3. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 4,19 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 8,23b-9,3
Datum: 22. 1. 2017
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 4,19 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 8,23b-9,3
; 1 Kor 1,10-13.19
; Mt 4,12-23
Datum: 22. 1. 2017
K prvnímu čtení.
Izrael se dostal do područí Asyřanů. Významnější lidé byli odvedeni do otroctví. Na jejich místo přišli asyrští kolonisté. Od nich se zbytek Izraelců nakazil pohanstvím, hadačstvím, jasnovidectvím, dotazováním duchů zemřelých atd. Zřekli se poznání - osvícení od Hospodina a žili v temnotě pověr.
Otroci byli často oslepováni (aby neutekli a byli snadno ovladatelní). Dozorci je zapřahali jako dobytek do jha a bičem popoháněli k práci. Ale i jim věrný Hospodin skrze proroka přislibuje osvícení (viz evangelium).
K druhému čtení.
Život v „bublinách“ a vzájemné řevnivosti není ničím novým.
Pavlovo napomínání si křesťané nebrali a neberou mnoho k srdci - Ježíš pro nás není srdeční záležitostí. [1]
Křesťané žijí asi ve 400 církvích. Každá si myslí, že je lepší než ty druhé. [2]
Římský biskup František vloni řekl: „Nemůžeme čekat na hodnostáře a teology, ti se dohodnou až den po posledním dnu.
Kdo ví, zda nám poslední vlak už neujel.
K evangeliu.
Ježíš se snažil přivést k Otci lidi ze všech „bublin“ i veřejné hříšníky. Také lidem neortodoxních krajů (Zabulonova, Neftalimova a Galileje) nabízel osvobození a osvícení. Nabízí záchranu všem lidem všech dob.
Boží království se přiblížilo, máte se ke komu obracet (ale hrozí nám, že se božímu království můžeme vzdalovat).
O významu „obrácení“ mluvíme každou chvíli.
Je neštěstím, že se Ježíšovo „obrácení“ v 5. století sv. Jeronýmem (v překladu Bible z řečtiny do latiny) změnilo na „pokání“. (Obrácení znamená změnu postoje a nápravu.)
Ježíšovo vyučování by se mnohým dnešním rozmazleným křesťanům nelíbilo. Vytýkali by mu, že nemluví pozitivně a nezřídka je kárá. Jenže on věděl, jak na tom jsme.
Židům tehdy hořela koudel u zadku (60. 000 ukřižovaných po pádu Jeruzaléma, zotročení, vyhnání z Izraele …)
Kolikrát - (jen) ve 20. století, v „křesťanské“ Evropě hořela koudel u zadku?
- Před 1. svět. válkou.
- Němcům znovu od 30. let (za jak dlouho až rozpoznali, že Hitler lže, krade a vraždí?)
- Čechům před 2. svět. válkou (např. Komora právnická, lékařská a inženýrská souhlasně přijala
Norimberské zákony o vyloučení židů ze svých oborů jednou provždy). [3]
- Čechům po r. 1945 (bestiální vyhnání Sudetských Němců).
- Čechům po r. 1948 (za jak dlouho Češi rozpoznali, že komunisté lžou, kradou a vraždí?
KSČ měla přes milion členů).
Evropa 20. století byla „křesťanská“!
(U nás ještě v r. 1952 se ke katolické církvi hlásilo 76%, ateistů bylo 5%).
Drtivá většina chodila do kostela, modlitby byly běžným rituálem, lidé dodržovali v pátek půst, lidová zbožnost kvetla … Ale to vše bylo povrchní (i když od lidí často upřímné) a zoufale málo. [4]
Křesťanských předků si vážíme, ale jejich křesťanství bylo slabé. Křesťané nezabránili včas zlu.
Po atentátu na následníka trůnu Ferdinanda generálové tvrdili císaři, že urážce Rakousko- -Uhersku lze zadostiučinit jen vyhlášením války Srbsku. Biskupové souhlasili, že válka je teologicky spravedlivá.
Škoda, že po vyhlášení mobilizace některý biskup nepřivedl demonstraci chlapů před rakouského císaře: „Vaše Apoštolské Veličenstvo, neuposlechneme povolávacího rozkazu do války! Je proti Desateru! Můžete nás nechat na místě zastřelit.“
Chlapy to nenapadlo, byli vedeni ke slepé poslušnosti autoritám, s radostí nastoupili do války.
Piláta při nástupu do Jeruzaléma coby prokurátora doprovázely vojenské jednotky se svými prapory - na nich byly zobrazeny postavy bohů, hrdinů nebo zvířat. Vojáci jsou na své bojové zástavy hrdí, ale pro židy byly obrazy rouháním. Několik set židovských osobností se postavilo vládci do cesty. Požadovali stažení praporů. Žádali, aby vojáci své prapory odložili. Pilát vydal rozkaz vojákům obklíčit demonstranty a tasit meče. Židé poklekli a sklonili hlavy s prohlášením: „Jen přes naše mrtvoly“. Pilát ustoupil.
Naši tátové byli ochotní bránit republiku před Hitlerem. Ale pak poslechli rozkaz presidenta a všechny zbraně a muniční sklady poslušně předali německé armádě. Byli odmala (i v kostele) vedeni k slepé poslušnosti autoritám.
Němci se pokusili o 42 atentátů na Hitlera. Ale to bylo málo. A příliš pozdě.
Kolik lidí je dnes ochotných se stavět proti zlu? [5]
Kdo má vizi pro svět mimo Františka (u nás mimo Tomáše Halíka)?
Jsme my schopní někoho přivést ke Kristu? U kolika lidí se nám to podařilo?
O naší náboženské nevzdělanosti budu mluvit za týden.
Kde dnes zaznívá prorocký hlas vyzývající k proměně myšlení a srdcí?
Ježíš se kvůli nám a pro nás nechal zabít. My o této strašné události mluvíme jako o počasí!
My jsme Ježíšovu obětavost zúžili na oběť Bohu! Prohlásili jsme to za vůli boží!
Jak může takový Bůh přitahovat naše děti?)
Ježíš změnil svět.
Jak měníme svět my?
Nestačí být na sebe doma hodní a mít pěkné rodiny - o to se snaží i šlechetní nevěřící.
Ježíš je největším prorokem.
Do učení k prorockému poslání - k hlásání dobré zprávy, že se boží království přiblížilo - si vybral ženáče, chlapy od rodin.
Ježíšova obětavost šla už za hrob.
Obětavost apoštolů šla až na smrt.
Kdo chce, může se dát pokřtít - a pak se stále nořit do Ježíšovy obětavosti.
Za chvíli nám - svým nejbližším - opět nabídne životodárnou posilu: „Vezměte, jezte a pijte …“
[1] Přesto, že si Ježíš nepřeje, abychom někoho nazývali „Otcem“ nebo „Matkou“ (srv. Mt 23,9
Křestní zasvěcení v naší církvi oslabujeme všelijakými jinými „zasvěceními“. Atd.
[2] Nedávno jsem připomínal: až na hromadách mrtvol 20. stol. spolu křesťané začali mluvit. Papežové od Pavla VI. důrazně vybízejí k ekumenismu, ale náprava se nekoná. Mnoho prelátů zůstává ve svých „pevnostech“ a mnoho křesťanů si pěstuje vlastní zbožnost.
[3] Vypravujte dětem a vnukům o obětech 1. světové války (10 milionů mrtvých), o obětech 2. světové války (40 miliónů mrtvých, z toho zavražděných nevojáků: 6 milionů Židů, vyhledejte si kolik Rómů, kolik zavražděných duševně nemocných a invalidů …
Vyhledejte si kolik miliónů si vyžádal „Stalinův hladomor na Ukrajině, kolik desítek milionů zahynulo v bolševických koncentrácích v SSSR)
[4] Přečtěte si Petráčkovy poslední dvě knihy, jak strašně dopadli v církvi kněží, kteří přemýšleli dopředu. (Jaké knihy o dějinách církve známe?)
[5] Ján Langoš (polistopadový ministr vnitra, ředitel Ústavu paměti národa, poctivý křesťan) v r. 1090 řekl: „Můžeme ze západních demokracií převzít instituty, principy ústavy a právní normy, ale pokud se naše srdce a mysl nevrátí do původního stavu, nebudeme tu mít demokracii. Nebudeme se umět plně těšit ze svobody a využívat svobodu pro dobro celého společenství.“
Izrael se dostal do područí Asyřanů. Významnější lidé byli odvedeni do otroctví. Na jejich místo přišli asyrští kolonisté. Od nich se zbytek Izraelců nakazil pohanstvím, hadačstvím, jasnovidectvím, dotazováním duchů zemřelých atd. Zřekli se poznání - osvícení od Hospodina a žili v temnotě pověr.
Otroci byli často oslepováni (aby neutekli a byli snadno ovladatelní). Dozorci je zapřahali jako dobytek do jha a bičem popoháněli k práci. Ale i jim věrný Hospodin skrze proroka přislibuje osvícení (viz evangelium).
K druhému čtení.
Život v „bublinách“ a vzájemné řevnivosti není ničím novým.
Pavlovo napomínání si křesťané nebrali a neberou mnoho k srdci - Ježíš pro nás není srdeční záležitostí. [1]
Křesťané žijí asi ve 400 církvích. Každá si myslí, že je lepší než ty druhé. [2]
Římský biskup František vloni řekl: „Nemůžeme čekat na hodnostáře a teology, ti se dohodnou až den po posledním dnu.
Kdo ví, zda nám poslední vlak už neujel.
K evangeliu.
Ježíš se snažil přivést k Otci lidi ze všech „bublin“ i veřejné hříšníky. Také lidem neortodoxních krajů (Zabulonova, Neftalimova a Galileje) nabízel osvobození a osvícení. Nabízí záchranu všem lidem všech dob.
Boží království se přiblížilo, máte se ke komu obracet (ale hrozí nám, že se božímu království můžeme vzdalovat).
O významu „obrácení“ mluvíme každou chvíli.
Je neštěstím, že se Ježíšovo „obrácení“ v 5. století sv. Jeronýmem (v překladu Bible z řečtiny do latiny) změnilo na „pokání“. (Obrácení znamená změnu postoje a nápravu.)
Ježíšovo vyučování by se mnohým dnešním rozmazleným křesťanům nelíbilo. Vytýkali by mu, že nemluví pozitivně a nezřídka je kárá. Jenže on věděl, jak na tom jsme.
Židům tehdy hořela koudel u zadku (60. 000 ukřižovaných po pádu Jeruzaléma, zotročení, vyhnání z Izraele …)
Kolikrát - (jen) ve 20. století, v „křesťanské“ Evropě hořela koudel u zadku?
- Před 1. svět. válkou.
- Němcům znovu od 30. let (za jak dlouho až rozpoznali, že Hitler lže, krade a vraždí?)
- Čechům před 2. svět. válkou (např. Komora právnická, lékařská a inženýrská souhlasně přijala
Norimberské zákony o vyloučení židů ze svých oborů jednou provždy). [3]
- Čechům po r. 1945 (bestiální vyhnání Sudetských Němců).
- Čechům po r. 1948 (za jak dlouho Češi rozpoznali, že komunisté lžou, kradou a vraždí?
KSČ měla přes milion členů).
Evropa 20. století byla „křesťanská“!
(U nás ještě v r. 1952 se ke katolické církvi hlásilo 76%, ateistů bylo 5%).
Drtivá většina chodila do kostela, modlitby byly běžným rituálem, lidé dodržovali v pátek půst, lidová zbožnost kvetla … Ale to vše bylo povrchní (i když od lidí často upřímné) a zoufale málo. [4]
Křesťanských předků si vážíme, ale jejich křesťanství bylo slabé. Křesťané nezabránili včas zlu.
Po atentátu na následníka trůnu Ferdinanda generálové tvrdili císaři, že urážce Rakousko- -Uhersku lze zadostiučinit jen vyhlášením války Srbsku. Biskupové souhlasili, že válka je teologicky spravedlivá.
Škoda, že po vyhlášení mobilizace některý biskup nepřivedl demonstraci chlapů před rakouského císaře: „Vaše Apoštolské Veličenstvo, neuposlechneme povolávacího rozkazu do války! Je proti Desateru! Můžete nás nechat na místě zastřelit.“
Chlapy to nenapadlo, byli vedeni ke slepé poslušnosti autoritám, s radostí nastoupili do války.
Piláta při nástupu do Jeruzaléma coby prokurátora doprovázely vojenské jednotky se svými prapory - na nich byly zobrazeny postavy bohů, hrdinů nebo zvířat. Vojáci jsou na své bojové zástavy hrdí, ale pro židy byly obrazy rouháním. Několik set židovských osobností se postavilo vládci do cesty. Požadovali stažení praporů. Žádali, aby vojáci své prapory odložili. Pilát vydal rozkaz vojákům obklíčit demonstranty a tasit meče. Židé poklekli a sklonili hlavy s prohlášením: „Jen přes naše mrtvoly“. Pilát ustoupil.
Naši tátové byli ochotní bránit republiku před Hitlerem. Ale pak poslechli rozkaz presidenta a všechny zbraně a muniční sklady poslušně předali německé armádě. Byli odmala (i v kostele) vedeni k slepé poslušnosti autoritám.
Němci se pokusili o 42 atentátů na Hitlera. Ale to bylo málo. A příliš pozdě.
Kolik lidí je dnes ochotných se stavět proti zlu? [5]
Kdo má vizi pro svět mimo Františka (u nás mimo Tomáše Halíka)?
Jsme my schopní někoho přivést ke Kristu? U kolika lidí se nám to podařilo?
O naší náboženské nevzdělanosti budu mluvit za týden.
Kde dnes zaznívá prorocký hlas vyzývající k proměně myšlení a srdcí?
Ježíš se kvůli nám a pro nás nechal zabít. My o této strašné události mluvíme jako o počasí!
My jsme Ježíšovu obětavost zúžili na oběť Bohu! Prohlásili jsme to za vůli boží!
Jak může takový Bůh přitahovat naše děti?)
Ježíš změnil svět.
Jak měníme svět my?
Nestačí být na sebe doma hodní a mít pěkné rodiny - o to se snaží i šlechetní nevěřící.
Ježíš je největším prorokem.
Do učení k prorockému poslání - k hlásání dobré zprávy, že se boží království přiblížilo - si vybral ženáče, chlapy od rodin.
Ježíšova obětavost šla už za hrob.
Obětavost apoštolů šla až na smrt.
Kdo chce, může se dát pokřtít - a pak se stále nořit do Ježíšovy obětavosti.
Za chvíli nám - svým nejbližším - opět nabídne životodárnou posilu: „Vezměte, jezte a pijte …“
[1] Přesto, že si Ježíš nepřeje, abychom někoho nazývali „Otcem“ nebo „Matkou“ (srv. Mt 23,9
), vedeme si svou. Františkáni se
nazývají „synové sv. Františka“, dominikáni „syny sv. Dominika“,
některé řeholnice „dcerami P. Marie“ …(často na sebe žárlili a
vzájemně na sebe utočili).
Křestní zasvěcení v naší církvi oslabujeme všelijakými jinými „zasvěceními“. Atd.
[2] Nedávno jsem připomínal: až na hromadách mrtvol 20. stol. spolu křesťané začali mluvit. Papežové od Pavla VI. důrazně vybízejí k ekumenismu, ale náprava se nekoná. Mnoho prelátů zůstává ve svých „pevnostech“ a mnoho křesťanů si pěstuje vlastní zbožnost.
[3] Vypravujte dětem a vnukům o obětech 1. světové války (10 milionů mrtvých), o obětech 2. světové války (40 miliónů mrtvých, z toho zavražděných nevojáků: 6 milionů Židů, vyhledejte si kolik Rómů, kolik zavražděných duševně nemocných a invalidů …
Vyhledejte si kolik miliónů si vyžádal „Stalinův hladomor na Ukrajině, kolik desítek milionů zahynulo v bolševických koncentrácích v SSSR)
[4] Přečtěte si Petráčkovy poslední dvě knihy, jak strašně dopadli v církvi kněží, kteří přemýšleli dopředu. (Jaké knihy o dějinách církve známe?)
[5] Ján Langoš (polistopadový ministr vnitra, ředitel Ústavu paměti národa, poctivý křesťan) v r. 1090 řekl: „Můžeme ze západních demokracií převzít instituty, principy ústavy a právní normy, ale pokud se naše srdce a mysl nevrátí do původního stavu, nebudeme tu mít demokracii. Nebudeme se umět plně těšit ze svobody a využívat svobodu pro dobro celého společenství.“