1. neděle postní

Připravujeme se na svátky Veliké noci – Bůh vysvobodil Izraelity z Egypta a stále chrání naši svobodu. Kristus se pro nás obětoval, zvítězil nad smrtí a stále nás zve ke svému přátelství. 
 

Čím větší svátek, tím větší příprava. (Počítali jsme s dětmi, jak dlouho se připravujeme na určité svátky.)

O svátcích slavíme to, kým jsme.

Nejdřív ale potřebujeme vědět, kým jsme.

Pak je třeba se učit správně slavit. /1  

Kdo jsem? Co ze mě může být? Kým mohu být? 

Narodili jsme se do rodiny svých rodičů – to něco znamená. 

Pak nám byla nabídnuta nová  urozenost – jsme z rodiny boží.

Vážíme si toho a chceme se podle toho chovat. /2 

Všechna čtení jsou velice lákavá a důležitá …

K pochopení 1. čtení je třeba si přečíst celou 26. kapitolu páté knihy Mojžíšovy, až ke slovům: „Budeš Božím lidem, zvláštním vlastnictvím, budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, svatým lidem Hospodina.“ /3
 

Židé o velkých svátcích přinášeli do svých svatyní (později byla už jedna svatyně – jeruzalémský chrám) dary k obětování. Proč? Copak Bůh pro sebe něco potřebuje?
 

Jedna paní si na mě  stěžovala jednomu biskupovi. Když jsme se potkali, řekl mi: „Prý jsi řekl, že by se pět let nemělo používat slovo oběť“. „Josefe, nemáš přesné informace, neřekl jsem pět let ale padesát let. Slovo oběť má v našich představách stále pohanský přídech, raději bychom měli mluvit o obětavosti.“

Pohané si snažili božstva usmířit, naklonit, získat, aby se jim dostalo obdarování a všelijaké přízně. Oběťmi krmili své bohy, vlastně je živili. Přinášeli oběti (dary), aby od nich více získali.

V Izraeli tomu bylo jinak. Hospodin zachraňuje a pečuje o své děti nezištně! (V Egyptě, v zajetí babylonském a během putování pouští žádné oběti Hospodinu nepřinášeli.) Proto je jakékoliv uplácení Boha a pokus o manipulaci s ním hroznou opovážlivostí.
 

Řekne-li babička vnukovi, kterému přinesla čokoládu a on jí nabízí, aby si z čokolády kousek vzala: „Sněz si to sám“, je to škoda.

Jestli táta dopustí, aby jeho žena rozdala dobré jídlo rodině a sama si vzala chleba, protože na ní nezbylo, jednají oba rodiče nedobře.

Viděl jsem, jak na faře jedla hospodyně z kastrůlku na malé stoličce u kamen a důstojní pánové jedli  u stolu s bílým ubrusem. (Mytím nohou na Zelený čtvrtek dvanácti váženým farníkům to důstojný pán nespraví).

Nevděčností ztrácí  člověk na své vlastní ceně. /4 

Bůh nás pozvedá na úroveň svých synů a dcer. On první s námi jedná s velikou úctou, pozorností a štědrostí. Má ale dobré sebevědomí, nejedná jako ta hospodyně na zmíněné faře, která se má za nic, jen slouží a „obětuje“ se pro druhé.

Ten, kdo si správně  váží sebe sama a své práce, si váží také  druhého a cizí práce. Proto nám Bůh říká: „Miluj bližního jako sebe sama“. Kdo má tuto rovnováhu poškozenou, ubližuje jiným nebo sobě.

Aby Izraelité nezapomínali na velikost Boha a jeho velikou přejícnost a péči dobroty, aby si všímali, že Boha jeho přátelství něco stojí (podobně  něco stojí péče rodičů o děti), přinášeli do svatyní oběti.  Kdo zapomene na Boha, ztrácí vědomí své vlastní významnosti a lehko snižuje nebo kazí druhé (např. když dá máma všechno dětem).

Připomínám, že v Izraeli byly oběti Hospodinu povětšině věnovány lidem sociálně slabším.   

Jak se máme posvěcovat? Co znamená být svatým lidem Hospodina? Co je zasvěcení, posvěcení? 

Jestli nám Bůh zasvětil život, jestli nám rodiče zasvětili svůj život, jestli nám náš partner zasvětil  v manželství život, pak máme z čeho rozdávat a máme co opětovat. (Říkali jsme si, že v biblické řeči „být otrokem“ znamená sloužit druhému nezištně.)

Rodiče se snaží předat dětem to, co pokládají za nejdůležitější. Bůh se o to snaží ještě více.

Tak a tím jsme posvěcování. Dostáváme se na novou úroveň. Jsme milovanými dcerami a syny božími. Dostalo se nám nové důstojnosti.

Nikdo s námi nesmí jednat jako s nějakou chamradí (nejsme otroky, lacinou pracovní silou, poskokem v rodině, potravou pro válečná děla, voliči, kteří jen odevzdají svůj hlas politikům …).

My na tom posvěcování  spolupracujeme tím, že se Bohu snažíme porozumět a jednat podle jeho příkladu a podle jeho rad (přikázání, pokynů, pravidel) a budovat boží království. Tím že budeme žít jako svobodní  lidé stvoření k obrazu božímu, že spolu budeme navzájem jednat na úrovni božích vyslanců a Ježíšových přátel. Tím, že budeme svobodnými a hrdými Evropany a občany své země, kteří se hlásí ke své odpovědnosti, pečují o svět a životní prostředí, brání život a slouží mu (jakoukoliv formou).  

Před týdnem jsme si to ukazovali na pravdivosti svého jednání.  

O Velikonocích nebudeme jen slavit Ježíšovo vítězství nad smrtí jako fanoušci nadšeně volající: „Ať žije Kristus Král. Kristus vítězí, kraluje a vládne všem“. To by bylo málo.  Byla by veliká škoda, kdyby Ježíš nebyl naším bratrem, na kterého dáme více než na sebe.

Ježíš  si přeje slavit s námi – novými lidmi. Těmi, pro které jeho námaha a obětavost nebyla marná, kteří se od něj chtějí naučit jeho lidskosti.

Abychom byli schopni pěkného a obětavého života, chceme pěstovat své sebeovládání a obětavost, odvahu a statečnost, překonávat překážky, být ohleduplný a pozorný k druhým. Dodržovat sliby, závazky, smlouvy a zákazy. Umět se brát za práva druhých i za práva vlastní a dostát svým povinnostem. 

Bůh od nás žádné oběti nechce. Natolik už po Ježíšově příběhu víme, že tu je pro nás, že Bůh je naprosto na naší straně. Nemusíme jej k ničemu přemlouvat. Přemlouvat máme sebe. Můžeme se zaměřit už jen na následování Krista. Cokoliv děláme dobrého, děláme pro sebe a pro boží království (děti se také učí pro sebe.) I nevěřící lidé se učí se ovládat, aby z nich nebyli slaboši. Trpělivost, statečnost, vytrvalost … nepřijde sama, trh nám ji nezajistí.  
 

Bylo by pěkné, kdybychom o sobě mohli navzájem (děti a rodiče, partneři, sourozenci, farníci a faráři, křesťané, Bůh a my) prohlásit: „Jsi mým přítelem, mou chloubou, věhlasem, ozdobou a radostí.“

      - - -

Kdo se chce věnovat 2. čtení, ať si přečte 30 kap. z páté knihy Mojžíšovy.

Evangelium nám odkrývá  psychologii „padlých“ sobců. Vědomých i nevědomých spolupracovníků  zla. Nelze vést rozhovor s někým, kdo nehledá pravdu a je přesvědčen o své pravdě. Není schopen polepšení. (Hlavní je, abych já nepatřil do této skupiny.)

(Lidé, kteří si např. mysleli, že komunistickou stranu zvnitřku obnoví, byli naivní. Škoda, že nečetli příběh o legii zlých duchů Ježíšem poslaných do prasat (Mk 5,1-20

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Uzdravení posedlého v Gerase (Ranní slovo)

Čtení je také zmíněno v textech: 1. neděle čtyřicetidenní (A) (Václav Vacek) 1. neděle čtyřicetidenní (C) (Václav Vacek) 1. neděle ze čtyřicetidenní (A) (Václav Vacek) 1. neděle postní (C) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

).
 

------------------------------

Poznámky:

                  /1     Na web. stránkách naší farnosti máme několik textů o přípravě na Velikonoce

a o Velikonocích: www.letohrad.farnost.cz   

                  2/     Známe pohádku o Plaváčkovi. Plaváček se pokládal za uhlířova syna. Po návratu do otcova zámku se musel učit způsobům a jednání královského syna. I my si potřebujeme osvojit způsoby „nové urozenosti božích dcer a synů“.

Nás, na rozdíl od Plaváčka, Otec „nepustil k vodě“, jsme spíše marnotratnými syny, kterým se doma nelíbilo. Podobně i nám ale není snadné uvěřit, že jsme z královské krve. „Krevní zkouška“ to ale může prokázat (máme stejnou krev – stejného ducha, v mnohém máme s Bohem stejný vkus).

Ježíš  věděl, že tím, co špatného konzumujeme, životem v nedůstojných podmínkách a špatnými návyky, trpíme chudokrevností – proto vymyslel transfúzi „královské krve“: „Vezměte a pijte“. Krev roznáší do celého těla potřebné látky a živiny. Tak i „Krev Páně“ vyživuje k novému životu nejen náš, i celý „Ježíšův Nový organismus“.

Není  úplně snadné přijmout, že i ten, který stojí  vedle mě – a není mi úplně sympatický –  je Ježíšem stejně láskyplně opečováván, jako já. „Dovolit“ to Ježíšovi, je známkou přejícnosti a pochopením Ježíšovy lásky. Je opakem smýšlení chátry, která přeje sousedovi, aby i jemu chcípla koza.)
 

                  /3     Až  se usadíš v zemi, kterou ti tvůj Bůh dává do dědictví, vezmeš z prvotin všech polních plodů, které vytěžíš ze své země, vložíš je do koše a půjdeš k místu, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno.

Přijdeš  ke knězi a řekneš mu: "Vyznávám dnes Hospodinu, tvému Bohu, že jsem vstoupil do země, o které  přísahal Hospodin našim otcům, že nám ji dá."

Kněz vezme koš  z tvé ruky a postaví jej před oltář Hospodina, tvého Boha.

Ty pak promluvíš před Hospodinem, svým Bohem, takto: "Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova, sestoupil do Egypta a s hrstkou lidí tam pobýval jako host.

Tam se stal velikým, zdatným a početným národem. Ale Egypťané s námi zle nakládali, trýznili nás a tvrdě nás zotročovali.

Tu jsme úpěli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin nás vyslyšel, shlédl na naše pokoření, plahočení  a útlak. Pak nás vyvedl z Egypta pevnou rukou a vztaženou paží, za veliké hrůzy, se znameními a zázraky a přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem.

Nyní  tedy jsem přinesl prvotiny z plodů  role, kterou jsi mi dal, Hospodine." A postavíš koš  před Hospodina, svého Boha, a pokloníš se před Hospodinem, svým Bohem.

Budeš  se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh, tobě a tvému domu, ty i lévijec i bezdomovec, který bude mezi vámi.

Když  pak třetího roku, v roce desátků, odvedeš  všechny desátky ze své úrody a dáš je lévijci, bezdomovci, sirotku a vdově, aby jedli v tvých branách a nasytili se, řekneš před Hospodinem, svým Bohem: "Vynesl jsem z domu, co bylo svaté, a dal jsem to lévijci a bezdomovci, sirotku a vdově, zcela podle tvého příkazu, který jsi mi dal. Nepřestoupil jsem ani neopomenul žádné z tvých přikázání.

Nejedl jsem z toho, když  jsem měl zármutek, neodstranil jsem z toho nic, když jsem byl nečistý, nedal jsem z toho nic pro mrtvého. Poslechl jsem Hospodina, svého Boha, a učinil jsem vše, jak jsi mi přikázal.

Hospodine, shlédni ze svého svatého obydlí, z nebes, a požehnej svému izraelskému lidu i půdě, kterou jsi nám dal, jak jsi přísežně slíbil našim otcům, tu zemi oplývající mlékem a medem."
 

Dnešního dne ti Hospodin, tvůj Bůh, přikazuje, abys dodržoval tato nařízení  a právní ustanovení. Budeš  je bedlivě dodržovat celým svým srdcem a celou svou duší.

Prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš  chodit po jeho cestách a dbát na jeho nařízení, přikázání  a právní ustanovení a že ho budeš poslouchat.

A Hospodin ti prohlašuje, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím, jak k tobě mluvil. Budeš dbát na všechna jeho přikázání a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil.
Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha, jak mluvil.

(Dt 26. kap – mírně zkráceno) 

                  /4     Někoho využívat, zotročovat nebo přehlížet je zlé. Nevděčnost je hříchem. 

Důstojnost člověka je také v tom, že je schopen druhého obdarovat (začíná  to pozdravem, úsměvem, poděkováním za jídlo, pozornostmi, kterými ukazujeme, jak si druhého vážíme). Dostali jsme tolik, že máme z čeho rozdávat.

Nejsem-li k druhému pozorný, nenavštívím-li babičku, nedám-li druhému dárek, zapomínám, kým pro mě ten druhý je a kým jsem já. Už nevidím, co dostávám a jak jsem bohatý. Přijímám-li a nedávám, stávám se sobcem, jsem na cestě k upírství. 

Ďábel neobdarovává; pokud něco nabízí, pak jen proto, aby mnohem víc získal. Pokud zlí duchové chválili Ježíše, bylo to se škodolibým úmyslem.