3. neděle postní

Často rychle poznáme, jestli se rodiče baví s dětmi nebo ne. Ty druhé jsou v něčem  zaostalé.

Bůh se s námi baví. Královským způsobem biblického sdělení je příběh.

Před týdnem jsme slyšeli v 1. čtení o Abrahámově oběti.  Zůstal vám otazník? Jaký je rozdíl mezi Abrahámem,  Jeftem (Sd 11. kap.) a Hospodinem při obětování svého dítěte? Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž.

Biblické příběhy jsou k objevování. Objev je zážitkem.

Vyhnání prodavačů z chrámu je provokativní scénou. Křiklavou! Peckou mezi oči! Ježíš nás chce vyprovokovat k přemýšlení. Tenkráte Židy, dnes nás!

Vyhnání z chrámu není odbytou věcí. Vůbec nejde jen o Židovský chrám.

Oběti byly přece přáním Hospodina. Prodej zvířat k obětování i směnárna se odehrávaly na nádvoří pohanů a byly rozumným zřízením. Zkuste hnát ročního beránka z vaší obce do katedrály. Římské mince s obrazem římského císaře jako božstva se nemohly používat k placení chrámové daně. 

Mimochodem, Ježíš byl kloudný chlap. Když opilec obtěžuje v tramvaji ženu, nic mu nevysvětlíte, nezbývá než napadeného bránit.

Ale v chrámě nikdo napaden nebyl. Proč Ježíš tak "vyvádí"? A nebylo to horší, než někoho přetáhnout provazem, rozházení peněz? Představte si, jak se kutálí peníze a někdo v davu přišlápne minci, a když se nikdo nekouká, strčí ji do kapsy. Co je horší, chytit nějakou ránu nebo přijít třeba už jen o pětistovku? Domýšlejme tu scénu pečlivěji. Nebojme se klást otázky.

Nezdá se vám tedy Ježíšovo jednání neúměrné? Možná bychom čekali, že na vraždu Jana Křtitele bude Ježíš reagovat silněji.

Vyhnání prodavačů vybočuje z Ježíšova jednání. (Podobně prokletí fíkovníku. Mt 21,18-20) Co s tím uděláme? Co si o tom myslíte? Nejhorší by bylo vše odkývat, ale z toho by byl Ježíš smutný.

Obojí je "hlasitým"  varováním před nebezpečím.  Když se dítě vrhá  bez rozhlídnutí přes silnici a jede auto, zakřičíme na něj.

Ježíšovo jednání  často ukazuje dál než jen k prvnímu horizontu. Uzdraví-li Ježíš slepého, ukazuje zároveň na potřebu uzdravení naší slepoty vnitřní. Ledacos nechceme vidět.

Proroci mnohokráte kritizovali obchodování a manipulaci s Bohem.

Vyhnáním prodavačů Ježíš  křičí: "Bůh nepotřebuje oběti!" Nemanipulujte s Bohem! Naslouchejte Bohu!"

Izraelité přicházeli do chrámu  obětovat, ale nerozuměli si s Bohem. Zanedbali vztah s Hospodinem. Podobali se lidem, kteří v rodině žijí pouze vedle sebe. Nechci Židům křivdit, nejde o soud, ale o popsání chyby. V životě s Bohem nejde jen o plnění náboženských povinností. Nejde jen o spořádaný život. Nejde ani jen o duchovní život - to bychom mohli být buddhisty. Křesťanství je něco jiného. Porozumění si s Ježíšem a spolupráce s ním.

Ani v manželství nejde obchodovat. "Já vykydám králíkům a ty se mnou budeš spát".  "Já tě přijdu navštívit do domova důchodců a ty mě dáš půlku důchodu". "Já přinesu jedničku a ty mě pustíš na diskotéku".

Ježíš je proti obchodování  s Bohem. Nechci mluvit mnoho konkrétně, každý můžeme přemýšlet. Za mši lze poukázat tolik a tolik milostí duším v očistci, křest je vstupenkou do nebe, tato modlitba je tak a tak účinná.

Ježíš tvrdí něco jiného. Modlitba nemá pohnout s Bohem, ale s námi. Půst má pohnout s námi - potřebuji shodit 5 kg, potřebuji se osvobodit od závislosti na televizi, potřebuji dát do pořádku vztah s manželkou. Modlitba není odkýváním nebo opakováním něčeho, čemu nerozumím, ale setkáním se s Bohem, nasloucháním, hledáním porozumění Bohu.

Mohli lidé Ježíšovi rozumět? Chtěl Ježíš po Židech nemožné? Měli přece těžký život, starosti o rodiny, o živobytí, o přežití v římské okupaci. Ano, takový byl nebo je život, ale co dál, máme jen nést tu tíhu života? Bůh nám přichází život uzdravit, nadlehčit, vyvést nás na slunce.

Židé byli hrdí na své proroky. Věděli, že proroci často přicházeli s provokativním jednáním. S převratnými názory - ty vracely lidi k pravému pokroku.

Židé čekali nového proroka /Eliáše/, a čekali Mesiáše. Mohli počítat se "silnou kávou".

Ježíš chtěl zachránit Izraelity i jeruzalémský chrám (později, při pádu Jeruzaléma, Římané pobili statisíce Židů). Ježíš chtěl zabránil 1. světové válce a všemu zabíjení.

Až začneme Bohu pečlivě  naslouchat a necháme si od něj poradit, bude se světu dařit lépe.

Dodneška nenasloucháme. Vyhnání z chrámu je výchovná lekce, MÁ S NÁMI OTŘÁST! Jakoby ji Ježíš napsal velikými rudými písmeny na zeď jeruzalémského chrámu.

Tenkrát se lidé neotřásli, proto přišlo ukřižování. Nechci mluvit negativně. Ježíš nás chce vyburcovat.

Úcta k Ježíši se projeví zájmem porozumět. Klečením se nenahradí.  

Nedávno jsem říkal, je-li v Písmu řeč o oslu, je třeba dětem osla ukázat (třeba v ZOO).

Jestli je řeč o jeruzalémském chrámu, je třeba vědět, jak vypadal. Informace jsou dostupné.

Pak budu vědět, že slova: "Ježíš vešel do chrámu... ", znamenají, vešel do nádvoří pohanů. To byl první prostor chrámového okrsku. Okolo nádvoří byla podloubí, ve kterých se např. v chládku učilo. Tady službu konající kněz zapisoval malomocné. Dalším, hodnostně vyšším prostorem, bylo nádvoří žen. Zde byly chrámové pokladnice. Výš bylo nádvoří mužů. V samotné budově židovského chrámu byla předsíň - tam se přinášely oběti. Zde sloužil a tady se setkal Zachariáš s andělem.

Velesvatyně byla prostorem, do kterého vstupoval velekněz jednou za rok.

Jíst, učit se i modlit se, můžeme kdekoliv. Třeba pod stromem. Přesto máme jídelny, školy a kostely.

Chrám nebyl synagógou (ta byla původně školou a později modlitebnou.)

Chrám byl pro Izraelity symbolem zvláštním blízkosti Boží blízkosti a také boží přízně.

Izraelité věděli, že chrám bude stát tak dlouho, dokud budou dodržovat zákon ("zákon" znamená doslova chození - rozuměj s Bohem), žít podle smlouvy, podle "přikázání".  Když nežili s Bohem v přátelství, když to nebylo "pěkné manželství", když nedodržovali "přikázání", proroci varovali: "Pozor, chrám bude zbourán".

Chrám byl postaven na místě  určeném Hospodinem. Židé si nemohou postavit chrám jinde. Může se to zdát tvrdé, ale něco to znamená! Bůh není schizofrenik, který na jedné straně milostivě poslal svého syna do rizikového prostředí a Židům nedopřeje chrám.

Odnětí chrámu v Jeruzalémě mluví i k nám. Jak?

Jeruzalémský chrám je symbolem setkávání. Samozřejmě se s Bohem setkáváme především v sobě samotném. Člověk může klečet třeba v "chrámu" Sv. Petra v Římě a nemusí se s Bohem vůbec setkat.

Ale nezapomeňme, že  Židovství je naše výchozí, mateřské náboženství. Zbořením chrámu dává i nám Bůh najevo, že naše prostředky k setkávání s Bohem mají své poslání, a máme je správně používat.  Jinak o ně můžeme přijít.

Nemělo by nám unikat, k čemu jsme dostali slovo Boží, k čemu je modlitba, křest, svátosti.

Nechodíme do kostela, abychom si uklidnili svědomí, že jsme splnili svou náboženskou povinnost.

Bylo by málo se pouze ptát, jestli jsme se modlili roztržitě. Roztržitost nemusí být výchozí chybou. Roztržitost může být znamením, že se buď modlíme nešikovně, nebo nevíme, proč se modlíme. A pak se objevuje roztržitost.

Je to stejné jako ve škole. Špatný žák je roztržitý a vyrušuje.  Ale i z dobrého žáka, kdyby chodil pět let do první třídy, bude největší zlobil. Ne proto, že se nechce učit, ale právě proto, že se učit chce. Žák, který zlobí ve škole, zlobí proto, že je buď pozadu než průměr nebo vpředu. (Vynechávám sociální postižení.)

Modlitba je setkáním s Bohem. A Ježíš je ochotný nás učit setkávání s Bohem, modlitbě.

O naše setkávání s Bohem máme pečovat podobně jako o naše soužití s blízkými.

Víme, že nestačí investovat do svého manželství tolik, jako naši rodiče -  i když mají pěkné manželství. Žijeme v jiných podmínkách a jinak, než naši rodiče.

Ze stejných důvodů  nestačí vychovávat naše děti tak, jako naši vychovávali nás, i když třeba nás vychovávali dobře.

Náboženská výbava dřívějších generací nebude stačit nám, navíc byla pod míru.

Nevyužijeme-li Ježíšova nabídky o pečování vztahu s Bohem, hazardujeme.

Jeruzalémský chrám a jeho osudy jsou kriteriem naší zbožnosti.

Každá generace má  svůj úkol nejen v životě s blízkými, ale i s Bohem.

Zhruba čtyřicet let (biblicky dostatečně dlouhá doba) po Ježíšově varování byl Židům chrám vzat. Nesetkávali se v chrámu s Hospodinem. Plnili své náboženské povinnosti a zůstávali u svých představ o zbožnosti.

Ježíšova kritéria modlitby jsou dostatečně známá. Navíc Ježíš výborně  učí. Říká, vyjděte ze zkušenosti dětí  s rodiči, a uvidíte,  jak se lze sblížit s Bohem.

Dítě zakouší péči rodičů, od jídla, čistoty o tělo,  příjemných pocitů, blízkosti, pozorností, dárků, hry, zpěvu, vypravování, čtení knížek, slavností, všech krásných podnikání v rodině, ale i odpuštění, zastání se dítěte, a osobní příklad rodičů, na které může být dítě hrdé. Podobná cesta vede ke sblížením se s Bohem.

Ve všech krásách a příjemnostech života  můžeme vnímat osobní projev boží náklonnosti k nám,  v práci i odpočinku, v našich starostech i slavnostech. Ve všem můžeme objevit jeho zájem o nás. Pak mizí ostrá hranice mezi modlitbou a životem.

Pak nám nebude hrozit, že přijdeme o svůj chrám - o své setkávání s Bohem. Pak pro mě "chození do kostela" nebude nudou, nezúží se jen na to, že rád zpívám (a pak mi nebude jedno, co zpívám). Zase je to podobné jako doma. Víme, jak různě může dopadnout nedělní oběd. Můžeme prožít zážitek z oblíbeného jídla s porozuměním a ocením těch, kteří jsou se mnou u stolu. Můžeme se pohádat, můžeme se unuděně nakrmit a přetlouct čas do svačiny u televize. A pokaždé bude třeba na stole naše nejoblíbenější jídlo.

Pokud nepečujeme o vztahy v rodině, o porozumění, o pozornosti a ochotnou úslužnost, upadneme do nudy a časem se rodina může i rozpadnout. Bude nám vzata jako jeruzalémský chrám. Pokud nebudu pečovat o vztah s Bohem, pak se objeví rutina, nuda, "mám chodit sem nebo tam, mám být křesťan nebo hinduista?"

Pokud neobjevím smysl a krásu bohoslužby pro sebe, jak by se mohly do kostela těšit děti? Pokud mě nebaví soužití doma, budou děti utíkat jinam.

To jsou první signály .... Pak mohou přijít další. A to nemluvím o horších koncích, kdy člověk upadne do závažných hříchů, s kterými se nemůže sám vypořádat, marně s tím bude zápolit, jeho křesťanství se rozpadne, ani o tom neví, chodí do kostela dál, modlí se, ale kvalita jeho zbožnosti je rozbitá. Může ještě dál chodit do kostela jako Židé do jeruzalémského chrámu, a pak přijde to, co postihlo Židy - odnětí chrámu, odnětí zbožnosti.

Nebudujeme-li živý vztah s Bohem, vzdalujeme se. Neporozumíme si s Bohem. Může se to stát i člověku, který už ušel značný kus s Bohem. Nejen Kaifáš, Saul, bohatý mladík, Jidáš, řada zbožných lidí.

Dokonce můžeme říci, Bůh tomu člověku vezme - právo plnohodnotného setkávání s ním. To je ono odnětí "chrámu". Židům to Bůh předpověděl. Chrám mohl stát na věky, kdyby plnili přikázání. Přišli i proroci, varovali a nestačilo to. Nemysleme si, že nás nemůže potkat "Zeď nářků."

Vyhnání z chrámu má mluvit i k nám. Je velmi aktuální. Kněží je stále méně, církev ztrácí vliv, je nezajímavá, to je možná horší, než kdyby byla pronásledovaná.

Loni jsme mluvili o Večeři Páně. Jako malý kluk v "Malé noční hudbě" L. Aškenázyho říká: "Hudba je, když to už nemůžeme vydržet a musíme si zahrát", stejně Bůh už to nemůže vydržet a stále znovu nás obdarovává, už to nemůže vydržet a zve nás na hostinu Večeře Páně.

Psychologové nám  říkají, že manželka, aby se vedle manžela cítila milovaná, potřebuje, aby jí manžel 30x za den nejrůznějšími způsoby projevoval, že ji má rád a že se mu líbí. A manžel potřebuje, aby mu manželka 30x denně dávala najevo, že je pro ni důležitý, co vše umí a že ho má ráda. Neděláme to. Podle toho strádají naši nejbližší.

Loni jsem připomínal, jak si Židé pomohli, když se jim mezi našimi předky těžko žilo. /1

Židé si řekli, že bohatství  života neleží jen v majetku a přízni křesťanů a začali si ještě víc všímat, co vše dostávají od Hospodina. 120 x za den chválí Židé Hospodina: "Buď pochváleno tvé jméno, Pane náš, králi světa, za krásu  ranního svítání (nemusíme za tu podívanou platit gójům), buď pochválen za naše děti ..., za mou dobrou manželku..." dokonce že i na toaletě se modlí.

Bůh ví, co potřebujeme, je skvělý manžel. Bůh nám ve své vynalézavé lásce mnoha způsoby denně projevuje své pozornosti a svou přízeň. 

Naše modlitba pro nás může být radostnou reakcí na Boží štědrost. Proč tolik lpíme na oběti. Toho slova se držíme jako klíště (Co bychom také jinak měli v ruce?) Chytli jsme se z Písma výrazu "oběti rtů" a z modlitby jsme zase udělali oběť, obětujeme klečení, a svaté přijímání obětujeme za toho a za toho. A svoje těžkosti obětujeme, milosti z utrpení poukazujeme na fond hříšníků. Zadostiučiňujeme za hříchy jiných. Copak jsem slepý? Přece já už nikdy nemohu prožít svůj život na 100%. Jakýpak výnos přináším z naslouchání slovu Božímu (srov. Ježíšovo podobenství o Rozsévači: "Jaký užitek ze slova Božího přinášíš? 30ti násobný, 60ti násobný nebo 100 násobný?) Kolik času jsem já nevyužil. Ale udržuji se v přesvědčení, že mohu zadostučiňovat za hříchy jiných. Zapomínám, že za sebou nechávám slzy a trpkost z nepochopení a manipulace druhých, ani mě nenapadne, že za sebou nechávám velikou ekologickou stopu - tomu my katolíci nerozumíme (žiji v nadměrné hojnosti a nešetrnosti vůči životnímu prostředí) ve zpovědním zrcadle to není. 

Ježíš říká, Bůh oběti nepotřebuje. Vaše modlitba není povinností, ať je projevem radosti a vděčnosti. Proč se držíme křečovitě oběti a zásluh pro Boha. "Člověče, pusť své ušmudlané oběti z ruky a nech se obejmout, podívej, přinesl jsem ti čokoládu", říká Ježíš. 

Podívejte se v neděli na mši okolo sebe. Kolik lidí se usmívá? Na koncertě se příjemně tváříme, protože něco dostáváme. Lidé jsou k sobě pozorní, hudba je proměňuje. Proč odmítáme na mši nabídku boží? Proč je pro nás jen plněním nedělní povinnosti. Myslíme si, že my sloužíme Bohu. Přicházíme obětovat. "Obětí se zříkáme něčeho příjemného pro Boha" říká naše lidová zbožnost. Oběť musí člověka něco stát! (Mohli bychom přece zůstat v posteli, dívat se na televizi ...) "Obětujeme." "Podívej se Bože, já nemám prázdné ruce, říká farizej v chrámě, jako támhle ten." Ale nenechá se obejmout. "Já nejsem na nějaké objímání. My jsme byli doma vychováváni k práci a city jsme si neprojevovali."

Když říkám, kdyby bylo v mé moci, zakázal bych 50 let slovo oběť používat.

Četli jsme si na náboženství z Markova evangelia: "Učedníci Janovi a farizeové se postili. Přišli k němu a ptali se: "Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?" Ježíš jim řekl: "Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Srov. Mk 2,19

Bystré, mile prostořeké  děvče, zareagovalo: "Ježíš věděl, že se dlouho nedožije, tak si potřebovat užít." To děvče je milé a nábožensky nezkažené. Nezáleží teď na tom, že neodpověděla na otázku. (Víte, co odpoví nábožensky zkažený člověk? Hned na mě zaútočí - jakoby to byl můj názor:  "Ale Pán Ježíš přece řekl, přijdou však dny, kdy od nich ženich bude vzat; potom, v ten den, se budou postit" (v.20).

Bůh nám dal život a svět, abychom si je užívali. Správně svým dětem dopřáváte radosti. Jeden veřejně známý křesťan, než zemřel na rakovinu, řekl: "Měli jsme krásné manželství a hezkou rodinu, čekal jsem, kdy od Boha přijde volání k utrpení a oběti."

Benedikt XVI. napsal encykliku "Bůh je láska". A mnoho věřících nadšeně volá, jaký to objev. Ale těžko ten fakt přijmeme. Ježíš to tvrdí už 2000 let.

Neslyšíme. Potřebujeme obětovat!

Pak se nedivme, že Ježíš, který hlásá nenásilí!!!,  vzal bič na ty, kteří přicházejí obětovat.

Jak to, že nespráskal hříšníky, vrahy a prostitutky? Jak si to srovnáme?

Chceme přísnost! Když  se nám ji nedostává, naordinujeme si ji sami.

Je velice nepěkné, když  děti v obchodě nutí maminku, aby jim koupila, co vidí v regálech. Ale je smutné, když dítě nepřijme, nedopřeje si dárek, který dostalo. S takovým dítětem jdeme za psychologem.

Lidé, kteří měli přísnou rodinnou a náboženskou výchovu, vyžadují přísnost. Přísnou autoritu, v rodině, ve státě, přísného faráře a přísného zpovědníka. Jsou poškozenou obětí tvrdých autorit.

Jako alkoholik neví o své závislosti, tak oběť přísné výchovy neví o svém zatížení, o své závislosti.  Bez přísnosti není schopen výkonu. A výkon potřebuje - jinak nebude milován. Navíc postižený je přesvědčen, že bez přísnosti, ve které vyrostl, by lidstvo zvlčelo. Je mu vůbec pomoci? Je, ale musel by bez zpěčování naslouchat Ježíšovým slovům a zkusil Ježíšovu léčbu.

Ježíš říká, můj táta je jiný než váš.

Přestaňte být nepřiměřeně  tvrdí na sebe a na své děti. Jinak vás nebudou mít děti rádi a přestanou chodit do kostela. Nechte se obejmout a místo pérování druhých si běžte něco s dětmi zahrát.

-----------------------------

Poznámky:

     /1   Židé nesměli vlastnit půdu, vykonávat řemeslo nebo mít nějaké důstojné  povolání. Zatímco křesťané  u soudu přísahali na kříž,  že budou mluvit pravdu, Žid musel stát na kůži divoké svině a říkat: "Já nečistý Žid ..." Ještě za Marie Terezie se mohl oženit jen jeden syn ...