Slavnost Nejsvětější Trojice

Dělení Bible na Starý  a Nový zákon /1  není šťastné. Může budit dojem, že starší část je překonaná a není nutná. Měli bychom spíše říkat Hebrejská bible a Křesťanská bible. Pak by bylo zřejmé, že do křesťanské nutně patří také celá Hebrejská bible. ("Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona." Lk 16,17

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: Velikonoce 2008 (A) (Václav Vacek) Slavnost Nejsvětější Trojice (B) (Václav Vacek) 6. neděle velikonoční (B) (Václav Vacek) Bohoslužba obrácení (pokání) (B) (Václav Vacek)

)  

Přijmout zkušenost židovských předků /2   za svou je užitečné, základní a určující. Ne automaticky ji odkývat, zkušenost je nepřenosná, ale otevřít se Božímu slovu a zkušenosti Izraele jako pozvání. Vstoupit do živého vztahu, abych mohl zakusit a přitakat. A pak žít v osobním vztahu.

Pro jistotu připomínám, že výraz "přikázání"je pro Izraelity ukazatelem cesty (v češtině nezní příjemně a hlavně je zavádějící). V poušti každý vítal ukazatele cesty (tudy "k cíli" nebo "k vodě"), bez něj by mohl lehce zahynout. 

Bez osobní zkušenosti s důvěryhodností druhého nemohu důvěřovat. Solidnost a spolehlivost druhého je třeba si ověřit.

Stejně potřebujeme zažít i osvobození slovem božím. Pak zakusíme povznešení, vděčnost a hrdost z přátelství.

Pak budeme brát vážně  Boží přísliby neboť Bůh je slušný partner.

Přimlouvám se za velice pečlivé naslouchání celé 4. kapitoly 5. knihy Mojžíšovy a za porovnání si naší zkušenosti s Bohem a zkušenosti Izraele. Je žádoucí dojít ke stejné důvěře. Pak je možné a žádoucí prosit Boha o pomoc (bez pocitu žebráka) neboť Bůh dodržuje smlouvu. Bohu dělá zřejmě radost, když jej potřebujeme. ( Daisy Mrázková ve své půvabné knížce "Haló Jácíčku" říká: "Každý potřebujeme, aby nás někdo potřeboval".) 

Už z Hebrejské bible můžeme poznat, proč Bůh stvořil lidi. "Z lásky. Jenom láska potřebuje protějšek, který je od tebe odlišný, a přece ti je v hloubi tak blízký", říká Pinchas Lapide.  

Ježíš nám umožňuje nový vhled do této krásné záhady.

Představuje se nám a vypráví  nám o Otci a o Duchu. A nejen vypráví, ale ukazuje. "Kdo vidí  mne, vidí Otce." Dává nám svého Ducha (který je také Duchem Otcovým).

Bůh je jen jeden, ale žije v intimní lásce a sdílení společenství Otce, Syna a Ducha.

Život ve společenství je novým, vyš�ím uměním.

O Bohu, natož o životě  v Bohu, téměř nelze mluvit lidskou řečí. Bůh je naprosto jiný než lidé. Vztahy v Bohu zrovna tak.

Bezděky si Boha představujeme jako bytost na způsob člověka. Ale je důležité, si  alespoň  občas říci, že Bůh je naprosto jiný než moje představa o něm. (Povede nás to také k pokoře a snášenlivosti.) /3

A přece o Bohu nějakým způsobem mluvíme, jsme vytvoření jako obraz a podobenství  Tvůrce, odrážíme, zrcadlíme jeho světlo.

Abych upozornil na tu obtíž mluvit o Bohu, zkusím tentokráte záměrně úplně jiný  způsob řeči.

(Příště se zase vrátíme k Ježíšovým slovům, třeba pak ve větší míře oceníme jejich jedinečnou vypovídající úroveň.) Nevím, jak moje řeč dopadne. Chtěl bych, aby nás poněkud vykolejila z našich ustrnulých způsobů uvažování.

Úmyslně použiji o Bohu, který je jeden a jedno společenství pro nás neobvyklý obraz. V Africe se o Trojici říká: "Jsou tři tanečníci, ale jen jeden tanec".

Afričané oproti nám dodneška zakoušejí tanec coby prostředek vyjádření, sdělení  a modlitby (tanec je starší než slovní vyprávění  a modlitba slovy).

Život není jen práce, jídlo a spánek. Přes všechnu pokaženost v něm zůstává prostor pro krásu a někdy snad i vznešenost.

V Izraeli se tančilo a tančí. Vyprávěl jsem vám o slavnosti radost z Tóry, při které muži v kruhu tančí se svitkem Tóry. Mezi slovem Božím a jimi je vztah jako mezi nevěstou a ženichem. Nejde o tanec dvojic, ale o tanec skupinový.

Ježíš zřejmě  mnohokráte tančil s ostatními muži. Král David tančil před Archou.

Možná jste někdo viděl svatební tance jeřábů nebo svatební lety poštolek, bekasin nebo jiných ptáků.

Kdo viděl tančit Afričany, Indy nebo Rómy, ví, co vše se dá pohybem vyjádřit. Tanec umožňuje bytostné vyjádření radosti celým tělem. Tělem i duchem. Duchem i tělem.

Na jednom duchovním cvičení  jsme s chlapy byli pozváni tančit. Bylo to pro nás naprosto nové a nezvyklé. Mnoho s námi tanec udělal a někam nás posunul.

Jestli použijeme pro Trojici obraz tance vytvářené třemi tanečníky, pak jsme my byli, tím krásným konáním - tancem, vytvořeni. A navíc jsme k tanci těch tří tanečníků zváni.

Představme si tanec jednoho tanečníka, pak dvou tanečníků a nakonec tří tanečníků. Pokaždé jde o vyšší a větší  umění naslouchání, pozornosti a souhry.

Bůh je společenstvím, proto jen s druhým (muž a žena) můžeme být obrazem božím.

Základní vzorec společenství  je otevřenost. A tak i společenství muže a ženy má být otevřené "k tanci" s dalšími tanečníky.

Druhý tanečník z Trojice se stal člověkem, abychom jej viděli.

Bere nás za ruce a zve nás do kola. Učí nás naslouchat muzice, napodobovat jeho kroky v rytmu jeho srdce.

Když umíme základní  kroky, když se nám zalíbí tanec, Tanečník nás v tanci přivádí jednoho k druhému.

Později se kruh může pomalu rozšiřovat  o další tanečníky. S nimi pak vytváříme bohatší obrazec a nové figury. 

Ježíš se nám stává uznávaným Mistrem. Opravuje naše nepřesnosti a svou péčí nás znovu vrací do tance, když vypadneme z rytmu nebo z kola. Uzdravuje naše modřiny a pozvedá nás z pádů.

Tanec tryská z vnitřní potřeby, z radosti, z krásy a touhy. Tanec je pozváním, zve k tančení.

Ke společnému tanci je třeba druhých.  Byli jsme pozváni a sami se stáváme pozváním.

Náš život se má  stát odpovědí na tanec tří tanečníků. Řekl jsem, že tanec je setkáním, odpovědí a modlitbou.

Obraz tance nám může mnoho napovědět o vytváření společenství.

Co napomáhá vytvoření  společného? Porozumění, stejný zájem, společná starost, společná práce, jídlo, radost i smutek,  zpěv,  hra...,  samozřejmě tanec.

Kolikrát jsem přemýšlel, proč se při bohoslužbě s dětmi lehčeji vytváří živé společenství. Děti umí více žasnout, nestydí se tolik jako dospělí, nechají se vtáhnout do dění, bezprostředněji reagují,  na nic si nehrají a nejsou spoutaní "tradicí".

Jednou jsem vyprávěl, jak bratří evangelíci měli veliké potíže, když je jejich farář vyzval, aby při modlitbě otevřeli ruce do tvaru misky. U nich to není zvykem.

Evangelický farář Sváťa Karásek na sjezdu mládeže horlil, že nikdy v kostele nebude poklekat nebo si podávat s druhými ruku. Byl jsem překvapen, protože zrovna on je schopen si v hospodě s kdekým potřást rukou.

Pro nás to je přirozené, ale představte si, že bych řekl, pozvedneme při modlitbě ruce nad hlavu. Tleskali jste někdy při zpěvu v kostele? Možná jste někteří měli poprvé zábrany. Já ano.

Na některých duchovních shromážděních se nejprve něco dynamicky vyjadřuje tělem. Velice přispívá k otevření se něčemu novému, pro spolupráci. 

Tanec je výzvou k zapojení. Kdo nevykročí, kdo nemá odvahu, není použitelný pro další kroky. /4

Obraz tance ale neplatí  jen pro liturgii. Obraz Trojice - jako tanec tří tanečníků - vypovídá o životě v Trojici. Jako si tanečníci svým tancem jdou naproti, spolupracují, jsou tu jeden pro druhé, tak má být celý náš život společným krásným konáním, symfonií, ódou na radost ze života, souhrou s Tancem Boha.

Bůh v Trojici žije krásný život. Můžeme se uskutečnit k jeho obrazu. Bůh nás zve ke krásnému životu. Jen něco krásného může nadchnout druhé.  

Pokud jste porozuměli obrazu o tanci, pokud jste sami udělali zkušenost s řečí tance, vstoupili do něj a nechali se jím nést a vést - pak vám Ježíšova slova z dnešního úryvku evangelia budou znít jinak než jen jako přikázání, odkaz, závěť a poslání.

----------------------------------------------------------------------

Poznámky:

                  /1    Židé by nikdy neřekli Zákon, ale Smlouva.

                 /2   Židé jsou naši starší bratři ve víře. My, křesťané, jsme reformovaní Židé.

                        "Duchovně jsme semité", řekl papež Pavel VI.

                /3    Boha neznám, proto je nutné si své představy o Bohu neustále opravovat. Podle porozumění Božímu slovu (Bůh o sobě vypráví, představuje se nám). Dnes si nemohu stačit se svou "včerejší" představou o Bohu.  Samozřejmě si tu dnešní opět vytvářím podle svých lidských představ (jiné nemám), ale moje nová představa o Bohu je snad blíže pravdě, než včerejší.

Vrcholem našich možností  poznávat Boha je Ježíšova výpověď o Bohu. Zná  jej jinak než my. Je "Synem". 

(Řekneme-li o Bohu "otec", je to něco jiného než  lidský otec. Zrovna tak "syn". Přesto to je pro nás vzácná a cenná výpověď.)    

              /4    V některých kostelích stojí lidé oparně vzadu, blízko východu. Pozve-li je farář dopředu a oni nejdou, neměla by se bohoslužba konat.

S lidmi, kteří nejsou ochotni se vydat na cestu, nelze nikam dojít.

Ježíš  často mluvil k zástupu. Někteří přišli blíž a stali se učedníky, někteří se odvážili ještě blíž. Tak měl Ježíš sedmdesát, dvanáct, tři a jednoho. Ne každý má odvahu "vyjít z Egypta", "hodit síť na druhou stranu" nebo "vypůjčit cizí dopravní prostředek". Nerozhodní jsou nepoužitelní.  ;