33. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 12,54-57 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mal 3,19-20a
Datum: 13. 11. 2016
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 12,54-57 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mal 3,19-20a
; 2 Sol 3,7-12
; Lk 21,5-19
Datum: 13. 11. 2016
Jak slavíme neděli? Pěkné šaty, dobré jídlo,
pěkné chování u stolu, snaha o příjemné jednání
s nejbližšími – copak to nedělají i pohané?
Kdo nepřipravuje sebe nebo děti na čtení při bohoslužbě, je vážně vinen. Šidí sebe i druhé. Zakopává hřivny. [1]
K prvnímu čtení.
Nebyli jsme stvořeni pro páchání zla, pro záhubu …
K druhému čtení.
Pro Řeky a Římany byla práce ohavností. Na práci měli otroky.
Pro nás je práce spoluprací s Tvůrcem. Je pro nás ctí, dobrou prací „posvěcujeme“ svět.
Bohatství nemáme jen pro sebe. Kdyby někdo jen užíval bohatství a nerozmnožoval bohatství křesťanských hodnot pro další generace, byl by jen pijavicí nebo tasemnicí.
Hospodin nás učí pracovat i slavit.
Ježíšova slova (z dnešního úryvku evangelia) určitě nebyla určena jen jeho bezprostředním posluchačům, ale platí po dlouhá staletí křesťanských dějin. I do některých částí dnešního světa.
Ježíš mluví o velikém trápení v dějinách.
Mnoho lidí se ptá, zda po katastrofách minulého století, nebo nyní v bombardovaném Salepu, ještě stále platí slova: „Hospodin, Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6
Co je nám platné, ví-li Bůh o každém našem vlasu, když hlavy padají? Copak Ježíš už není schopen ubránit své přátele? (srv. J 18,9
Máme za sebou další rok Ježíšovy školy. Nakolik Ježíši rozumíme?
Jeho řeč v dnešním úryvku je vážná. Z Jeruzaléma neodejde živý. Nepodařilo se mu obrátit Izraelity k Bohu, svaté město Jeruzalém a jeho chrám padne.
Izraelité dostali po Ježíšově vzkříšení ještě dostatečný čas k poznání Mesiáše.
Ale místo Ježíšovy rady: „Až uvidíte vojska obkličující Jeruzalém, utečte!“ (srv. Lk 21,21-24
Máme sklon hledat chybu u druhého. Boha obviňujeme snad každý den.
Hledejme poctivě, kde se stala chyba a proč jsou lidé tak často utiskováni nebo ničeni zlem.
Co má pro nás Bůh ještě udělat?
Hospodin přece neposlal Mojžíše do Egypta bezbranného (Ex 4,1-9
Poradil nám, jak rozpoznávat falešné proroky a mesiáše (Dt 18,15-22
Ježíš vyzbrojil učedníky proti zlu (Mk 16,15-18
Ježíš v Jeruzalémě naříkal i nad námi.
Věděl, že jeho varování podceníme a uvízneme uprostřed válčení světa a pronásledování. Věděl, že se budeme řídit jen svou chytrostí a „diplomacií“ s mocnými.
Věděl, že nám i naše vlastní slušnost bude bránit včas prohlédnout lidské šelmy.
Věděl, že jeho pomoc nevyužijeme a dokonce budeme zbaběle pomlouvat Boha: „Utrpení je Boží vůlí.“
K čemu je nám tedy jeho vyučování platné? Jsme posláni jen k tomu, abychom trpěli a byli pronásledováni?
Jak to, že jsme často stejně bezradní jako ti, kteří Boží slovo neslyší? Bůh nás přece vzdělává, abychom v životě měli jeho vhled a nadhled.
Rodiče známe natolik, že dokážeme odhadnout, co by nám v určité situaci poradili. Boha můžeme poznávat ještě víc než rodiče, jeho názory nejsou tajemstvím, jeho slovo máme po ruce (srv. Dt 30,11-14
Známe Ježíšovo kárání zbožných pokrytců: „Jaké bude počasí, posoudit umíte, ale do rozpoznávání pravosti Mesiáše se vám nechce. Nevymlouvejte se!“ (srv. Lk 12,54-57
„Škoda, že si nedáte poradit. Tak si alespoň pamatujte poslední radu: Nenechte se svést, nespolupracujte se zlem!“
Kdo nás svádí? V Ježíšově době to byl velekněz a jeho lidé (tvrdili, že pracují pro Boha, ale pracovali pro toho „druhého“).
Pokušení církevních hodnostářů v dějinách trvá. Touha po moci a představě, že svou diplomacií můžeme ovlivnit naše vládce, je svůdná.
Pokud nenasloucháme božímu slovu a nářku odstrkovaných, nejsme schopni „rozeznávat duchy“.
Falešní mesiášové pro získání vlastní moci – i v posledním století – mluvili populisticky a chytře využívali sociálního cítění občanů (Hitler i komunističtí vůdci poukazovali na utrpení lidu a slibovali ráj na zemi).
Pokaždé také našli viníky (Židy, bohaté, „vykořisťovatele“), strašili jimi (teď straší islámem a utečenci) a obyvatelstvu slibovali (slibují) svou ochranu.
Pokud se najde určité množství lidí, kteří tyto „spasitele lidstva“ včas prokouknou a budou se statečně stavět proti zlu, pak se míra utrpení sníží.
Ježíš nás vzdělává, abychom nebyli bezradní a manipulovatelní.
Nenechat se svést ke spolupráci s mocnými je ale minimum. [3]
Ježíš od nás právem očekává víc – máme být ve světě světlem a solí.
Máme pomáhat k nápravě světa.
Příští neděli se k tomuto tématu chci vrátit.
Náš život má jedinečnou cenu. V životě jednotlivce, společenství, země, národa jsou některé situace neopakovatelné. Ujede-li nám vlak, často můžeme jet dalším (za hodinu, den, týden), ale v životě jsou často neopakovatelné situace, pokud je nevyužijeme, jsou ztraceny. (Neplatí to jen o politických volbách.)
[1] Nevyhledáme-li si, z které doby a do jaké situaci biblický text mluví, ničemu nemůžeme porozumět.
Úryvek pochopí jen ten, kdo zná celek. Na náročnější film, na operu, divadlo nebo koncert se také připravíme.
Přijde-li k nám někdo na návštěvu soused nebo větší vnouče, můžeme lehko říci: „Četl jsem (např. o starém Eleazarovi, o vdově a jejích synech) … a jsem toho plný …“
O jiné zážitky (koncert, film …) se také dělíme s druhými.
Svědci Jehovovi se pokoušejí mluvit s druhými o závažných tématech.
„Myslíte, že bude lépe? Jak by se to mohlo stát?
Copak si naši předkové nepřáli, aby svět byl lepší?
První republika měla svou úroveň. A přece to nestačilo. Co naši předkové podcenili? Můžeme se jen vymlouvat na Hitlera, na naivní politiky, na spojence …?“
[2] V semináři nám neřekli, co vše k hlásání evangelia potřebujeme. (Snad jsem některé lidi uzdravil na duši, ale nevím, zda by mě Ježíš přijal mezi učedníky, které poslal po dvou …)
Jako ředitel školy by měl vynikajícím učitelem, tak by představený v církvi měl být vynikajícím pastýřem a biblistou (prvním posláním pokřtěných – duchovních především – je hlásání božího slova). Přijetí svátosti, znalost církevního práva, hodnosti a paráda to nenahradí.
[3] Říkali mu blázen, blázen z ghetta. Sami vyhladovělí dávali mu kousky chleba, slupky z brambor. On je bavil a rozveseloval. A vrazi ho vždy ušetřili. Transporty následovaly jeden za druhým, ale blázen v nich vždy chyběl. Lidé se ho ptali:
„Jak to děláš, že se ti vždy podaří zmizet před zátahem?“
„Chrání mne jedna významná osoba.“
„A kdo to je?“
„Šéf ghetta. Zašel jsem za ním a řekl jsem mu: žádné společenství nemůže existovat bez svého blázna. Zabijete-li mne, vydáte-li mne na smrt, zaujmete mé místo: vy budete já.“
Argument nakonec padl, protože přestalo existovat celé společenství.
Vrazi prokázali smysl pro černý humor, když obyvatele ghetta informovali, že by mělo být deset rukojmí pověšeno jako odveta za smrt Hamanova syna popraveného kvůli Židům před víc než dvěma tisíci lety v Assuerově království, jak o tom hovoří kniha Ester. Mezi rukojmími, kteří se všichni jmenovali jako Esteřin strýc Mordechaj, byl i jakýsi ubožák, roznašeč vody. Jako jediný se stoupaje na popraviště smál, hodně hlasitě se smál.
„Zbláznil ses?“
„Co vás nemá! Vůbec jsem se nezbláznil,“ řekl a přímo se rozchechtal.
„Nemáš strach, že za chvíli umřeš?“
„Mám a jaký!“
„Tak proč se směješ?“
„Protože ten první nemá nic společného s tím druhým.“
A katům podal vysvětlení:
„Dneska jsem Mordechaj nosič vody. Ale zítra? Co? Zítra budu Mordechaj mučedník, Mordechaj světec. A toho nikdy nepověsíte, nikdy.“
A smál se. Smál se bez slz.
Elie Wiesel
Kdo nepřipravuje sebe nebo děti na čtení při bohoslužbě, je vážně vinen. Šidí sebe i druhé. Zakopává hřivny. [1]
K prvnímu čtení.
Nebyli jsme stvořeni pro páchání zla, pro záhubu …
K druhému čtení.
Pro Řeky a Římany byla práce ohavností. Na práci měli otroky.
Pro nás je práce spoluprací s Tvůrcem. Je pro nás ctí, dobrou prací „posvěcujeme“ svět.
Bohatství nemáme jen pro sebe. Kdyby někdo jen užíval bohatství a nerozmnožoval bohatství křesťanských hodnot pro další generace, byl by jen pijavicí nebo tasemnicí.
Hospodin nás učí pracovat i slavit.
Ježíšova slova (z dnešního úryvku evangelia) určitě nebyla určena jen jeho bezprostředním posluchačům, ale platí po dlouhá staletí křesťanských dějin. I do některých částí dnešního světa.
Ježíš mluví o velikém trápení v dějinách.
Mnoho lidí se ptá, zda po katastrofách minulého století, nebo nyní v bombardovaném Salepu, ještě stále platí slova: „Hospodin, Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6
)?
Co je nám platné, ví-li Bůh o každém našem vlasu, když hlavy padají? Copak Ježíš už není schopen ubránit své přátele? (srv. J 18,9
)
Máme za sebou další rok Ježíšovy školy. Nakolik Ježíši rozumíme?
Jeho řeč v dnešním úryvku je vážná. Z Jeruzaléma neodejde živý. Nepodařilo se mu obrátit Izraelity k Bohu, svaté město Jeruzalém a jeho chrám padne.
Izraelité dostali po Ježíšově vzkříšení ještě dostatečný čas k poznání Mesiáše.
Ale místo Ježíšovy rady: „Až uvidíte vojska obkličující Jeruzalém, utečte!“ (srv. Lk 21,21-24
), poslechnou své náboženské vůdce: „Uchylte se za hradby
svatého města a modlitbami a posty si vyproste Mesiáše.“
Máme sklon hledat chybu u druhého. Boha obviňujeme snad každý den.
Hledejme poctivě, kde se stala chyba a proč jsou lidé tak často utiskováni nebo ničeni zlem.
Co má pro nás Bůh ještě udělat?
Hospodin přece neposlal Mojžíše do Egypta bezbranného (Ex 4,1-9
).
Poradil nám, jak rozpoznávat falešné proroky a mesiáše (Dt 18,15-22
; Mt 7,15-20
).
Ježíš vyzbrojil učedníky proti zlu (Mk 16,15-18
; Mt 10,8-16
; Lk 10,17
). [2]
Ježíš v Jeruzalémě naříkal i nad námi.
Věděl, že jeho varování podceníme a uvízneme uprostřed válčení světa a pronásledování. Věděl, že se budeme řídit jen svou chytrostí a „diplomacií“ s mocnými.
Věděl, že nám i naše vlastní slušnost bude bránit včas prohlédnout lidské šelmy.
Věděl, že jeho pomoc nevyužijeme a dokonce budeme zbaběle pomlouvat Boha: „Utrpení je Boží vůlí.“
K čemu je nám tedy jeho vyučování platné? Jsme posláni jen k tomu, abychom trpěli a byli pronásledováni?
Jak to, že jsme často stejně bezradní jako ti, kteří Boží slovo neslyší? Bůh nás přece vzdělává, abychom v životě měli jeho vhled a nadhled.
Rodiče známe natolik, že dokážeme odhadnout, co by nám v určité situaci poradili. Boha můžeme poznávat ještě víc než rodiče, jeho názory nejsou tajemstvím, jeho slovo máme po ruce (srv. Dt 30,11-14
).
Osvíceni Boží moudrostí máme být pro ostatní lidí jako světlo
v temnotě.
Známe Ježíšovo kárání zbožných pokrytců: „Jaké bude počasí, posoudit umíte, ale do rozpoznávání pravosti Mesiáše se vám nechce. Nevymlouvejte se!“ (srv. Lk 12,54-57
).
„Škoda, že si nedáte poradit. Tak si alespoň pamatujte poslední radu: Nenechte se svést, nespolupracujte se zlem!“
Kdo nás svádí? V Ježíšově době to byl velekněz a jeho lidé (tvrdili, že pracují pro Boha, ale pracovali pro toho „druhého“).
Pokušení církevních hodnostářů v dějinách trvá. Touha po moci a představě, že svou diplomacií můžeme ovlivnit naše vládce, je svůdná.
Pokud nenasloucháme božímu slovu a nářku odstrkovaných, nejsme schopni „rozeznávat duchy“.
Falešní mesiášové pro získání vlastní moci – i v posledním století – mluvili populisticky a chytře využívali sociálního cítění občanů (Hitler i komunističtí vůdci poukazovali na utrpení lidu a slibovali ráj na zemi).
Pokaždé také našli viníky (Židy, bohaté, „vykořisťovatele“), strašili jimi (teď straší islámem a utečenci) a obyvatelstvu slibovali (slibují) svou ochranu.
Pokud se najde určité množství lidí, kteří tyto „spasitele lidstva“ včas prokouknou a budou se statečně stavět proti zlu, pak se míra utrpení sníží.
Ježíš nás vzdělává, abychom nebyli bezradní a manipulovatelní.
Nenechat se svést ke spolupráci s mocnými je ale minimum. [3]
Ježíš od nás právem očekává víc – máme být ve světě světlem a solí.
Máme pomáhat k nápravě světa.
Příští neděli se k tomuto tématu chci vrátit.
Náš život má jedinečnou cenu. V životě jednotlivce, společenství, země, národa jsou některé situace neopakovatelné. Ujede-li nám vlak, často můžeme jet dalším (za hodinu, den, týden), ale v životě jsou často neopakovatelné situace, pokud je nevyužijeme, jsou ztraceny. (Neplatí to jen o politických volbách.)
[1] Nevyhledáme-li si, z které doby a do jaké situaci biblický text mluví, ničemu nemůžeme porozumět.
Úryvek pochopí jen ten, kdo zná celek. Na náročnější film, na operu, divadlo nebo koncert se také připravíme.
Přijde-li k nám někdo na návštěvu soused nebo větší vnouče, můžeme lehko říci: „Četl jsem (např. o starém Eleazarovi, o vdově a jejích synech) … a jsem toho plný …“
O jiné zážitky (koncert, film …) se také dělíme s druhými.
Svědci Jehovovi se pokoušejí mluvit s druhými o závažných tématech.
„Myslíte, že bude lépe? Jak by se to mohlo stát?
Copak si naši předkové nepřáli, aby svět byl lepší?
První republika měla svou úroveň. A přece to nestačilo. Co naši předkové podcenili? Můžeme se jen vymlouvat na Hitlera, na naivní politiky, na spojence …?“
[2] V semináři nám neřekli, co vše k hlásání evangelia potřebujeme. (Snad jsem některé lidi uzdravil na duši, ale nevím, zda by mě Ježíš přijal mezi učedníky, které poslal po dvou …)
Jako ředitel školy by měl vynikajícím učitelem, tak by představený v církvi měl být vynikajícím pastýřem a biblistou (prvním posláním pokřtěných – duchovních především – je hlásání božího slova). Přijetí svátosti, znalost církevního práva, hodnosti a paráda to nenahradí.
[3] Říkali mu blázen, blázen z ghetta. Sami vyhladovělí dávali mu kousky chleba, slupky z brambor. On je bavil a rozveseloval. A vrazi ho vždy ušetřili. Transporty následovaly jeden za druhým, ale blázen v nich vždy chyběl. Lidé se ho ptali:
„Jak to děláš, že se ti vždy podaří zmizet před zátahem?“
„Chrání mne jedna významná osoba.“
„A kdo to je?“
„Šéf ghetta. Zašel jsem za ním a řekl jsem mu: žádné společenství nemůže existovat bez svého blázna. Zabijete-li mne, vydáte-li mne na smrt, zaujmete mé místo: vy budete já.“
Argument nakonec padl, protože přestalo existovat celé společenství.
Vrazi prokázali smysl pro černý humor, když obyvatele ghetta informovali, že by mělo být deset rukojmí pověšeno jako odveta za smrt Hamanova syna popraveného kvůli Židům před víc než dvěma tisíci lety v Assuerově království, jak o tom hovoří kniha Ester. Mezi rukojmími, kteří se všichni jmenovali jako Esteřin strýc Mordechaj, byl i jakýsi ubožák, roznašeč vody. Jako jediný se stoupaje na popraviště smál, hodně hlasitě se smál.
„Zbláznil ses?“
„Co vás nemá! Vůbec jsem se nezbláznil,“ řekl a přímo se rozchechtal.
„Nemáš strach, že za chvíli umřeš?“
„Mám a jaký!“
„Tak proč se směješ?“
„Protože ten první nemá nic společného s tím druhým.“
A katům podal vysvětlení:
„Dneska jsem Mordechaj nosič vody. Ale zítra? Co? Zítra budu Mordechaj mučedník, Mordechaj světec. A toho nikdy nepověsíte, nikdy.“
A smál se. Smál se bez slz.
Elie Wiesel