3. neděle postní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 3,1-15
Datum: 7. 3. 2010
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 3,1-15
; 1 Kor 10,1-6.10-12
; Lk 13,1-9
Datum: 7. 3. 2010
Stvořitel nám daroval život.
/1
Pečuje o nás, ale také my máme se vším hospodařit (i s jeho přátelstvím). Uvádí nás do pravidel života. Jsme spolutvůrci, máme veliké pravomoci.
Rázně se dožadujeme svých práv, už méně se hlásíme k odpovědnosti. Potká-li nás nějaká pohroma, ukazujeme na Boha: „Kdes byl Bože? /2
Zapomínáme se ptát: „Kde jsme byli my?“ /3
Judejci předhazovali Ježíši: „Bůh vás – Galilejce – potrestal“. Pilát byl krutý.
Židé věděli o slibu Boha: „Budu se o vás starat a budu vás chránit. Pokud se nebudete chovat dobře k druhým, nebudu k tomu mlčet, a vztáhnu zpět svou ochrannou ruku.“ Srov. Dt 30
Čas je jednou ze základních hřiven od Stvořitele. Jak si ustýláme, tak leháme. Každé neštěstí a trápení ukazuje, že je někde něco v nepořádku. Každý pohřeb nám připomíná, co je v životě nejpodstatnější.
V liduprázdné krajině uslyšel Mojžíš své jméno.
„Jak se jmenuješ?“ ptal se Jákoba neznámý útočník. I Jákob se ptal útočníka na jeho jméno. (Srov. Gn 32,25-30
Jméno je důležité. Jedinečně nás označuje. Vyslovíme-li něčí jméno, jakoby ten člověk stál před námi. Slyšíme-li své jméno, bezděčně se otočíme směrem k hlasu. Vězňům vzali jméno, stali se jen číslem.
Jméno dříve (nejen ve starém Orientě) často vyjadřovalo, kým nositel jména je, co se od něj dá očekávat.
Představí-li se nám někdo jménem (dá-li nám svou vizitku), obdarovává nás. Víme, s kým máme tu čest. Může ho zavolat, vyhledat, požádat o pomoc. /4
Jednat ve jménu někoho, znamená jednat z jeho pověření.
Nepřehlédněme, že si Mojžíš předtím všiml hořícího keře a šel prozkoumat, co tam tak dlouho hoří. Schopnost pozorovat, hledat, chtít přijít věcem na kloub, je předpokladem k zaslechnutí božího hlasu (kdo nehledá, neslyší). Hned se také hlásil: „Jsem k službám!“ (Že se pak kroutil a vymlouval, když je posílán do země, ve které byla na jeho hlavu vypsána vysoká odměna, je jiná záležitost.)
„Mojžíši“, jmenuji tě svým velvyslancem v Egyptě“. /5
„Jaké je tvoje jméno“, ptal se Mojžíš Hospodina.
Nevíme jak přečíst JHVH. Samohlásky se ve staré hebrejštině nepsaly.
Není úplně šťastné, když se slova: „Jsem, který jsem“, vykládají v souřadnicích některé filosofie (zámek neodemkneme jiným klíčem).
Slovo popsané jen souhláskami JHVH jsou určitým popisem, kým pro nás Bůh je. Já (V.V.) bych to popsal: „Jsem tu, a vždycky budu, pro vás“. Je to veledůležité, zásadní sdělení, ale není to vlastní Hospodinovo jméno.
Bůh je naprosto jinou bytostí než my. Ani všechna lidská slova nejsou schopna popsat, kým pro nás Bůh je.
Bůh má v Bibli mnoho „jmen“: „Stvořitel, Udržovatel života, Zachraňující, Bůh Abrahámův, Jakobův, Strach Izákův, Otec, Matka, Přítel, Moudrost, Slitovávající se, Král, Ten, který těší, Pozvedající padlé a slabé, Ponižující ty, kteří si urvali moc pro sebe, Lékař, Učitel, Přítel …“
Ta jednotlivá pojmenování jsou nekonečnou šňůrou jednotlivých perel ukazující přátelství Boha k člověku. Nikdy nevyčerpáme popis jeho milého vztahu k nám, Bůh nás bude stále znovu a znovu nás překvapovat svou vynalézavou láskou.
Proto židé často místo označení Boha nějakým konkrétním slovem říkají: „Boží jméno“, nebo jen „Jméno“ ve významu „Nevyslovitelný, Nepopsatelný, Neobsáhnutelný“.
Boha nemusíme přivolávat, stačí jej oslovit. Je tam, kde jsme, ví o nás všechno, stará se o nás neustále. Je nám blíž než my sami sobě. /6
„Místo, na kterém stojíš, je půda Svatá“.
Co znamená „svaté místo“?
Místo, kde koná Bůh, kde je člověk vyzýván ke spolupráci a kde spolupracuje s Bohem.
Slovem „Svatý“ vyjadřujeme naprostou jedinečnost, dokonalost Boha.
Slovo „svatý“ patří mezi dnes devalvovaná slova („netvař se jak svatoušek, ty seš nějakej svatej“).
Bůh se nám zasvětil, rodiče se zasvěcují dětem, manželé jeden druhému.
Bůh nás posvěcuje svou přítomností a tím, co pro nás koná. My se posvěcujeme, zasvěcujeme Bohu svou spoluprací s ním, máme být Bohu podobní – svatí.
„Místo, na kterém stojíš, je půda Svatá“, tady a teď začíná vysvobozování Izraele z koncentráku ke svobodnému životu dcer a synů Božích. Ale, Mojžíši, záleží také na tobě, jestli přijmeš pozvání.
Ježíš nám ve svém návodu k umění modlitby (setkávání) poradil: „Říkejte, posvěť se jméno Tvé“.
Vícekrát jsme o tom mluvili, co to znamená.
Rodiče uvádějí děti do života, ukazují jim jak se dobře a správně chovat. /7
Rodiče se snaží předat dětem to, co pokládají za nejlepší. Pokud děti spolupracují s rodiči, dostávají se na novou úroveň, rostou k dospělosti, k odpovědnosti. Postupně se zapojují do dotváření světa, který nám Bůh svěřil. Biblická řeč by řekla, rodiče svým způsobem života zasvěcují (posvěcují) děti do pěkného způsobu života. A pokud děti od svých rodičů přijímají to dobré, pracují na svém zasvěcování (posvěcování).
Stejně Bůh posvěcuje nás svou péčí a my se posvěcujeme tím, že si jeho pomoci vážíme a chceme si osvojit jeho postoje.
Posvěcování se neděje nějakou magií, obřady nebo vyřčením určitých slov.
Slova: „ Otče, posvěť se jméno tvé“, nepřipomínají Bohu, co má dělat on, ale vedou nás k promýšlení toho, co máme od Ježíše odkoukat, promýšlet, osvojovat si. Ježíš je Slovem božím (Jménem) – v něm nám Bůh ukazuje jak se chová, k čemukoliv.
Naše obřady, svátosti nepůsobí samy sebou jako třeba léky (ty účinkují, i když člověk spí nebo je v bezvědomí). Posvěcování se děje přičiňováním Boha a spoluprací člověka.
Křtem jsme se zasvětili Ježíšovu životnímu stylu. Svátostí manželství vstupuje manžel a manželka do posvěcování se jeden druhému k obrazu božímu. (Sportovcem se nestáváme podepsáním přihlášky do sportovního klubu, ale trénováním, závoděním – prací.)
Bůh nás vybavuje svými dary a my k tomu máme přidávat své snažení. Svátostné manželství neprobíhá jen při svatebním obřadu, má se uskutečňovat po celý společný život.
Ježíš nám v úryvku dnešního evangelia připomíná, že i čas je darem a prostorem, který máme využít.
Ovocný strom je ušlechtilou rostlinou. Fíkovník je použit záměrně, fíky na něm dozrávají postupně skoro celý rok. Lidé si je vysazovali i na poli, aby si k jídlu, často chlebovým plackám, mohli natrhat čerstvé fíky.
V našich vztazích se můžeme denně obdarovávat a zpestřovat si všední dny. /8
Všímáme-li si, kým nám Bůh je, vážíme-li si jeho starostlivosti, věrnosti a pomoci, necháváme-li se od něj vyučovat, pak jsme posvěcováni k urozenosti milovaných Božích dcer a synů.
Pak porozumíme biblickým výrazům a budeme si považovat i Božího jména.
Židé z veliké úcty k Bohu nikdy nevyslovují: „Jahve“. V textu Bible jej opíšou jiným výrazem.
Jen jednou do roka kdysi velekněz ve svatyni jeruzalémského chrámu jménem celého Izraele vyslovil.
Mezi evangelíky jsem nezaslechl braní jména božího nadarmo.
Brát jméno boží nadarmo je spíš zlozvykem než hříchem (hříchem by bylo, kdyby tam byl zlý úmysl). Kdo tak činí, chová se přinejmenším nerozumně. Jedná neuctivě. Copak neví, že Bůh je nekonečně velikou a vznešenou osobností?
Snižuje Boha, zraňuje jeho ctitele, pohoršuje druhé. Snižuje i sám sebe – jsme přece povoláni podobat se Bohu.
Kdyby někdo lacině nebo neuctivě mluvil o někom nám blízkém, kdyby si jeho jméno bral lacině do huby, velice by se nás to dotýkalo. Něčím cenným nemrháme nebo to nesnižujeme.
Zbavení se tohoto zlozvyku je jednoduché, když se to někomu stane, ať z toho udělá modlitbu. /9
---------------------------
Poznámky:
/1 Bůh se nás neptal, jako se nás neptali rodiče, zda se chceme narodit – nebylo koho se ptát.
Pak už se nás stále ptá: „Jsi rád na světě? Líbí se ti život? Potřebuješ něco?“
/2 Cos to, Bože, dopustil? Co si to dovoluješ? Nebudeme tě mít rádi! Nechceme tě. Nejsi!“
(Přehlíží-li někdo nás, přestává-li s námi mluvit, pokládáme to za těžkou urážku: „Jako bych tam nebyl.“)
/3 Proč jsme my, Evropané, nezabránili dvěma světovým válkám? Proč jsme se my, Čechoslováci, nebránili v r. 1939?
Proč se nebránili Židé? Proč spojenci nebombardovali koleje do Osvětimi? Proč Židovská rada v Budapešti neuvěřila svědectví dvou Židů, kteří utekli z Osvětimi?
Proč jsme pustili komunisty k moci? Proč se necháme okrádat? Proč se neozýváme dnes, když máme svobodu? Proč chceme, aby zasáhl někdy jiný než my?
Jak reagujeme na dobrý nebo špatný program v televizi, napíšeme do redakce?
/4 Člověk v ráji dal živočichům jména – je nad nimi – je jejich pánem, hospodářem a strážcem. (Srov. Gn 1,26-31
/5 Před 40 léty – egyptský princ Mojžíš (jeden z nejvzdělanějších lidí tehdejšího světa) emigroval. 40 let pásl ovce a kozy. Skončil podobně, jako vzdělaní chartisté, kteří topili někde v kotelně. Představme si, že někdo v kotelně řekne Václavu Havlovi: „Budeš presidentem. Posílám tě k presidentu Husákovi“ nebo Václavu Malému: „Budeš biskupem“.
/6 Už z příběhu o Jákobově snu víme, že Bůh je všude tam, kde jsme my. (Srov. Gn 28,10-29,1
/7 Ukazují dětem jak se stoluje, mluví, děkuje, zdraví, poprosí, gratuluje, omlouvá, jak čestně vyhrávat a prohrávat, co lze vyjádřit oblékáním, jak se jedná s lidmi, zvířaty, životním prostředím, pravdou, jak si všímat pozorností od Boha, jak s ním jednat, jak se chová rovný chlap a dobrá máma, jak si vážit manželky a táty …
/8 Vánočními dary nebo drahou dovolenou nelze vynahradit to, co si během roku zůstáváme dlužni.
Jestli někdo hazarduje se zdravím, se svědomím, s výchovou dětí, se vztahem k partnerovi, může promarnit svou příležitost. Hrozí mu osud neplodného stromu.
/9 Třeba: „Bože, ani jsem tě nevolal, ale když už tě mám na drátě, děkuji Ti, že nevypínáš telefon.“
Babička, žehlila, vnouček si hrál na podlaze. Babička utrousila: „Bóže, to je zase prádla“. Vnuk silným hlasem prohlásil: „Proč ho voláš, když od něj nic nechceš?“
Pečuje o nás, ale také my máme se vším hospodařit (i s jeho přátelstvím). Uvádí nás do pravidel života. Jsme spolutvůrci, máme veliké pravomoci.
Rázně se dožadujeme svých práv, už méně se hlásíme k odpovědnosti. Potká-li nás nějaká pohroma, ukazujeme na Boha: „Kdes byl Bože? /2
Zapomínáme se ptát: „Kde jsme byli my?“ /3
Judejci předhazovali Ježíši: „Bůh vás – Galilejce – potrestal“. Pilát byl krutý.
Židé věděli o slibu Boha: „Budu se o vás starat a budu vás chránit. Pokud se nebudete chovat dobře k druhým, nebudu k tomu mlčet, a vztáhnu zpět svou ochrannou ruku.“ Srov. Dt 30
. kap.
Čas je jednou ze základních hřiven od Stvořitele. Jak si ustýláme, tak leháme. Každé neštěstí a trápení ukazuje, že je někde něco v nepořádku. Každý pohřeb nám připomíná, co je v životě nejpodstatnější.
V liduprázdné krajině uslyšel Mojžíš své jméno.
„Jak se jmenuješ?“ ptal se Jákoba neznámý útočník. I Jákob se ptal útočníka na jeho jméno. (Srov. Gn 32,25-30
)
Jméno je důležité. Jedinečně nás označuje. Vyslovíme-li něčí jméno, jakoby ten člověk stál před námi. Slyšíme-li své jméno, bezděčně se otočíme směrem k hlasu. Vězňům vzali jméno, stali se jen číslem.
Jméno dříve (nejen ve starém Orientě) často vyjadřovalo, kým nositel jména je, co se od něj dá očekávat.
Představí-li se nám někdo jménem (dá-li nám svou vizitku), obdarovává nás. Víme, s kým máme tu čest. Může ho zavolat, vyhledat, požádat o pomoc. /4
Jednat ve jménu někoho, znamená jednat z jeho pověření.
Nepřehlédněme, že si Mojžíš předtím všiml hořícího keře a šel prozkoumat, co tam tak dlouho hoří. Schopnost pozorovat, hledat, chtít přijít věcem na kloub, je předpokladem k zaslechnutí božího hlasu (kdo nehledá, neslyší). Hned se také hlásil: „Jsem k službám!“ (Že se pak kroutil a vymlouval, když je posílán do země, ve které byla na jeho hlavu vypsána vysoká odměna, je jiná záležitost.)
„Mojžíši“, jmenuji tě svým velvyslancem v Egyptě“. /5
„Jaké je tvoje jméno“, ptal se Mojžíš Hospodina.
Nevíme jak přečíst JHVH. Samohlásky se ve staré hebrejštině nepsaly.
Není úplně šťastné, když se slova: „Jsem, který jsem“, vykládají v souřadnicích některé filosofie (zámek neodemkneme jiným klíčem).
Slovo popsané jen souhláskami JHVH jsou určitým popisem, kým pro nás Bůh je. Já (V.V.) bych to popsal: „Jsem tu, a vždycky budu, pro vás“. Je to veledůležité, zásadní sdělení, ale není to vlastní Hospodinovo jméno.
Bůh je naprosto jinou bytostí než my. Ani všechna lidská slova nejsou schopna popsat, kým pro nás Bůh je.
Bůh má v Bibli mnoho „jmen“: „Stvořitel, Udržovatel života, Zachraňující, Bůh Abrahámův, Jakobův, Strach Izákův, Otec, Matka, Přítel, Moudrost, Slitovávající se, Král, Ten, který těší, Pozvedající padlé a slabé, Ponižující ty, kteří si urvali moc pro sebe, Lékař, Učitel, Přítel …“
Ta jednotlivá pojmenování jsou nekonečnou šňůrou jednotlivých perel ukazující přátelství Boha k člověku. Nikdy nevyčerpáme popis jeho milého vztahu k nám, Bůh nás bude stále znovu a znovu nás překvapovat svou vynalézavou láskou.
Proto židé často místo označení Boha nějakým konkrétním slovem říkají: „Boží jméno“, nebo jen „Jméno“ ve významu „Nevyslovitelný, Nepopsatelný, Neobsáhnutelný“.
Boha nemusíme přivolávat, stačí jej oslovit. Je tam, kde jsme, ví o nás všechno, stará se o nás neustále. Je nám blíž než my sami sobě. /6
„Místo, na kterém stojíš, je půda Svatá“.
Co znamená „svaté místo“?
Místo, kde koná Bůh, kde je člověk vyzýván ke spolupráci a kde spolupracuje s Bohem.
Slovem „Svatý“ vyjadřujeme naprostou jedinečnost, dokonalost Boha.
Slovo „svatý“ patří mezi dnes devalvovaná slova („netvař se jak svatoušek, ty seš nějakej svatej“).
Bůh se nám zasvětil, rodiče se zasvěcují dětem, manželé jeden druhému.
Bůh nás posvěcuje svou přítomností a tím, co pro nás koná. My se posvěcujeme, zasvěcujeme Bohu svou spoluprací s ním, máme být Bohu podobní – svatí.
„Místo, na kterém stojíš, je půda Svatá“, tady a teď začíná vysvobozování Izraele z koncentráku ke svobodnému životu dcer a synů Božích. Ale, Mojžíši, záleží také na tobě, jestli přijmeš pozvání.
Ježíš nám ve svém návodu k umění modlitby (setkávání) poradil: „Říkejte, posvěť se jméno Tvé“.
Vícekrát jsme o tom mluvili, co to znamená.
Rodiče uvádějí děti do života, ukazují jim jak se dobře a správně chovat. /7
Rodiče se snaží předat dětem to, co pokládají za nejlepší. Pokud děti spolupracují s rodiči, dostávají se na novou úroveň, rostou k dospělosti, k odpovědnosti. Postupně se zapojují do dotváření světa, který nám Bůh svěřil. Biblická řeč by řekla, rodiče svým způsobem života zasvěcují (posvěcují) děti do pěkného způsobu života. A pokud děti od svých rodičů přijímají to dobré, pracují na svém zasvěcování (posvěcování).
Stejně Bůh posvěcuje nás svou péčí a my se posvěcujeme tím, že si jeho pomoci vážíme a chceme si osvojit jeho postoje.
Posvěcování se neděje nějakou magií, obřady nebo vyřčením určitých slov.
Slova: „ Otče, posvěť se jméno tvé“, nepřipomínají Bohu, co má dělat on, ale vedou nás k promýšlení toho, co máme od Ježíše odkoukat, promýšlet, osvojovat si. Ježíš je Slovem božím (Jménem) – v něm nám Bůh ukazuje jak se chová, k čemukoliv.
Naše obřady, svátosti nepůsobí samy sebou jako třeba léky (ty účinkují, i když člověk spí nebo je v bezvědomí). Posvěcování se děje přičiňováním Boha a spoluprací člověka.
Křtem jsme se zasvětili Ježíšovu životnímu stylu. Svátostí manželství vstupuje manžel a manželka do posvěcování se jeden druhému k obrazu božímu. (Sportovcem se nestáváme podepsáním přihlášky do sportovního klubu, ale trénováním, závoděním – prací.)
Bůh nás vybavuje svými dary a my k tomu máme přidávat své snažení. Svátostné manželství neprobíhá jen při svatebním obřadu, má se uskutečňovat po celý společný život.
Ježíš nám v úryvku dnešního evangelia připomíná, že i čas je darem a prostorem, který máme využít.
Ovocný strom je ušlechtilou rostlinou. Fíkovník je použit záměrně, fíky na něm dozrávají postupně skoro celý rok. Lidé si je vysazovali i na poli, aby si k jídlu, často chlebovým plackám, mohli natrhat čerstvé fíky.
V našich vztazích se můžeme denně obdarovávat a zpestřovat si všední dny. /8
Všímáme-li si, kým nám Bůh je, vážíme-li si jeho starostlivosti, věrnosti a pomoci, necháváme-li se od něj vyučovat, pak jsme posvěcováni k urozenosti milovaných Božích dcer a synů.
Pak porozumíme biblickým výrazům a budeme si považovat i Božího jména.
Židé z veliké úcty k Bohu nikdy nevyslovují: „Jahve“. V textu Bible jej opíšou jiným výrazem.
Jen jednou do roka kdysi velekněz ve svatyni jeruzalémského chrámu jménem celého Izraele vyslovil.
Mezi evangelíky jsem nezaslechl braní jména božího nadarmo.
Brát jméno boží nadarmo je spíš zlozvykem než hříchem (hříchem by bylo, kdyby tam byl zlý úmysl). Kdo tak činí, chová se přinejmenším nerozumně. Jedná neuctivě. Copak neví, že Bůh je nekonečně velikou a vznešenou osobností?
Snižuje Boha, zraňuje jeho ctitele, pohoršuje druhé. Snižuje i sám sebe – jsme přece povoláni podobat se Bohu.
Kdyby někdo lacině nebo neuctivě mluvil o někom nám blízkém, kdyby si jeho jméno bral lacině do huby, velice by se nás to dotýkalo. Něčím cenným nemrháme nebo to nesnižujeme.
Zbavení se tohoto zlozvyku je jednoduché, když se to někomu stane, ať z toho udělá modlitbu. /9
---------------------------
Poznámky:
/1 Bůh se nás neptal, jako se nás neptali rodiče, zda se chceme narodit – nebylo koho se ptát.
Pak už se nás stále ptá: „Jsi rád na světě? Líbí se ti život? Potřebuješ něco?“
/2 Cos to, Bože, dopustil? Co si to dovoluješ? Nebudeme tě mít rádi! Nechceme tě. Nejsi!“
(Přehlíží-li někdo nás, přestává-li s námi mluvit, pokládáme to za těžkou urážku: „Jako bych tam nebyl.“)
/3 Proč jsme my, Evropané, nezabránili dvěma světovým válkám? Proč jsme se my, Čechoslováci, nebránili v r. 1939?
Proč se nebránili Židé? Proč spojenci nebombardovali koleje do Osvětimi? Proč Židovská rada v Budapešti neuvěřila svědectví dvou Židů, kteří utekli z Osvětimi?
Proč jsme pustili komunisty k moci? Proč se necháme okrádat? Proč se neozýváme dnes, když máme svobodu? Proč chceme, aby zasáhl někdy jiný než my?
Jak reagujeme na dobrý nebo špatný program v televizi, napíšeme do redakce?
/4 Člověk v ráji dal živočichům jména – je nad nimi – je jejich pánem, hospodářem a strážcem. (Srov. Gn 1,26-31
;
Gn 2,19-20
)
/5 Před 40 léty – egyptský princ Mojžíš (jeden z nejvzdělanějších lidí tehdejšího světa) emigroval. 40 let pásl ovce a kozy. Skončil podobně, jako vzdělaní chartisté, kteří topili někde v kotelně. Představme si, že někdo v kotelně řekne Václavu Havlovi: „Budeš presidentem. Posílám tě k presidentu Husákovi“ nebo Václavu Malému: „Budeš biskupem“.
/6 Už z příběhu o Jákobově snu víme, že Bůh je všude tam, kde jsme my. (Srov. Gn 28,10-29,1
)
/7 Ukazují dětem jak se stoluje, mluví, děkuje, zdraví, poprosí, gratuluje, omlouvá, jak čestně vyhrávat a prohrávat, co lze vyjádřit oblékáním, jak se jedná s lidmi, zvířaty, životním prostředím, pravdou, jak si všímat pozorností od Boha, jak s ním jednat, jak se chová rovný chlap a dobrá máma, jak si vážit manželky a táty …
/8 Vánočními dary nebo drahou dovolenou nelze vynahradit to, co si během roku zůstáváme dlužni.
Jestli někdo hazarduje se zdravím, se svědomím, s výchovou dětí, se vztahem k partnerovi, může promarnit svou příležitost. Hrozí mu osud neplodného stromu.
/9 Třeba: „Bože, ani jsem tě nevolal, ale když už tě mám na drátě, děkuji Ti, že nevypínáš telefon.“
Babička, žehlila, vnouček si hrál na podlaze. Babička utrousila: „Bóže, to je zase prádla“. Vnuk silným hlasem prohlásil: „Proč ho voláš, když od něj nic nechceš?“