Slavnost Ježíše Krista Krále

K prvnímu čtení.
Izraelité kdysi nadšeně přijali Hospodina za svého Pána (Pastýře a Hospodáře). Později si na Hospodinu prosadili pozemského krále. Vybíral jej Hospodin, ale lid mu také dal (nebo nedal) svůj hlas, případně krále odvolal.  
Když se Izraelci svých pozemských králů „přejedli“ (ti až na výjimky nesloužili, ale vládli svévolně, někteří byli dokonce vazaly pohanských vládců), prosili Hospodina o nového krále Mesiáše (Pomazaného), který by svým jednáním voněl po Hospodinu). [1]
 
K druhému čtení.
Dítě se narodí do určité rodiny, je mu darováno postavení milovaného dítěte, učí se rodinné kultuře. Podobně je adoptované dítě je uvedeno do „království“ adoptující rodiny.
Křtem jsme byli uvedeni do Ježíšova království. [2]
 
K evangeliu.
Označit Ježíše za krále je velice ošemetné. Ježíš je naprosto jiným králem, než kterýkoliv jiný panovník.
Ježíš toto označení použil až při justiční vraždě. (Připomínám, že v souřadnicích Izraele. Izraelský král byl služebníkem Boha pečující o lidi.)[3]
 
Využijme poslední vyučovací lekci letošního církevního roku k opakování.
Jak k ukřižování Ježíše došlo? (Nevymlouvejme se, že to byla vůle Otce.)
Kdo a jak selhal?
 
Hospodin Izraelitům daroval Mesiáše, ale lidé ho nepřijali.
Nejvyšší církevní soud ho poslal na popraviště. Ježíš nás v podobenství o jílku mámivém varoval před jedovatou zbožností. [4]
 
Dnešní úctyhodní židé si myslí, že velerada nemohla Ježíše odsoudit. Nedovedou si to představit (právní mechanismy velerady proti tvrdosti byly obdivuhodné). Možná to je tím, že židé byli dlouho pronásledováni. My, z naší historie víme, že se i nám taková selhání elit vícekrát stala. [5]
 
Mluvíme-li o ukřižování, nebuďme k Hospodinu nespravedliví. Nehledat pro Ježíše jinou možnost než potupu oběšence, mně připadá podlé. (Neměl snad Ježíš právo na dobrou pověst, slušný život a dlouhý věk?)
Suďme poctivě sami sebe - má v nás Bůh dne spojence proti zlu okolo nás a ve světě?
Mlčíme-li zbaběle k trápení nevinného, umožňujeme páchání zločinů.
 
Ptáme-li se, zda bylo možné zabránit Ježíšovu ponížení, není to otázkou coby kdyby. Je třeba, abychom příště nedopustili likvidaci nevinných. [6]
 
Projděme si znovu texty: Mt 26,1-5;  Mk 14,53-65;  Lk 22,66-23,25; J 11,45-57; J 12,10; J 18,13-24; J 19,15; Sk 4,1-23.
Copak Bůh někoho zkouší trápením?
Neměl Ježíš právo na spravedlivý soudní proces?
Byli velekněží loutkami „boží vůle“?
Mohli apoštolové Ježíše bránit? [7]
 
Dobří rodiče chrání své děti před zlem, varují je před nebezpečnou důvěřivostí vůči neznámým lidem … [8]
 
Bůh nás nechrání před zlem méně než rodiče.
Před dvěma týdny jsme četli a mluvili o starém Eleazarovi a vdově se sedmi syny (2 Mak 6,18-7,41). Ti byli učeníky Mojžíšovými, stejně jako Eliáš nebo Jan Baptista. Elíša byl učedníkem Mojžíšovým i Eliášovým.
My jsme učedníky Ježíše!  
 
Ježíš byl silnější než my. Měl veliké zázemí v přátelství Otce, měl s ním „přímé spojení“ a přímé nazírání.
O své učedníky vzorně pečoval a pečuje. 
 
Upozorňuje nás, že nám i naše vlastní slušnost brání včas prohlédnout nebezpečné lidi.
Když apoštolům říkal, že Mesiáše zlikvidují církevní představení, Petr Ježíše káral: „Přece nemůžeme druhému podsouvat špatné úmysly …“ [9]
 
Ježíš nás varoval před nebezpečnými lidmi: vlky, zmijemi, sviněmi, čubkami. Nejnebezpečnější je vlk v rouchu beránčím. Ježíš mluvil jadrným jazykem, ale nebyl hrubý. Ta označení nejsou nadávkami, ale diagnózou.
„Dejte si na tyto lidi pozor“, varuje nás , „pokud možno se jim vyhněte. Lituji dopředu každého, kdo se s nimi střetne“. 
 
Najděte si místa, kde se o těchto typech v evangeliích mluví. Ptejme se, kteří lidé Ježíšovy doby odpovídají tomu kterému typu. Heroda Ježíš označil za prohnanou lišku (liška se stará jen sama o sebe, není pro lidi užitečná).
 
O výbavě proroků a Ježíšových učedníků proti zlu jsme mluvili před týdnem.
Čeho je nám třeba z naší strany ke statečnému postoji božích synů?
 
Potřebujeme si pěstovat živé vědomí o Božím přátelství. To nás nadnáší a osvobozuje od strachu. [10]
Připomínám opět Eleazara a vdovu se sedmi syny (z 2 Makabejských).  
 
Mučení hodně bolí! Nepředstavitelně …
Ale ti mučedníci věděli, čí jsou a komu patří, věděli, že nebudou ošizeni.
 
Před týdnem jsme v evangeliu slyšeli: „Když nevyužijete obranu proti zlu a násilí, kterou vám nabízím, nenechte se alespoň svést zlem“. A k tomu Ježíš ještě přidal: „Až budete odsuzování v církvi a před mocnými světa, dám vám výmluvnost a moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci.“ 
To je pro morální vítězství a důstojnost člověka velice důležité.
 
Víme, ke komu smíme patřit. Je nám ctí, že naším Velitelem, Pánem a Bratrem je Ježíš.
On nás označil za své přátelé, dokonce za svou nevěstu. Nikomu nemusíme poklonkovat, natož někomu nebo něčemu otročit.
 
Ježíšovo ukřižování s námi má zatřást, abychom se zbavovali naivity, případně hlouposti.
K učednictví pak patří také zbavování se strachu a pěstování odvahy. [11]
 
Chartisté nezačali minulý režim bourat, prosazovali, aby vláda dodržovala mezinárodní smlouvy o lidských právech (Zákon 120 z r. 1976).
Výbor pro nespravedlivě stíhané pak upozorňoval na jednotlivé případy porušování lidských práv.
 
Ježíš nepořádal demonstrace za svržení Kaifáše. Nikomu nezkřivil ani vlásek, ale odvážně hájil Otce. A smysl biblických „přikázání“ - ty mají sloužit životu.
Ježíš vystupoval proti pokrytectví a věnoval se i hříšníkům.
Stálo ho to život.
 
Rozumíme-li co znamená „boží království“, [12] nadchla-li nás možnost patřit mezi Ježíšovy učedníky, pak nás služba druhým a světu těší.
 
Ježíš se při ukřižování nepral (někteří odsouzenci na smrt se vší silou brání). Ale nechce, abychom se podvolovali zlu jako ovce.
On sám se při procesu bránil. I my se máme bránit proti lži a násilí. To je hájení boží důstojnosti v nás. Nemáme čekat, že nás budou bránit druzí. [13]
 
Jako chartisté kdysi bděli nad dodržováním lidských práv, tak my bděme nad dodržováním Ježíšových pravidel v církvi. [14]
 
Ježíš nám nevyčítá: „Já jsem vám říkal, že Mesiáše zavraždíte. Neposlechli jste, dopustili jste se zločinu! Jste zločinci!“
Ale Ježíš si přeje si, abychom se napravili a byli „strážci svého ohroženého bratra“. [15]
 
S Ježíšovou smrtí už nic nenaděláme, ale bylo by škoda, přeškoda, kdyby nám nepomohla k větší opatrnosti, abychom si nemysleli: „Nám se nemůže stát, že bychom ničili nevinného člověka“.
 
  Ježíšovu smrt nemusíme obětovat Bohu. Jak by to bylo možné? Je možné se jen přidávat k Ježíšově obětavosti, k jeho hájení ponižovaných a odstrkovaných. K tomuto (bohulibému) činu nás přivádí naslouchání Božímu slovu a naše odpověď na ně. (Modlitba nás vede k dalšímu činu.)
 
Oznámka pro chlapy: Malíř Miroslav Rada nám - chlapům - namaloval obraz Ukřižování. Ježíš na obrazu není mrtvý, má vytržené ruce z hřebů a otevírá k nám svou náruč. Jeho tvář nevyjadřuje slávu vítěze. Má velkou starost, stále je ve světě mnoho a mnoho trápení. S Jiřím Lněničkou jsme znovu o obrazu mluvili. Ježíš si „nedá pokoj“, nic a nikdo mu nemůže zabránit, aby o nás pečoval. (Kdybychom si od něj nenechali poradit - pak nám není pomoci.)
 
Ježíš se smiloval na ukřižovaným teroristou. Daroval mu milost, kterou nikdo jiný nikomu dát nemůže.
 
Vyhlášený Rok milosrdenství končí. Ale milosrdenství Boží neslábne.
 
S kým se nám podařilo smířit?
 
Nikdy není pozdě udělat k druhému první krok.
   
Kdy se smilujeme nad Ježíšem kvůli nám ukřižovaným?
 
Kdy se smilujeme nad těmi, kteří jsou pronásledovaní?
 
Smilujeme se nad těmi, kteří budou pronásledovaní?

---

[1] Při křtu a později při přijetí svátosti dospělosti jsme také ovoněni vonným olejem. Kdykoliv jednáme podle Ježíšova příkladu, voníme po Bohu, tehdy v nás začíná království boží. Ještě to není trvalý stav, znovu a znovu se snažíme žít tak, abychom byli příjemní Bohu i lidem.
Biskupové byli po staletí voleni lidem božím, představení se k volbě pak vyjádřili. Je nutné se k této praxi vrátit.
[2]  Už před křtem je dospělý uváděn do křesťanského způsobu života, do Ježíšova životního stylu. Křest je ponořením do lásky Otce, Syna i Ducha, pokřtěný přijímá nabídnutou náruč Boha - milující a zachraňující. 
Malé dítě je možné křtít jen za určitých podmínek - jestli rodiče svým křesťanským životem poskytují záruku, že dítě - tak, jak bude vyrůstat - budou svého potomka uvádět do křesťanského způsobu života (do noblesy Ježíšova jednání).
Křest nám ukazuje, že jsme milovanými dětmi božími (každé dítě je dítětem božím, ale mnozí o tomto svém postavení a důstojnosti nevědí). Postavení královských synů jsme dostali zdarma, ale přijali jsme zároveň postoj, že nikomu tuto důstojnost nebudeme upírat a že budeme s druhými jednat jako s božími miláčky.
[3] Atributem Ježíše není koruna (ani trnová), kříž, hřeby nebo královské roucho. Spíše pracovní oděv. Do třiceti let stavěl lidem domky, pak učil (jak „bydlet s Bohem“), uzdravoval, hostil (připravoval i snídani), pozvedal hříšníky a myl jim nohy.
[4] Podobenství o jílku mámivém je v církvi zapomenuto (v našich překladech je navíc místo jílku mylně uváděn koukol nebo plevel). Ježíš je nejen geniální učitel je největší prorok. Do církve nepřítel „zasévá“ falešnou zbožnost. Ta se vyskytuje pokaždé, když jsou  v církvi násilně a nespravedlivě umořováni někteří lidé jako kacíři nebo bludaři (inkvizicí, nespravedlivými procesy - nejen kostnickým, pronásledováním teologů po mnohá století přes T. Chardina, teology II. vatikánského koncilu, B. Häringa, H. Künga a dnešních nespravedlivě pronásledovaných.
 
[5] Miladu Horákovou odsoudili soudci, kteří studovali za první republiky, ne až za komunismu.
Mnoho představených církve krutě pronásledovalo světce. I dnes se to v církvi děje! Mohu to dosvědčit.
[6] Náboženské fráze, např.: „Bůh z každého zla vytěží dobro“, jsou rouháním! (Který otec by tak zrůdně jednal? O matce nemluvě. Jaké dobro vytěžil Bůh s genocid? Co získají děti, kteří přišli o rodiče?)
Tyto manipulační věty vypouštějí „vlci v rouchu beránčím“, aby své poddané drželi v područí.
[7] Ježíš apoštolům zakázal obranu „mečem“, ale ukázal jim, že lze vojáky povalit na zem. (Srv. J 18,5) 
Před týdnem jsme si připomínali, že Ježíš své učedníky vyzbrojil proti zlu ne méně než byli vybaveni Eliáš a Elíša.
Srv. také Sk 13,8-11 
[8] Židé měli po staletí zkušenost s pogromy. Učili své děti jak na sebe neupozorňovat.
Za války jim např. radili: „Nedívejte se do očí vojákům. Snažte se rozpoznával nebezpečné lidi, udavače, násilníky … kdo tě jednou zbije, ten tě může podruhé zabít.
Před selekci sundej brýle a narovnej se; na otázku kolik je ti let, řekni 17 let, a že jsi zedník …“
Přežili ti, kdo měli štěstí, byli bystří a kdo štěstí napomohli svou chytrostí. 
My jsme měli doma štěstí, že nám rodiče v padesátých letech říkali, jak komunisté řádí, a na které lidi si máme dávat pozor. Řekli nám, kdo patří do komunistické „pětky“ a pak do „trojky - tito lidé určovali, kdo je ve vesnici „nepřítelem lidu“, kdo je kulak a půjde do vězení a které děti nesmí studovat. Věděli jsme, že nesmíme na veřejnosti říkat to, o čem mluvíme doma. Viděli jsme, kdo poklonkuje režimu, tušili jsme, kdo může být donašečem. Poválečné otcovo věznění pamatuji, všímali jsme si, jak rodiče v dopisech píší tak, aby cenzor nepochopil druhý smysl informací. 
Hned druhý den po vysvěcení na kněze jsem začal páchat „trestnou činnost“. Neměl jsem ještě „státní souhlas k duchovenské činnosti“. Slavit Večeři Páně bylo trestné. Po ustanovení do farnosti jsme se mohli setkávat s lidmi jen v kostele. Věnovat se mládeži, scházet se v bytech k modlitbám, k biblickým hodinám, bylo nezákonné a trestné …
Není-ni „ilegální“ činnost prozíravá, bývá rychle odhalena a končí trestem. Rychle jsme se učili konspiraci … Naivní lidé ohrožovali sebe i druhé. Při pastoraci, při setkávání s  laiky i kněžími ke vzdělávání a modlitbě, při tisknutí a šíření samizdatů …, bylo třeba správně odhadnout, koho si vybrat za spolupracovníky, koho pozvat, před kým lze mluvit otevřeně atd. Věděli jsme, že StB má své donašeče a spolupracovníky. Správný odhad lidí byl základem. Nepodceňoval jsem StB, ale ani ji nepřeceňoval. Věděli dost, ale nevěděli vše. Když vyšly seznamy spolupracovníků StB, nebyl jsem překvapen žádným jménem. Je důležité se učit hledat pravdu a při výběru spolupracovníků dbát na charakter.
 
[9] Myslím na to, když se někdo ujímá svého úřadu, o který velice usiloval, a jiní upozorňují na jeho dřívější nedobré nebo podezřelé postoje. Hned je zpražen určitým druhem lidí: „Dejme mu šanci, modleme se za něj, má charisma, Bůh ho může obrátit …“ Tak mluvili i o Hitlerovi. Gottwalda naivně přivedli do katedrály a žehnali mu (neřekli mu, co z žehnání pro žehnaného vyplývá, a že svatokrádež není legrace). 
Ti, kteří varují před nebezpečím, se mohou mýlit, ale jejich varování dotyčnému šanci neberou.
 
[10] Když jsem se učil třetím rokem řemeslo, bral jsem plat 800 Kč měsíčně. Po dalších deseti letech vzdělání jsem (jako kněz) kněz měl měsíční plat 600 Kč. (Čistá mzda 585 Kč hrubého. Po každých 4 letech se mzda zvyšovala o 40 Kč. Kněží byli na nejnižší příčce společenského řebříčku. Po kariéře jsem netoužil (bez spolupráce s režimem nebyla ani možná). Po kaplanských letech jsem byl na posledních štacích. Kdyby mě vzali státní souhlas k duchovenské činnosti, nemohl bych sice sloužit veřejně, ale nebyl bych zákonem povinen péčí např. o 14 kostelů a několik far. Byl jsem svobodným člověkem. Jediné, čeho jsem se bál, bylo stěhování na další rozbitou faru (to byl horší trest než bičování - záda se za měsíc zahojí, ale opravy fary je nucenou prací na dva roky). Stěhoval jsem se 10x (souhlasím s příslovím: „Lépe dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat“). Opravil jsem 5 far. Dodneška se mně občas zdají těžké sny, že se musím stěhovat na další faru.
Nemohu pochopit, že se někde dobrý starší kněz ze msty nadřízeného musí stěhovat. To je zločin.
Pan kardinál D. Duka, když byl u nás biskupem, prohlásil, že nebude kněze starší 55 let stěhovat.    
[11] Naše odvaha roste pěstováním vědomí, že jsme milovanými dcerami a syny božími. Hledáním pravdy a moudrosti boží. Porovnáváním si svých názorů s  názory osobností, které obstály v náročných situacích. A především si porovnávat své názory s Písmem. Každým (slušným) vyslovením svého názoru, otázkami, zastáváním se druhých, nemlčením ke zlu, pěstováním vůle, jakýmkoliv „otužováním“. Přemáháním pohodlnosti, skutky spravedlnosti, chozením na demonstrace (zatím se na nich nefackuje) …
Všemu je třeba se učit.  
[12] Bůh nám nabízí pomoc k uspořádání sebe a vztahů s druhými podle Ježíšových pravidel.
Tam, kde podle toho jednáme, tam se Boží království uskutečňuje.
[13] Apoštol Pavel a další světci s bránili. (Ti, kteří radí, abychom byli ticho a nechali vše na Bohu, podporují, možná nevědomky, zlo. Nemocem se také bráníme a lečíme se.
[14] Každý osočený má právo se hájit a má právo na spravedlivý proces podle Ježíšových pravidel (i podle církevního práva).
[15] Srv. Gn 4,9b. Nemám-li někoho rád, pomlouvám-li druhého, jsem-li k někomu nespravedlivý, ohrožuji ho, stávám se mu nepřítelem.