32. neděle v mezidobí

Odmala obdivujeme lidi, kteří přemohli svůj strach a zachovali se správně.
Život a vztahy s druhými jsou pro nás darem od Boha. Snažíme se s nimi podle této ceny hospodařit.
Pravda, láska a vztah k Bohu jsou ještě větším bohatstvím, než zachování tělesného života za každou
cenu.
Uměli bychom se zachovat jako starý Eleazar a vdova se svými syny? [1]
 
Jak bychom se - v takovém případě - chtěli zachovat?  
 
Charakter a odvaha se neurodí samy jako stromy v lese.
Jak na tom budeme pracovat?
 
Těžko neseme smrt hrdinů, i literárních.
Nepřipadá vám zvláštní, že nad Ježíšovou smrtí netruchlíme?
Máme za to, že přišel kvůli tomu, aby zahynul. Není ta naše „samozřejmost“ pokřivlá?
(S podobnou samozřejmostí vyžadujeme, aby nás bohatí obdarovávali.)
 
Saduceové (kněžská třída) uznávali jen Pět knih Mojžíšových. Ježíš jim proto citoval z Druhé knihy Mojžíšovy.
 
I dnes si řada lidí myslí, že přežíváme jen ve svých potomcích. Smrt mají za úplný konec.  
My jsme od Boha dostali velice cennou informaci, že s námi Bůh navždycky počítá. Vypráví nám, že si nás pořídil proto, aby se nám mohl dávat, rád žije pro druhé. Říká nám, že si na nás zvykl a zamiloval si nás natolik, že si nás smrtí nenechá vzít. Tomu rozumíme, my si také nedovedeme představit život bez našich drahých. (I v tom vidíme, že jsme stvořeni k božímu obrazu.)
Toto poznání nám odkrývá velikou cenu života. Usilujeme o vybudování takových vztahů, které nás budou těšit navždy. To nejsou jen nějaké naše sny, takový program nám nabízí sám Bůh. A my jsme usilování o tuto krásu přijali za nejhlubší smysl života.  
 
Toužíme po porozumění s druhými, po věrném přátelství.
Rozumíme každodenní prosbě: „Přijď tvé království“.
Izraelitům bylo jasné, co to znamená. Jejich pozemští králové selhávali, a tak toužili po vládě Hospodina.
Dětem vyprávíme, jak porozumět pojmu „Boží království“. [2]
 
Podle této zkušenosti a našeho způsobu života mohou děti porozumět uspořádání božího království.
(Naše kultura vychází z usilování o získání biblických hodnot.)
Ježíš nás pozval do božího království, jedná s námi - jako nikdo jiný - dokonale.
Všude, kde jednáme podle Ježíšova příkladu, tam jeho království začíná.
Ježíš si získal naše srdce, chceme se od něj jeho jednání naučit. Vzal nás do učení. Odmala se jeho pravidlům o vzájemném soužití učíme a předáváme je svým dětem. Ale i od dětí se můžeme ledacos učit. Přijmout od nich upozornění, na co si máme dávat pozor my, je velice výchovné. „Děkuji ti, že mi říkáš, abych vám neskákala do řeči“, řekne maminka. „Máš pravdu, že nemám pořádek v dílně“, uzná táta, „budu dávat věci na své místo, připomínej mi to, pokaždé ti za to poděkuji.“
Od dětí očekáváme, že naše výchovná upozornění vezmou vážně. Můžeme jim ukazovat, jak se to dělá, upozorní-li nás někdo na něco, co můžeme dělat lépe.  
 
Nebeské království bude porozuměním se všemi. Budeme schopni, ochotní, s radostí jednat podle očekávání nebešťanů.
A nebešťané budou vědět, co mohou a mají od druhých očekávat.
Každý se budeme blížit obrazu božímu „budeme rovní andělům“, budeme myšlením a jednáním „dcerami a syny božími“. To je proces, který začal tady na zemi a bude jednou dovršen.
Boží záměry nejsou nějakou chimérou, člověk je schopen je s Bohem naplnit. 
 
Ježíš nás učí pracovat - práce je setkáním se s božími přáteli, dokonce s Bohem („Cokoliv jste udělali i nejnepatrnějšímu, mně jste prokázali“). Takový způsob práce je dobrořečením (modlitbou). Přináší nám  dobrý pocit a uspokojení. S Bohem dotváříme svět a sloužíme druhým.
 
Ježíš nás učí slavit. Slavnost je pro nás příležitostí si prokazovat vzájemnou pozornost. Bůh nám skrze slavnost říká: „Mám tě rád, jsem rád, že jsi, těšil jsem se na tebe, jsem tu pro tebe …“
I my při slavení pečujeme jeden o druhého - to je podstatou slavení. (Bohoslužba je společným slavením, nikoliv soukromou modlitbou určitého počtu zúčastněných. Máme si všímat také druhých.)
Slavením sdělujeme nejen slovy: „Rád tě vidím, stojím o porozumění s tebou, oceňuji to, co děláš pro druhé. Rád s tebou mluvím, zpívám, stoluji …“
 
Přátelství lidí má na nás blahodárný vliv, přátelství Boha teprve. (Bůh je přejícnější, bohatší, velkorysejší … než my. Jeho vynalézavost zřejmě nemá mezí.)
 
Slavnost všech svatých nám připomněla, co znamená „obcování svatých“. Všichni patříme do Obce boží.
Žijeme ve skvělém společenství, jeho úroveň nás povzbuzuje a nese.
„Obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu…“ (Žid 12,1),
Přátelství nás přece ovlivňuje, poznamenává.
Do společenství „svatých“ patří i naši zesnulí. Zasvětili se při křtu Božímu programu. Dokonce i nesčíslné množství nepokřtěných se svou službou a pomocí potřebným do Božího programu zapojilo.
Je pozoruhodné a krásné, že při každé bohoslužbě myslíme na zesnulé. Nevím o žádném jiném společenství, kdy by to také bylo. 
   
Občas se mě někdo ptá na odpustky. Jak jim rozumíte? Mnoha věcem nerozumím. Máte-li dobrý nápad, sem s ním, budu vám vděčný.
Něco nás učili na fakultě, sám jsem se pídil po dalších informacích …
Konstrukce o odpustcích vychází ze „spravedlnosti směnné“. Vše dobré má nějakou hodnotu. Konstruktéři tvrdí, že každý dobrý skutek se dá vyčíslit „nebeskou měnou“. I každá modlitba je ohodnocena určitým počtem „bodů“. Všechny dobré činy „vytváří poklad církve, z kterého mohou být udíleny granty“.  
Rozumím tomu, že mohu někomu zaplatit zmrzlinu, nebo financovat adopci na dálku. Finanční převody umíme zařídit: (potřebujeme číslo učtu dárce, obdarovaného, konstantní a variabilní symbol a podpisové právo …). Ale nerozumím tomu, jak lze někoho dotovat modlitbou. Modlitba je komunikací s Bohem. Osvojili-li jsme si v naší rodině uctivé a pozorné vzájemné naslouchání, nevím, jak bychom mohli tuto dovednost mohli darovat – poukázat - jiné rodině. Nemohu se za druhého naučit zdravit, laskavosti, ochotě, vařit nebo jezdit na lyžích.
Nechápu, jak bych mohl někomu odkázat např. zážitek a „užitek“ ze „svatého přijímání“.
Nemohu hladovým vzkázat: „Držte se, já mám 10 kg navíc a duchovně vám to „přeposílám“.
Navíc bych si připadal pyšný. Nutně potřebuji duchovní potravu (moudrost boží, dobré myšlenky moudrých lidí, boží přátelství … hmotné, duševní a duchovní zážitky skrze krásu a přátelské projevy - včetně liturgického slavení), ale nevím, jak to předat druhému. Já ubohý hříšník (já, hloupý a povrchní člověk, i vlastní vinou chudý Duchem božím …) zoufale potřebuji pomoc boží. Topím-li se, nemohu polovinu pomoci záchranáře odkázat druhému.
Navíc: boží pomoc nemá dno. Nemusím se zříkat pomoci boží, aby se dostalo na druhého. Jsem-li zván já! (poslední člověk; kde byli v mém věku jiní lidé), jsi i Ty zván k prostřenému stolu božího milosrdenství.
 
Odpustky vznikly za určitých okolností … Rozhodně ne v biblických souřadnicích. My duchovní jsme podceňovali „obyčejné lidí“ (jakoby neuměli přemýšlet) a krmili jsme je „lidovou zbožností“ – i o odpustcích …
Co se nám za minulého režimu komunisté naposmívali za „odpustky“. Byli jsme nuceni o tom přemýšlet. Myslel jsem si, že otázka odpustků vymizí. Kdepak, někteří mají rádi jednoduchá schémátka o vlastní dobročinnosti a zásluhách pro druhé.
 
Co naši zesnulí potřebují?
A co potřebujeme my od druhých? [3]
 
Můžeme si být navzájem i se zesnulými užiteční. Máme mnoho společného … Proto každý můžeme navzájem svým úsilím podporovat a povzbuzovat druhé. 
 
Bůh velice rád obdarovává. Ale víme, jaký postoj patří k modlitbě. Boha smíme prosit, ale také se mám ptát, co sám dělám pro to, zač prosím. A dokud se sám s něčím nesnažím pohnout, těžko o to mohu prosit druhého.
 
Bůh nás zve k umění mít rád. Krásné vztahy mohou trvat - a růst - věčně.
Mít blízkého člověka, partnera, který chce růst a snaží se žít podle Ježíšova příkladu (podle Ježíšových pravidel, chcete-li), je životní výhrou. 
 
Naši zbožnost (poctivost, pravdivost, pokoru) si můžeme lehce vyzkoušet: Zlobíme se, když nás někdo blízký upozorňuje na to, co máme dělat lépe?
Má-li pravdu - i kdyby to říkal nepříjemným způsobem - je prospěšné se poučit.
Nestačí být fandou sv. Františka, můžeme se od něj mnoho naučit. V nebi bude každý na jeho úrovni.
Víc - v nebi se budeme blížit úrovni Ježíše. Větší krásu si nedovedu představit.

---

[1] Šéf „Českého svazu bojovníků za svobodu“ Jaroslav Vodička, dvakrát vstoupil do KSČ (podruhé v 80. letech). „Staral jsem se o nemocného invalidního syna, zemřel, když mu bylo dvacet - a když mi tohle řekli, tak jsem podepsal.
Buď podepíšeš spolupráci s StB nebo se ti podíváme na rodinu. Když za vámi někdo dva roky chodí a pak vám řekne pouhé dvě tři věty a máte dvě děti, tak to uděláte. Já svoje svědomí v tomhle mám čisté.“
Tento chrabrý muž nosí na prsou své uniformy mnoho vyznamenání …
 
[2] Zeptáme-li se dětí, kde je království maminky, odpovědí: „Kuchyň“. Království tátů je jejich pracoviště, řemeslníci mají dílnu nebo staveniště. Království dětí je jejich pokojíček. Náš dům nebo byt je naším královstvím. Už malé děti zasvěcujeme do uspořádání a jednání „našeho království“. Chováme se k sobě hezky. Mluvíme spolu slušně, pomáháme si, nikdo nikomu nic nesní, poděkujeme za jídlo a za pomoc, odneseme si po sobě talíř od stolu, přezouváme se, v tolik a tolik hodin se chodí spát …). Některá pravidla jsme přejali od svých předků, na dalších jsme se domluvili, některá jsme s vděčností přijali od Boha.
 
[3]        NAŠI VĚRNÍ ZESNULÍ
Stýská se nám po nich. Jakpak se asi mají? Potřebují něco? Můžeme jim nějak prospět?
Modlitba je setkáním a rozhovorem. Ježíš řekl: „Když dva mluví o Bohu, chci být u toho“ (srv. Mt 18,20 ). Myslíme-li na naše zesnulé, můžeme je vtáhnout do setkání s Bohem, do modlitby. „Táto, když si promýšlím Ježíšova slova: „Otče náš, buď vůle tvá jako nebi tak i na zemi“, myslím na Tebe. Děkuji ti za všechno, cos mě v životě naučil. Říkal jsi mi, že se máme učit celý život. Myslím na tvé rady. V některých věcech nemám pořádek, chci to zlepšit, mysli na mě, prosím Tě. Těším se, až se spolu setkáme. Jestlipak jsi se už naučil být dochvilný? To jsi moc neuměl, vzpomínáš, co k tomu říkala naše maminka, že je to ohleduplnost vůči druhým. To je dobře, že Bůh vymyslel život a soužití dobře, že se můžeme podle jeho moudrosti učit -  podle jeho plánů „v nebi“ se mohu zařídit „na zemi“. Ještě se chci lépe naučit přiznávat chyby, abych je mohl co nejdříve napravovat.“ „Bože, tebe k tomu prosím o pomoc. Jsem ti, Bože, vděčný, že se s tátou můžeme jednou setkat a že nám pomůžeš k tomu, abychom si ve všem mohli rozumět. A byli natolik ochotní, abychom si vyhověli v tom, co jeden druhému budeme vidět na očích.“  
Snažíme se napravovat své dluhy. (Některým lidem jsem ublížil, nejen maminka kvůli mně někdy plakala, vícekrát jsem opakoval něco, co se později ukázalo, že nebylo pravda, řadu příležitostí k dobrému jsem nevyužil, nějaký čas promrhal atd.)
Někdy můžeme napravovat i chyby našich zesnulých. Jsme natolik bohatí, že máme z čeho pomáhat potřebným. Naši předkové přispívali na různou dobrou činnost z majetku, který zdědili po svých rodičích nebo jiných příbuzných - jejich jménem rozdávali. Znali Ježíšova slova: „Zdarma jsi dostal, zdarma dávej“.
Jako naši zesnulí - ve své přejícnosti - myslí na nás před Tváří boží, tak myslíme my na ně ve svých modlitbách. Společně chceme přispívat k nápravě a růstu světa, a ke společné budoucnosti v nebeském království. Jsme Bohu vděční za to, že takové možnosti máme.
                                                                        /v, Okénko do letohradské farnosti 11/2016