1. adventní neděle
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 13,11-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 2,1-5
Datum: 27. 11. 2016
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 13,11-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 2,1-5
; Ř 13,11-14
; Mt 24,37-44
Datum: 27. 11. 2016
Bůh nás zachoval pro další rok. Využijeme
ho k poznávání jeho moudrosti?
My, křesťané, už dlouho neudáváme tón společnosti. Slavili jsme výročí Karla IV., budeme vzpomínat na Luthera, ale Ježíšovy narozeniny společností nehýbou. Naše „náboženství“ je pro lidi přežité jako ruchadlo bratranců Veverkových.
Advent už lidem nic neříká.
Ani mnoho kostelových lidí neví, co znamená být pokřtěn nebo čím je modlitba.
Upadající firmu může zachránit inovace. Naše biskupská konference je klidná, krizový štáb nejmenovala. „S tím si starosti nedělám“, pravil mi před léty jeden (už zesnulý) biskup, „církev je tu už dva tisíce let, jdu si lehnout.“
Deset let uvádím alespoň první čtení. Už nebudu, podceňoval bych Vás.
Uveďte, prosím, děti nebo vnuky do prvního čtení. [1]
Větší děti uveďte i do druhého čtení. [2]
„Dva budou pracovat ve stejném zaměstnání, dva budou v jedné posteli, dva se budou modlit v jedné kostelní lavici, dva budou líbat a okuřovat evangeliář, dva budou přistupovat k Ježíšově hostině …, a jeden z nich bude vzat a druhý ponechán.“
Než se budeme ptát, k čemu nám jsou tyto informace z evangelia, položme si znovu základní otázku: „Kým pro nás Bůh je a jakou váhu pro nás má jeho slovo?“
Vícekrát jsem přemýšlel nad slovem „Boží přikázání“.
Je to „ukazatel k dobrému životu“, „rada“, „pokyn“ (k dobru).
Písmo mluví o „slovu“. Boží slovo má pro někoho nejvyšší váhu.
Na koho dáme a na koho nedáme? [3]
Kdo je pro nás autoritou?
Kdo je pro nás nejvyšší autoritou? [4]
Také vás někteří lidé svými řečmi obtěžují? Rád si povídám s malým dítětem, ale snažím se vyhnout člověku, který nepřemýšlí a tvrdí hlouposti. Je to má povýšenost? [5]
Mluvil Ježíš s každým člověkem? (Nehádejme, ale hledejme v evangeliích.)
„Hospodin mluvil s Mojžíšem jako přítel s přítelem.“ (Sr. Ex 33,11
Je to pravda?
Je to možné i pro mě? Byl bych rád, kdybych si mohl podobně s Bohem konzultovat své nejasnosti.
Obracím-li se k Bohu, někdy ho nejprve prosím: „Bože, prosím tě, mohu k tobě mluvit? Můžeš mě vyslechnout? Jsem ti vděčný za tvou pozornost. Nepokládám ji za samozřejmost.“
Ale není pro mě jednoduché pokračovat v rozhovoru dál. Nepochybuji, že je Bůh nesmírně milosrdný, ale mám k němu nějakou úctu. Vím, že přicházím jako student, který nebyl moc pilný, aby si nastudoval to, co profesor odpřednášel. Přichází-li sedmdesátiletý syn k otci s hubeným výsledkem myšlení a práce, je v jiné pozici než syn dvacetiletý. [6]
Nikdo o nás nepečuje tolik jako Bůh. Sám jsem toho nesmírně dostal. My, lidé, dostáváme obrovské dary. Nemám dost slov k dobrořečení Bohu. Večeře Páně je pro mě největším děkováním. Izraelité mají znovu svou zem, světové války 20. století skončily mírem, my jsme také dostali v 89´ svobodu jako dar …
A přesto mám řadu těžkých otázek ...
Nejen „Osvětim“. Stále doprovázím někoho ke smrti, někdy i mladé lidi (nosím je stále v srdci, možná jsem nikoho z nich nezapomněl). Umře-li dítě, utěšujeme se: , „Jde do lepšího“, ale nejtěžší je smrt mámy od dětí ... Jaký to má smysl?
Před 40 lety zemřela na rakovinu naše milovaná teta ve 46 letech.
V Osvětimi byly zavražděny miliony matek a na světě umírá nesčíslně matek.
Teď je ve velikém ohrožení jedna skvělá maminka …
Boha stačí poprosit jednou ...
Je milosrdný i bez našich modliteb …
Boha nemusíme přemlouvat …
Co mám Bohu říkat? Skučím před ním, ale to věci nepomůže. Odvažuji se to říkat před Vámi, protože jste třeba dospěli výš a dál než já.
Snažím se vždy hledat chybu u sebe. Že jsem „pod míru“, vím.
Třeba je nás víc, kteří si přejí druhý příchod Páně – to nemusí být nutně konec světa.
Ale, co dělat teď?
Proč starý Izrael nestál o proroky? Proč je pronásledoval?
Proč my o proroky nestojíme? (V Novém zákoně jsou jmenováni hned za apoštoly.)
Naše církev uznala Luthera za reformátora až po půl tisíciletí.
Není to dlouhá doba?
(O dalších zpožděních a zpozdilostech mluvit nebudu.)
Za totality se mnoho věcí nesmělo říkat.
Před 60 lety bych byl za tato slova trestán.
(Udavači se vždy najdou, ale píšu to veřejně, udavače nemám rád.)
Velice si vážím lékařů. Budu do smrti (i na věčnosti) vděčný tomu, kdo by uzdravil naši známou maminku.
Víte o někom, kdo je schopen mluvit s Bohem tak, jako Mojžíš? Rád bych s ním své názory konzultoval.
Budeme patřit mezi ty, kteří budou vzati mezi nebešťany?
Ježíš nám vysvětluje vše, co k tomu potřebujeme a učí nás, abychom nebyli ničím zaskočeni.
Advent je časem přípravy. Modlitba nad adventním věncem není magií, má nás přivést k práci na porozumění Bohu.
[1] V kterém století a v jakých poměrech Izaiáš žil a k čemu Izrael vedl?
Vysvětlete dětem rozdíl mezi - „osudem“ a proroctvím,
- mezi sudičkami, věštci a proroky.
- mezi Božími plány a neuskutečnitelnou utopií.
Vysvětlete jim, co se ve světě od dob Izaiáše pohnulo (i u nás – v krajích původně pohanských). Jak Boží moudrost podstatně přispěla k pokojnějšímu a důstojnějšímu soužití. (Upustili jsme od soubojů, msty, hledáme nové možnosti jak zabránit válkám. K listině základních lidských práv podstatně přispěly církve.)
Řekněte dětem, proč změny k lepšímu tak dlouho trvají.
[2] V čem se my lišíme od slušných nevěřících lidí?
I oni mívají pěkné manželství, pro udržení svobody, pro odhalení lží někdy pracují více než my. (S Bohem nepočítají, musí spoléhat jen sebe.)
Kdybychom se lišili jen tím, že strávíme hodinu týdně v kostele, bylo by to málo.
Jak nás setkání s Bohem ovlivňuje?
Jsme vděční za materiální bohatství, za hezké šaty a pěkný byt. Ale vrcholem životní kultury je poznání toho, kým jsem před Bohem a jak to ovlivňuje naše vztahy. V koncentračních táborech nebyly příbory ani toaletní papír, a přece tam někdy existovala solidarita, přátelství a obětavost „na život a na smrt“.
[3] Jedu-li o víkendu po silnici a vidím-li značku „práce na silnici“ a nejvyšší povolenou rychlost 30km/hod. – a na silnici nikdo nepracuje, jsem naštvaný a snížím rychlost jen trochu. Ale je-li v kopcích mlha, sněží a úřední osoba mi ukazuje, abych zpomalil, protože je na silnici námraza, rád poslechnu a jsem vděčný, že někdo v mizerném počasí slouží bezpečnosti lidí.
[4] „Nebudeš mít jiná božstva“ je druhý pokyn z Deseti slov (božích).
Božstvem může být moc, majetek sláva, strana vládce, ideologie, církev, představený církve (komu sloužili Ježíšovi nepřátelé – i když se hlasitě prohlašovali za učedníky Mojžíše –, na koho nejvíce dali?) …
[5] Z dítěte může vyrůst přemýšlivý a vzdělaný člověk. „Blázen“ je hoden úcty, ale hlupák maří dary obdržené od Boha, neučí se moudrosti a bývá nebezpečný (nejen dětem nebo nejbližším).
Hloupost v Bibli je nebezpečná, je ovocem zbabělosti a lenosti (se ptát).
Kolik času a energie jsem promarnil, když jsem neovládl svůj temperament a diskutoval s lidmi, kteří jen po někom papouškují, co se jim líbilo a nehledají, protože „oni už vědí“.
Ale i se mnou – hloupým – mluvili chytřejší, než jsem já.
Vzpomínám, jak komunisté v 60. letech použili jako klacek proti církvi a Piu XII. Hochhuthovu divadelní hru „Náměstek“, která silně kritizuje postoje Vatikánu a papeže během druhé světové války. „Co má co Němec kritizovat druhé“, rozčiloval jsem se, „ať si Hochhuth zamete před svým – německým – prahem.“ To ode mne nebyl argument.
Film jsem dodneška neviděl. Vím o poválečném poděkování hlavního římského rabína Piu XII. za zachranu několika tisíc židů. Ale po třiceti letech jsem se dozvěděl, že Jan XXIII. odpověděl významné židovské myslitelce a novinářce Hannah Arendtové na její dotaz: „Co podniknout proti Hochhuthově hře?“ Jan XXIII. odpověděl: „Podniknout? Co může člověk podniknout proti pravdě?“ Jan XXIII. byl za války nunciem nejprve v Turecku a Řecku a od r. 1944 ve Francii. Sám také zachránil veliké množství lidí včetně židů). Nikdy neuděláme dost dobrého a každý máme hledat pravdu i o sobě a dovolit kritiku i církevních osobností – apoštolové nám dali příklad.
[6] Znám bohaté milující otce, kteří stále žehlí lajdáctví a chyby svých synů. Kluci jsou inteligentní, ale nejsou vytrvalí, vyrůstali ve velkém bohatství bez překonávání překážek. Nedostudovali tři vysoké školy. Tak je tatík pošle na školu, kterou sponzoruje … (Zajímavé je, že dcery nejsou tak rozmazlené jako synové.)
My, křesťané, už dlouho neudáváme tón společnosti. Slavili jsme výročí Karla IV., budeme vzpomínat na Luthera, ale Ježíšovy narozeniny společností nehýbou. Naše „náboženství“ je pro lidi přežité jako ruchadlo bratranců Veverkových.
Advent už lidem nic neříká.
Ani mnoho kostelových lidí neví, co znamená být pokřtěn nebo čím je modlitba.
Upadající firmu může zachránit inovace. Naše biskupská konference je klidná, krizový štáb nejmenovala. „S tím si starosti nedělám“, pravil mi před léty jeden (už zesnulý) biskup, „církev je tu už dva tisíce let, jdu si lehnout.“
Deset let uvádím alespoň první čtení. Už nebudu, podceňoval bych Vás.
Uveďte, prosím, děti nebo vnuky do prvního čtení. [1]
Větší děti uveďte i do druhého čtení. [2]
„Dva budou pracovat ve stejném zaměstnání, dva budou v jedné posteli, dva se budou modlit v jedné kostelní lavici, dva budou líbat a okuřovat evangeliář, dva budou přistupovat k Ježíšově hostině …, a jeden z nich bude vzat a druhý ponechán.“
Než se budeme ptát, k čemu nám jsou tyto informace z evangelia, položme si znovu základní otázku: „Kým pro nás Bůh je a jakou váhu pro nás má jeho slovo?“
Vícekrát jsem přemýšlel nad slovem „Boží přikázání“.
Je to „ukazatel k dobrému životu“, „rada“, „pokyn“ (k dobru).
Písmo mluví o „slovu“. Boží slovo má pro někoho nejvyšší váhu.
Na koho dáme a na koho nedáme? [3]
Kdo je pro nás autoritou?
Kdo je pro nás nejvyšší autoritou? [4]
Také vás někteří lidé svými řečmi obtěžují? Rád si povídám s malým dítětem, ale snažím se vyhnout člověku, který nepřemýšlí a tvrdí hlouposti. Je to má povýšenost? [5]
Mluvil Ježíš s každým člověkem? (Nehádejme, ale hledejme v evangeliích.)
„Hospodin mluvil s Mojžíšem jako přítel s přítelem.“ (Sr. Ex 33,11
)
Je to pravda?
Je to možné i pro mě? Byl bych rád, kdybych si mohl podobně s Bohem konzultovat své nejasnosti.
Obracím-li se k Bohu, někdy ho nejprve prosím: „Bože, prosím tě, mohu k tobě mluvit? Můžeš mě vyslechnout? Jsem ti vděčný za tvou pozornost. Nepokládám ji za samozřejmost.“
Ale není pro mě jednoduché pokračovat v rozhovoru dál. Nepochybuji, že je Bůh nesmírně milosrdný, ale mám k němu nějakou úctu. Vím, že přicházím jako student, který nebyl moc pilný, aby si nastudoval to, co profesor odpřednášel. Přichází-li sedmdesátiletý syn k otci s hubeným výsledkem myšlení a práce, je v jiné pozici než syn dvacetiletý. [6]
Nikdo o nás nepečuje tolik jako Bůh. Sám jsem toho nesmírně dostal. My, lidé, dostáváme obrovské dary. Nemám dost slov k dobrořečení Bohu. Večeře Páně je pro mě největším děkováním. Izraelité mají znovu svou zem, světové války 20. století skončily mírem, my jsme také dostali v 89´ svobodu jako dar …
A přesto mám řadu těžkých otázek ...
Nejen „Osvětim“. Stále doprovázím někoho ke smrti, někdy i mladé lidi (nosím je stále v srdci, možná jsem nikoho z nich nezapomněl). Umře-li dítě, utěšujeme se: , „Jde do lepšího“, ale nejtěžší je smrt mámy od dětí ... Jaký to má smysl?
Před 40 lety zemřela na rakovinu naše milovaná teta ve 46 letech.
V Osvětimi byly zavražděny miliony matek a na světě umírá nesčíslně matek.
Teď je ve velikém ohrožení jedna skvělá maminka …
Boha stačí poprosit jednou ...
Je milosrdný i bez našich modliteb …
Boha nemusíme přemlouvat …
Co mám Bohu říkat? Skučím před ním, ale to věci nepomůže. Odvažuji se to říkat před Vámi, protože jste třeba dospěli výš a dál než já.
Snažím se vždy hledat chybu u sebe. Že jsem „pod míru“, vím.
Třeba je nás víc, kteří si přejí druhý příchod Páně – to nemusí být nutně konec světa.
Ale, co dělat teď?
Proč starý Izrael nestál o proroky? Proč je pronásledoval?
Proč my o proroky nestojíme? (V Novém zákoně jsou jmenováni hned za apoštoly.)
Naše církev uznala Luthera za reformátora až po půl tisíciletí.
Není to dlouhá doba?
(O dalších zpožděních a zpozdilostech mluvit nebudu.)
Za totality se mnoho věcí nesmělo říkat.
Před 60 lety bych byl za tato slova trestán.
(Udavači se vždy najdou, ale píšu to veřejně, udavače nemám rád.)
Velice si vážím lékařů. Budu do smrti (i na věčnosti) vděčný tomu, kdo by uzdravil naši známou maminku.
Víte o někom, kdo je schopen mluvit s Bohem tak, jako Mojžíš? Rád bych s ním své názory konzultoval.
Budeme patřit mezi ty, kteří budou vzati mezi nebešťany?
Ježíš nám vysvětluje vše, co k tomu potřebujeme a učí nás, abychom nebyli ničím zaskočeni.
Advent je časem přípravy. Modlitba nad adventním věncem není magií, má nás přivést k práci na porozumění Bohu.
[1] V kterém století a v jakých poměrech Izaiáš žil a k čemu Izrael vedl?
Vysvětlete dětem rozdíl mezi - „osudem“ a proroctvím,
- mezi sudičkami, věštci a proroky.
- mezi Božími plány a neuskutečnitelnou utopií.
Vysvětlete jim, co se ve světě od dob Izaiáše pohnulo (i u nás – v krajích původně pohanských). Jak Boží moudrost podstatně přispěla k pokojnějšímu a důstojnějšímu soužití. (Upustili jsme od soubojů, msty, hledáme nové možnosti jak zabránit válkám. K listině základních lidských práv podstatně přispěly církve.)
Řekněte dětem, proč změny k lepšímu tak dlouho trvají.
[2] V čem se my lišíme od slušných nevěřících lidí?
I oni mívají pěkné manželství, pro udržení svobody, pro odhalení lží někdy pracují více než my. (S Bohem nepočítají, musí spoléhat jen sebe.)
Kdybychom se lišili jen tím, že strávíme hodinu týdně v kostele, bylo by to málo.
Jak nás setkání s Bohem ovlivňuje?
Jsme vděční za materiální bohatství, za hezké šaty a pěkný byt. Ale vrcholem životní kultury je poznání toho, kým jsem před Bohem a jak to ovlivňuje naše vztahy. V koncentračních táborech nebyly příbory ani toaletní papír, a přece tam někdy existovala solidarita, přátelství a obětavost „na život a na smrt“.
[3] Jedu-li o víkendu po silnici a vidím-li značku „práce na silnici“ a nejvyšší povolenou rychlost 30km/hod. – a na silnici nikdo nepracuje, jsem naštvaný a snížím rychlost jen trochu. Ale je-li v kopcích mlha, sněží a úřední osoba mi ukazuje, abych zpomalil, protože je na silnici námraza, rád poslechnu a jsem vděčný, že někdo v mizerném počasí slouží bezpečnosti lidí.
[4] „Nebudeš mít jiná božstva“ je druhý pokyn z Deseti slov (božích).
Božstvem může být moc, majetek sláva, strana vládce, ideologie, církev, představený církve (komu sloužili Ježíšovi nepřátelé – i když se hlasitě prohlašovali za učedníky Mojžíše –, na koho nejvíce dali?) …
[5] Z dítěte může vyrůst přemýšlivý a vzdělaný člověk. „Blázen“ je hoden úcty, ale hlupák maří dary obdržené od Boha, neučí se moudrosti a bývá nebezpečný (nejen dětem nebo nejbližším).
Hloupost v Bibli je nebezpečná, je ovocem zbabělosti a lenosti (se ptát).
Kolik času a energie jsem promarnil, když jsem neovládl svůj temperament a diskutoval s lidmi, kteří jen po někom papouškují, co se jim líbilo a nehledají, protože „oni už vědí“.
Ale i se mnou – hloupým – mluvili chytřejší, než jsem já.
Vzpomínám, jak komunisté v 60. letech použili jako klacek proti církvi a Piu XII. Hochhuthovu divadelní hru „Náměstek“, která silně kritizuje postoje Vatikánu a papeže během druhé světové války. „Co má co Němec kritizovat druhé“, rozčiloval jsem se, „ať si Hochhuth zamete před svým – německým – prahem.“ To ode mne nebyl argument.
Film jsem dodneška neviděl. Vím o poválečném poděkování hlavního římského rabína Piu XII. za zachranu několika tisíc židů. Ale po třiceti letech jsem se dozvěděl, že Jan XXIII. odpověděl významné židovské myslitelce a novinářce Hannah Arendtové na její dotaz: „Co podniknout proti Hochhuthově hře?“ Jan XXIII. odpověděl: „Podniknout? Co může člověk podniknout proti pravdě?“ Jan XXIII. byl za války nunciem nejprve v Turecku a Řecku a od r. 1944 ve Francii. Sám také zachránil veliké množství lidí včetně židů). Nikdy neuděláme dost dobrého a každý máme hledat pravdu i o sobě a dovolit kritiku i církevních osobností – apoštolové nám dali příklad.
[6] Znám bohaté milující otce, kteří stále žehlí lajdáctví a chyby svých synů. Kluci jsou inteligentní, ale nejsou vytrvalí, vyrůstali ve velkém bohatství bez překonávání překážek. Nedostudovali tři vysoké školy. Tak je tatík pošle na školu, kterou sponzoruje … (Zajímavé je, že dcery nejsou tak rozmazlené jako synové.)