícím, plačícím: „Vy jste šťastní lidé!“
Zatím pokládám za nejpřiměřenější: „Blahopřeji vám (chudým, plačícím, …)“
[7] „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin „Jediný“ (Jedinečný).
A (proto) miluješ Hospodina, svého Boha, v celém svém srdci
a v celé své duši celou svou silou.“
[8] Např. jaký užitek přinášíme ze slyšeného božího slova ve svém životě podle Ježíšova podobenství o rozsévači?
[9] Pláč hysterický, vzteklý … pláč jeruzalémských žen nad utrpením Ježíše,
Ježíšův pláč nad Jeruzalémem, u Lazarova hrobu …
[10] Pavel oslepil kouzelníka Elimase.
Petr nechal po celém světě a navždy rozhlásit své selhání; jak zneužil své moci a nespravedlivě „holí svých úst“ popravil Ananiáše a Safiru. Za takovou lež nemůže být někdo popraven. Škoda, že se z toho církev dostatečně nepoučila a nehlídá si svou moc:
„Petře, zastrč svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.“
Na druhé straně Petr mlčel ke zlu, když neobžaloval Kaifáše z vraždy Mesiáše. (Kdyby velekněz patřičně přiznal svou vinu, mohl dojít odpuštění.)
[11] Nacionalista Charles Maurras chválil církevní otce, že některé podvratné texty z evangelií, např. Magnificat Ježíšovy Matky, převedli do latiny Misálu a breviáře, aby jim lid nerozuměl a spojením s hudbou je oslabili.
(Je pravdou, že bohatí a mocní pokládali za nebezpečné, aby jejich poddaní slyšeli slova z Mariina Chvalozpěvu – mohli by se proti vládcům bouřit. Církev místo Magnificat nabídla lidem modlitbu „Zdrávas Maria“, která k revoltě nevybízí.)