5. neděle velikonoční

Poznámka pro přemýšlivé: Všimněme si z 1. čtení poslední věty a uložme si ji do paměti (jako Ježíšova matka - když některým slovům nerozuměla, ukládala si je do paměti, aby o nich mohla v budoucnu přemýšlet): "V té době měla církev pokoj po celém Judsku, Galileji a Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla s přispěním Ducha svatého." Sk 9,31.

Někdy si podrobněji všimneme, že utrpení křesťanů není nutné, ani není  v plánu božím.

Podobenství o vinném kmeni patří k posledním vyučovacím lekcím Ježíše. Kdybychom přišli na přednášku posledního semestru medicíny, asi bychom nerozuměli. Je určena těm, kteří mají za sebou určité studium, předchozí přednášky, zkoušky, stáže atd.

Pokud někdo neporozumí  tomu, co Ježíš chce a co říká v předchozích lekcích svého vyučování, nemůže porozumět Ježíšově poslední  lekci. Škoda, že se na to zapomíná.

Nemáme dosud vyřešené  základní kroky ke spolupráci s Ježíšem, nemůžeme tedy podobenství podrobněji probírat.

Snad tušíme, že nám Ježíš  nabízí velice těsné napojení na sebe a na Boha. Napojení, porozumění a pomoc (užitek) větší, než jakou přináší spolupráce s nejbližšími lidmi.

Všimněme si výzvy: "Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás", pak budou vyslyšeny vaše modlitby.

Tato slova nám mohou být zpětnou kontrolou, zda si s Ježíšem rozumíme a jak jsme na něj napojeni, s ním propojeni. 

Pokud nám fungují naše prosby, můžeme být spokojeni. Pokud ne, pak je dobré hledat chybu. Veškerý pokrok stojí na kritickém myšlení a na píli.

Často prosíme Boha o pomoc a nevšímáme si už, že jsme se dostali do těžkostí vlastní vinou - neposlouchali jsme Ježíše, co je třeba dělat. Často nedáváme pozor, co po nás Ježíš chce. Podobáme se člověku, který by začal jezdit autem, neznal pravidla silničního provozu a pak by naříkal, co se mu na silnici děje.

Pak můžeme mít pocit, že nás Bůh nechává na holičkách. Je třeba se ale ptát, jak to s boží pomocí je, zda spíše my nenecháváme Boha na holičkách. Rozběhneme se svojí cestou, a když se nám nedaří, když narazíme, voláme Boha na pomoc a vyčítáme mu (někdo si netroufne Bohu vyčítat a řekne, že to byla vůle boží), že se nestará.

Jsou ovšem situace, kdy nám Bůh nemůže pomoci. Co měl Ježíš pro učedníky udělat víc?  Copak jim málo vysvětloval? Copak na Ježíši neviděli, jaké  ovoce přinášela jeho spolupráce s Bohem? Copak si učedníci sami na sobě nevyzkoušeli, jaké ovoce nesla jejich spolupráce s Ježíšem a s Otcem, když uzdravovali nemocné? Uzdravovali snad  apoštolové před tím, než se setkali s Ježíšem? Uzdravoval snad někdo z rabínských učedníků?

Je zapotřebí si všímat základního závažného nebezpečí zbožného člověka - když si začneme dělat zbožnost sami podle svého vkusu.

Mnoho křesťanů odpovídá  na otázky: "Proč je na světě zlo, proč je utrpení, proč Bůh dopouští hříchy", podle svého a přitom si nepřečtou evangelium a nevědí, co na to říká Ježíš. (Srov. např. Lk 13,1-5)

Mnoho lidí jde ke sv. přijímání a myslí si, že si na celý život vystačí s tím, co se naučili v obecné škole. Nevezmou do ruky evangelium, aby jim bylo jasno.

Mnoho zbožných lidí  často opouští Ježíšovu nauku a vůbec o tom neví. Mnoho lidí si nedá práci s tím, aby rozuměli evangeliu.

To není jednoduché, zvlášť pro toho, kdo má zkreslené názory z dětství, kdo byl, třeba s dobrým úmyslem, veden, ale byl špatně nebo nedostatečně připraven na první svaté přijímání a celý život žije z té nekvalitní přípravy. Takový člověk v dospělosti vychovává podle svých názorů svoje děti a ty zase svoje děti a vnoučata.

A když někteří rodiče prokouknou a chtějí děti vést podle evangelia, tak se prarodiče zlobí na děti - protože oni to přeci vědí lépe - a dělají svým vnoučatům zmatky v hlavě.

Kdo řekne: "Dobrá, podíváme se, jak si Ježíš představuje to a to"? Místo toho se ohrazuje: "Ty to říkáš špatně".

Tolik lidí je u nás přesvědčeno, že oni mají, samosebou, pravdu. Oni vědí vše lépe. Lépe než farář, vlastně lépe, než Ježíš. Takoví lidé si neváží vzdělání, práce, studia, Ježíšových slov. 

Všechno jim je jasné. Jim stačilo pár hodin náboženství. 

Sice rádi čtou nové  poznatky o světě kolem nás, neodmítají nové metody léčení nebo vymoženosti nové techniky, ale: "Na naši víru ať nám nikdo nesahá".

A nejsou si vůbec vědomi, že neuznávají Ježíše. Nevšimli si moudrosti pohádek a Bible, že někdo často na první pohled nepatrný nabízí  velikou moudrost. Vzdychají nad utrpením ukřižovaného Krista Pána a vůbec si nepřipouští, že může být Ježíši smutno z jejich povrchnosti a namyšlenosti, když se nezamýšlí nad jeho slovy. 

Nevšimli si, že Ježíš  přišel velice nenápadně, nevyztužoval svá tvrzení leskem ozdob, vznešeností titulů a rouch.  Nevšimli si, že soud se koná v životě každého člověka tím, jak každý hledáme pravdu - a tak  se ukazuje "smýšlení srdcí".

Tak to bylo za časů  proroků i za doby Ježíšovy. Do dneška je to stejné. 

Řeknete-li někomu: v evangeliu ale Ježíš říká něco jiného, než co si myslíš ty - urazí se, nezřídka začne být zlý a pomlouvá. Stejně pomlouvali Ježíše: "Neznaboh, blázen, co ze sebe dělá, nemá úctu k autoritám,  k posvátné tradici, odvádí lidi od Boha, je málo zbožný", případně použijí ještě těžší kalibr. O Ježíšovi také říkali "zbožní": "Alkoholik, holkař, podívejte se, do jaké společnosti chodí, je posedlý ..."

Některým lidem stačí jejich náboženstvíčko, které se naučili třeba před 50 lety v dětství. A nutí své vnoučky ke svým názorům, jež vydávají za ideální.

Takovým nikdo nic nevysvětlí. Co by četli evangelia. Ani si nepřipustí, že by něco nevěděli. Oni věří dobře a ani je nenapadne, že by v nich něco nebylo v pořádku.

Nevšimli si, že opustili Ježíše a drží se svého dětského náboženství. 

O židech samozřejmě prohlašují, že prohráli - "co jiného bychom mohli přece od židů čekat",  -  ale sami sebe mají za věrné ctitele Pána Ježíše. Nepřipustí si, že je mohlo potkat něco podobného, jako židy, že si vybírají z Písma jenom pár míst a ostatní si doplňují svými vlastními představami.

Evangelium nepokládá  za zbytečné ukazovat, jak zbožní židé sice četli Mojžíše a Proroky, ale vytěsnili místa, kde stojí, že Mesiáš nejprve začne soud nad židy, bude vyzývat k revizi náboženského života a udělá náboženskou reformu. Místo toho se tehdejší "zbožní" utvrzovali zbožnými povídačkami o slavném příchodu Mesiáše a jeho vítězství nad okupantskými pohany.

O soudu Mesiáše nad židy ani slovo. "Ano, naši otcové zabíjeli proroky, ale my už  víme, jak to je správně."  

Četli sice v Písmu o smrti nějakého spravedlivého, ale ani ve snu si nepřipustili, že by to mohla být řeč o likvidaci Mesiáše jejich vlastní rukou. Jich se slova starých proroků přece netýkají!

My sice slovy tvrdíme, že Ježíšova slova platí, ale pouze některá vztahujeme na sebe. Myslíme si, že se nás netýká Ježíšovo varování o míjení se s Mesiášem.

"Ano, Ježíš mluví k veleradě, k farizeům, zákoníkům, také ke sv. Petrovi a apoštolům", ale podobně jako farizeové si myslíme: "To není řeč o nás".

"My přece Bohu věříme a my jej milujeme!"

Tenkrát šel celý  židovský národ za svou zbožnou bludičkou a Světlo minul.

Židé opustili proroky, udělali si svoje vlastní náboženství.  A od nikoho si nenechali říci pravdu. Ježíš je na ohrožení začal upozorňovat a zbožní lidé jej v Nazaretě chtěli shodit ze skály...

Přitom pochopit Ježíše není tak velký problém, ale musíme hlídat sami sebe, jestli si Ježíše pustíme pod kůži. Jestli neodmítáme jeho slova, aniž si to uvědomujeme!

Slyšíme v kostele nějaké úryvky z Písma a místo toho, abychom je dál promýšleli, si raději

přečteme nějakou zbožnou knížku, nebo Katolický týdeník. Potom se ovšem nikam nehneme a je  
těžko radit. Stejně došlo k tragédii židů.

Kdo se zamyslí nad Ježíšovými slovy: "Každou ratolest, která nese ovoce, otec čistí, aby rodila ještě více"?

"To dá mnoho práce přemýšlet" a na slovo o přemýšlení už máme v Letohradě alergii.  Pak ovšem nemůžeme pochopit, co znamená Ježíšovo: "Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás".

Potřebujeme se tedy vrátit k Ježíšovým prvním lekcím. První krok je obrácení. Přechod ze starého myšlení na nové. My místo "obrácení" často používáme slovo "pokání". A vytvořili jsme si vlastní představu o pokání - postní doba, případně advent, sypat se popelem, postit se, v postní době zpívat smutné písničky a sebezapírat se.

Ježíš ovšem mluví  o změně smýšlení. U nás je pokání někdy vynucený, někdy křečovitý projev lítosti nad našimi hříchy.

Ovšem obrácení se - od své vlastní zbožnosti a od svých zbožných názorů - k Ježíšovým názorům, je klíčový pojem, se kterým stojí a padá pochopení evangelia.;