30. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sir 35,15b-17.20-22a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 35,15b-17.20-22a
Datum: 23. 10. 2016
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sir 35,15b-17.20-22a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 35,15b-17.20-22a
; 2 Tim 4,6-8.16-18
; Lk 18,9-14
Datum: 23. 10. 2016
K prvnímu čtení.
Nebudeš stranit bohatému, ani chudému. [1]
(Kdo je v Bibli „chudý“ si povíme za chvíli. Nejde o hmotný majetek.)
Bůh je spravedlivý, zachovává vše, k čemu nás vede.
Milosrdenství je nad spravedlnost. [2]
Mocní většinou prosby chudých nechtějí slyšet. Bůh se od člověka neodvrací.
K evangeliu.
Jsem smutný z toho, že katolíci nejsou vedeni k přemýšlení. Nejsme hloupější než bratři protestanté, ale spokojili jsme se s lidovou zbožností, a tím, že nás je víc.
Na otázku, zda je Bohu každá modlitba milá (je jedno, zda ji položil Ježíš nebo ji pokládáme my), slýchávám: „Ale, Pánbůh si naše modlitby přebere.“
Studenti by si takovou drzost vůči učiteli nedovolili. Bůh nás neznámkuje, naši rodiče nám také nepsali pětky, ale každého rodiče těší, když děti správně přemýšlejí a mluví inteligentně. Je projevem úcty a bázně před Bohem, abychom se snažili, když se nám Bůh věnuje, abychom si s ním co nejvíce rozuměli a mohli s ním spolupracovat. Jsme-li volání k „záchranářství, pak potřebujeme být použitelní. S „polenem“ nic nepořídíme ani my, ani Bůh.
(Jak to, že mnoho katolíků ani neví, jak vypadal areál jeruzalémského chrámu, a kde se ti dva chlapi modlili?)
Text jsme si podrobněji rozebírali v minulých letech (Myslel jsem si, že to alespoň stručně zopakuji, ale to bych vás rozmazloval, nejsem kojná. Koho zajímá můj výklad, může si jej najít v archivu.)
Posluchači slyšeli Ježíšovo podobenství poprvé. Nejdříve Ježíš vyprávěl modlitbu zbožného. Posluchači byli zvyklí říkat své názory, nemlčeli jako my. Debata byla zřejmě dost dlouhá. Pak Ježíš vypravoval o kolaborantovi. Zas se rozproudila další diskuse. Lidé se přeli, která modlitba je lepší …
Nakonec se zeptali Ježíše, co si myslí on.
Jeho slova je překvapila.
Izraelci se měli postit jeden den v roce. Ten horlivec se postil 100x více. K čemu je dobré 24 hodin nejíst ani nepít? Tekutiny v těle jsou důležité. Může z toho mít Bůh radost? Trénuješ-li si vůli, děláš to pro sebe. „Děti, učíte se pro sebe, ne pro nás“, říkali nám rodiče. Jedny děti se dožadovaly, aby jim rodiče platili za práci v domácnosti, jako u sousedů. „Máte právo na mzdu“, pravil jsem jim, „platíte-li mamince za vaření a praní a tátovi za …“
Proč se nezříci raději nelaskavosti, neochoty a pěstovat si obětavost, statečnost …
Jak bychom si mohli myslet, že děláme něco navíc? Něco pro Boha?
Nikdy už nebudu na 100%. Některým lidem jsem ublížil, nejen maminka kvůli mně někdy plakala, vícekrát jsem opakoval něco, co se později ukázalo, že nebylo pravda, řadu příležitostí k dobrému jsem nevyužil, nějaký čas promrhal atd., atd.
Proč si myslíme, že Bůh nám nabízí dobré věci jako zkoušku a má větší potěšení, když se odříkáme jeho darů a nepřijímáme je?
Jak to máme s nabídkou darů my?
Kdo je pokroucený a kdo se raduje, když má obdarovaný z daru radost?
Proč Boha pomlouváme, co z něj děláme?
Pohanským světcem je ten, kdo se zbaví jakékoliv touhy. Nás do tohoto pohanství někdo stále tlačí.
„Pro tebe byl stvořen svět, hospodař s tím, co ti má vynalézavá láska připravila“, říká Stvořitel na začátku Bible.
„Proč se zbožný člověk srovnával s někým, kdo měl třeba těžší podmínky v životě?“, ptal se Ježíš.
Říká-li mi někdo: „Nikoho jsem nezabil ani neokradl“, odpovídám, že já se nechci porovnávat s nejhoršími. Mnoho lidí v mém věku už byli světci – a já nejsem!
Celník byl velký darebák. Spolupráce s nepřítelem je velkým zločinem a navíc okrádání vlastních lidí je ohavnost a podlost. Takové jednání si právem ošklivíme my i Ježíš.
Ježíšovi posluchači se bouřili proti modlitbě „celníka“.
„To si měl chlapec rozmyslet dříve. Něco jiného je selhání ze slabosti a něco jiného je vědomé spolčení se zlem. Celník měl dobré náboženské vzdělání, uměl rozlišovat dobro od zla a spravedlnost od nespravedlnosti“, namítali v debatě někteří muži Ježíšovi. [3]
„Bez nápravy škod nemůže Bůh odpustit viníkovi“, namítali Ježíšovi oponenti, „jak by k tomu přišli
okradení?“
Když Ježíš přijal Zachea, místní zbožní byli sice pobouřeni, ale uznali, že Zacheus napravil sám sebe a usiloval o nápravu škod lidí, které okradl a poškodil. „Ale co to Ježíši tvrdíš, že kolaborant z tvého podobenství může být ospravedlněn, bez nápravy svého podlého jednání? To si měl rozmyslet dříve. Je dospělý, je odpovědný za své činy.“
V debatě Ježíš vícekrát vysvětloval pravidla božího milosrdenství. Máme je v evangeliích vypsány, koho to zajímá, může si je vyhledat a promyslet.
Může terorista do nebe?
Jak který. Ten ukřižovaný po Ježíšově levici o to nestál. Teroristovi po pravici Ježíš přislíbil pomoc k nápravě. Dětem to prosím, znovu vyprávějte a vysvětlete.
Pokud dětem správně a spravedlivě nevysvětlíme, jak můžeme Boží milosrdenství dostat (za jakých podmínek), nebudou mít o Boha zájem.
Děti se v určitém věku ptají, zkazíme-li je (třeba tím, když vidí, že se my dospělí neptáme) ptát se přestanou. (O fotbale nebo politice naše debaty sledují a zapojují se.)
Za týden budeme slavit Slavnost všech svatých a Památku zesnulých.
Jak fungují odpustky?
Mohou naše modlitby nahradit nápravu těch, kteří jsou „pod míru“ nebešťanů? Mohou zařídit náhradu
škod, které jsme napáchali?
Už jsme si říkali, kdo patří mezi ty, kteří se povyšují. A co znamená ponižovat se.
Stručně připomenu. „Nic nepřidáš a nic neubereš“, říká slovo Boží. Kdo opravuje Mojžíše nebo Ježíše, ten se povyšuje.
Kdo ví, že je jen začátečník, služebník neužitečný („pod míru“), že je jen učedníkem, a že jediným Mistrem a Učitelem je Ježíš, ten může být povýšen. [4]
K druhému čtení.
Pavel naříká: „Při mé první obhajobě se mě nikdo nezastal, všichni mě opustili.
Ani Ježíše se nikdo nezastal. Při soudu velerady Nikodém a Josef z Arimatie ani nepípli.
K soudu před Pilátem se zdálky přišourali jen dva apoštolové (Petr se vypařil, když byl poznán mezi davem, Jan se také držel v patřičné vzdálenosti, pod kříž přišel, až bylo po všem). [5]
[1] Ani nemajetnému nebudeš v jeho sporu nadržovat. (Ex 23,3
Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě. (Lv 19,15
Nepřevrátíš právo, nebudeš nikomu stranit, nepřijmeš úplatek. Úplatek oslepuje oči moudrých a překrucuje slova spravedlivých. (Dt 16,19
Nebudu nikomu stranit, nechci nikomu lichotit … (Jb 32,21
[2] Majitel vinice odpověděl jednomu z dělníků: „Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou tisíc korun na den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ Srv. Mt 20,13-15
[3] Izraelité byli vedeni Božím slovem k poznání, že viníkovi může být odpuštěno, ale k daru odpuštění je třeba součinnosti tří: pachatele, oběti a Boha. Ten, kdo přizná selhání, lituje svého činu, poprosí o odpuštění a snaží se o nápravu sebe i následků své špatnosti, tomu může být odpuštěno. (Co chybělo Jidášovi?)
Šavla se křesťané báli (vydával křesťany na smrt), kdosi hodnověrný se za něj zaručil, že se Šavel napravil a stal Ježíšovým učedníkem Pavlem.
Hitler nemůže do nebe. Je zrůdou. Jak by k tomu jeho oběti přišly, byl by to výsměch spravedlnosti.
Ďábel do nebe nesmí. Kdyby se ovšem Hitler a satan napravili, budou v nebi vítáni.
Tomáš Becket byl královým kumpánem. Král ho chtěl za biskupa – a Tomáš mu to rozmlouval. Když se Tomáš stal biskupem, na královy akce a pitky chodit přestal, postavil se proti svévoli krále – a ten ho nechal zavraždit.
Známe i opačné příklady: satan byl služebníkem Božím, Juda Iškariotský apoštolem atd.
[4] Povýšení neznamená, že dostaneš uniformu a na ni nějaké hvězdičky, náčelnickou čelenku z orlích per nebo vlečku jako páv. Ježíšovým atributem je pracovní zástěra (myl nohy hříšníkům). Povýšení podle evangelií znamená „budeš uzdravovat“ (přinejmenším uzdravovat ducha).
[5] Stále se to opakuje …
Jistý kardinál se občas chlubí, že byl přítelem Václava Havla, ale když V. Klaus veřejně V. H. haněl a pomlouval, kardinál se V. H. nikdy veřejně nezastal.
Uvidíme, kdo z biskupů půjde do Vladislavského sálu 28. října. Kdo se nechá koupit Sedmilhářem a kdo hledá pravdu a lásku? Kdo dá čemu přednost.
Synodní senior evangelické církve se už po dva roky této zmanipulované slavnosti neúčastnil.
Synodní rada Českobratrské církve evangelické
Jsme hluboce znepokojeni způsobem, jakým v posledních měsících někteří veřejní činitelé volají po návratu ke „křesťanským hodnotám nebo kořenům“, „semknutí se kolem své křesťanské identity“ nebo „návratu ke svým křesťanským kořenům“. Přijetí zákona o Velkém pátku jako státním svátku se zdůvodňovalo podporou křesťanské identity oproti náporu identit jiných. K návratu ke křesťanským kořenům jako k obraně proti islámskému fundamentalismu vyzval i prezident Miloš Zeman na letošních svatováclavských slavnostech.
Proč se nám to nelíbí? Záleží nám na tom, aby označení „křesťanský“ nebylo vyprazdňováno. Pokládáme za nepřijatelné, používá-li se „křesťanská“ rétorika pro šíření předsudků a nenávisti vůči cizincům, nejčastěji muslimům, pro odmítání pomoci uprchlíkům, přivolávání střetu civilizací či vyvolávání duchů nacionalismu. Obáváme se toho, aby se povrchní „křesťanská“ rétorika nestala ospravedlněním naší nechuti dělit se s druhými nebo něco obětovat.
Evangelium přijímáme jako dobrou zprávu pro slabé a trpící, která je v příkrém rozporu s každým hloubením příkopů mezi lidmi, vytvářením přehrad a nepřátelství. Jako křesťané se ke zvěsti Ježíše Krista hlásíme jako k programu naší životní cesty, byť jej ani zdaleka nedokážeme naplňovat. Rádi bychom povzbuzovali k naději, že lze hledat cestu k lidem kolem nás a překonávat zničující konflikty.
V Praze 18. října 2016
Nebudeš stranit bohatému, ani chudému. [1]
(Kdo je v Bibli „chudý“ si povíme za chvíli. Nejde o hmotný majetek.)
Bůh je spravedlivý, zachovává vše, k čemu nás vede.
Milosrdenství je nad spravedlnost. [2]
Mocní většinou prosby chudých nechtějí slyšet. Bůh se od člověka neodvrací.
K evangeliu.
Jsem smutný z toho, že katolíci nejsou vedeni k přemýšlení. Nejsme hloupější než bratři protestanté, ale spokojili jsme se s lidovou zbožností, a tím, že nás je víc.
Na otázku, zda je Bohu každá modlitba milá (je jedno, zda ji položil Ježíš nebo ji pokládáme my), slýchávám: „Ale, Pánbůh si naše modlitby přebere.“
Studenti by si takovou drzost vůči učiteli nedovolili. Bůh nás neznámkuje, naši rodiče nám také nepsali pětky, ale každého rodiče těší, když děti správně přemýšlejí a mluví inteligentně. Je projevem úcty a bázně před Bohem, abychom se snažili, když se nám Bůh věnuje, abychom si s ním co nejvíce rozuměli a mohli s ním spolupracovat. Jsme-li volání k „záchranářství, pak potřebujeme být použitelní. S „polenem“ nic nepořídíme ani my, ani Bůh.
(Jak to, že mnoho katolíků ani neví, jak vypadal areál jeruzalémského chrámu, a kde se ti dva chlapi modlili?)
Text jsme si podrobněji rozebírali v minulých letech (Myslel jsem si, že to alespoň stručně zopakuji, ale to bych vás rozmazloval, nejsem kojná. Koho zajímá můj výklad, může si jej najít v archivu.)
Posluchači slyšeli Ježíšovo podobenství poprvé. Nejdříve Ježíš vyprávěl modlitbu zbožného. Posluchači byli zvyklí říkat své názory, nemlčeli jako my. Debata byla zřejmě dost dlouhá. Pak Ježíš vypravoval o kolaborantovi. Zas se rozproudila další diskuse. Lidé se přeli, která modlitba je lepší …
Nakonec se zeptali Ježíše, co si myslí on.
Jeho slova je překvapila.
Izraelci se měli postit jeden den v roce. Ten horlivec se postil 100x více. K čemu je dobré 24 hodin nejíst ani nepít? Tekutiny v těle jsou důležité. Může z toho mít Bůh radost? Trénuješ-li si vůli, děláš to pro sebe. „Děti, učíte se pro sebe, ne pro nás“, říkali nám rodiče. Jedny děti se dožadovaly, aby jim rodiče platili za práci v domácnosti, jako u sousedů. „Máte právo na mzdu“, pravil jsem jim, „platíte-li mamince za vaření a praní a tátovi za …“
Proč se nezříci raději nelaskavosti, neochoty a pěstovat si obětavost, statečnost …
Jak bychom si mohli myslet, že děláme něco navíc? Něco pro Boha?
Nikdy už nebudu na 100%. Některým lidem jsem ublížil, nejen maminka kvůli mně někdy plakala, vícekrát jsem opakoval něco, co se později ukázalo, že nebylo pravda, řadu příležitostí k dobrému jsem nevyužil, nějaký čas promrhal atd., atd.
Proč si myslíme, že Bůh nám nabízí dobré věci jako zkoušku a má větší potěšení, když se odříkáme jeho darů a nepřijímáme je?
Jak to máme s nabídkou darů my?
Kdo je pokroucený a kdo se raduje, když má obdarovaný z daru radost?
Proč Boha pomlouváme, co z něj děláme?
Pohanským světcem je ten, kdo se zbaví jakékoliv touhy. Nás do tohoto pohanství někdo stále tlačí.
„Pro tebe byl stvořen svět, hospodař s tím, co ti má vynalézavá láska připravila“, říká Stvořitel na začátku Bible.
„Proč se zbožný člověk srovnával s někým, kdo měl třeba těžší podmínky v životě?“, ptal se Ježíš.
Říká-li mi někdo: „Nikoho jsem nezabil ani neokradl“, odpovídám, že já se nechci porovnávat s nejhoršími. Mnoho lidí v mém věku už byli světci – a já nejsem!
Celník byl velký darebák. Spolupráce s nepřítelem je velkým zločinem a navíc okrádání vlastních lidí je ohavnost a podlost. Takové jednání si právem ošklivíme my i Ježíš.
Ježíšovi posluchači se bouřili proti modlitbě „celníka“.
„To si měl chlapec rozmyslet dříve. Něco jiného je selhání ze slabosti a něco jiného je vědomé spolčení se zlem. Celník měl dobré náboženské vzdělání, uměl rozlišovat dobro od zla a spravedlnost od nespravedlnosti“, namítali v debatě někteří muži Ježíšovi. [3]
„Bez nápravy škod nemůže Bůh odpustit viníkovi“, namítali Ježíšovi oponenti, „jak by k tomu přišli
okradení?“
Když Ježíš přijal Zachea, místní zbožní byli sice pobouřeni, ale uznali, že Zacheus napravil sám sebe a usiloval o nápravu škod lidí, které okradl a poškodil. „Ale co to Ježíši tvrdíš, že kolaborant z tvého podobenství může být ospravedlněn, bez nápravy svého podlého jednání? To si měl rozmyslet dříve. Je dospělý, je odpovědný za své činy.“
V debatě Ježíš vícekrát vysvětloval pravidla božího milosrdenství. Máme je v evangeliích vypsány, koho to zajímá, může si je vyhledat a promyslet.
Může terorista do nebe?
Jak který. Ten ukřižovaný po Ježíšově levici o to nestál. Teroristovi po pravici Ježíš přislíbil pomoc k nápravě. Dětem to prosím, znovu vyprávějte a vysvětlete.
Pokud dětem správně a spravedlivě nevysvětlíme, jak můžeme Boží milosrdenství dostat (za jakých podmínek), nebudou mít o Boha zájem.
Děti se v určitém věku ptají, zkazíme-li je (třeba tím, když vidí, že se my dospělí neptáme) ptát se přestanou. (O fotbale nebo politice naše debaty sledují a zapojují se.)
Za týden budeme slavit Slavnost všech svatých a Památku zesnulých.
Jak fungují odpustky?
Mohou naše modlitby nahradit nápravu těch, kteří jsou „pod míru“ nebešťanů? Mohou zařídit náhradu
škod, které jsme napáchali?
Už jsme si říkali, kdo patří mezi ty, kteří se povyšují. A co znamená ponižovat se.
Stručně připomenu. „Nic nepřidáš a nic neubereš“, říká slovo Boží. Kdo opravuje Mojžíše nebo Ježíše, ten se povyšuje.
Kdo ví, že je jen začátečník, služebník neužitečný („pod míru“), že je jen učedníkem, a že jediným Mistrem a Učitelem je Ježíš, ten může být povýšen. [4]
K druhému čtení.
Pavel naříká: „Při mé první obhajobě se mě nikdo nezastal, všichni mě opustili.
Ani Ježíše se nikdo nezastal. Při soudu velerady Nikodém a Josef z Arimatie ani nepípli.
K soudu před Pilátem se zdálky přišourali jen dva apoštolové (Petr se vypařil, když byl poznán mezi davem, Jan se také držel v patřičné vzdálenosti, pod kříž přišel, až bylo po všem). [5]
[1] Ani nemajetnému nebudeš v jeho sporu nadržovat. (Ex 23,3
)
Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě. (Lv 19,15
)
Nepřevrátíš právo, nebudeš nikomu stranit, nepřijmeš úplatek. Úplatek oslepuje oči moudrých a překrucuje slova spravedlivých. (Dt 16,19
)
Nebudu nikomu stranit, nechci nikomu lichotit … (Jb 32,21
)
[2] Majitel vinice odpověděl jednomu z dělníků: „Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou tisíc korun na den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ Srv. Mt 20,13-15
)
[3] Izraelité byli vedeni Božím slovem k poznání, že viníkovi může být odpuštěno, ale k daru odpuštění je třeba součinnosti tří: pachatele, oběti a Boha. Ten, kdo přizná selhání, lituje svého činu, poprosí o odpuštění a snaží se o nápravu sebe i následků své špatnosti, tomu může být odpuštěno. (Co chybělo Jidášovi?)
Šavla se křesťané báli (vydával křesťany na smrt), kdosi hodnověrný se za něj zaručil, že se Šavel napravil a stal Ježíšovým učedníkem Pavlem.
Hitler nemůže do nebe. Je zrůdou. Jak by k tomu jeho oběti přišly, byl by to výsměch spravedlnosti.
Ďábel do nebe nesmí. Kdyby se ovšem Hitler a satan napravili, budou v nebi vítáni.
Tomáš Becket byl královým kumpánem. Král ho chtěl za biskupa – a Tomáš mu to rozmlouval. Když se Tomáš stal biskupem, na královy akce a pitky chodit přestal, postavil se proti svévoli krále – a ten ho nechal zavraždit.
Známe i opačné příklady: satan byl služebníkem Božím, Juda Iškariotský apoštolem atd.
[4] Povýšení neznamená, že dostaneš uniformu a na ni nějaké hvězdičky, náčelnickou čelenku z orlích per nebo vlečku jako páv. Ježíšovým atributem je pracovní zástěra (myl nohy hříšníkům). Povýšení podle evangelií znamená „budeš uzdravovat“ (přinejmenším uzdravovat ducha).
[5] Stále se to opakuje …
Jistý kardinál se občas chlubí, že byl přítelem Václava Havla, ale když V. Klaus veřejně V. H. haněl a pomlouval, kardinál se V. H. nikdy veřejně nezastal.
Uvidíme, kdo z biskupů půjde do Vladislavského sálu 28. října. Kdo se nechá koupit Sedmilhářem a kdo hledá pravdu a lásku? Kdo dá čemu přednost.
Synodní senior evangelické církve se už po dva roky této zmanipulované slavnosti neúčastnil.
Synodní rada Českobratrské církve evangelické
Jsme hluboce znepokojeni způsobem, jakým v posledních měsících někteří veřejní činitelé volají po návratu ke „křesťanským hodnotám nebo kořenům“, „semknutí se kolem své křesťanské identity“ nebo „návratu ke svým křesťanským kořenům“. Přijetí zákona o Velkém pátku jako státním svátku se zdůvodňovalo podporou křesťanské identity oproti náporu identit jiných. K návratu ke křesťanským kořenům jako k obraně proti islámskému fundamentalismu vyzval i prezident Miloš Zeman na letošních svatováclavských slavnostech.
Proč se nám to nelíbí? Záleží nám na tom, aby označení „křesťanský“ nebylo vyprazdňováno. Pokládáme za nepřijatelné, používá-li se „křesťanská“ rétorika pro šíření předsudků a nenávisti vůči cizincům, nejčastěji muslimům, pro odmítání pomoci uprchlíkům, přivolávání střetu civilizací či vyvolávání duchů nacionalismu. Obáváme se toho, aby se povrchní „křesťanská“ rétorika nestala ospravedlněním naší nechuti dělit se s druhými nebo něco obětovat.
Evangelium přijímáme jako dobrou zprávu pro slabé a trpící, která je v příkrém rozporu s každým hloubením příkopů mezi lidmi, vytvářením přehrad a nepřátelství. Jako křesťané se ke zvěsti Ježíše Krista hlásíme jako k programu naší životní cesty, byť jej ani zdaleka nedokážeme naplňovat. Rádi bychom povzbuzovali k naději, že lze hledat cestu k lidem kolem nás a překonávat zničující konflikty.
V Praze 18. října 2016