Svátek Ponoření Páně

Zdalipak jste si všimli, jaké chyby jsem se v minulých poznámkách dopustil? [1]
 
V poslední větě evangelia před týdnem jsme četli, že Ježíš byl obřezán (o významu obřízky pro naše pochopení křtu a o významu Smlouvy pro nás jsme mluvili dříve).
V kázání jsem slíbil modlitbu při obřízce. [2]
 
V prvním čtení slyšíme program Mesiáše - božího otroka (nepřesně služebníka). Po staletí se izraelité na takového Pomazaného (vonícího Bohem) těšili.
Jsme-li Ježíšovi učedníci - Kristovci (noříme-li se do Ježíšova způsobu života) máme jako on svým životem lidem vonět po Bohu.
 
K druhému čtení: Kdo zná celý příběh o pokřtění Kornelia je překvapen, že i Petrovi ledacos z Ježíšových (zde o pozvání pohanů ke Kristu) docházelo se značným zpožděním. (Před léty jsme si říkali, jak se to stává i nám …) 
 
Opakuji: Jan nekřtil, ale pouze rituálně ponořoval do Jordánu. Ježíš nebyl pokřtěn - je Mesiášem od věčnosti. [3]
 
Zprávy z evangelií o ponoření Ježíše jsou určeny nám. Jsou vystavěny pro nás. Každé slovo je důležité pro naše pochopení Ježíše - a k pochopení naší role Ježíšových učedníků.
Událost u Jordánu nám ukazuje, že Ježíš je plný Ducha od začátku. (Duch do Ježíše nevstupuje až při ponoření do Jordánu. To do nás Duch vstupuje při svátostech natolik - nakolik se mu otevíráme. Ježíš je plný Ducha, nepotrácí Ducha jako my.) 
 
Ježíš se hlásí k programu Mesiáše - „otroka“ Božího. (Zdarma pro nás pracuje a žije - jako Bůh, podobně jako rodiče pro děti. Služebník - zaměstnanec dostává plat.) 
 
Otec nám skrze evangelia prohlašuje: „Toto je můj milovaný syn, v něm mám zalíbeni“ (při setkáni Ježíše a tří apoštolů s Mojžíšem Eliášem na hoře pak slyšíme navíc: „toho poslouchejte!“)
Tato informace je pro nás zjevením, velkým darem. Sami bychom na to nepřišli.
Teď už je pouze na nás:  - zda o toto sdělení stojíme,
                                        -  zda se učíme Bohu naslouchat,
                                        -  zda-li si ověřujeme, že je Ježíš hodnověrný,
                                        -  a zda-li se pak podle Ježíše v životě zachováme.
-  Někdo Boží hlas slyší,
-  někdo má boží hlas jen za jakýsi šramot,
-  kdo nechce nic slyšet - neslyší (přesto, že třeba říká: „Slyšeli jsme slovo boží“), srv. J 12,29.
Stále se naše ochota nebo neochota opakuje, přesně tak, jak to evangelia popisují. 
 
Ježíš chtěl získat všechny: farizeje, saduceje, esejce, herodiány a zéloty, hříšníky, zločince, samařany i pohany.
(Dětem, prosím, popište, co která skupina byla a o co jí šlo. A kteří lidé dostali Ježíš na šibenici a prohlásili jej za kacíře. Proč zbožní a ne pohané? Vysvětlete dětem, proč se právě zbožní Ježíšovi vzepřeli, děti na to sami nepřijdou.)
 
Znovu připomenu, proč Ježíš pokládal obrácení za prvotní a nezbytný krok (proč se nechal od Jana ponořit).  Každý izraelita - a každý pokřtěný(!) - má vědět, že smí patřit k vyvolenému (oddělenému) lidu Božímu a co z toho pro něj vyplývá.
Má vědět, že smí patří do množiny Hospodinovy snoubenky - má možnost vyrůst a osvojit si úroveň jednání boží manželky.
To není něco, co je jednou provždy hodové. Jsme teprve na cestě do podoby boží.
Vzpomínáte, jak Jan Baptista varoval zbožné: „Ne ať začnete zase svou zbožnou písničku: ,My jsme synové Abrahámovi´“ (četli jsme to o 2. neděli adventní). [4]
 
Uvedu opět jednoduchý příklad - Kaifáš a Annáš byli k kněžského rodu a v církevní kariéře to dotáhli to na velekněze. Byli ve správné církvi, v pravý čas, a na správném místě - a přesto strašným způsobem selhali.
Proč? Neobrátili se. Měli za to, že „oni“(!) se obracet nemusejí.
 
Ježíš nás přišel zachránit z této nebezpečné náboženské sebejistoty.
Z otroctví legalismu, pouhého dodržování litery bez naplnění úmyslu Hospodina. Papež František přesně popisuje, jak se to dnes v nás projevuje …
 
Izrael (každý jedinec a každá generace židů a křesťanů) se potřebuje obracet k Bohu, aby byl pro Boha použitelný. Aby nešel v protisměru. Aby nespolupracoval se Zlým. Aby s ním mohl Hospodin
obnovovat Manželskou Smlouvu.
Hospodin nikdy od této Smlouvy neodstoupil, znovu a znovu nám ji („budiž jeho Jméno pochváleno“) ve svém milosrdenství nabízí.
Židé každoročně Smlouvu obnovovali o Velikonocích a Padesátce (naše Svatodušní svátky).
My můžeme do této Smlouvy znovu vstupovat při každé Večeři Páně (protože ji často porušujeme).
 
Ježíš je prostředníkem - Obnovené (Nové) smlouvy.
Mojžíš přišel s převratný učením. Mesiáš přišel s ještě závratnějším učením.
 
Rozdíl můžeme např. porovnat na Desateru a Horským kázáním.
Židé se někteří „křesťané“ se porovnávají (ve svědomí, při svátosti smíření) s Desaterem, někdo s Horským kázáním.
 
Z jednání Kaifáše a Annáše je vidět, že ze slavení Velikonoc a Padesátky nic nezískali.
Proč? Nepokládali pro sebe obracení se k Hospodinu za potřebné. „Byli přece nejvyššími hodnostáři Hospodina.“
Pozor, i my nemusíme ze slavení Obnovené (ne „Nové“) Smlouvy nic získat - pokud na bohoslužbu nepřicházíme obrácení, pokud nepřicházíme pro „živou vodu“ k našemu uzdravení.
Dokonce můžeme „jíst a pít k odsouzení“. (Srv. 1 K 11,29) Satan ví víc než my, že Ježíšova hostina je „Tělem a Krví“ Ježíše, ale neobrací se k Hospodinu. O Ježíšovu Hostinu nestojí, na svatokrádež kašle,  ale dobře, ví, že kdyby ke Stolu přistoupil, že by si nepomohl, že by to bylo pro něj zničující.
 
Bohoslužba (ani vyučování, ani slavení) není pouhým konzumem.
Svátosti nepůsobí samy od sebe jako léky. (Buď se slovem Božím a svátosti pracujeme a spolupracujeme nebo nespolupracujeme.)
I při slavení platí pravidlo přímé úměry: nakolik se připravím a činně se zapojím - natolik získám.
 
Použiji opět známý příklad s arcibiskupem Bezákem. Nejen slovenští biskupové slavili s Bezákem vícekrát Večeři Páně. Jsou pokřtění, … mají plnost kněžství - a přesto je to nepoznamenalo přátelstvím k R. Bezákovi. Byl jim výčitkou, tak ho smetli. Loni slavili Rok milosrdenství, ale za R. Bezákem nezašli.
Sami sebe pokládají za nástupce apoštolů, ale Bezáka vyhodili „z kola ven“.
Mohl bych samozřejmě mluvit o svých chybách a o malém vlivu Roku milosrdenství na mně samotného.
 
Kaifáš a Annáš nejen v Ježíši nerozpoznali Mesiáše (narozdíl od Jana Baptisty, Simona a Anny a dalších pár lidí), ale dokonce Ježíše prokleli a vydali k umučení na smrt. 
 
Ježíš navazuje na Mojžíšovo vyučování a učí: Milosrdenstvím Bůh obdarovává toho, kdo svou vinu přizná, lituje jí, obrátí se, a usiluje o nápravu.
 
Tím, že jsme mávli nad Mojžíšem rukou a označili hebrejskou Bibli za „Starý Zákon“, za něco, co nás už nezavazuje - tím jsme se tragicky ošidili. (Kdo promýšlí význam Ježíšova tvrzení: „Amen, pravím vám …,nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Tóry, dokud se všechno nestane Mt 5,18)
 
Znovu to napíšu, k získání nezaslouženého Milosrdenství - k odpuštění je třeba:
         podle Ježíše - (poznání a) přiznání hříchu, lítost a obrácení (náprava)
         podle nás     - přiznání hříchu, lítost a pokání. 
(Stručně připomínám: „pokání“ je slovo nebiblické, znamená „trestání“.)
 
Církev se omluvila za upálení kacířů (např. Jana Husa), ale neučinil nápravu. 
(Každý víme, jak bolí spálenina, ale nedovedeme si představit bolest upálení, a hlavně duchovní bolest být odsouzen od vlastních bratří.)
Papež se omluvil za hříchy inkvizice, ale neučinil nápravu. Církev nevydala závazné nařízení, že každý má právo na odvolání a spravedlivý proces - podle Ježíšových pravidel (každý si je může v evangeliích přečíst), aby se něco takového už nikdy neopakovalo.
 
Když byl arcibiskup Bezák bez udání důvodu odvolán, poukazovali jsme na právo každého: znát důvod svého provinění (i proto, aby se mohl provinilec napravit).
Vysocí vatikánští úředníci poslali na Slovensko dopis, že papež nemusí oznamovat důvod odvolání biskupa. Mnoho naších lidí (i řada biskupů) tvrdila, v církvi je to podobně jako na vojně, nikdo nemá na nic právo, ani na svěcení (kněžské nebo biskupské), ani na oznámení důvodu odvolání.
Někteří biskupové i jistý arcibiskup R. Bezákovi radili: „Přiznej chybu, sehni hlavu. pokoř se, přijmi trest - a bude ti odpuštěno“.
 
Až římský biskup František vydal přípis, že od určitého data je třeba s každým odvolávaným biskupem jednat osobně.
 
Oceňujeme, že pan kardinál Vlk později dopisy vatikánských úředníků označil za podivné, bez podpisů a dalších náležitostí. 
František arcibiskupa osobně přijal (díky kardinálu Vlkovi), ale církevní úředníci nápravu nezařídili. K nápravě veliké křivdy nedošlo!
 
To byl jen příklad, teď tu nutnost „obracení se a napravování svých chyb a hříchů“ potřebuje promyslet každý sám a zabudovat do je do svého jednání a uzdravování narušených vztahů.
 
Pokud nepřijmeme Ježíše za „nárožní kámen“ stavby Boží (církve) a nebudeme podle Ježíše vše na milimetr přesně poměřovat - pokud nepřijmeme slova: „Toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte“ - potud se neuzdravíme ze své duchovní rakoviny.
Všichni jsme hříšní - jednotlivci i církev. Dokud pro nás Ježíšova slova nebudou nejvyšší normou, budeme si příliš mnoho ubližovat. Nepřijmeme-li obracení a napravování se ke Kristu, jsme oslabení a nejme schopní pomáhat k uzdravování nemocného světa. Vzpomínáte na Ježíšova slova: „Lékaři, uzdrav (nejprve) sám sebe!“ (Lk 4,23)
 
Ježíš nás přišel uzdravit.
Už Izaiáš nás nalákal na jeho laskavý a něžný přístup k hříšníkům (viz první čtení).

---

[1]          Napsal jsem: „V kolika letech Ježíš asi poprvé z kmenu otesal kládu?“ Správně přece je: „V kolika letech Ježíš asi poprvé z klády otesal trám?“
               Hned druhý den jsem chybu viděl. Vícekrát jsem si všiml, že tam, kde si jsem „jist“ ztrácím pozornost a chybuji ... O tom by se dalo mluvit více.
               Chybu v  naší práci (nebo jejím popisu) odhalíme snadno, těžší je to s objevením chyby
               ve vztahu k Bohu.  
 
[2]          Předčítající při obřízce - poté co otec sdělil jméno, které synovi s manželkou vybrali - říká modlitbu:
               „Bože náš a Bože našich otců, zachovej toto dítě jeho otci a jeho matce. Ať je v Izraeli zván jménem: (jméno dítěte). Ať se zaraduje otec nad tím, co vzešlo z jeho klína, ať matka jásá nad plodem svého lůna, jak je psáno: ,Ať se raduje tvůj otec i tvá matka, ať se raduje ta, která tě porodila´.
               Je řečeno: ,Šel jsem kolem tebe a uviděl jsem tě, jak se třeseš ve vlastní krvi, a řekl jsem ti, když jsi ležela ve vlastní krvi: Žij!´ (Ez 16,6)
                A je řečeno: ,Pamatuje na věky na Svou smlouvu, na slovo, které přikázal tisícům pokolení. Uzavřel ji s Avrahamem, přísahal ji Jicchakovi, stanovi ji Jaakovovi jako nařízení, Izraeli jako smlouvu věčnou.´
               A je řečeno: ,A obřezal Avraham svého syna Jicchaka, když mu bylo osm dní, jak mu přikázal Bůh. Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, neboť věčně trvá Jeho milost. Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, neboť věčně trvá Jeho milost.´
               Ať je tento malý chlapec (jméno dítěte) jednou velkým, a tak jako vstoupil do smlouvy, tak ať přistoupí i k Tóře, ať vstoupí pod chupu (obřad svatební) a činí dobré skutky.“
               Obec se s otcem připojuje slovy: „Řekl jsem ti, když jsi ležela ve vlastní krvi: Žij!        
                                                                      Řekl jsem ti, když jsi ležela ve své krvi: Žij!“
                                                                     „Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, neboť věčně trvá Jeho milost.“
               (Slova z Ez 16,6 jsou z velice dramatické (strašné) kapitoly.)
 
[3]                Ježíš přišel, aby se dal od Jana ponořit.
                  „Já bych měl být ponořen od tebe …“
                  Jakmile byl Ježíš ponořen … 
               Nevíme, nakolik se Jan a Ježíš znali. Jan ale viděl, že Ježíš je větší osobností než on.
               Vysvětlovali jsme si: Janovi rodiče nesměli svému synu prozradit, kdo je Mesiášem … (sr. J 1,31-33).   
               Opakuji: Ježíš se zařadil mezi hříšníky (ač hříšníkem nebyl) a nechal se ponořit od Jana, aby potvrdil nezbytnost Janovy výzvy k obrácení.
               Sám Ježíš znovu mluvil o nutnosti našeho „obracení se“ (to je trvalá činnost) k Bohu (k porovnávání si svého jednání, mluvení a myšlení s Ježíšem).
 
[4]             Když Jan spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází k ponoření, řekl jim: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem?
               Neste tedy ovoce, které ukazuje, že se obracíte.. Nemyslete si, že můžete říkat: `Náš otec je Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.
               Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.