Svátek Křtu Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mal 3,2-3 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 42,1-4.6-7
Datum: 8. 1. 2006
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mal 3,2-3 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 42,1-4.6-7
; Mk 1,7-11
Datum: 8. 1. 2006
Všichni evangelisté píší o Ježíšově křtu. Je důležitý.
Nenechme se zmást jednotlivými podrobnostmi, popisovanými každým evangelistou trochu jinak. Každý líčíme prožitou událost z úhlu svého pohledu a navíc ze svého hlediska. Stačí si všimnout, jak často manželé vyprávějí o jedné věci, každý trochu jinak.
Nevíme, kolik lidí vidělo „ducha jako holubici“, je možné, že jen Ježíš a Jan. Mohli to vidět i jiní. Podobně tomu mohlo být i se slyšením hlasu z nebe a s porozuměním těmto znamením. (Známe to i z jiných míst v evangeliích. Někdo slyší hlas, někdo rozumí, jiný říká: „Mluvil k němu anděl“, ale nerozumí, co bylo řečeno, někdo řekne: „Kdepak, to zahřmělo“.) Různé pohledy na věc a různá vylíčení události více okolnostmi jedné a téže věci, jsou dány způsobem vylíčení, ale také mírou mého poznání, do jaké míry jsem byl schopen nahlídnout do věci samotné a do jaké míry nechávám nahlédnout druhého.
Proč se vlastně Ježíš nechal od Jana ponořit do vody?
Je to látka na delší promýšlení. Však se také každý rok v kostele o Ježíšově ponoření čte.
Ježíšovým křtem začíná jeho veřejné působení. Celá událost ukazuje, na budoucí Ježíšův program. Ne nadarmo se k této události přiřazuje Izajášovo vyhlášení „o Božím Služebníku“ (Otroku Božím). Mimochodem, program a styl Božího služebníka je programem jeho učedníků - je naším stylem a naším programem.
Zdánlivě odbočím. Všimněme si, jak se jedná v určitých společenských kruzích. Pozorovali jste někdy společenskou, církevní nebo politickou smetánku? Byli jste někdy na „lepších“ vernisážích, nebo politických konferencích? Ale můžeme se s tím setkat i v některých kostelích nebo setkáních
křesťanů. Vládne tam určitá nepsaná atmosféra, všichni se tváří, že všemu rozumí, všichni jsou na sebe hodní, usmívají se téměř předepsaným způsobem, každý ví, co má říkat a naopak, co se nechce slyšet, které otázky se vyslovit nesmí. „Císařovy nové šaty“ v menším nebo větším vydání.
Říkám tomu „dvorní manýry“. Čteme o knížecích dvorech a poměrech na nich a umíme si to lehce představit. U „knížecího dvoru“ se vedou určité řeči, sleduje se, kdo má jaké postavení, jakou hodnost, kdo otvírá jaké dveře, s kým je důležité se znát, co je potřeba vyznávat.
Kdo chce dělat kariéru, přijme tuto hru. I u církevních dvorů to tak bývá. V božím království to naštěstí nebude.
Ježíš nad tím mumrajem kroutí hlavou, jeho by to nebavilo. Ježíš je svobodný. Je naprosto upřímný. V božím království si nemusíme na nic hrát. Máme přece jisté postavení, ničím a nikým nezpochybnitelné. (Nepřehlédněme, že si Ježíš své učedníky sám vybíral – byli lidmi upřímnými a přímými.)
Všímali jsme si, jak „církevní“ vyšetřovací komise zkoumala Jana Předchůdce Páně. Když komis zjistila, že Jan nestudoval na žádné prestižní univerzitě, že nemá titul ani akademický ani společenský, že je samouk a není ani Mesiáš, ani Eliáš, ani onen prorok, dvůr veleknězův se uklidnil. Je sice nebezpečným buřičem „obyčejného davu“, ale nemůže ohrozit nás „dvořany“ v naší kariéře „u dvora“.
Inu, za kariéru se platí nesvobodou, nesmíte říkat, co si myslíte. Samozřejmě, že se platí i za svobodu božích dětí!
Ježíš je svobodný! Nenaskočil do „dvorního“ kočáru a mašinérie. Mesiáše čekali u hlavního vchodu, s připraveným leskem a kočárem, v patřičných uniformách, dechovka, družičky, proslovy, atd.
Ježíš přišel „zadním vchodem“ v kombinéze stavebního dělníka.
A došlo k tříbení, ukázala se pravda, kdo je kdo, a o co komu jde. Už třeba u proroka Malachiáše je řečeno: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Nejdříve pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. Srov. Mal 3,1-3
Kdosi moudrý kdysi vymyslel pohádku O ptáku Ohnivákovi. Princ dostane radu, nedávej ptáka Ohniváka do zlaté klece, ale do obyčejné, dřevěné. Princ si říká, ptáka Ohniváka do té ošklivé dřevěné klece? Takovou krásu? Taková krása musí mít klec zlatou. Vzpomínáte, jak do dopadlo …
U královského dvora jsou zavedena dvorní pravidla. Židovský král byl očekáván s poctami hodnými krále. Jenže Ježíš přišel v naprosto civilním vydání, dokonce společensky ještě trochu níž (o Vánocích jsme si toho opět všímali.). To se týká celého Ježíšova vystupování, i způsobu jeho kázání. Ježíš sice dělá zázraky, ale nikdy neřekl, já jsem Mesiáš. Chce, aby lidem vrtalo v hlavě, co říká. Chce, aby lidé přemýšleli.
Ježíš mohl říct, já jsem Mesiáš, já jsem se narodil v Betlémě, jenže to by vstoupil do zlaté klece. Ježíš úmyslně vystupuje jako obyčejný řadový Žid. Ano, konal zázraky, ale říkal: „Zázraky může dělat každý z vás“.
Všimněme si, jak tíhneme k tomu, vylíčit si Ježíše v superkrásných barvách. Všimněte si některých filmů o Ježíšovi, někdo možná znáte fotografie z katolického sjezdu v r. 1935 v Praze („jako Král ve zlatém kočáře…“, atd.).
Když nemáme sílu Ježíšovy pravdy a moci, nahrazujeme to vše vnějším leskem: „pro Boha jen to nejlepší“ a „pro Něho není nic málo“. Všimněme si, jak se zdobily interiéry kostelů (a já jsem obdivovatel umění) a jak upadala podstata: porozumět si s Bohem, vzdělávání, sociální péče a bratrství.
Všimněme si, jak jsme v pokušení Ježíše natlačit do zlaté klece našich dvořanských představ a našich iluzí. Navzdory tomu, ale Ježíš vystupoval jako obyčejný člověk. Ano, každý z nás může umět dělat zázraky, jenže se to musí naučit. A Ježíšova touha byla, aby apoštolové dělali co nejvíc zázraků, aby efekt „zlaté klece“ nenastal.
Ježíš přichází naprosto civilně. Dělá sice zázraky, ale nepřijímá hru „zlaté klece“ náboženské „jistoty“ (my víme, jak to je) a povrchního předvádění. Ježíš neřekne, já jsem Mesiáš, jsem rodák z Betléma, přicházím, abych splnil svou historickou úlohu.
Proč Ježíš přichází z poslední díry, ze „Zlámané Lhoty“ (takovou pověst měl Nazaret)? Proč to tak Ježíš Židům ztížil? Není to zlomyslnost, copak mu nejde o spásu všech? Proč to jeho „přestrojení“?
Nejsou Židé nakonec chudáci? Copak tohle se dělá, hodným lidem?
I zlatá klec bere svobodu, spoutává. Ani ve zlaté kleci se nemůžete smát, čemu chcete.
V božím království to - naštěstí- bude jinak než tady u našich „vznešených dvorů“.
„Jen počkejte, až Mesiáš přijde, promluví o velikonocích ze střechy chrámu, vyhlásí království boží (nebo republiku), vyzve lid ke vzpouře a vyhlásí mobilizaci. Andělé ho snesou ze střechy chrámu a Mesiáš povede vítězný boj proti Římanům, ti budou strachy utíkat, atd… A my budeme slavným národem, všichni si nás budou vážit, náš národ povede významnou politiku … Připravili zlatou klec pro Mesiáše, a do klece sami vlezli taky.
„Mesiáš vyžene Římany a my půjdeme věrně po jeho boku s ním. My jsme ti první, praví vyznavači, my víme, co se má dělat, atd.“
Všimněme si, jak hladoví bájí o dobrých jídlech, jak utlačovaní často sní o moci, kdyby tak oni byli nahoře, jak se lokajové hrbí, aby jednou mohli poroučet. Lůza touží po vládě, jen se dodrat k postavení nahoře.
Židé se ukájeli povídačkami o Mesiáši. Všimněme si, jak málo toužíme po skutečné svobodě a jak se lehce opájíme svévolí - konečně nám nebude nikdo poroučet.
Jenže Ježíš zbožné dvořany zklamal, do zlaté klece nevstoupil. Můžeme si všimnout, jak přichází v linii Mojžíše. Kdyby Židé pořádně četli Mojžíše, kdyby objevili krásu Mojžíšova postoje, tak by se jim líbilo Ježíšovo kázání.
Souzněli by s Mojžíšem a ostatními proroky: „Dostáváme výprask, protože Bůh není s naším myšlením a s naší zbožností spokojen. Potřebujeme Mesiáše, aby nám opravil naše chybné názory, každý prorok přece přišel varovat, zachraňovat. Poprosíme Mesiáše, aby nám řekl, co děláme špatně, čekáme na jeho tříbení, na jeho moudrost, my se mezi sebou dohadujeme a nemůžeme se dohodnout, co je pravé a v čem jsme se uchýlili.“
Proroci přece předpověděli: „Mesiáš bude nejdříve soudit židy, potom provede náboženskou reformu - a až potom Židé dostanou suverenitu, politickou svobodu.“ Jenže toto mezi Židy nezaznělo. Tomuto názoru přitakalo jen pár lidí okolo Jana a později okolo Ježíše.
Když se řekne soud, opět máme své vlastní představy o soudu. Hned si představujeme instituci soudního dvoru s jeho vážností a atmosférou strachu, taláry, uniformy, soudní stráže, žalobce a Nejvyššího soudce.
V čem spočívá Ježíšův soud? Přichází svým osobitým způsobem a každý se sám rozhoduje, zda se přidá k Ježíšovi nebo zda zůstane u vyznávání „zlaté klece“. Ježíšův soud je „pasivní“, Ježíš přichází jako ten, který je pravdivý, upřímný, Pravda sama. Žádný soud zvenčí, Ježíše by nebavilo sedět v taláru. Jeho souzení je mnohem elegantnější – každý se rozhodujeme, ke komu a k čemu se přidáme – v tom je soud.
Až lidé přijmou Mesiáše, začnou se plnit Mesiášské sliby, o kterých mluví proroci. Ježíš přišel touto cestou, zvolil tento program.
Jenže zbožní Židé si vybájili, jak se Mesiáš ujme moci a jak to bude vypadat.
Z jejich úst nezaznělo, neučili: „Masakry a útisk Římanů je dopuštěním Božím, hledejme důvod, proč se nám daří špatně, zda to není důsledkem našeho špatného vztahu s Bohem. Nedodržujeme pravidla výhodné smlouvy, kterou se nám Hospodin zavázal. Odchýlili jsme se od Mojžíše a proroků.“
Toto si Židé nechtěli přiznat, ani o tom neuvažovali. Ale vždy, když přicházeli pogromy, říkali (i v pozdějších dobách): „Mesiáš přijde a on vám ukáže, zač je toho loket“.
Neřekli, dostáváme výprask, protože jsme špatní.
Tak to probíhalo už před Ježíšem i v době Ježíšova života. Římané občas dali tvrdě Židům pocítit, kdo je v Izraeli pánem - a Židé se nebránili politickými vtipy na Římany, jako my za komunistů – ale utěšováním: „Počkejte, náš Mesiáš vám to spočítá i s úroky“. A o to ochotněji poslouchali líčení svých náboženských učitelů o vítězství božího krále. To je ta zlatá klec slibů: až přijde čas, najednou se ve zlaté kleci objeví pták Ohnivák.
Jenže Mesiáš se v té zlaté kleci, ne a ne objevit.
Místo toho se objevil „podivný člověk, tesař z Nazareta, vůbec nic duchovního na něm není, rád dobře jí, je alkoholik a kamarádí se s všelijakou cháskou. Víte, že je to pomatenec? Kdepak, to je nesmysl, je posedlý!“
No jo, jenže to byl skutečný Mesiáš, který přesně podle proroků hlásal, napřed bude soud nad Židy, Židé potřebují udělat náboženskou reformu a až ji provedou, potom se budou mít dobře. Jinak to nejde. (To platí dodneška, to je stálý proces. Je otázka, jak je to s náboženskou reformou podle Ježíše).
Tesař z Nazareta, nad kterým mávli rukou (a kterého dodneška nebereme patřičně vážně), říká, napřed si přečtěte pořádně Mojžíše a Proroky, napřed čtěte Bibli, teprve potom si dělejte představy o Bohu a teprve pak se ptejte, co od vás Bůh, ve vaší době, chce.
Toto je, jako když v pohádce „O ptáku Ohnivákovi“, kdosi poradil princi, dej ptáka Ohniváka do dřevěné klece.
Jan Předchůdce Páně říká, Mesiáš vám do zlaté klece nepůjde, jemu se líbí v obyčejné, setkáte se s ním jinde než ve zlaté kleci. Připravte „dřevěnou klec“. Teď jsme u významu křtu.
Jan připravoval Židy na setkání s Mesiášem, na základě Mojžíšova zákona a Proroků. Jan jim říkal: „Pozor, pozor, děláte si o Mesiáši iluze, máte celou řadu představ, které zabraňují pochopení Mesiáše.
V první řadě vytvořte Mesiáši přímou cestu. Připravte cestu Páně. Každý pahorek musí být srovnán, každé údolí vyplněno. Zbavte se toho, co vám zabraňuje se setkat s pravdou. Přestaňte si o sobě namlouvat, jak všechno správně víte a že všemu rozumíte. Přestaňte ujišťovat Boha o své věrnosti a začněte naslouchat božím slovům.“
Chybou židovského národa bylo, že si vytvořili “zlatou klec“ rabínských slibů o Mesiáši a zavřeli si dveře před skutečným Ježíšem. Čekali u zlaté brány, o které tvrdili, že tudy půjde.
Nečekali u obyčejné brány, kterou Ježíš přišel. Kdyby důkladně četli Mojžíše a proroky, tak by k tomuto omylu pochopitelně nedošlo. Samozřejmě pro každého! je nepříjemné si říci : „Trpíme, protože špatně věříme, dělají na nás pogromy, protože naše víra nestojí za nic. Až přijde Mesiáš, tak nejdříve bude soudit mě (teď to myslím osobně) a potom vás“. Daleko jednodušší je říct: „My se těšíme, až přijde Mesiáš, však on těm Římanům zatrhne tipec a my pro něj připravíme krásný palác (přece nebude bydlet v paneláku) a ve svém srdci příbytek.
Janovo ponořování (křest) vrací Židy do biblických požadavků. „Nejdříve připravte Mesiáši cestu“. Když se vojáci ptají „co máme dělat?“, Jan říká : „Nikoho neutiskujte, další vám řekne Mesiáš.“ Celníkům říká: „Nevybírejte víc, než je ustanoveno, další vám řekne Mesiáš.“ Farizeům: „Přestaňte hrát divadlo, pokolení zmijí. Už je sekera přiložena ke kořeni. Honem se koukejte obrátit a přestat hrát tyátr, nebo až přijde Mesiáš, bude s vámi zle“.
Dnes máme plno církví, a když by reprezentanti těch různých církví přišli za Janem Předchůdcem Páně, říkali by: „Že my jsme ta pravá církev ?“ Tak Jan by řekl: „Přečtěte si pořádně Bibli, ale pořádně! A potom nebude 300 církví, ale jen jedna a ta bude pořádná.“
Tak mluvil Jan Předchůdce Páně a takto začínal a pokračoval i Ježíš.
Ježíš se postavil do fronty těch, co přitakali slovům Jana Křtitele a nechávali se od Jana ponořit do vody (starý židovský rituál, o jeho významu jsme už mluvili). Ježíš svým ponořením potvrdil důležitost a nezastupitelnost Janova kázání.
Když přišel Ježíš na řadu, Jan se na něj podíval, díky svým schopnostem dokázal odhadnout kvality člověka (Jan až do křtu neví, kdo je Mesiášem), proto říká : „Heleď, ty jsi lepší než já, ty ponoř mě.“ Ježíš však odmítá: „Co ti bylo nařízeno? Každý máme svou práci. Dělej, co máš dělat.“ Jan přestal naléhat. Ponořil Ježíše a pak vidí (možná, že to viděl i některý z jeho učedníků, to přesně nevíme), z nebe se snáší holubice a slyší hlas „Toto je můj milovaný Syn, toho všichni poslouchejte.“ Jan vidí, že ponořil Mesiáše.
A co my ? Máme na vybranou. Budovat si v sobě zlatou klec pro Mesiáše, zlatou klec iluzí, představ překrásného křesťanství - nebo vzít do ruky Bibli a začít s reformou a revizí svých přestav o sobě samotném a o Bohu. Co si vybereme, je naše věc. Zlaté klece, nejenom v pohádkách, jsou luxus, který je velice, velice drahý.
Měli bychom si přát, aby Bůh o nás jednou řekl : „Tohle je můj milovaný syn (dcera), k tobě se človíčku hlásím.“
Jak se to může stát? Bude to jenom tenkrát, když se pěkně postavím do fronty mezi ty, kteří se nechali od Jana ponořit. Do této fronty se postavil i Ježíš.
Nenechme se zmást jednotlivými podrobnostmi, popisovanými každým evangelistou trochu jinak. Každý líčíme prožitou událost z úhlu svého pohledu a navíc ze svého hlediska. Stačí si všimnout, jak často manželé vyprávějí o jedné věci, každý trochu jinak.
Nevíme, kolik lidí vidělo „ducha jako holubici“, je možné, že jen Ježíš a Jan. Mohli to vidět i jiní. Podobně tomu mohlo být i se slyšením hlasu z nebe a s porozuměním těmto znamením. (Známe to i z jiných míst v evangeliích. Někdo slyší hlas, někdo rozumí, jiný říká: „Mluvil k němu anděl“, ale nerozumí, co bylo řečeno, někdo řekne: „Kdepak, to zahřmělo“.) Různé pohledy na věc a různá vylíčení události více okolnostmi jedné a téže věci, jsou dány způsobem vylíčení, ale také mírou mého poznání, do jaké míry jsem byl schopen nahlídnout do věci samotné a do jaké míry nechávám nahlédnout druhého.
Proč se vlastně Ježíš nechal od Jana ponořit do vody?
Je to látka na delší promýšlení. Však se také každý rok v kostele o Ježíšově ponoření čte.
Ježíšovým křtem začíná jeho veřejné působení. Celá událost ukazuje, na budoucí Ježíšův program. Ne nadarmo se k této události přiřazuje Izajášovo vyhlášení „o Božím Služebníku“ (Otroku Božím). Mimochodem, program a styl Božího služebníka je programem jeho učedníků - je naším stylem a naším programem.
Zdánlivě odbočím. Všimněme si, jak se jedná v určitých společenských kruzích. Pozorovali jste někdy společenskou, církevní nebo politickou smetánku? Byli jste někdy na „lepších“ vernisážích, nebo politických konferencích? Ale můžeme se s tím setkat i v některých kostelích nebo setkáních
křesťanů. Vládne tam určitá nepsaná atmosféra, všichni se tváří, že všemu rozumí, všichni jsou na sebe hodní, usmívají se téměř předepsaným způsobem, každý ví, co má říkat a naopak, co se nechce slyšet, které otázky se vyslovit nesmí. „Císařovy nové šaty“ v menším nebo větším vydání.
Říkám tomu „dvorní manýry“. Čteme o knížecích dvorech a poměrech na nich a umíme si to lehce představit. U „knížecího dvoru“ se vedou určité řeči, sleduje se, kdo má jaké postavení, jakou hodnost, kdo otvírá jaké dveře, s kým je důležité se znát, co je potřeba vyznávat.
Kdo chce dělat kariéru, přijme tuto hru. I u církevních dvorů to tak bývá. V božím království to naštěstí nebude.
Ježíš nad tím mumrajem kroutí hlavou, jeho by to nebavilo. Ježíš je svobodný. Je naprosto upřímný. V božím království si nemusíme na nic hrát. Máme přece jisté postavení, ničím a nikým nezpochybnitelné. (Nepřehlédněme, že si Ježíš své učedníky sám vybíral – byli lidmi upřímnými a přímými.)
Všímali jsme si, jak „církevní“ vyšetřovací komise zkoumala Jana Předchůdce Páně. Když komis zjistila, že Jan nestudoval na žádné prestižní univerzitě, že nemá titul ani akademický ani společenský, že je samouk a není ani Mesiáš, ani Eliáš, ani onen prorok, dvůr veleknězův se uklidnil. Je sice nebezpečným buřičem „obyčejného davu“, ale nemůže ohrozit nás „dvořany“ v naší kariéře „u dvora“.
Inu, za kariéru se platí nesvobodou, nesmíte říkat, co si myslíte. Samozřejmě, že se platí i za svobodu božích dětí!
Ježíš je svobodný! Nenaskočil do „dvorního“ kočáru a mašinérie. Mesiáše čekali u hlavního vchodu, s připraveným leskem a kočárem, v patřičných uniformách, dechovka, družičky, proslovy, atd.
Ježíš přišel „zadním vchodem“ v kombinéze stavebního dělníka.
A došlo k tříbení, ukázala se pravda, kdo je kdo, a o co komu jde. Už třeba u proroka Malachiáše je řečeno: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Nejdříve pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. Srov. Mal 3,1-3
Kdosi moudrý kdysi vymyslel pohádku O ptáku Ohnivákovi. Princ dostane radu, nedávej ptáka Ohniváka do zlaté klece, ale do obyčejné, dřevěné. Princ si říká, ptáka Ohniváka do té ošklivé dřevěné klece? Takovou krásu? Taková krása musí mít klec zlatou. Vzpomínáte, jak do dopadlo …
U královského dvora jsou zavedena dvorní pravidla. Židovský král byl očekáván s poctami hodnými krále. Jenže Ježíš přišel v naprosto civilním vydání, dokonce společensky ještě trochu níž (o Vánocích jsme si toho opět všímali.). To se týká celého Ježíšova vystupování, i způsobu jeho kázání. Ježíš sice dělá zázraky, ale nikdy neřekl, já jsem Mesiáš. Chce, aby lidem vrtalo v hlavě, co říká. Chce, aby lidé přemýšleli.
Ježíš mohl říct, já jsem Mesiáš, já jsem se narodil v Betlémě, jenže to by vstoupil do zlaté klece. Ježíš úmyslně vystupuje jako obyčejný řadový Žid. Ano, konal zázraky, ale říkal: „Zázraky může dělat každý z vás“.
Všimněme si, jak tíhneme k tomu, vylíčit si Ježíše v superkrásných barvách. Všimněte si některých filmů o Ježíšovi, někdo možná znáte fotografie z katolického sjezdu v r. 1935 v Praze („jako Král ve zlatém kočáře…“, atd.).
Když nemáme sílu Ježíšovy pravdy a moci, nahrazujeme to vše vnějším leskem: „pro Boha jen to nejlepší“ a „pro Něho není nic málo“. Všimněme si, jak se zdobily interiéry kostelů (a já jsem obdivovatel umění) a jak upadala podstata: porozumět si s Bohem, vzdělávání, sociální péče a bratrství.
Všimněme si, jak jsme v pokušení Ježíše natlačit do zlaté klece našich dvořanských představ a našich iluzí. Navzdory tomu, ale Ježíš vystupoval jako obyčejný člověk. Ano, každý z nás může umět dělat zázraky, jenže se to musí naučit. A Ježíšova touha byla, aby apoštolové dělali co nejvíc zázraků, aby efekt „zlaté klece“ nenastal.
Ježíš přichází naprosto civilně. Dělá sice zázraky, ale nepřijímá hru „zlaté klece“ náboženské „jistoty“ (my víme, jak to je) a povrchního předvádění. Ježíš neřekne, já jsem Mesiáš, jsem rodák z Betléma, přicházím, abych splnil svou historickou úlohu.
Proč Ježíš přichází z poslední díry, ze „Zlámané Lhoty“ (takovou pověst měl Nazaret)? Proč to tak Ježíš Židům ztížil? Není to zlomyslnost, copak mu nejde o spásu všech? Proč to jeho „přestrojení“?
Nejsou Židé nakonec chudáci? Copak tohle se dělá, hodným lidem?
I zlatá klec bere svobodu, spoutává. Ani ve zlaté kleci se nemůžete smát, čemu chcete.
V božím království to - naštěstí- bude jinak než tady u našich „vznešených dvorů“.
„Jen počkejte, až Mesiáš přijde, promluví o velikonocích ze střechy chrámu, vyhlásí království boží (nebo republiku), vyzve lid ke vzpouře a vyhlásí mobilizaci. Andělé ho snesou ze střechy chrámu a Mesiáš povede vítězný boj proti Římanům, ti budou strachy utíkat, atd… A my budeme slavným národem, všichni si nás budou vážit, náš národ povede významnou politiku … Připravili zlatou klec pro Mesiáše, a do klece sami vlezli taky.
„Mesiáš vyžene Římany a my půjdeme věrně po jeho boku s ním. My jsme ti první, praví vyznavači, my víme, co se má dělat, atd.“
Všimněme si, jak hladoví bájí o dobrých jídlech, jak utlačovaní často sní o moci, kdyby tak oni byli nahoře, jak se lokajové hrbí, aby jednou mohli poroučet. Lůza touží po vládě, jen se dodrat k postavení nahoře.
Židé se ukájeli povídačkami o Mesiáši. Všimněme si, jak málo toužíme po skutečné svobodě a jak se lehce opájíme svévolí - konečně nám nebude nikdo poroučet.
Jenže Ježíš zbožné dvořany zklamal, do zlaté klece nevstoupil. Můžeme si všimnout, jak přichází v linii Mojžíše. Kdyby Židé pořádně četli Mojžíše, kdyby objevili krásu Mojžíšova postoje, tak by se jim líbilo Ježíšovo kázání.
Souzněli by s Mojžíšem a ostatními proroky: „Dostáváme výprask, protože Bůh není s naším myšlením a s naší zbožností spokojen. Potřebujeme Mesiáše, aby nám opravil naše chybné názory, každý prorok přece přišel varovat, zachraňovat. Poprosíme Mesiáše, aby nám řekl, co děláme špatně, čekáme na jeho tříbení, na jeho moudrost, my se mezi sebou dohadujeme a nemůžeme se dohodnout, co je pravé a v čem jsme se uchýlili.“
Proroci přece předpověděli: „Mesiáš bude nejdříve soudit židy, potom provede náboženskou reformu - a až potom Židé dostanou suverenitu, politickou svobodu.“ Jenže toto mezi Židy nezaznělo. Tomuto názoru přitakalo jen pár lidí okolo Jana a později okolo Ježíše.
Když se řekne soud, opět máme své vlastní představy o soudu. Hned si představujeme instituci soudního dvoru s jeho vážností a atmosférou strachu, taláry, uniformy, soudní stráže, žalobce a Nejvyššího soudce.
V čem spočívá Ježíšův soud? Přichází svým osobitým způsobem a každý se sám rozhoduje, zda se přidá k Ježíšovi nebo zda zůstane u vyznávání „zlaté klece“. Ježíšův soud je „pasivní“, Ježíš přichází jako ten, který je pravdivý, upřímný, Pravda sama. Žádný soud zvenčí, Ježíše by nebavilo sedět v taláru. Jeho souzení je mnohem elegantnější – každý se rozhodujeme, ke komu a k čemu se přidáme – v tom je soud.
Až lidé přijmou Mesiáše, začnou se plnit Mesiášské sliby, o kterých mluví proroci. Ježíš přišel touto cestou, zvolil tento program.
Jenže zbožní Židé si vybájili, jak se Mesiáš ujme moci a jak to bude vypadat.
Z jejich úst nezaznělo, neučili: „Masakry a útisk Římanů je dopuštěním Božím, hledejme důvod, proč se nám daří špatně, zda to není důsledkem našeho špatného vztahu s Bohem. Nedodržujeme pravidla výhodné smlouvy, kterou se nám Hospodin zavázal. Odchýlili jsme se od Mojžíše a proroků.“
Toto si Židé nechtěli přiznat, ani o tom neuvažovali. Ale vždy, když přicházeli pogromy, říkali (i v pozdějších dobách): „Mesiáš přijde a on vám ukáže, zač je toho loket“.
Neřekli, dostáváme výprask, protože jsme špatní.
Tak to probíhalo už před Ježíšem i v době Ježíšova života. Římané občas dali tvrdě Židům pocítit, kdo je v Izraeli pánem - a Židé se nebránili politickými vtipy na Římany, jako my za komunistů – ale utěšováním: „Počkejte, náš Mesiáš vám to spočítá i s úroky“. A o to ochotněji poslouchali líčení svých náboženských učitelů o vítězství božího krále. To je ta zlatá klec slibů: až přijde čas, najednou se ve zlaté kleci objeví pták Ohnivák.
Jenže Mesiáš se v té zlaté kleci, ne a ne objevit.
Místo toho se objevil „podivný člověk, tesař z Nazareta, vůbec nic duchovního na něm není, rád dobře jí, je alkoholik a kamarádí se s všelijakou cháskou. Víte, že je to pomatenec? Kdepak, to je nesmysl, je posedlý!“
No jo, jenže to byl skutečný Mesiáš, který přesně podle proroků hlásal, napřed bude soud nad Židy, Židé potřebují udělat náboženskou reformu a až ji provedou, potom se budou mít dobře. Jinak to nejde. (To platí dodneška, to je stálý proces. Je otázka, jak je to s náboženskou reformou podle Ježíše).
Tesař z Nazareta, nad kterým mávli rukou (a kterého dodneška nebereme patřičně vážně), říká, napřed si přečtěte pořádně Mojžíše a Proroky, napřed čtěte Bibli, teprve potom si dělejte představy o Bohu a teprve pak se ptejte, co od vás Bůh, ve vaší době, chce.
Toto je, jako když v pohádce „O ptáku Ohnivákovi“, kdosi poradil princi, dej ptáka Ohniváka do dřevěné klece.
Jan Předchůdce Páně říká, Mesiáš vám do zlaté klece nepůjde, jemu se líbí v obyčejné, setkáte se s ním jinde než ve zlaté kleci. Připravte „dřevěnou klec“. Teď jsme u významu křtu.
Jan připravoval Židy na setkání s Mesiášem, na základě Mojžíšova zákona a Proroků. Jan jim říkal: „Pozor, pozor, děláte si o Mesiáši iluze, máte celou řadu představ, které zabraňují pochopení Mesiáše.
V první řadě vytvořte Mesiáši přímou cestu. Připravte cestu Páně. Každý pahorek musí být srovnán, každé údolí vyplněno. Zbavte se toho, co vám zabraňuje se setkat s pravdou. Přestaňte si o sobě namlouvat, jak všechno správně víte a že všemu rozumíte. Přestaňte ujišťovat Boha o své věrnosti a začněte naslouchat božím slovům.“
Chybou židovského národa bylo, že si vytvořili “zlatou klec“ rabínských slibů o Mesiáši a zavřeli si dveře před skutečným Ježíšem. Čekali u zlaté brány, o které tvrdili, že tudy půjde.
Nečekali u obyčejné brány, kterou Ježíš přišel. Kdyby důkladně četli Mojžíše a proroky, tak by k tomuto omylu pochopitelně nedošlo. Samozřejmě pro každého! je nepříjemné si říci : „Trpíme, protože špatně věříme, dělají na nás pogromy, protože naše víra nestojí za nic. Až přijde Mesiáš, tak nejdříve bude soudit mě (teď to myslím osobně) a potom vás“. Daleko jednodušší je říct: „My se těšíme, až přijde Mesiáš, však on těm Římanům zatrhne tipec a my pro něj připravíme krásný palác (přece nebude bydlet v paneláku) a ve svém srdci příbytek.
Janovo ponořování (křest) vrací Židy do biblických požadavků. „Nejdříve připravte Mesiáši cestu“. Když se vojáci ptají „co máme dělat?“, Jan říká : „Nikoho neutiskujte, další vám řekne Mesiáš.“ Celníkům říká: „Nevybírejte víc, než je ustanoveno, další vám řekne Mesiáš.“ Farizeům: „Přestaňte hrát divadlo, pokolení zmijí. Už je sekera přiložena ke kořeni. Honem se koukejte obrátit a přestat hrát tyátr, nebo až přijde Mesiáš, bude s vámi zle“.
Dnes máme plno církví, a když by reprezentanti těch různých církví přišli za Janem Předchůdcem Páně, říkali by: „Že my jsme ta pravá církev ?“ Tak Jan by řekl: „Přečtěte si pořádně Bibli, ale pořádně! A potom nebude 300 církví, ale jen jedna a ta bude pořádná.“
Tak mluvil Jan Předchůdce Páně a takto začínal a pokračoval i Ježíš.
Ježíš se postavil do fronty těch, co přitakali slovům Jana Křtitele a nechávali se od Jana ponořit do vody (starý židovský rituál, o jeho významu jsme už mluvili). Ježíš svým ponořením potvrdil důležitost a nezastupitelnost Janova kázání.
Když přišel Ježíš na řadu, Jan se na něj podíval, díky svým schopnostem dokázal odhadnout kvality člověka (Jan až do křtu neví, kdo je Mesiášem), proto říká : „Heleď, ty jsi lepší než já, ty ponoř mě.“ Ježíš však odmítá: „Co ti bylo nařízeno? Každý máme svou práci. Dělej, co máš dělat.“ Jan přestal naléhat. Ponořil Ježíše a pak vidí (možná, že to viděl i některý z jeho učedníků, to přesně nevíme), z nebe se snáší holubice a slyší hlas „Toto je můj milovaný Syn, toho všichni poslouchejte.“ Jan vidí, že ponořil Mesiáše.
A co my ? Máme na vybranou. Budovat si v sobě zlatou klec pro Mesiáše, zlatou klec iluzí, představ překrásného křesťanství - nebo vzít do ruky Bibli a začít s reformou a revizí svých přestav o sobě samotném a o Bohu. Co si vybereme, je naše věc. Zlaté klece, nejenom v pohádkách, jsou luxus, který je velice, velice drahý.
Měli bychom si přát, aby Bůh o nás jednou řekl : „Tohle je můj milovaný syn (dcera), k tobě se človíčku hlásím.“
Jak se to může stát? Bude to jenom tenkrát, když se pěkně postavím do fronty mezi ty, kteří se nechali od Jana ponořit. Do této fronty se postavil i Ježíš.