2. neděle postní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 9,28b-36 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 15,5-12.17-18; Flp 3,17-4,1; Lk 9,1-6.8-22.28-36
Datum: 28. 2. 2010
Pokaždé si říkáme, že k ničemu nevede, čteme-li událost na Hoře proměnění bez předešlého Petrova odmítnutí Ježíšových slov o vraždě Mesiáše zbožnými věřícími.

Není divu, že pak lehko sklouzneme do kýčovitého rozplývání se, jak neskonale bílý  byl šat Ježíšův a jaký zážitek Ježíš apoštolům dopřál, aby neklesli ve víře, až bude Ježíš popravován.

Kdo prožit větší životní  krizi ví, že nám citové zážitky z dřívějška mnoho nepomohou. Láska, věrnost a naděje stojí na jiných základech.
 

Nedávno jsme četli o zázračném rybolovu. Většinou si z toho vybereme: „Petře, zajeď na hlubinu“ a nabádáme druhé k větší zbožnosti.

Už méně: „Ježíši, risknu, že naše namáhání bude zbytečné, dám na tvé slovo, uvidím, zda se podaří, co říkáš.“ 

Buď zůstaneme na břehu ve své zabydlené zbožnosti nebo si vykasáme rukávy do práce. 

„Nehas, co tě nepálí“, říká lidová opatrnost.

Abrahám myslel na druhé a neohlížel se příliš na to, zda bude mít popálené prsty.

O Ježíši to platí  v nejvyšší míře.  

Svět zůstává dodneška drsný.

Evropa dlouho nezažila veliké  přírodní katastrofy, ale za jejím vnějším bohatstvím jsou všelijaká zemětřesení. Rozpady rodin, bezdomovectví všeho druhu, mnoho lidí má těžké noci i dny ...
 

Lepší svět je možný (například Dánsko se za Hitlera zachovalo lépe než Slovensko), lepší soužití je možné (známe pěkná manželství a pěkná dětství).

K zachraňování světa Bůh hledá spolupracovníky.  

Bůh není verbíř. Je ctností žádat záruku. /1

Oheň procházející  mezi půlemi zabitých zvířat byl Abrahamovi znamením. /2 

Nikdo se nenarodí velkorysý  nebo statečný. Abrahám, proroci i Ježíšovi učedníci všech dob zrají na cestě, v náročných situacích, i v selháních!

Proto si všímáme jednání biblických osobnosti. Jejich velikosti, ale i jejich chyb. /3  

Také se nám nechce věřit, že bychom i my mohli zklamat a uhnout před zlem (i Petr tvrdil: „Ježíši, mrzí mě, že mě podceňuješ“).

Nevěříme, že já(!) bych byl schopen rozbít rodinu, přestat mluvit s dětmi, nezastal se druhého ... 

Navíc, svá provinění nevidíme v ostrém světle, omlouváme sami sebe. Vymlouváme se na okolnosti a býváme přesvědčení, že naše nevěra, slabosti a selhání jsou jiného druhu … („všichni blili, jen já jsem zvracel“). 

Zlo znecitlivuje naše svědomí - jako některý hmyz (komár, klíště), který pouští do rány znecitlivující látky.  

Na jedné straně nám chybí sebevědomí božích dětí a na druhé straně máme o sobě přehnaně dobré mínění.

Při pobožnostech křížové  cesty se spíše vidíme na straně Ježíše. Mnoho lidí si ani nepřipouští, že by mohli podobně selhat jako apoštolové.
 

Naši předkové ve víře po staletí vedli kruté náboženské války (prospělo nám, když nás později odzbrojili). Ve 20. století byla na všech frontách dvou světových válek většina pokřtěných. Nedokázali jsme zabránit nevídaným masakrům. Nikdo nám to neodpáře.

Copak ti lidé nečetli o zákazu zabíjení? Copak se neděsili, že Ježíš byl zavražděn náboženskou nesnášenlivosti?

Jak na sobě křesťané  kreslili znamení křtu? Co to pro ně znamenalo? K čemu a proč se křižovali před Bohem? Jak četli Písmo, jak si vykládali Ježíšova slova?
 

Naši dědové v 1. světové válce byli strašně zneužití, postavili je na špatnou stranu fronty.

Co dělat, když byli hnáni do útoku na bodáky proti Srbům?

Jak bych se zachoval já?

Když byli za 2. války zatýkáni Židé, Cikáni a mnoho dalších lidí, co měli udělat? Pak byli nepředstavitelným způsobem poníženi. Později si mnozí vyčítali, že se dobrovolně vydali nebo že měli otrávit své děti a sami sebe.

Jak bychom se zachovali my? Co o tom říkáte dětem? Co jim radíte, jak by se měli zachovat, kdyby se v podobné situaci ocitli?

Řada lidí musela narukovat na frontu s wehrmachtem (např. Slezané). Co dělat, když začali Rusové střílet?

Stále se opakuje situace, ve které se jedni zařadí do skupiny útočníků nebo těch, kteří mlčí a dívají se raději jinam. Zbytek jsou oběti.

V které skupině bych se ocitl? /4

Za žádnou cenu nesmíme připustit, aby se něco takového opakovalo!!! 

Nenamlouvejme si, že by nás taková situace nemohla potkat.

Mluvím nepřesně, každou chvíli se to někde děje. Před pár lety v Jugoslávii, v Čečensku … teď jsme četli o smrti kubánského politického vězně Orlanda Zapaty. Komunistická vláda ho nechala zemřít. Před dvaceti lety naši komunisté nechali zemřít v hradecké věznici Pavla Wonku. Každou chvíli čteme o nezměrném násilí v Tibetu, v Číně …

Pokaždé bychom mohli vytvořit pobožnost křížové cesty za nějaké současně ubíjené. (Ježíš s nimi jejich křížovou cestu prochází.)
 

Obdivujeme některé sportovce, kolik dřiny, času a sil věnují sportu. Kolik úsilí my věnujeme tomu, aby se ve světě neopakovaly hrůzy proti lidskosti?

V církvi se o tom mnoho nemluví.

Spíme jako učedníci na hoře, protože ani nás Ježíšova slova nebaví.

Přeceňujeme sami sebe, podceňujeme zlo a vlastní pohodlnost a zbabělost, ať se jedná o náročnost v soužití s nejbližšími nebo vzdorování zlu.

Katolíci denně po celém světě místo bdělosti houfně ujišťují Ježíše, jak mu věří, doufají v něho a jak mnoho jej milují (nadevšechno).

Jak to, že takové modlitby vůbec existují? Snad ti lidé čtou evangelia. Jak to, že trpíme nábožnou schizofrenií?  

Místo zajetí na hlubinu Ježíšových slov pořádáme raději své náboženské tanečky.

Apoštolové nás přiznáním svých chyb varují, abychom nepodceňovali Ježíšova slova. Abychom nezavírali oči před zlem a neklimbali. Začít můžeme kdekoliv, třeba až uslyšíme o šikaně ve škole

nebo budeme svědky jakékoliv nespravedlnosti. Statečnost a odolnost při střetu se zlem je třeba cvičit. Sportovci trénují každý pohyb. Martina Sáblíková prý dělá dřepy se svým devadesátikilovým trenérem na zádech.

Na Velký Pátek budeme „uctívat kříž“, Čím to podložíme? Náboženským pocitem? Nebo nějakým počinem? Postavením se proti zlu?

Třeba - hájit druhé před našim vlastním podezřením nevyžaduje odvahu, jen úsilí chovat se spravedlivě.

Když jeruzalémské ženy litovali chudáka Ježíše, jak je zrychtovaný, pravil jim: „Mě nelitujte, já něco vydržím, naříkejte nad sebou, kašlete na varování proroků a na jejich smrt, naříkejte nad svými dětmi, které jste blbě vychovali.“
 

Z oblaku (oblak provází přítomnost Boží) se ozval hlas: „Toto je můj vyvolený Syn, příště nespěte, a nepodceňujte to, co vám říká. Naslouchejte mu a dejte na něj.“

---------------------------- 

Poznámky:

                    /1     Říkáme, že Abraham je „otcem věřících“, tak se od něj učme - jak se to dělá, abychom byli schopní Bohu důvěřovat.
 

/2     Způsob uzavírání smlouvy byl tenkrát dramatický.

Oheň  vícekrát v Bibli provází přítomnost Boží; až po Janovo slovo: „Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha a do ohně“.

    

/3     Abrahám vyrazil do boje, aby vysvobodil Lota a jeho lidí  (přesto, že před tím neměl s Lotem nejlepší zkušenost), přimlouval se za sodomské. Ale také dělal Sáře „pasáka“ - dvakráte (!) - měl strach o vlastní život.

Poctivým je i selhání  nakonec k prospěchu. Apoštol říká: „Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“ (včetně hříchu). Srov. Ř 8,28

Naopak úspěšným lidem často hrozí  určitá tvrdost srdce! 

               /4     Dostal jsem se do takové situace a nechci se do ní dostat podruhé. Nevím, jak bych se příště zachoval.