29. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jak 5,16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 17,8-13
Datum: 16. 10. 2016
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jak 5,16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 17,8-13
; 2 Tim 3,14-4,2
; Lk 18,1-8
Datum: 16. 10. 2016
Být sám, být odkázaný jen na své možnosti
nebo jen na lidské spojence bývá zoufalé.
Je smutné, že na světě mnoho dobrého končí v troskách, že násilí a lež často vítězí, ale důvěra v Boží přízeň je víc než nic. Objevit, že nám Bůh přeje, že s námi počítá navždy a že poslední slovo má on – je pro nás osvobozující.
Není samozřejmostí udržet si důvěru v Boží pomoc, pokud jsme citelně zasaženi zlem.
Vytěsňování zla pro nás není řešením, vede ke zbabělosti, umožňuje narůstání zla, ponižuje oběti, podráží jim nohy …
Důvěřující vztah k Bohu je třeba živit.
Modlitba je setkáváním s Bohem, snahou porozumět mu, zakoušením jeho blízkosti a krásy. Je přebýváním v jeho náruči (i když se s ním „pereme“ o představu o něm).
Politici před volbami slibují kde co … Někteří lidé je volí …
Většina rodičů o své děti dobře pečuje.
Jak to je se sliby Boha, že nás bude chránit?
Svědci Jehovovi lidem říkají, že se bez Boha neobejdeme. Možná něco říkají nešikovně, ale co říkáme lidem my?
(Někteří katolíci si svědky nepouštěli domů – a nic se od nich nenaučili.)
K čemu – my duchovní – v breviáři recitujeme v žalmu: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.“ (Ž 127,1
Směřujeme ta slova k Bohu nebo k sobě?
Dělají nám(!) ta slova dobře? Přinášejí nám užitek a životní poučení?
Nebo si myslíme, že naše modlitby slouží k dobrému pocitu Boha z nás?
Čím to je, že se naše společnost přestala zabývat základní otázkou, zda Bůh existuje nebo ne?
(Máme na tom podíl – nás katolíků je v naší společnosti více než ostatních křesťanů.
Jakou představu o Bohu druhým nabízíme?) [1]
Mojžíš vyrostl ve velkou autoritu („byl nejpokornější ze všech lidí“, Nm 2,3
K vítězství Izraelitů bylo třeba Mojžíšovy důvěry v pomoc Hospodina a činů těch, kteří mu „podpírali ruce“ i činy bojovníků.
Izraelitům se dostalo skvělého vyučování o Boží přejícnosti.
Ježíš nám dobrotu Boha vylíčil v ještě krásnějších barvách. Zastával se Otce proti zkresleným představám těch, kteří se v náboženství špatně učili.
Ježíš nás učí, že modlitba je setkáním s Milujícím.
Snaha pohnout Bohem je nesmyslná (a pohanská). Bůh je vrcholně přející, jeho přemlouvat nemusíme. My se máme pohnout. Přátelství druhého nás obohacuje a ovlivňuje. Modlitba je nasloucháním Bohu. Donekonečna můžeme objevovat další krásy jeho přátelství. Daří-li se to, pak není těžké ochotně přijímat to, co nám radí.
Rozhovor s druhým je určitou dovedností. Podle věku se postupně učíme jeho pravidlům. Prosba má také svá pravidla.
Rodič se těší, až bude dítě na takové úrovni, aby mohl své děti obdarovat. (Chudý by rád děti obdaroval, ale … Bohatý se musí ovládat, aby děti svými dary nekazil …)
Nespravedlivý soudce odpíral chudé vdově pomoci k právu … Ale vdova se nedala, brala se o svou věc.
Nakonec sudí podlehl: „…stále mě obtěžuje, tak se jí zastanu, aby mě nakonec neztloukla.“
Že je Bůh nejvýše přející jsme se mohli dostatečně přesvědčit. Kdo to neví, ať se vrátí do 1. třídy (jinak se s Bohem mine a jeho způsob modlení mu bude ke škodě).
Jestli máš dojem, že ti Bůh nepřeje, jdi za tím, ptej se, hledej.
„Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.
Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu?
Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec
v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! (Mt 7,7-11
Nikdy jsem při vyučování neznámkoval, ale překvapuje mě, že dost lidí nepočítá s tím, že by se ve své představě o Bohu mohli mýlit, že je nezajímá, zda-li z Božího vyučování nepropadají.
Potkávám občas kostelové lidi mající např. za to, že máme Boha přemlouvat a odvolávají se na vdovu z dnešního podobenství.
Opakuji, Ježíš neříká: „Útoč modlitbami na Boha, přemlouvej ho, vyprošuj si víru nebo další dary.
Kdo chce, může se přesvědčit o boží štědrosti, ale najde Mesiáš na zemi ty, kteří mu dávají za pravdu svým životem?
Vyčítáme Bohu kdeco, ale kolik, kdy bylo lidí, kteří s ním táhli za jeho provaz?
Kdybychom se s druhými shodli už jen na Desateru, svět by vypadal jinak.
Všímám si, že dost lidí je pro to, aby druzí Desatero dodržovali. Ale mnohem méně je těch, kteří podle Desatera jednají. Příliš málo lidí spolupracuje s Bohem.
(Asi jste se také setkali s lidmi, kteří Václavu Havlovi vytýkají, že nevyhnal komunisty a nezařídil to a ono. Tito zbabělci nikdy nepřiložili ruku k dílu ...)
K čemu slouží modlitba nám?
Komu z nás v dětství modlitba a bohoslužba chutnala?
Forma byla nepřitažlivá a nesrozumitelná, obsah často nesrozumitelný.
Přispělo to k tomu, že mnozí naši spolužáci smysl modlitby neobjevili?
Burcuje nás to k vytrvalé snaze ukazovat Boha dětem v lepším světle – v pravém světle?
A pokud jsme v náboženském vyučování měli štěstí, pak to neznamená, že můžeme své potomky učit to samé. Osnovy i způsob vyučování ve škole se oproti vyučování za nás často změnily k lepšímu.
Víte, že většina našich děti chodí na bohoslužbu nerada? Víte, že je často modlitba mnoho netěší?
Modlitba není odříkáváním určitých slov. Postavení dítěte vůči rodičům se časem mění. Jinak mluvíme s dětmi předškolního věku, jinak se šestiletým, jinak s devítiletým … a tak dále.
Co pro děti děláme, aby to pro ně byl Bůh zajímavý?
V sobotu několik lidí přivedlo do kostela asi dvacet dětí. Ukazoval jsem jim obrazy, které se povedly a které se nepovedly. [2]
Některé děti byly kostelové (z farnosti Pavla Kuneše faráře z Klecan – bylo to na nich znát), jiné děti byly nekostelové. Děti se výborně ptaly … a dobře reagovaly.
Jednou jsem vyprávěl o šestiletém klukovi, který po pohřbu jejich kněze řekl: „Hlavně, aby se panu faráři v nebi líbilo.“
Kluk zřejmě řekl víc, než čeho si byl vědom. Ještě jsme se s Ježíšem nesetkali. V řadě věcí máme jiné názory než on. Jak je ta řada velká nevíme. Nakolik přivítáme Ježíšovy názory a nakolik budeme ochotní slevit ze svých názorů, je otázka.
Odpůrců Václava Havla se ptám: „Četli jste něco z textů nebo knih?“
„Slyšel jsi Ježíšova kázání?“, ptali se podobně Ježíšovi příznivci těch, co Mistra pomlouvali.
„Co bych chodil poslouchat takového podvodníka? (O Ježíšovi také kolovalo mnoho předsudků a pomluv.) My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ (Srv. J 9,28-29
Hloupě a naivně si mnoho lidí stále myslí, že si zařídí lepší život ze svých vlastních sil.
Proč tak mnoho očekáváme od politiků, kteří většinou nejsou mravními osobnostmi?
Proč my křesťané včas neupozorňujeme na tato nebezpečí? Copak nemáme několika tisíciletou zkušenost s moudrostí Boží?
Kolikrát jsme slyšeli: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.“ (Ž 27,1
„Posilněte své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem.“ (Srv. Žid 12,1n
Necháme si to pro sebe nebo o Bohu budeme vyprávět druhým?
František klade na srdce seniorům: „Mluvte se svými vnuky o Bohu. Jste povoláni svědčit o hodnotách, jež mají skutečnou a trvalou platnost, neboť jsou vepsány do srdce každého člověka a zaručeny Božím slovem.“
[1] Jinou tvář Boha nabízí římský biskup František, Ladislav Heryán, Jan Rybář, Josef Kordík a jinou pan kardinál Duka a ještě jinou Raymond Leo kardinál Burke.
Pánům L. H., J. R. a J. K. vyšly nové knihy.
Pan kardinál D. D. nekáže na slovo Boží (na rozdíl od římského biskupa Františka), při některých slavnostech zavádí nehorázné pokládání „korunovačního meče“ na Stůl Páně (na Stůl patří pouze Bible, Misál a nádobí k Večeře Páně , ideálně tam nepatří ani svíce, ty mají být mimo Stůl). Hradní stráží nechá vozit lebku sv. Václava (strašný, nebiblický, středověký zvyk s ostatky světců), obléká se do krajek a barokních liturgických oděvů, používá honosné šperky, zlatý kočár … , do slavení Večeře Páně zatahuje projevy politiků, kterým se navíc podbízí.
Kardinál Burke obdivovaný i některými českými katolíky byl pozván do naší země (jeho fotografie jsou k dohledání na internetu).
[2] Barokní obraz sv. Václava v našem kostele je jedinečný. Kníže je zobrazen jako patron slabých: zotročených zlem, umírajících, vězňů, nemocných a těch, kteří, potřebují právní zastání. (Úroveň vlády se pozná podle postavení nejslabších.)
Zato obraz Svaté rodiny z 19. století vydařený není. Ježíšovy rodiče přicházejí k Mariiným rodičům.
Divili jsme se s dětmi, proč se Josef na obraze tváří nešťastně a Marie je velice zaražená. Přece na návštěvě u dědečka a babičky se všichni z dětí radují.
Znáte to vyprávění: Dva kněží zkoumali, proč je na obrazech Marie s Ježíškem smutná?
Nikdo jim nic neporadil. Nezbylo než se po smrti zeptat: „Marie, proč jsi na obrazech s Ježíškem tak smutná?“
- „Když já jsem chtěla holčičku ...“
Co děti v našich kostelech vidí na obrazech a na našem jednání? Jsme za to odpovědní!
Je smutné, že na světě mnoho dobrého končí v troskách, že násilí a lež často vítězí, ale důvěra v Boží přízeň je víc než nic. Objevit, že nám Bůh přeje, že s námi počítá navždy a že poslední slovo má on – je pro nás osvobozující.
Není samozřejmostí udržet si důvěru v Boží pomoc, pokud jsme citelně zasaženi zlem.
Vytěsňování zla pro nás není řešením, vede ke zbabělosti, umožňuje narůstání zla, ponižuje oběti, podráží jim nohy …
Důvěřující vztah k Bohu je třeba živit.
Modlitba je setkáváním s Bohem, snahou porozumět mu, zakoušením jeho blízkosti a krásy. Je přebýváním v jeho náruči (i když se s ním „pereme“ o představu o něm).
Politici před volbami slibují kde co … Někteří lidé je volí …
Většina rodičů o své děti dobře pečuje.
Jak to je se sliby Boha, že nás bude chránit?
Svědci Jehovovi lidem říkají, že se bez Boha neobejdeme. Možná něco říkají nešikovně, ale co říkáme lidem my?
(Někteří katolíci si svědky nepouštěli domů – a nic se od nich nenaučili.)
K čemu – my duchovní – v breviáři recitujeme v žalmu: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.“ (Ž 127,1
)
Směřujeme ta slova k Bohu nebo k sobě?
Dělají nám(!) ta slova dobře? Přinášejí nám užitek a životní poučení?
Nebo si myslíme, že naše modlitby slouží k dobrému pocitu Boha z nás?
Čím to je, že se naše společnost přestala zabývat základní otázkou, zda Bůh existuje nebo ne?
(Máme na tom podíl – nás katolíků je v naší společnosti více než ostatních křesťanů.
Jakou představu o Bohu druhým nabízíme?) [1]
Mojžíš vyrostl ve velkou autoritu („byl nejpokornější ze všech lidí“, Nm 2,3
) a dodával svým lidem
odvahu. Literární druhy v Bibli neznají psychologické líčení,
vnitřní postoje lidí líčí jiným způsobem. Mojžíšovo
jednání a podpírání rukou není nějakou magií.
K vítězství Izraelitů bylo třeba Mojžíšovy důvěry v pomoc Hospodina a činů těch, kteří mu „podpírali ruce“ i činy bojovníků.
Izraelitům se dostalo skvělého vyučování o Boží přejícnosti.
Ježíš nám dobrotu Boha vylíčil v ještě krásnějších barvách. Zastával se Otce proti zkresleným představám těch, kteří se v náboženství špatně učili.
Ježíš nás učí, že modlitba je setkáním s Milujícím.
Snaha pohnout Bohem je nesmyslná (a pohanská). Bůh je vrcholně přející, jeho přemlouvat nemusíme. My se máme pohnout. Přátelství druhého nás obohacuje a ovlivňuje. Modlitba je nasloucháním Bohu. Donekonečna můžeme objevovat další krásy jeho přátelství. Daří-li se to, pak není těžké ochotně přijímat to, co nám radí.
Rozhovor s druhým je určitou dovedností. Podle věku se postupně učíme jeho pravidlům. Prosba má také svá pravidla.
Rodič se těší, až bude dítě na takové úrovni, aby mohl své děti obdarovat. (Chudý by rád děti obdaroval, ale … Bohatý se musí ovládat, aby děti svými dary nekazil …)
Nespravedlivý soudce odpíral chudé vdově pomoci k právu … Ale vdova se nedala, brala se o svou věc.
Nakonec sudí podlehl: „…stále mě obtěžuje, tak se jí zastanu, aby mě nakonec neztloukla.“
Že je Bůh nejvýše přející jsme se mohli dostatečně přesvědčit. Kdo to neví, ať se vrátí do 1. třídy (jinak se s Bohem mine a jeho způsob modlení mu bude ke škodě).
Jestli máš dojem, že ti Bůh nepřeje, jdi za tím, ptej se, hledej.
„Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.
Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu?
Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec
v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! (Mt 7,7-11
)
Nikdy jsem při vyučování neznámkoval, ale překvapuje mě, že dost lidí nepočítá s tím, že by se ve své představě o Bohu mohli mýlit, že je nezajímá, zda-li z Božího vyučování nepropadají.
Potkávám občas kostelové lidi mající např. za to, že máme Boha přemlouvat a odvolávají se na vdovu z dnešního podobenství.
Opakuji, Ježíš neříká: „Útoč modlitbami na Boha, přemlouvej ho, vyprošuj si víru nebo další dary.
Kdo chce, může se přesvědčit o boží štědrosti, ale najde Mesiáš na zemi ty, kteří mu dávají za pravdu svým životem?
Vyčítáme Bohu kdeco, ale kolik, kdy bylo lidí, kteří s ním táhli za jeho provaz?
Kdybychom se s druhými shodli už jen na Desateru, svět by vypadal jinak.
Všímám si, že dost lidí je pro to, aby druzí Desatero dodržovali. Ale mnohem méně je těch, kteří podle Desatera jednají. Příliš málo lidí spolupracuje s Bohem.
(Asi jste se také setkali s lidmi, kteří Václavu Havlovi vytýkají, že nevyhnal komunisty a nezařídil to a ono. Tito zbabělci nikdy nepřiložili ruku k dílu ...)
K čemu slouží modlitba nám?
Komu z nás v dětství modlitba a bohoslužba chutnala?
Forma byla nepřitažlivá a nesrozumitelná, obsah často nesrozumitelný.
Přispělo to k tomu, že mnozí naši spolužáci smysl modlitby neobjevili?
Burcuje nás to k vytrvalé snaze ukazovat Boha dětem v lepším světle – v pravém světle?
A pokud jsme v náboženském vyučování měli štěstí, pak to neznamená, že můžeme své potomky učit to samé. Osnovy i způsob vyučování ve škole se oproti vyučování za nás často změnily k lepšímu.
Víte, že většina našich děti chodí na bohoslužbu nerada? Víte, že je často modlitba mnoho netěší?
Modlitba není odříkáváním určitých slov. Postavení dítěte vůči rodičům se časem mění. Jinak mluvíme s dětmi předškolního věku, jinak se šestiletým, jinak s devítiletým … a tak dále.
Co pro děti děláme, aby to pro ně byl Bůh zajímavý?
V sobotu několik lidí přivedlo do kostela asi dvacet dětí. Ukazoval jsem jim obrazy, které se povedly a které se nepovedly. [2]
Některé děti byly kostelové (z farnosti Pavla Kuneše faráře z Klecan – bylo to na nich znát), jiné děti byly nekostelové. Děti se výborně ptaly … a dobře reagovaly.
Jednou jsem vyprávěl o šestiletém klukovi, který po pohřbu jejich kněze řekl: „Hlavně, aby se panu faráři v nebi líbilo.“
Kluk zřejmě řekl víc, než čeho si byl vědom. Ještě jsme se s Ježíšem nesetkali. V řadě věcí máme jiné názory než on. Jak je ta řada velká nevíme. Nakolik přivítáme Ježíšovy názory a nakolik budeme ochotní slevit ze svých názorů, je otázka.
Odpůrců Václava Havla se ptám: „Četli jste něco z textů nebo knih?“
„Slyšel jsi Ježíšova kázání?“, ptali se podobně Ježíšovi příznivci těch, co Mistra pomlouvali.
„Co bych chodil poslouchat takového podvodníka? (O Ježíšovi také kolovalo mnoho předsudků a pomluv.) My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ (Srv. J 9,28-29
)
Hloupě a naivně si mnoho lidí stále myslí, že si zařídí lepší život ze svých vlastních sil.
Proč tak mnoho očekáváme od politiků, kteří většinou nejsou mravními osobnostmi?
Proč my křesťané včas neupozorňujeme na tato nebezpečí? Copak nemáme několika tisíciletou zkušenost s moudrostí Boží?
Kolikrát jsme slyšeli: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.“ (Ž 27,1
)
„Posilněte své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem.“ (Srv. Žid 12,1n
; Jak 5
. kap.)
Necháme si to pro sebe nebo o Bohu budeme vyprávět druhým?
František klade na srdce seniorům: „Mluvte se svými vnuky o Bohu. Jste povoláni svědčit o hodnotách, jež mají skutečnou a trvalou platnost, neboť jsou vepsány do srdce každého člověka a zaručeny Božím slovem.“
[1] Jinou tvář Boha nabízí římský biskup František, Ladislav Heryán, Jan Rybář, Josef Kordík a jinou pan kardinál Duka a ještě jinou Raymond Leo kardinál Burke.
Pánům L. H., J. R. a J. K. vyšly nové knihy.
Pan kardinál D. D. nekáže na slovo Boží (na rozdíl od římského biskupa Františka), při některých slavnostech zavádí nehorázné pokládání „korunovačního meče“ na Stůl Páně (na Stůl patří pouze Bible, Misál a nádobí k Večeře Páně , ideálně tam nepatří ani svíce, ty mají být mimo Stůl). Hradní stráží nechá vozit lebku sv. Václava (strašný, nebiblický, středověký zvyk s ostatky světců), obléká se do krajek a barokních liturgických oděvů, používá honosné šperky, zlatý kočár … , do slavení Večeře Páně zatahuje projevy politiků, kterým se navíc podbízí.
Kardinál Burke obdivovaný i některými českými katolíky byl pozván do naší země (jeho fotografie jsou k dohledání na internetu).
[2] Barokní obraz sv. Václava v našem kostele je jedinečný. Kníže je zobrazen jako patron slabých: zotročených zlem, umírajících, vězňů, nemocných a těch, kteří, potřebují právní zastání. (Úroveň vlády se pozná podle postavení nejslabších.)
Zato obraz Svaté rodiny z 19. století vydařený není. Ježíšovy rodiče přicházejí k Mariiným rodičům.
Divili jsme se s dětmi, proč se Josef na obraze tváří nešťastně a Marie je velice zaražená. Přece na návštěvě u dědečka a babičky se všichni z dětí radují.
Znáte to vyprávění: Dva kněží zkoumali, proč je na obrazech Marie s Ježíškem smutná?
Nikdo jim nic neporadil. Nezbylo než se po smrti zeptat: „Marie, proč jsi na obrazech s Ježíškem tak smutná?“
- „Když já jsem chtěla holčičku ...“
Co děti v našich kostelech vidí na obrazech a na našem jednání? Jsme za to odpovědní!