3. adventní neděle
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 11,2-11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 35,1-6a.10
Datum: 11. 12. 2016
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 11,2-11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 35,1-6a.10
; Jak 5,7-10
; Mt 11,2-11
Datum: 11. 12. 2016
Před týdnem nás zasáhla slova Jana
Předchůdce Páně: „Plemeno zmijí …“ S některými
lidmi jsme to ještě během týdne promýšleli. [1]
O těch, kteří se nad Janovými slovy (během staletí) neuráželi, zkoumali sami sebe a vytvořili si (celoživotní) návyk obracet se k Ježíšovi a porovnávat s ním svoje názory, platí příslib Izaiášův – jejich život rozkvetl. Nechali se Ježíšem osvítit, jeho slova s radostí přijali za svá, objevili nový smysl života.
V dnešním úryvku evangelia je Jan už ve vězení.
Jako rozvážný člověk věděl, že to, co o králi říká, je nebezpečné. Udali ho.
Ve vězení samozřejmě mluvil o Mesiáši, že už je v Izraeli. Připomínal proroctví o Mesiáši, včetně propuštění vězňů (Iz 42,1n
Napadají mě dvě možnosti, proč Jan poslal své učedníky:
Buď aby sami promluvili s Ježíšem, aby si ho okoukli, a případně k němu mohli přejít.
Druhá možnost je, že si Jan sám znovu potřeboval (skrze své učedníky) porovnat svoje představy o Mesiáši?
Stále si myslím, že spíše platí ta první možnost. Jan byl poctivě ukutý, měl velice důkladně promyšlené Písmo, aby byl schopen Mesiáše rozpoznat.
Když od svých učedníků uslyšel očité svědectví o Ježíšovi, přijal i to, že Ježíš necituje proroka o vysvobození vězňů. Dobře znal také zatvrzelost „zbožných“, i úděl proroků. Věděl, že pouhá vnější svoboda nenahradí vnitřní proměnu člověka.
Že se nenechal zlomit, že neměl „krizi víry“ a nezatrpkl, můžeme vytušit i z Ježíšova ocenění Jana.
To je pro nás důležité hlavně proto, abychom Jana a jeho slova (stejně jako slova ostatních proroků) brali pro svůj život velice vážně. Jan nebyl podivín. [2]
Jan nestihl být Ježíšovým učedníkem. Ježíš ho požádal, aby „zůstal na druhém břehu Jordánu“ a dál lidi připravoval k setkání s Mesiášem (nejlepší Janovi učedníci se stávali učedníky Ježíše). [3]
Janova výzva k rozpoznání zla v nás samých, prosba o pomoc a proces „obracení se“, stále platí. Nejen jednorázově jako příprava na křest – ale i pro pokřtěné a církev všech věků jako stálý postoj. Každý z nás i církev potřebuje novou a novou reformu. Celoživotně. (K Ježíši se svým životem – jako jedinci i jako církve – teprve blížíme.)
V minulých letech jsme podrobněji promýšleli, co znamená, že Jan – i když je největší z pozemšťanů – je v nebi nejmenší. Až v nebi se stal Ježíšovým učedníkem. Velice se těšil na naplnění Ježíšova slibu: „Jane, vím, že bys byl skvělým vysokoškolským profesorem, ale velice záleží na prvním učiteli, jestli naučí učedníky myslet nebo papouškovat fráze. Prosím tě, budeš-li se dál věnovat přípravce mých učedníků, vše ti vynahradím.
Možnost „dorůstání po smrti“ je velikou útěchou pro nás i pro ty, kteří se s Ježíšem na zemi nesetkali. I po smrti zřejmě existuje možnost dorůstat do krásy Ježíšových postojů. Tak veliké je Boží milosrdenství. [4]
I Advent je příležitostí se přeformátovat do podoby obrazu Božího. Oproti Ježíšovým současníkům máme následování Ježíše jednodušší. Ježíš je pro nás živým a skutečným obrazem Boha a na jeho lidském životě vidíme, jak se máme – jako lidé – chovat. Jakým požehnáním pro druhé můžeme být.
Jan nás bude jednou před nebeskou bránou vítat: „To vám přeji – už za svého pozemského života – jste měli možnost poznat krásu Ježíše a všechnu jeho moudrost. Moji rodiče a naši předkové takovou možnost neměli.
Moje generace tragicky Ježíše podcenila a označila ho za blázna. Ti, kteří sami sebe pokládali za dostatečně zbožné, chtěli, aby se změnili ti druzí! Ježíši se posmívali, proč by se měli měnit oni sami.“
Jan je – podle Ježíše – větší osobností než apoštolové. Už dávno před ním smekám, čím jsem starší, tím více.
Naši vnuci mají veliké možnosti studia …
Ale i my máme – díky Janovi a samozřejmě, díky Ježíšovi – skvělé možnosti Ježíšovi porozumět a vyučit se u něj.
[1] Zvěrstev se nedopustil jen MUDr. Mengele, komunistický prokurátor Urválek nebo vyšetřovatel Grebeníček. I mnoho zbožných Ježíšových současníků bylo ponořeno až po uši ve „zbožném legalismu“, s kterým umučili Ježíše, apoštoly a mnoho Ježíšových učedníků. Lidé k těmto vraždám mlčeli a velekněze neobvinili. (U nás také nebyli vrazi obětí z padesátých let postaveni před soud.)
Po povstání židů proti Římanům byly za trest ukřižovány desetitisíce židů.
Později se to otočilo a křesťané začali pronásledovat židy. Řada těch, které my nazýváme učiteli církve a církevními otci, vedli nenávistné řeči proti Ježíšovu národu (nenořili se do Ježíšova ducha). Ještě později některé koncily zasévaly nenávist k židům, papežové zřídili inkvizici a schválili mučení obviněných. Křesťané pobili a upálili statisíce židů. Často je nutili k přijetí křesťanství. Jednou – po upálení osmnáctiletého děvčete – se jeden rabín obrátil proti španělsko-portugalské inkvizici: „Chcete, abychom byli křesťany, a sami jimi nechcete být. Ale když nechcete být křesťany, buďte alespoň lidmi.“
Říkali jsme si: po staletí se křesťany nenapadlo ptát se, zda o nás neplatí Janova slova: „Plemeno zmijí.“
Kdo z nás neví, jak bolí spálenina? Ale my katolíci jsme se nehrozili hrůzy upalování lidí. Řeči: „To byla taková doba“, nebo „kacíře neupálila církev, ale světské úřady“, jsou odporné. V ideologickém boji je soucit ke kacířům vždy podezřelý.
Po válce jsme neuspořádali konferenci o „plemenu zmijím“ – o strašných hrůzách, kterých se dopustili pokřtění.
[2] Víme, proč si Ježíš Jana tak vysoko cení. Jan příkladně promyslel Písmo, aby byl schopen rozpoznat Mesiáše. Zbožní teologové z univerzity a velekněží střelili vedle. To nebyla chyba, to byl hřích! (Je otřesné, že jim při procesu před Pilátem, byl milejší terorista Barabáš.)
[3] Nezapomeňme, že Ježíš zakazoval těm, kteří ho jako Mesiáše rozpoznali, aby to druhým říkali. Nemáme se odvolávat na to, co říká někdo druhý, důležité je, abychom sami zkoumali, zda něco je pravdou a pak tomu přitakali.
[4] My jsme povrchně z očistce udělali vězení a sháněli přímluvce, kteří by obměkčili spravedlnost Boha a on je pustil do nebe.
„Nebudeme si snižovat úroveň nebešťanů“, říkají všichni svatí, „když jsme si my osvojili úroveň Ježíšových učedníků, zvládne to každý, kdo má opravdový zájem.“
O těch, kteří se nad Janovými slovy (během staletí) neuráželi, zkoumali sami sebe a vytvořili si (celoživotní) návyk obracet se k Ježíšovi a porovnávat s ním svoje názory, platí příslib Izaiášův – jejich život rozkvetl. Nechali se Ježíšem osvítit, jeho slova s radostí přijali za svá, objevili nový smysl života.
V dnešním úryvku evangelia je Jan už ve vězení.
Jako rozvážný člověk věděl, že to, co o králi říká, je nebezpečné. Udali ho.
Ve vězení samozřejmě mluvil o Mesiáši, že už je v Izraeli. Připomínal proroctví o Mesiáši, včetně propuštění vězňů (Iz 42,1n
). To je pro odsouzence, zvláště pro
odsouzené na smrt, nejdůležitější téma nadějí a
rozhovorů. „Jane, kdy nás Mesiáš přijde osvobodit.. Znáš se
s ním? Těch pět, co je popravili včera, se nedočkalo
… Někteří říkají, že Mesiášem je Nazaretský rabi. Znáš
se s ním? Můžeš mu podat zprávu o naší situaci a počtu
odsouzených v našem kriminále?“
Napadají mě dvě možnosti, proč Jan poslal své učedníky:
Buď aby sami promluvili s Ježíšem, aby si ho okoukli, a případně k němu mohli přejít.
Druhá možnost je, že si Jan sám znovu potřeboval (skrze své učedníky) porovnat svoje představy o Mesiáši?
Stále si myslím, že spíše platí ta první možnost. Jan byl poctivě ukutý, měl velice důkladně promyšlené Písmo, aby byl schopen Mesiáše rozpoznat.
Když od svých učedníků uslyšel očité svědectví o Ježíšovi, přijal i to, že Ježíš necituje proroka o vysvobození vězňů. Dobře znal také zatvrzelost „zbožných“, i úděl proroků. Věděl, že pouhá vnější svoboda nenahradí vnitřní proměnu člověka.
Že se nenechal zlomit, že neměl „krizi víry“ a nezatrpkl, můžeme vytušit i z Ježíšova ocenění Jana.
To je pro nás důležité hlavně proto, abychom Jana a jeho slova (stejně jako slova ostatních proroků) brali pro svůj život velice vážně. Jan nebyl podivín. [2]
Jan nestihl být Ježíšovým učedníkem. Ježíš ho požádal, aby „zůstal na druhém břehu Jordánu“ a dál lidi připravoval k setkání s Mesiášem (nejlepší Janovi učedníci se stávali učedníky Ježíše). [3]
Janova výzva k rozpoznání zla v nás samých, prosba o pomoc a proces „obracení se“, stále platí. Nejen jednorázově jako příprava na křest – ale i pro pokřtěné a církev všech věků jako stálý postoj. Každý z nás i církev potřebuje novou a novou reformu. Celoživotně. (K Ježíši se svým životem – jako jedinci i jako církve – teprve blížíme.)
V minulých letech jsme podrobněji promýšleli, co znamená, že Jan – i když je největší z pozemšťanů – je v nebi nejmenší. Až v nebi se stal Ježíšovým učedníkem. Velice se těšil na naplnění Ježíšova slibu: „Jane, vím, že bys byl skvělým vysokoškolským profesorem, ale velice záleží na prvním učiteli, jestli naučí učedníky myslet nebo papouškovat fráze. Prosím tě, budeš-li se dál věnovat přípravce mých učedníků, vše ti vynahradím.
Možnost „dorůstání po smrti“ je velikou útěchou pro nás i pro ty, kteří se s Ježíšem na zemi nesetkali. I po smrti zřejmě existuje možnost dorůstat do krásy Ježíšových postojů. Tak veliké je Boží milosrdenství. [4]
I Advent je příležitostí se přeformátovat do podoby obrazu Božího. Oproti Ježíšovým současníkům máme následování Ježíše jednodušší. Ježíš je pro nás živým a skutečným obrazem Boha a na jeho lidském životě vidíme, jak se máme – jako lidé – chovat. Jakým požehnáním pro druhé můžeme být.
Jan nás bude jednou před nebeskou bránou vítat: „To vám přeji – už za svého pozemského života – jste měli možnost poznat krásu Ježíše a všechnu jeho moudrost. Moji rodiče a naši předkové takovou možnost neměli.
Moje generace tragicky Ježíše podcenila a označila ho za blázna. Ti, kteří sami sebe pokládali za dostatečně zbožné, chtěli, aby se změnili ti druzí! Ježíši se posmívali, proč by se měli měnit oni sami.“
Jan je – podle Ježíše – větší osobností než apoštolové. Už dávno před ním smekám, čím jsem starší, tím více.
Naši vnuci mají veliké možnosti studia …
Ale i my máme – díky Janovi a samozřejmě, díky Ježíšovi – skvělé možnosti Ježíšovi porozumět a vyučit se u něj.
[1] Zvěrstev se nedopustil jen MUDr. Mengele, komunistický prokurátor Urválek nebo vyšetřovatel Grebeníček. I mnoho zbožných Ježíšových současníků bylo ponořeno až po uši ve „zbožném legalismu“, s kterým umučili Ježíše, apoštoly a mnoho Ježíšových učedníků. Lidé k těmto vraždám mlčeli a velekněze neobvinili. (U nás také nebyli vrazi obětí z padesátých let postaveni před soud.)
Po povstání židů proti Římanům byly za trest ukřižovány desetitisíce židů.
Později se to otočilo a křesťané začali pronásledovat židy. Řada těch, které my nazýváme učiteli církve a církevními otci, vedli nenávistné řeči proti Ježíšovu národu (nenořili se do Ježíšova ducha). Ještě později některé koncily zasévaly nenávist k židům, papežové zřídili inkvizici a schválili mučení obviněných. Křesťané pobili a upálili statisíce židů. Často je nutili k přijetí křesťanství. Jednou – po upálení osmnáctiletého děvčete – se jeden rabín obrátil proti španělsko-portugalské inkvizici: „Chcete, abychom byli křesťany, a sami jimi nechcete být. Ale když nechcete být křesťany, buďte alespoň lidmi.“
Říkali jsme si: po staletí se křesťany nenapadlo ptát se, zda o nás neplatí Janova slova: „Plemeno zmijí.“
Kdo z nás neví, jak bolí spálenina? Ale my katolíci jsme se nehrozili hrůzy upalování lidí. Řeči: „To byla taková doba“, nebo „kacíře neupálila církev, ale světské úřady“, jsou odporné. V ideologickém boji je soucit ke kacířům vždy podezřelý.
Po válce jsme neuspořádali konferenci o „plemenu zmijím“ – o strašných hrůzách, kterých se dopustili pokřtění.
[2] Víme, proč si Ježíš Jana tak vysoko cení. Jan příkladně promyslel Písmo, aby byl schopen rozpoznat Mesiáše. Zbožní teologové z univerzity a velekněží střelili vedle. To nebyla chyba, to byl hřích! (Je otřesné, že jim při procesu před Pilátem, byl milejší terorista Barabáš.)
[3] Nezapomeňme, že Ježíš zakazoval těm, kteří ho jako Mesiáše rozpoznali, aby to druhým říkali. Nemáme se odvolávat na to, co říká někdo druhý, důležité je, abychom sami zkoumali, zda něco je pravdou a pak tomu přitakali.
[4] My jsme povrchně z očistce udělali vězení a sháněli přímluvce, kteří by obměkčili spravedlnost Boha a on je pustil do nebe.
„Nebudeme si snižovat úroveň nebešťanů“, říkají všichni svatí, „když jsme si my osvojili úroveň Ježíšových učedníků, zvládne to každý, kdo má opravdový zájem.“