28. neděle v mezidobí

Doufám, že jste si přečetli (i s dětmi) příběh Námana Syrského. Že jste dětem vyprávěli, co je malomocenství, co to bylo za generála nepřátelské mocnosti, která zotročila Izraelity.
Co znamená: „… skrze Námana dal Hospodin Aramejcům vítězství.“
K čemu potřeboval Náman hlínu z Izraele?
Jak to dopadlo s Géchazím? (Mohl být i on zbaven malomocenství?
Je verš 2 Kr 5,27 (z prvního čtení) ortelem nebo konstatováním toho jak Géchazí dopadne?
(O tom všem jsme v minulých letech mluvili.)
A proč Ježíšovi současníci tento příběh neměli rádi (viz Ježíšovo primiční kázání v Nazaretu).
Doufám, že jste dětem řekli, že malomocní byli uzdraveni až někde hodný kus na cestě ke knězi, který vedl knihu malomocných. To „pan farář“ koukal, když mu uzdravení říkali, že je uzdravil rabi z Nazareta – před tím byl uzdraven jen Náman Syrský. (Ježíšovi současníci neměli tento příběh v lásce – viz J. primiční kázání.)
Všech deset uzdravených přineslo do kostelíčka předepsaný dar jako projev vděčnosti Bohu.
 
Minule jsem položil otázku, zda je víra darem? K čemu jste došli?
 
Slýcháváme někdy: „Chtěl bych věřit, ale nejde mi to, víra nepřichází.“
Takovému člověku máme vysvětlit, co to je „víra“ (kdy přestaneme používat nesrozumitelné a zavádějící pojmy?) Podle Ježíše „víra“ znamená životní přitakání Ježíšovi, přijmutí jeho stylu života. Předchází tomu ověření si pravdivosti Boha a jeho přejícnosti. Tedy – jestli někdo stojí o navázání vztahu s Hospodinem, je třeba, aby se vydal na cestu. 
Jestli se chci oženit, je třeba, abych začal s někým chodit. [1]
(Psát si přes facebook je málo.) Někdo má štěstí, že napoprvé kápl na tu pravou. Ale ta pravá může být třeba až patnáctá.
Náman se vydal na cestu, kynula mu naděje na uzdravení. Pak ale nevěřil, že by mu ponoření do Jordánu k uzdravení pomohlo. Jeho doprovod jej přemluvil:  „Když už ses vydal tak daleko … Když ti to nepomůže, neuškodí to. Vlez do vody, aby sis později nevyčítal, že ses měl do Jordánu ponořit.“
 
V každém vztahu něco riskujeme, pokud se nevydáme na cestu, nic se nedozvíme.
Jestli nám Bůh nabízí dary nebo pomoc, kterou si sami nemůžeme obstarat, nedivme se, že jeho výzvy vypadají absurdně: „Běž se podívat na hada na kůlu.“ „Upeč nejprve chleba pro mě.“ „Nanoste do mikve vodu.“ „Vyjeďte lovit ryby v poledne.“ …
Rodiče si měsíce a měsíce svou péčí získávají děti, aby jim jejich ratolesti mohly důvěřovat i v tom, kam ještě děti nemohou dohlédnout. 
 
Znovu povím: Na začátku vztahu je nám darována nabídka Boha k přátelství. Odpovíme-li, vydáme-li se na cestu, máme možnost zjišťovat, ověřovat si, zda je Bůh hodnověrný a spolehlivý. [2]
 
Záleží ovšem na nás, zda hledáme hlubší smysl života, zda se s Bohem potkáme. Vyzkoušíme-li Boží přátelství, pak naše důvěra k Bohu roste a nese ovoce.
I druhým pak o Bohu můžeme svědčit, že nás přátelství s Bohem obohacuje a že má smysl se na cestu s Bohem vydávat.
 
Všech deset malomocných děkovalo Bohu za uzdravení, ale jen cizinec se stal Ježíšovým učedníkem.
Ostatní zřejmě celý život vyprávěli, že je Ježíš uzdravil. Ale nic víc, k Ježíšovi se už nevrátili.
 
Také vám dělá starost těch devět desetin těch, kteří přijmou obdarování Hospodina, ale k Ježíšovu dílu záchrany a uzdravování se nepřidají? Že by ty počty 1:10 vypovídaly o naší povrchnosti?
Hrozí i nám, že od Boha shrábneme obdarování, ale o vztah s Bohem už nestojíme? 
Příklad: Před čtvrt stoletím jsme dostali od Boha darem svobodu (nevybojovali jsme si ji jako třeba Poláci). Přijali jsme za tento velký dar odpovědnost? Vážíme si svobody, bráníme ji?  
Jaké hodnoty vyznáváme?
Vidí na nás děti, že s Bohem ve svém životě počítáme, že jeho moudrost a jeho dary pokládáme za životodárné? 
 
Malomocní byli vyloučeni z lidského společenství, včetně bohoslužebného shromáždění. Nesměli se s nikým stýkat. Na co sáhli, bylo nečisté, nic nemohli prodat, darovat. Proto na Ježíše volali z dálky. (Slepý malomocný musel na svých šatech nosit rolničky, a když slyšel, že se někdo blíží zvonit zvonkem připevněným na holi.) Ještě víc než tou strašnou nemocí trpěli vyloučením od lidí a pocitem, že je Bůh trestá a že se k nim obrátil záhy. Byli pokládáni za syny smrti. Často umírali hladem a pocitem zavržení, než následkem nemoci.
 
Malomocenství se u nás naštěstí nevyskytuje, mohli bychom se tedy pokládat za neohrožené. Ale malomocenství je v Bibli obrazem hříchu. Hřích vede ke smrti: „Hospodin Bůh člověku přikázal: ,Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.´“ (Gn 2,16-17)
„Ale, ti lidé, kteří se dopustili v Ráji podlosti, nezemřeli“, namítnou ti, kteří nejsou v Písmu vzděláni.
My jim povíme: ten, kdo se spojil se zlem, propadá smrti (hřích – zlo má své děti a bratříčky, „kdo lže, ten krade“, „s jídlem roste chuť“), zločinec je „synem smrti“. Pachatel zneužil svobodu, dal přednost zlu před životem, dopustil se podlosti a tím se o svobodu připravil. Je bezmocný vůči následkům zla, dostává se do područí zla a pod moc Zlého.
Z tohoto nebezpečí mu může pomoci jen Milosrdný Bůh. Není v našich silách těžké zločiny napravit. Na to jsme slabí, jsme „málo mocní“.
Tělesného malomocenství jsme se zbavili, ale malomocenství zla se u nás vyskytuje. Lék proti němu, očkování, prevenci nám nabízí Bůh.
Ježíš říká: „Bojte se zla – hříchu, kterým se propadáte do pekla.“ (srv. Mt 10,28)
 
V Izraeli byli nečistí (vyloučení ze společenství), nejen malomocní, ale i zločinci.
My jsme duchovním malomocenstvím natolik oslepli, že už nevidíme smrtelné nebezpečí zla – pokud nedopadne na nás. Jak dlouho si politici potřásali ruce s Hitlerem, Stalinem, Miloševičem a dalšími válečnými zločinci?
Na západě je jiná politická kultura, politici po skandálu odcházejí ze scény (kolik našich politiků podvodně získalo akademický titul, podvádělo, nejen s Čapím hnízdem, prezident nevyžaduje bezpečností prověrku svých úředníků, ignoruje soudy atd.).
A i církevní hodnostáři těmto malomocným podávají ruku, nedodržují duchovní hygienu společnosti …, mlčí k jejich nákaze leprou hříchu a tak svádějí „maličké“ z cesty, místo toho, aby jim ukazovali, že zlo je jedovaté a nebezpečné, protože ohrožuje zdraví jednotlivce i společnosti.
 
Na druhých vidíme jejich selhání lépe než na sobě. K jakému zlu mlčíme my?
A rozlišujme selhání ze slabosti – od zla vypočítavého, vědomého.
Jsme ochotní vyslechnout toho, kdo nás kritizuje a zkoumat, zda má pravdu?
Poskytujeme možnost obhájit se tomu, koho kritizujeme my?
 
Ignorujeme Ježíšovo pravidlo o novozákonní nečistotě.
Opovážlivě přicházíme na bohoslužby bez „svatebního roucha“. Tváříme se, že nevíme, co tím Ježíš míní.
Opakujeme slova „Pane, řekni cokoliv, jakékoliv slovo, řekni, co mám udělat a já to udělám, aby moje duše mohla být uzdravena“, ale je to formální.
Přicházíme Bohu poděkovat jako těch devět galilejců uzdravených z tělesného malomocenství, ale často nemáme zájem se stát Ježíšovými učedníky.
Bez obrácení se k Ježíši, bez skutečného odhodlání po uzdravení ducha („víra“ podle evangelia znamená přitakání Ježíšovi svými životními postoji), nám nebudou nic platné naše modlitby, ani adorace, ani „svatá přijímání“.
 
Pavel napsal Timoteovi (viz druhé čtení) jak jej naprostá důvěra Vzkříšenému nese – i když je žalářován.
Hlásí se ke Kristu, i když je to pro něj nebezpečné …  (srv. Mt 10,32)
 
A teď si uvědomme, že nás hříšné zve Ježíš ke své hostině. Jeho velkorysost nás může uzdravit.
Mnozí se od něj uzdravit nechali.

---

[1] Za rabínem přijde mladý Karpeles a ptá se: Rabbi, mám se oženit?
A chceš se ženit?
No, nechci.
Tak se nežeň.
Ale tatík má pro mě lákavou partii.
Tak se ožeň.
Ale nemá dobrou pověst.
Tak se nežeň.
Ale je moc hezká.
Tak se ožeň.
Ale její rodina měla pletky s kriminálem.
Tak se nežeň.
Ale dají jí velké věno.
Tak se ožeň.
Když já, rabbi, nevím.
Tak víš co? Nech se pokřtít.
A proč, rabbi? Pomůže to?
No hlavně budeš chodit otravovat faráře, a ne mě."
 
[2]  Bůh s námi nejedná povýšenecky jako diktátor, feudál nebo manipulátor. Dovoluje nám otázky, nepohoršuje se nad našimi pochybnostmi. Neuráží se. Nejedná jako ještě nedávno „Matka“ církev: „Kdo nevěří v tento článek víry, je proklet. Budiž vyobcován.“
Vzpomeňme na nabídku Hospodina Jákobovi „Asi jsi doma od táty a od dědka slyšel, že se mnou udělali dobrou zkušenost. I tobě nabízím svou pomoc a přízeň …“
„Byl bych hloupý, abych takovou nabídku nepřijal“, řekl Jákob. „Dobrá, jestli mi pomůžeš (k dobré manželce a k bohatství, abych mohl uživit rodinu, desetinu ze získaného majetku věnuji na tvůj dobročinný fond.“