Slavnost Narození Pána
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 62,11-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 62,11-12
Datum: 25. 12. 2016
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 62,11-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 62,11-12
; Tit 3,4-7
; Lk 2,1-20
Datum: 25. 12. 2016
Bůh nás učí pracovat i slavit. Máme-li co slavit
a s kým slavit, jsme bohatí.
Připravovali jsme se na slavení Vánoc. Víme, co je podstatné …
Advent nám nabídl biblické texty o lidech z Ježíšova okruhu, kteří poctivě vyhlíželi Mesiáše.
Biblický popis narození Ježíše je zřejmě pozdější než zprávy o životě dospělého Ježíše. Nevíme, jak se to vše přesně odehrálo. Matoušova zpráva se liší od zprávy Lukášovy. Která z nich platí? Obě! Ta vyprávění ale mají větší hodnotu, než jakou by nám poskytla moderní reportáž.
Celý život se do textů evangelia noříme, hledáme co je za těmi slovy a žasneme nad jejich významem.
Ježíšovi rodiče zřejmě patřili do tehdejšího středního stavu. Josef byl stavitelem a rodina nežila v nouzi. [1]
Josef s Marií patří mezi biblicky „chudé“ („hladové“) – ti vědí, že si nevystačí se svým dosavadním poznáním a úrovní vztahů a touží po bohatství Ducha. [2]
Takoví jsou Bohem obdarováváni. Ti umějí boží dary objevovat, těšit se z nich a rozdávat.
Ježíšovi rodiče měli správně srovnané hodnoty a nouze, o které evangelium mluví – že se Ježíš narodil někde ve chlívku pro dobytek – jim nemohla vzít radost z dítěte a přízně Boha k lidem.
V adventu jsme se znovu vraceli k Mariině radosti:
- Radovala se s Alžbětou a Zachariášem z narození jejich syna Jana.
- Radovala se ze svého mateřství.
- Radovala se velikých věcí, které Bůh prokazuje lidem (viz její Chvalozpěv).
Josef se později k těmto Mariiným radostem samozřejmě připojil.
Oba se radovali ze své svatby, z toho, že se Josef s Marií oženil.
Představuji si, že Marie těšila Josefa, kterému bylo trapně, když nesehnal slušné ubytování k porodu: „Josefe, s tím se netrap, nejde o život, jiní lidé jsou na tom mnohem hůř, my máme jeden druhého a krásného syna.“
Učíme se domýšlet velikost a důležitost zprávy, že k nám v člověku přichází Bůh: všichni jsme z královského – božího rodu, každé dítě – i to naše – je Ježíšovým sourozencem. [3]
Naše vánoční radost je solidární s potřebnými. Povzbuzuje nás k práci na stavbě světa podle božích plánů. Považujeme si, jak mnoho se svět od té Ježíšovy doby změnil k lepšímu … Nejen po hmotné stránce, ale i v postavení každé lidské bytosti. Každému patří slova: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj lidem – v nich má Bůh zalíbení.“
Kdo objeví a přijme, že i v něm má Bůh zalíbení (navždy), jinak se mu žije.
Kdo přijme, že v každém člověku má Bůh zalíbení, je osvobozen od nenávisti a pomsty.
Máme proč se radovat: žijeme v míru, žije se nám dobře, nemáme starosti o základní materiální životní potřeby. Tím víc se můžeme věnovat vzájemným vztahům.
Nezávidíme bohatým, kteří se topí v přepychu (o nebezpečí bohatství víme).
Naši vánoční radost z toho, že máme jeden druhého a máme Boha, nám nemůže nic pokazit, ani když myslíme na lidi ničené válkou, na lidi na útěku, na ty, kterým byl někdo z blízkých zavražděn nebo je nezvěstný, na lidi, kterým někdo před Vánocemi zesnul, na ty, kteří jsou vážně nemocní, nebo prožívají velkou krizi vztahů s nejbližšími. Myslíme i na vojáky a policisty, kteří přišli o život a na jejich rodiny ...
Bůh chce přebýt v nás i uprostřed nás. Takové je i vánoční obdarování.
Každému přeji, aby to objevil.
Víme, jak Ježíš uprostřed „zbožných“ dopadl. Učíme se nepřeceňovat sami sebe, i vánoční slavení ukáže, co jsme se už naučili – jaké myšlení a jednání v nás o svátcích převládne (i v nejlepších rodinách je možný konflikt).
Vánoční doba nám opět nabídne veliký program řady jednotlivých svátků. Každý z nich stojí na vlastním závažném a vzácném biblickém textu.
(Chudáci děti, kterým rodiče nabízejí pohádku o Ježíškovi.)[4]
Zopakuji něco o pastýřích. (Ti, kteří nesnášejí Rómy, si mohou pastýře představit v ještě horší variantě.) V Ježíšově době byli pastýři lidmi na okraji. Nechodili do synagogy, byli nevzdělaní, nedodržovali přísně předpisy o sobotě a rituální čistotě …, občas něco šlohli, někdy nějakou ovci střelili druhému a tvrdili, že ji rozsápala dravá zvěř … Slušná společnost je pokládala za nepoctivé, nevěrohodné – nemohli ani svědčit u soudů.
Text evangelia říká, že se jim ukázal posel od Boha. Podle tvrzení: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj lidem – v nich má Bůh zalíbení.“
Slova o božím milosrdenství a slitovnosti máme rádi – rádi si je vztahujeme na sebe. Ale jak by měla platit o těch, které nemáme rádi, je zle. Důrazně protestujeme.
Na betlémské pastýře jsme si zvykli – lidová poezie je vykresluje v líbezných barvách – ale tím naše shovívavost leckdy končí.
Kdyby měla slova Bůh má zalíbení v lidech – rozuměj ve všech – platit třeba o muslimech, bude se leckdo bránit. [5]
Není to nic nového. Když Ježíš začal hlásat příchod milostivého roku, všichni byli nadšení. Když prokazoval milosrdenství lidem na okraji, bylo zle.
Pak to pokračovalo, nesnášeli jsme židy, saracény, kacíře, protestanty, zednáře …
Když se dobrý a sympatický kněz ožení, odepíšeme ho.
Zjistíme-li, že někdo nám milý je homosexuál, máme sklony ho zavrhnout.
Ježíše zajímá každý člověk (to neznamená, že mlčí ke zlu) a neztotožňuje jej s jeho zločinem. Neodepisuje ho, přeje mu, aby se vrátil. Vyhlíží ho jako táta marnotratného syna a hledá ho jako pastýř zatoulanou ovci. (Samozřejmě, že Hitler do nebe nesmí. Ale ani lidé nemilosrdní – i když „líbají Pánubohu paty“.)
Ježíšovi rodiče se pastýřů neštítili, neodtahovali se od nich a nepovyšovali se nad nimi. Zkoumali jejich slova, věděli, že zapadají do informací, kterých se dostalo jim.
Kolikrát se znovu a znovu opakuje, že někdo slyší o Bohu něco, co zatím neslyšel a okamžitě to odvrhne.
Marie věděla, že zdaleka neví o Bohu všechno, naučila se nové informace uchovávat v srdci (nejen pamatovat v hlavě) a vážit to.
Takový postoj nás může zachránit pro práci s Bohem (a možná i pro věčnost).
[1] Připomínám: řecké slovo tektón použité v evangeliu znamená také stavitel a to spíše Josefovi i Ježíšovi odpovídá. Na venkově nebyla ještě taková specializace řemesel. Stavitel uměl vše, i vyrobit jednoduchý nábytek. (My také ledacos umíme …) Ježíš v jediném podobenství nepoužil model z tesařské práce.
[2] „Chudí duchem“ se vyznačují otevřeností, odvážným hledáním a pružností myšlení.
Opakem jsou „bohatí“ („sytí“, jako naplněná nádoba, která už nic dalšího nepojme), jim Ježíš říká: „Běda vám.“ Je důležité si někdy projít tento typ lidí, abychom věděli, co nás ohrožuje.
[3] Božím dítětem je každé dítě, i pohanské maminky v nejzapadlejší tramtárii, i když o tom neví. Více dětí nezná své pravé rodiče. Bůh nemá žádné nevlastní děti. Nám Bůh obřadem zvěstuje, že jsme milovanými dcerami nebo syny božími. Křtem se nám otevírají dveře k dalšímu poznání, jak k té úrovni dorůstat.
[4] Zase jeden hoch z druhé třídy silně plakal, když zjistil, že dárky nenosí Ježíšek. Velice se cítil podveden rodiči.
Před mnoha lety se čtyřletá holčička ptala maminky: „Kdy se Ježíšek narodil?“
- „Před dvěma tisíci roky.“
- „Tak on, maminko, nevyrostl?“
Chudinky soudružky učitelky, když přišly o Dědu Mráze, cpou teď do našich děti Jéžiška. Jejich náboženská výchova se dál nedostala. O Ježíšovi nic nevědí.
[5] Dost kazatelů zapomnělo, že Boha milosrdného a milostivého vyznávají židé, křesťané i muslimové. Někteří buď nečetli, nebo zapomněli na dokumenty II. vatikánského koncilu, který s velikou úctou mluví o nekřesťanských náboženstvích.
Připravovali jsme se na slavení Vánoc. Víme, co je podstatné …
Advent nám nabídl biblické texty o lidech z Ježíšova okruhu, kteří poctivě vyhlíželi Mesiáše.
Biblický popis narození Ježíše je zřejmě pozdější než zprávy o životě dospělého Ježíše. Nevíme, jak se to vše přesně odehrálo. Matoušova zpráva se liší od zprávy Lukášovy. Která z nich platí? Obě! Ta vyprávění ale mají větší hodnotu, než jakou by nám poskytla moderní reportáž.
Celý život se do textů evangelia noříme, hledáme co je za těmi slovy a žasneme nad jejich významem.
Ježíšovi rodiče zřejmě patřili do tehdejšího středního stavu. Josef byl stavitelem a rodina nežila v nouzi. [1]
Josef s Marií patří mezi biblicky „chudé“ („hladové“) – ti vědí, že si nevystačí se svým dosavadním poznáním a úrovní vztahů a touží po bohatství Ducha. [2]
Takoví jsou Bohem obdarováváni. Ti umějí boží dary objevovat, těšit se z nich a rozdávat.
Ježíšovi rodiče měli správně srovnané hodnoty a nouze, o které evangelium mluví – že se Ježíš narodil někde ve chlívku pro dobytek – jim nemohla vzít radost z dítěte a přízně Boha k lidem.
V adventu jsme se znovu vraceli k Mariině radosti:
- Radovala se s Alžbětou a Zachariášem z narození jejich syna Jana.
- Radovala se ze svého mateřství.
- Radovala se velikých věcí, které Bůh prokazuje lidem (viz její Chvalozpěv).
Josef se později k těmto Mariiným radostem samozřejmě připojil.
Oba se radovali ze své svatby, z toho, že se Josef s Marií oženil.
Představuji si, že Marie těšila Josefa, kterému bylo trapně, když nesehnal slušné ubytování k porodu: „Josefe, s tím se netrap, nejde o život, jiní lidé jsou na tom mnohem hůř, my máme jeden druhého a krásného syna.“
Učíme se domýšlet velikost a důležitost zprávy, že k nám v člověku přichází Bůh: všichni jsme z královského – božího rodu, každé dítě – i to naše – je Ježíšovým sourozencem. [3]
Naše vánoční radost je solidární s potřebnými. Povzbuzuje nás k práci na stavbě světa podle božích plánů. Považujeme si, jak mnoho se svět od té Ježíšovy doby změnil k lepšímu … Nejen po hmotné stránce, ale i v postavení každé lidské bytosti. Každému patří slova: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj lidem – v nich má Bůh zalíbení.“
Kdo objeví a přijme, že i v něm má Bůh zalíbení (navždy), jinak se mu žije.
Kdo přijme, že v každém člověku má Bůh zalíbení, je osvobozen od nenávisti a pomsty.
Máme proč se radovat: žijeme v míru, žije se nám dobře, nemáme starosti o základní materiální životní potřeby. Tím víc se můžeme věnovat vzájemným vztahům.
Nezávidíme bohatým, kteří se topí v přepychu (o nebezpečí bohatství víme).
Naši vánoční radost z toho, že máme jeden druhého a máme Boha, nám nemůže nic pokazit, ani když myslíme na lidi ničené válkou, na lidi na útěku, na ty, kterým byl někdo z blízkých zavražděn nebo je nezvěstný, na lidi, kterým někdo před Vánocemi zesnul, na ty, kteří jsou vážně nemocní, nebo prožívají velkou krizi vztahů s nejbližšími. Myslíme i na vojáky a policisty, kteří přišli o život a na jejich rodiny ...
Bůh chce přebýt v nás i uprostřed nás. Takové je i vánoční obdarování.
Každému přeji, aby to objevil.
Víme, jak Ježíš uprostřed „zbožných“ dopadl. Učíme se nepřeceňovat sami sebe, i vánoční slavení ukáže, co jsme se už naučili – jaké myšlení a jednání v nás o svátcích převládne (i v nejlepších rodinách je možný konflikt).
Vánoční doba nám opět nabídne veliký program řady jednotlivých svátků. Každý z nich stojí na vlastním závažném a vzácném biblickém textu.
(Chudáci děti, kterým rodiče nabízejí pohádku o Ježíškovi.)[4]
Zopakuji něco o pastýřích. (Ti, kteří nesnášejí Rómy, si mohou pastýře představit v ještě horší variantě.) V Ježíšově době byli pastýři lidmi na okraji. Nechodili do synagogy, byli nevzdělaní, nedodržovali přísně předpisy o sobotě a rituální čistotě …, občas něco šlohli, někdy nějakou ovci střelili druhému a tvrdili, že ji rozsápala dravá zvěř … Slušná společnost je pokládala za nepoctivé, nevěrohodné – nemohli ani svědčit u soudů.
Text evangelia říká, že se jim ukázal posel od Boha. Podle tvrzení: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj lidem – v nich má Bůh zalíbení.“
Slova o božím milosrdenství a slitovnosti máme rádi – rádi si je vztahujeme na sebe. Ale jak by měla platit o těch, které nemáme rádi, je zle. Důrazně protestujeme.
Na betlémské pastýře jsme si zvykli – lidová poezie je vykresluje v líbezných barvách – ale tím naše shovívavost leckdy končí.
Kdyby měla slova Bůh má zalíbení v lidech – rozuměj ve všech – platit třeba o muslimech, bude se leckdo bránit. [5]
Není to nic nového. Když Ježíš začal hlásat příchod milostivého roku, všichni byli nadšení. Když prokazoval milosrdenství lidem na okraji, bylo zle.
Pak to pokračovalo, nesnášeli jsme židy, saracény, kacíře, protestanty, zednáře …
Když se dobrý a sympatický kněz ožení, odepíšeme ho.
Zjistíme-li, že někdo nám milý je homosexuál, máme sklony ho zavrhnout.
Ježíše zajímá každý člověk (to neznamená, že mlčí ke zlu) a neztotožňuje jej s jeho zločinem. Neodepisuje ho, přeje mu, aby se vrátil. Vyhlíží ho jako táta marnotratného syna a hledá ho jako pastýř zatoulanou ovci. (Samozřejmě, že Hitler do nebe nesmí. Ale ani lidé nemilosrdní – i když „líbají Pánubohu paty“.)
Ježíšovi rodiče se pastýřů neštítili, neodtahovali se od nich a nepovyšovali se nad nimi. Zkoumali jejich slova, věděli, že zapadají do informací, kterých se dostalo jim.
Kolikrát se znovu a znovu opakuje, že někdo slyší o Bohu něco, co zatím neslyšel a okamžitě to odvrhne.
Marie věděla, že zdaleka neví o Bohu všechno, naučila se nové informace uchovávat v srdci (nejen pamatovat v hlavě) a vážit to.
Takový postoj nás může zachránit pro práci s Bohem (a možná i pro věčnost).
[1] Připomínám: řecké slovo tektón použité v evangeliu znamená také stavitel a to spíše Josefovi i Ježíšovi odpovídá. Na venkově nebyla ještě taková specializace řemesel. Stavitel uměl vše, i vyrobit jednoduchý nábytek. (My také ledacos umíme …) Ježíš v jediném podobenství nepoužil model z tesařské práce.
[2] „Chudí duchem“ se vyznačují otevřeností, odvážným hledáním a pružností myšlení.
Opakem jsou „bohatí“ („sytí“, jako naplněná nádoba, která už nic dalšího nepojme), jim Ježíš říká: „Běda vám.“ Je důležité si někdy projít tento typ lidí, abychom věděli, co nás ohrožuje.
[3] Božím dítětem je každé dítě, i pohanské maminky v nejzapadlejší tramtárii, i když o tom neví. Více dětí nezná své pravé rodiče. Bůh nemá žádné nevlastní děti. Nám Bůh obřadem zvěstuje, že jsme milovanými dcerami nebo syny božími. Křtem se nám otevírají dveře k dalšímu poznání, jak k té úrovni dorůstat.
[4] Zase jeden hoch z druhé třídy silně plakal, když zjistil, že dárky nenosí Ježíšek. Velice se cítil podveden rodiči.
Před mnoha lety se čtyřletá holčička ptala maminky: „Kdy se Ježíšek narodil?“
- „Před dvěma tisíci roky.“
- „Tak on, maminko, nevyrostl?“
Chudinky soudružky učitelky, když přišly o Dědu Mráze, cpou teď do našich děti Jéžiška. Jejich náboženská výchova se dál nedostala. O Ježíšovi nic nevědí.
[5] Dost kazatelů zapomnělo, že Boha milosrdného a milostivého vyznávají židé, křesťané i muslimové. Někteří buď nečetli, nebo zapomněli na dokumenty II. vatikánského koncilu, který s velikou úctou mluví o nekřesťanských náboženstvích.