Slavnost Marie, Ježíšovy matky
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 11,1-10 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Lk 2,16-21
Datum: 1. 1. 2006
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 11,1-10 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Lk 2,16-21
Datum: 1. 1. 2006
Dříve si lidé přáli
žít v době Ježíše. Nevím, jestli bychom my vyměnili svou životní
úroveň, naše bohatství a pohodlí za život vedle Ježíše.
Pokud je tady někdo, kdo by byl pro, asi by si vybral raději dobu
Ježíšovy dospělosti, než dobu jeho narození. A přece pro
některé lidi mnoho znamenalo už jen vidět Mesiáše coby malé dítě
… Některým se té cti dostalo.
Proč anděl přišel k pastýřům? Proč nepřišel k jiným lidem? Proč? Že by protekce? Že by Bůh někomu přál víc a někomu už tolik ne?
Ukažme si to na jednoduchém příkladu. Potřebuje Pražák anděla, aby mu řekl, jak se dostane z Vršovic na Václavské náměstí? Zrovna tak my nepotřebujeme anděla, aby nám řekl něco, co u nás všichni známe.
Proč se anděl zjevil pastýřům? Protože byli analfabeti, Bibli znali jen tak z doslechu a pokroucenou a neměli pořádně jasno (pásli ovce a nemohli chodit do školy ani do synagógy), kdežto zákoníci, farizeové i saduceové (kněží) Bibli znali a pokud někdo nevěděl, že se Mesiáš narodí v Betlémě, lehce si to mohl zjistit – kdyby se zajímal! A kde je Betlém, věděli všichni. Mesiáše silně očekávali, všichni mluvili o tom, „kdy už to praskne“. Většina byla nábožensky vzdělána. To nevědoucím pastýřům anděl oznamuje, co ostatní vědí. (Herodes to taky nevěděl, byl Idumejec a židovství jej nezajímalo, byl fascinován římskou kulturou.)
Narození Mesiáše tedy nebylo neproniknutelným tajemstvím. Až později, když Židé Ježíše nepřijali, začali se tvářit, že vlastně nevědí, kdy Mesiáš přijde. Ale v Ježíšově době Mesiáše velice očekávali. My, kteří se na Židy díváme z patra a z pohledu těch, kteří už ví, jak to vše bylo, se ptáme, jak to, že tenkrát nečekali v Betlémě.
To MY bychom se přišli poklonit!
Poklonit se mnoho nestojí, na to jsme kabrňáci.
Jenže Židé - co by se starali, počkají si až na korunovační průvod Mesiáše a na vyhlášení jeho mobilizace. Pak vyrukují, aby viděli porážku nenáviděných nepřátel. „Mesiáš nás strašně pomstí, nepřátele pobije, jak říká už Izajáš: Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka“. Iz 11,4b
My se divíme, proč Ježíšovi zbožní současníci, když tolik čekali Mesiáše, když se za urychlení příchodu tolik modlili a mnoho se postili, tolik sebezáporů obětovali, proč si nehlídali, co se šustne v Betlémě.
Není nic snadnějšího než nad druhým vynést ortel: „Protože ONI o Mesiáše zas tolik nestáli“.
Židům šlo především o vítězství nad nepřáteli, kterého sami nebyli schopni. Šlo jim o věc, ne o vztah.
Samozřejmě, že by si to nepřiznali. O Mesiáši mluvili každou chvíli a mnoho Židů se pokládalo za Mesiášovy lidi.
Asi tak, jako my se pokládáme za lidi Mesiáše. Kdo všechno je u nás třeba zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.
My také říkáme, jak mnoho o našeho Pána Ježíše (neboť už známe Mesiášovo jméno – budiž pochváleno až na věky věků, Amen) stojíme.
Dobrá. Koho zajímá, zda by za ním přišel anděl nebo ne (pokud by žil v době Ježíšova narození), může si zkusit test.
Odpověď na tuto otázku si můžeme naprosto jasně položit na základě jednoduché pravdy:
Když čteš Písmo a narazíš na něco, čemu nerozumíš, jdeš za tím nebo to přeskočíš ? Třeba, když čteš Ježíšovy sliby dané těm, kteří se budou modlit v jeho jménu, mávneš nad tím rukou, nebo se pídíš po tom, co znamená modlitba ve jménu Ježíše Krista?
Nebo stačí jednodušší otázka, co znamená Boží království? Co myslíš, jak si Ježíš své království představuje? Pokud tomu nevěnuji větší úsilí, pak by se mi anděl neukázal.
Protože anděl se ukazuje jenom tomu, komu má smysl něco říkat.
Už tenkrát četli Písmo povrchně a spokojili se s všelijakými zbožnými prohlášeními. Kdyby se zajímali o Mesiáše více, byli by v Betlémě čekali. Betlém – město Davidovo přece znali všichni, věděli kde se nachází (7 km od Jeruzaléma), a kdo neznal cestu, mohl se doptat. A v Betlémě se tenkrát všichni znali a věděli o každém děcku.
Proč v Betlémě nehlídkovali zbožní Židé? Protože se spokojili s povrchní „vírou“.
A my „křesťané“ nebudeme lepší, pokud budeme číst Bibli povrchně a dokud si budeme vybírat jen to, co se nám v Bibli hodí. Pokud si budeme to, co v Písmu stojí, upravovat podle svého vkusu a nezačneme svůj vkus a své názory opravovat podle Bible.
Dokud se nezměníme, do té doby nebudeme mezi těmi, ke kterým Bůh posílá anděla jako k pastýřům, nebo Simeonovi, či k té babičce Anně, anebo třeba mudrcům.
Dokud nezměníme přístup k Božím informacím, hrozí nám stejné nebezpečí jako kdysi těm, kteří se dušovali, jak mají rádi Pána Boha.
To co říkám je samozřejmě nepříjemné. My se raději věnujeme oslavám.
Oslavujeme P. Marii: Ano, „ona všechno uchovávala ve svém srdci“, ach, jak je úúúžasná!
Když přišli pastýři k Betlémákům, vypravovali jim, co jim anděl o tom dítěti řekl.
Všichni začali jásat. A to, co řeknu, bude vypadat jako parodie, ale bohužel to bude odpovídat skutečnosti.
„Jo? Anděl? A jaký byl? Jaké měl roucho? …“ A tak se všichni vyptávají na takové okrajové věci, nepodstatné věci, jsou nesmírně nadšení a šťastní. (Všimněte si, jak se chovají fanoušci při setkání se svými idoly, zpěváky, sportovci nebo i s papežem). Tenkrát taky: „Ale Bóže, to je tak krásný děcko“. ŇU, ŇU, ŇU“.
Ale všimněme si, jediná, kdo se nad tím vším zamýšlí, je Maria. A říká, no, já taky dělám ňu, ňu, ňu, ale nesmím zapomenout, že to krásné dítě je nejen můj syn, ale i můj Pán.
„Maria uchovávala ta slova ve svém srdci a vše promýšlela“.
To je věc, kterou, kdyby to šlo, bych přál vám i sobě. Ale to nestačí, abychom si toto jeden druhému přáli. To se musíme učit!
Maminka nemůže přát svému dítěti dobrý oběd, nemůže oběd vyprošovat od Boha, musí oběd uvařit.
A zrovna tak jsou věci, které nestačí, aby nám je někdo přál. Bůh je nikomu nedovolí udělat za nás, jenom nám. Život žijeme každý za sebe. Každý svůj život. Každý sám za sebe. Se vztahem k Bohu je to stejné. Každý za sebe.
Copak si budeme přát k Novému roku? No, něco osvědčeného, jako vždycky, něco, co nezavání nebezpečím, že bychom měli něco změnit, nebo snad měnit sebe. Tak se nebojme podat si ruce a přát druhému šťastný nový rok 2006. Nemusíme se obávat, nikdo nám nebude přát, abychom žili v době Ježíšova Narození. To ostatně ani nejde.
A i kdyby nám někdo přál, abychom byli těmi, ke kterým může přijít anděl, mohla by to být formalita a nebylo by to nic platné, kdybychom my sami nebyli pohotoví k božímu slovu.
Budu vám raději přát zdraví, štěstí a boží požehnání.
Jen dětem a studujícím přejeme, aby se hodně naučili. Dospělé nebudeme přivádět do rozpaků, vypadalo by to, že je třeba podceňujeme. Uznejte, že s takovým přáním nemůžeme přijít třeba za panem biskupem, za někým, kdo má třeba diplom - to se nehodí.
Přece nemůžeme doporučovat nějakému člověku, který chodí do kostela, co má dělat, že se má zamýšlet nad tím, co čte v Písmu (PROTOŽE, CO KDYBY TŘEBA PÍSMO NEČET, ŽE JO). Nemůžeme nikoho poučovat, aby - tenkrát - občas zašel do Betléma, třeba kupovat olivy nebo víno. Přece nemůžete někomu radit, že si má v Betlémě udělat známé, u kterých se třeba dá občas přenocovat, když si udělá do Jeruzaléma výlet. A že se od lidí lehce dozví, co bude potřebovat, neboť lidé rádi povídají, co je v jejich obci nového a co se tam děje.
Radit druhému se nedá, zvláště pokud se neptá.
Když by se neosvědčilo takové přání tenkrát, nebylo by vhodné ani dnes. Nechme přání, přáním.
Ale že je pravda, že kdyby tenkráte farizeové, saduceové nebo zákoníci dávali pozor na to, co se v Písmu psalo, mohli se i bez anděla dozvědět, co se v Betlémě stalo, a čeho byl při Ježíšově narození Betlém plný?
Kdybych tenkrát byl analfabet, ale poctivý, který přemýšlí a říká, škoda, že neumím číst, já bych si tu Bibli tak rád přečetl, pak bych mohl počítat s tím, že se anděl zjeví i mně.
No, a tak si – kdo chce - místo přání druhým, raději řekněme sami sobě: „Budu dělat všechno to, co záleží na mě, budu se zamýšlet nad Božím slovem, tak, jak je Bůh řekl a ne tak, jak se mi líbí.
To je místo přání. Vydržet a umět promýšlet Boží slova a pochopit tento základní přístup k Bohu, který mi něco nabízí.
Kvůli tomu sem do kostela chodíme!
A Pánu Bohu nemusíme říkat, aby na svou práci nezapomněl.
Jako Boží ctitelé, jako mariánští ctitelé, tedy uvažujme, co nám Boží slovo říká. A k čemu nás Ježíš posiluje u svého Stolu.
Těšíme se z možnosti se učit i v nastávajícím roce.
Budiž Bůh pochválen, že nám tuto možnost dopřává. K čemu většímu bychom tu jinak byli?
Stárnout začínáme tenkrát, když si myslíme, že už se nemáme co naučit.
Proč anděl přišel k pastýřům? Proč nepřišel k jiným lidem? Proč? Že by protekce? Že by Bůh někomu přál víc a někomu už tolik ne?
Ukažme si to na jednoduchém příkladu. Potřebuje Pražák anděla, aby mu řekl, jak se dostane z Vršovic na Václavské náměstí? Zrovna tak my nepotřebujeme anděla, aby nám řekl něco, co u nás všichni známe.
Proč se anděl zjevil pastýřům? Protože byli analfabeti, Bibli znali jen tak z doslechu a pokroucenou a neměli pořádně jasno (pásli ovce a nemohli chodit do školy ani do synagógy), kdežto zákoníci, farizeové i saduceové (kněží) Bibli znali a pokud někdo nevěděl, že se Mesiáš narodí v Betlémě, lehce si to mohl zjistit – kdyby se zajímal! A kde je Betlém, věděli všichni. Mesiáše silně očekávali, všichni mluvili o tom, „kdy už to praskne“. Většina byla nábožensky vzdělána. To nevědoucím pastýřům anděl oznamuje, co ostatní vědí. (Herodes to taky nevěděl, byl Idumejec a židovství jej nezajímalo, byl fascinován římskou kulturou.)
Narození Mesiáše tedy nebylo neproniknutelným tajemstvím. Až později, když Židé Ježíše nepřijali, začali se tvářit, že vlastně nevědí, kdy Mesiáš přijde. Ale v Ježíšově době Mesiáše velice očekávali. My, kteří se na Židy díváme z patra a z pohledu těch, kteří už ví, jak to vše bylo, se ptáme, jak to, že tenkrát nečekali v Betlémě.
To MY bychom se přišli poklonit!
Poklonit se mnoho nestojí, na to jsme kabrňáci.
Jenže Židé - co by se starali, počkají si až na korunovační průvod Mesiáše a na vyhlášení jeho mobilizace. Pak vyrukují, aby viděli porážku nenáviděných nepřátel. „Mesiáš nás strašně pomstí, nepřátele pobije, jak říká už Izajáš: Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka“. Iz 11,4b
My se divíme, proč Ježíšovi zbožní současníci, když tolik čekali Mesiáše, když se za urychlení příchodu tolik modlili a mnoho se postili, tolik sebezáporů obětovali, proč si nehlídali, co se šustne v Betlémě.
Není nic snadnějšího než nad druhým vynést ortel: „Protože ONI o Mesiáše zas tolik nestáli“.
Židům šlo především o vítězství nad nepřáteli, kterého sami nebyli schopni. Šlo jim o věc, ne o vztah.
Samozřejmě, že by si to nepřiznali. O Mesiáši mluvili každou chvíli a mnoho Židů se pokládalo za Mesiášovy lidi.
Asi tak, jako my se pokládáme za lidi Mesiáše. Kdo všechno je u nás třeba zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.
My také říkáme, jak mnoho o našeho Pána Ježíše (neboť už známe Mesiášovo jméno – budiž pochváleno až na věky věků, Amen) stojíme.
Dobrá. Koho zajímá, zda by za ním přišel anděl nebo ne (pokud by žil v době Ježíšova narození), může si zkusit test.
Odpověď na tuto otázku si můžeme naprosto jasně položit na základě jednoduché pravdy:
Když čteš Písmo a narazíš na něco, čemu nerozumíš, jdeš za tím nebo to přeskočíš ? Třeba, když čteš Ježíšovy sliby dané těm, kteří se budou modlit v jeho jménu, mávneš nad tím rukou, nebo se pídíš po tom, co znamená modlitba ve jménu Ježíše Krista?
Nebo stačí jednodušší otázka, co znamená Boží království? Co myslíš, jak si Ježíš své království představuje? Pokud tomu nevěnuji větší úsilí, pak by se mi anděl neukázal.
Protože anděl se ukazuje jenom tomu, komu má smysl něco říkat.
Už tenkrát četli Písmo povrchně a spokojili se s všelijakými zbožnými prohlášeními. Kdyby se zajímali o Mesiáše více, byli by v Betlémě čekali. Betlém – město Davidovo přece znali všichni, věděli kde se nachází (7 km od Jeruzaléma), a kdo neznal cestu, mohl se doptat. A v Betlémě se tenkrát všichni znali a věděli o každém děcku.
Proč v Betlémě nehlídkovali zbožní Židé? Protože se spokojili s povrchní „vírou“.
A my „křesťané“ nebudeme lepší, pokud budeme číst Bibli povrchně a dokud si budeme vybírat jen to, co se nám v Bibli hodí. Pokud si budeme to, co v Písmu stojí, upravovat podle svého vkusu a nezačneme svůj vkus a své názory opravovat podle Bible.
Dokud se nezměníme, do té doby nebudeme mezi těmi, ke kterým Bůh posílá anděla jako k pastýřům, nebo Simeonovi, či k té babičce Anně, anebo třeba mudrcům.
Dokud nezměníme přístup k Božím informacím, hrozí nám stejné nebezpečí jako kdysi těm, kteří se dušovali, jak mají rádi Pána Boha.
To co říkám je samozřejmě nepříjemné. My se raději věnujeme oslavám.
Oslavujeme P. Marii: Ano, „ona všechno uchovávala ve svém srdci“, ach, jak je úúúžasná!
Když přišli pastýři k Betlémákům, vypravovali jim, co jim anděl o tom dítěti řekl.
Všichni začali jásat. A to, co řeknu, bude vypadat jako parodie, ale bohužel to bude odpovídat skutečnosti.
„Jo? Anděl? A jaký byl? Jaké měl roucho? …“ A tak se všichni vyptávají na takové okrajové věci, nepodstatné věci, jsou nesmírně nadšení a šťastní. (Všimněte si, jak se chovají fanoušci při setkání se svými idoly, zpěváky, sportovci nebo i s papežem). Tenkrát taky: „Ale Bóže, to je tak krásný děcko“. ŇU, ŇU, ŇU“.
Ale všimněme si, jediná, kdo se nad tím vším zamýšlí, je Maria. A říká, no, já taky dělám ňu, ňu, ňu, ale nesmím zapomenout, že to krásné dítě je nejen můj syn, ale i můj Pán.
„Maria uchovávala ta slova ve svém srdci a vše promýšlela“.
To je věc, kterou, kdyby to šlo, bych přál vám i sobě. Ale to nestačí, abychom si toto jeden druhému přáli. To se musíme učit!
Maminka nemůže přát svému dítěti dobrý oběd, nemůže oběd vyprošovat od Boha, musí oběd uvařit.
A zrovna tak jsou věci, které nestačí, aby nám je někdo přál. Bůh je nikomu nedovolí udělat za nás, jenom nám. Život žijeme každý za sebe. Každý svůj život. Každý sám za sebe. Se vztahem k Bohu je to stejné. Každý za sebe.
Copak si budeme přát k Novému roku? No, něco osvědčeného, jako vždycky, něco, co nezavání nebezpečím, že bychom měli něco změnit, nebo snad měnit sebe. Tak se nebojme podat si ruce a přát druhému šťastný nový rok 2006. Nemusíme se obávat, nikdo nám nebude přát, abychom žili v době Ježíšova Narození. To ostatně ani nejde.
A i kdyby nám někdo přál, abychom byli těmi, ke kterým může přijít anděl, mohla by to být formalita a nebylo by to nic platné, kdybychom my sami nebyli pohotoví k božímu slovu.
Budu vám raději přát zdraví, štěstí a boží požehnání.
Jen dětem a studujícím přejeme, aby se hodně naučili. Dospělé nebudeme přivádět do rozpaků, vypadalo by to, že je třeba podceňujeme. Uznejte, že s takovým přáním nemůžeme přijít třeba za panem biskupem, za někým, kdo má třeba diplom - to se nehodí.
Přece nemůžeme doporučovat nějakému člověku, který chodí do kostela, co má dělat, že se má zamýšlet nad tím, co čte v Písmu (PROTOŽE, CO KDYBY TŘEBA PÍSMO NEČET, ŽE JO). Nemůžeme nikoho poučovat, aby - tenkrát - občas zašel do Betléma, třeba kupovat olivy nebo víno. Přece nemůžete někomu radit, že si má v Betlémě udělat známé, u kterých se třeba dá občas přenocovat, když si udělá do Jeruzaléma výlet. A že se od lidí lehce dozví, co bude potřebovat, neboť lidé rádi povídají, co je v jejich obci nového a co se tam děje.
Radit druhému se nedá, zvláště pokud se neptá.
Když by se neosvědčilo takové přání tenkrát, nebylo by vhodné ani dnes. Nechme přání, přáním.
Ale že je pravda, že kdyby tenkráte farizeové, saduceové nebo zákoníci dávali pozor na to, co se v Písmu psalo, mohli se i bez anděla dozvědět, co se v Betlémě stalo, a čeho byl při Ježíšově narození Betlém plný?
Kdybych tenkrát byl analfabet, ale poctivý, který přemýšlí a říká, škoda, že neumím číst, já bych si tu Bibli tak rád přečetl, pak bych mohl počítat s tím, že se anděl zjeví i mně.
No, a tak si – kdo chce - místo přání druhým, raději řekněme sami sobě: „Budu dělat všechno to, co záleží na mě, budu se zamýšlet nad Božím slovem, tak, jak je Bůh řekl a ne tak, jak se mi líbí.
To je místo přání. Vydržet a umět promýšlet Boží slova a pochopit tento základní přístup k Bohu, který mi něco nabízí.
Kvůli tomu sem do kostela chodíme!
A Pánu Bohu nemusíme říkat, aby na svou práci nezapomněl.
Jako Boží ctitelé, jako mariánští ctitelé, tedy uvažujme, co nám Boží slovo říká. A k čemu nás Ježíš posiluje u svého Stolu.
Těšíme se z možnosti se učit i v nastávajícím roce.
Budiž Bůh pochválen, že nám tuto možnost dopřává. K čemu většímu bychom tu jinak byli?
Stárnout začínáme tenkrát, když si myslíme, že už se nemáme co naučit.