15. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ef 1,3-6.15-18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Am 7,12-15; Ef 1,3-14; Mk 6,7-13
Datum: 16. 7. 2006


O Ježíše se na počátku jeho působení zajímalo dost lidí. (Židé toužebně vyhlíželi Mesiáše a první vystoupení Ježíše vyvolala veliký zájem. Potíže se objevily, až když Ježíš poukazoval na chyby Izraelitů vůči Hospodinu.)

Aby si Ježíš ulehčil práci, posílal před sebou do určitých míst učedníky: "Prosím vás, proberte s lidmi ty a ty otázky, které jsme probírali spolu (základní témata jeho vyučování). Tam, kde s lidmi  půjde mluvit, budou otevření a schopni rozhovorům, přijdu, navážu na vaše vyučování a budu pokračovat."

Učedníci získali důležitou praxi (nejvíce se naučíme učením jiných).

Mimo jiné měli mluvit o "metanoia" (obrácení). O obrácení kázal už Jan Předchůdce Páně (někteří z apoštolů byli původně učedníky Janovými),  ale Ježíšovo vyučování šlo dál. Ježíš také, oproti Janovi, vybavil své učedníky mocí konat znamení (uzdravovat nemocné a vyhánět nečisté duchy), aby lidé viděli, že mimořádné milostivé léto Hospodinovo začalo - mimořádná Boží pomoc přichází: lidé jsou osvobozováni z otroctví nemoci, smrti, posedlosti, hříchu a všeho, co člověka poutá. Království Boží už začíná, Bůh se ujímá svého porobeného lidu.

Nevím, zda jsme v této konferenci mluvili o smyslu zázraků a o klíči k jejich pochopení. Pokud ne, ozvěte se.

Jen stručně připomenu: Znamením (zázrakem) se prorok legitimuje, že je poslán od Hospodina. Povinností proroka je legitimovat se, povinností toho, ke kterému je prorok poslán, je legitimaci proroka žádat - aby nenaletěl na podvodníka.

(My jsme na tuto Boží vstřícnost, solidnost, moudrost a prozíravost rezignovali. Z neznalosti a leckdy skryté pýchy prohlašujeme, že znamení k víře nepotřebujeme. Možná také z obav před větším nárokem na poslání Ježíšova učedníka.

To se to apoštolům kázalo: "Abyste věděli, že vám Hospodin nabízí pomoc, ty, chromý, postav se na vlastní nohy"! 

My nabízíme jen poučky a tvrzení. 

Ježíš posílá  učedníky po dvou - k platnému svědectví byli nutní nejméně dva svědkové.

Apoštolové si neměli nic brát na cestu, o vše bude postaráno. Po návratu se jich Ježíš ptal:  "Scházelo vám něco?", říkali: "Ne, všechno klapalo jak na drátku". (Toto je dobré si zapamatovat, na tuto zkušenost učedníků totiž bude později Ježíš poukazovat.)

Ježíšovi učedníci upozorňovali posluchače, že se ve své zbožnosti vzdalují Bohu a potřebují  "metanoia"  obrácení. Ukazovali lidem, že mají opravit své názory a své myšlení.

Nenechme se odradit tím, že nás Písmo znovu a znovu k "obracení" vrací. Obracení je trvalým procesem. V každém přátelském vztahu, má-li růst, se stále znovu obracíme od sebe k tomu druhému, snažíme se mu naslouchat a společně k něčemu dojít. Tento proces nikdy nekončí, porozumíme-li si v jedné věci, neznamená to, že si budeme už rozumět ve všem dalším. Zase je třeba znovu naslouchat, znovu si vysvětlovat své názory a úhly pohledu.

Škoda, že se ve škole a v rodinách neučíme pravidla jak se domlouvat.

Neporozumění a nedomluva je příčinou mnoha střetů a selhání.

Podivíni, samotáři a povýšenci nemají potřebu porozumění. Jsou přesvědčení o své  pravdě. Vedou stále stejnou řeč. Jsou podobní těm, kteří si myslí, že k porozumění s Bohem stačí opakovat stále stejnou modlitbu.

Nedovedeme si představit manželství, ve kterém by někdo své manželce od sedmatřicátého roku (r.1937) stále opakoval svých šest vět. 

Abychom mohli Ježíše pochopit, je třeba opravovat své názory a postoje. To není jednoduché v jakémkoliv vztahu. Svých názorů si samozřejmě ceníme, něco nás jejich vytvoření stálo. Být otevřený dalšímu hledání není úplně samozřejmé. Vyžaduje to pružnost v myšlení a vědomí, že neznám všechno.

Ti, co mají svou víru jako domeček z karet, se bojí každého zafoukání. Co by měli, kdyby se jejich stavbička zřítila. Už dopředu podrážděně reagují jako jezevčík, ke kterému se teprve přibližuje větší pes.

Je zbytečné se cítit ohrožen názorem druhého. Nemusíme jej brát jako osobní útok proti sobě. Proč si myslet, že mě ten druhý chce svým názorem přeprat nebo ponížit?

Pravdu teprve hledáme. A hledat pravdu je možné jen v rozhovoru s druhými. Každý vidíme jen výseč celku a jen z určitého úhlu svého pozorování.

Často pokládáme své názory za skutečnost, zapomínáme, že se k poznání teprve blížíme.

Ve škole jsme dostávali známky za to, co jsme odříkali. Někdy nevyšlo najevo, že nerozumíme tomu, co jsme odříkali.

Potřebujeme měnit své  představy o Bohu. Byli jsme vedeni k výkonu. Abychom dostali od Boha jedničku, měli jsme za to, že je třeba získat takové a takové zásluhy a milosti. Proto je osvobozením poznání, že nás má Bůh rád dříve, než se na něco pěkného zmůžeme.

V dnešním úryvku zní trochu suše: "apoštolové se vydali na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit". My už známe Ježíšův celý život, nečteme evangelium poprvé. Víme, co obrácení se k Hospodinu znamená. Ježíš nás učí, že jsme už teď Bohem milování. Boží království se přiblížilo i k hříšníkům.

Bůh není jen tím, kdo pouze dobré odměňuje a zlé trestá. Bůh vyhledává  zbloudilé ovce, minci z roztrženého náhrdelníku, běží vstříc marnotratnému synu hnut soucitem.

Kolikrát se to opakovalo: od Zachea až ke mně...

Všímejme si Boží velkorysosti, přijměme ji, můžeme si vylepšovat své představy o Bohu.

Potřebujeme měnit svůj pohled na Boha, odstoupit od práce na odříkání a dobrých skutků. Nechme se obejmout jako marnotratný syn, zaslechněme slova Otcova: "Nikdy jsi nepřestal být milovaným synem".

To starší syn (ten spravedlivý, zbožný a pracovitý) se dosud cítí�nemilován ...

Je ovšem velice zvláštní, jak se někdy (někdo víc, někdo méně) bráníme novému poznání  ve vztahu s Bohem.

Uvedu ke srovnání dva příklady.

Pořídíme prababičce mobil. Ta ocení, že může kdykoliv z kteréhokoliv místa telefonovat. Pak jí řekneme: "babičko, ale ty můžeš nejen telefonovat, ale i posílat telegramy, podívej se ..."  A pružná babička ráda přijme vymoženost SMS. 

V kostele řeknu, šidíme se naší formulací v nedělním chvalozpěvu: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle". Andělé totiž říkají pastýřům něco mnohem krásnějšího: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem - v nich má Bůh zalíbení." Lk 2,14.

Bůh se nesklání jen k těm, kteří mají dobrou vůli (není Bohem, který pouze odměňuje dobré), ale Bůh vyhlašuje milostivé léto Páně, vyhlašuje amnestii všem možným kriminálníkům (hříšníkům). 

Když toto řeknu, řada lidí není ráda. Nerada to slyší.

A není to otázka věku, i někteří mladí nemají rádi novoty. Ti, co si zakládají na svých skutcích zbožnosti, nestojí o Boha, který by se slitovával nad lidmi horšími než jak oni sebe sama vidí. K čemu by pak byl jejich výkon?! Jaké postavení by pak měli? Jak by k tomu přišli, aby měli stejné postavení s všelijakými neřády, řekněme příkladně s rozvedenými nebo s homosexuály?

(Kdyby pořádně četli Písmo, všimli by si, že v nebi nebude komunismus, ale různé stupně blaženosti. Ale ne podle jejich klíče!)

Nedivme se, že lidé  tenkrát vrčeli na Ježíše:  "Přijímá hříšníky a jí s nimi!" srov. Lk 15,2b. Mesiáš  má přece ocenit je - zbožné - nějakým titulem nebo vyznamenáním! 

O pokrok a další poznávání  v běžném životě stojíme, ale v poznávání Boha pokrok ve vztahu k němu ...   Ježíš na to upozorňuje: "... synové tohoto světa jsou prozíravější, než synové světla". Srov. Lk 16,8b 

Hledání pravdy (porozumění  Bohu) je odpovědí na Boží přízeň, je to krásný a vzrušující celoživotní proces. Bohu je milý člověk, který ho chce poznat a porozumět si s ním.

Lidé, kteří si nejsou jistí láskou Boží, se vymezují proti druhým. Jsou lidmi strachu. Co by jim zbylo, kdyby přišli o své zásluhy? Proto se "zbožní" od doby Ježíšovy až po dnešek tolik strachují o svého vrabce v hrsti.  

Téměř každá církev tvrdě hlásala své učení. Být v té pravé církvi, určovalo spásu na věčnosti. Ostatní "neměli často šanci vstoupit do nebe".

Příslušnost k pravé  církvi bylo důležitější než mít milosrdné srdce.

I dnes se setkáváme s lidmi, kteří podobenství o "Posledním soudu" ve svém myšlení překřičí tvrzením: "Kdo neuvěří a nebude pokřtěn bude odsouzen" (srov. Mk 16,16), (aniž této větě hlouběji rozumí). 

Všechny náboženské  války a tažení podporovali náboženští velitelé  tvrzením, že "naše pravda je svatá". Nesoutěžilo se, kdo je ušlechtilejší. Důraz na "naše správné vědění", převálcoval Ježíšovy příkazy proti násilí. Buď byly zapomenuty, nebo se s nimi lavírovalo.

Potřebujeme obrácení. Potřebujeme se stále poměřovat s Ježíšovou moudrostí. Potřebujeme stále opravovat své názory. Vadných a slabých míst ve víře máme stále mnoho.

Stát urputně na svých názorech (na své "víře") zabraňuje setkání s Ježíšem, osvobození od strachu a

boží pomoci.

Před týdnem jsme slyšeli, jak Ježíš nemohl vyslyšet modlitbu (přání) nazaretských, aby uzdravil jejich nemocné. Jejich zaťatost (kostelových zbožných lidí!) na jejich svaté víře je dovedla dokonce k nenávisti a vraždě (ta nebyla dokonána jen Ježíšovou obranou).

Vezmeme-li pořádně evangelium do ruky a kousek po kousku si opravíme své názory podle Ježíše, můžeme získat pevnou víru, která stojí na skále.

Kontrolní otázka: Na jaké skále stojí víra církve? Co nebo kdo je tou skálou?

(Správnou odpověď si porovnáme za týden.);