3. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 2,22-40 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Neh 8,2-4a.5-6.8-10
Datum: 24. 1. 2010
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 2,22-40 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Neh 8,2-4a.5-6.8-10
; 1 Kor 12,12-30
; Lk 1,1-4
; Lk 4,14-21
Datum: 24. 1. 2010
Izraelité si po návratu
z babylonského zajetí při naslouchání Písmu přiznali, v čem chybovali.
Čtení o události v nazaretské synagóze si budeme postupně číst po dvě neděle.
Je dobré si přečíst celek už dnes, stejně i celou 12. a 13. kapitolu 1Korinťanům.
Minule jsme si všimli, že Ježíš nepřišel jako vojevůdce, ale jako Ženich. Událost v nazaretské synagóze jej začíná ukazovat jako náboženského reformátora.
V našem základním popisu stojí prohlášení, že jsme církví stále se reformující.
Dokud Ježíš mluvil o příchodu Mesiáše, lidé v synagóze přikyvovali. Jeho dalším krokem se ale už cítili ohroženi.
Co řekl Ježíš tak strašného, že ho nazaretští chtěli ukamenovat?
Příchod Mesiáše židé správně pokládali za projev božího slitování. Jak to, že v lidech prosících o milosrdenství byla tak veliká nenávist? (Někoho ukamenovat přece vyžaduje veliký projev vzteku). Přátelství Boha nás má přece zušlechťovat.
Když dvanáctiletý kluk řekl svým rodičům, že chybu udělali oni, rodiče se neurazili. /1 (Minule jsme mluvili o Marii jako sestře ve „víře“, v práci na porozumění a vztahu s Bohem.)
Nazaretští se, na rozdíl od Marie a Josefa, urazili a hned trestali.
Starý Simeon v Nazaretě kámen do ruky nebral. Možná by Ježíše chránil tělem. /2
My jsme na prvním Ježíšově kázání v Nazaretě nebyli, ale život nás podobně tříbí. V podobných situacích se ukazuje, na které straně stojíme.
Přitakáme, že nás má přátelství Boha („náboženství“) vést k ušlechtilosti, ale naše jednání tomu vždy neodpovídá. O lásce v církvi mnoho mluvíme, ale zůstáváme jí hodně dlužní. Podezřívavost, podsouvání špatností druhým, zůstává. V dobách svobody církve dokonce narůstá. Kdekdo si troufá na druhého. Osočován byl Mojžíš, proroci, Ježíš, apoštol Pavel, světci, každý, kdo převyšuje dav.
Kdekdo se má za pravověrného. Trpíme sklonem kamenovat a křižovat ty druhé.
Kdekdo je ochotný se bít za to, aby ve školách visely kříže, ale je nám třeba na prvním místě osobně přijmout kříž jako projev božího smilování nad námi hříšnými (nejen nad sebou, ale i nad druhými) a jako důrazné varování proti naší vlastní náboženské nesnášenlivosti.
Při pobožnostech křížové cesty se často automaticky stavíme mezi Ježíšovy věrné. Připouštíme sice svá osobní selhání proti přikázáním, ale sklon k očerňování druhých ze špatné „víry“ za hřích často nepokládáme. A přece především tento hřích přivedl Ježíše na kříž. Máme větší starost o správnost „víry“ druhých než starost o vlastní spásu, o porozumění Bohu, o osobní následování Krista.
Tento týden jsme se modlili za jednotu křesťanů. Existuje několik set křesťanských církví. Jsme pohoršením. Kudy z toho ven?
Budu mluvit o sobě. Vyrost jsem v katolické rodině a v obci, která se kdysi musela rozdělit na dvě, katolickou a evangelickou. Mnozí mluvili o evangelících pohrdlivě jako o helvítech. Pan farář nás nabádal, abychom se s evangelíky nekamarádili. O rozvedených se doma mluvilo jako o padlých, „čechoslováci“ byli odpadlíky „ti už nejsou nic, svou víru poztráceli“.
Ještě dříve, než jsem začal číst evangelia, jsem ale musel přiznat, že někteří z těch druhých čtou Písmo víc než my a jejich křesťanská a lidská poctivost je větší než moje.
Vážím si toho, že jsem vyrostl v katolické církvi a že v ní mohu sloužit, ale chci být opatrný v hodnocení druhých lidí a jiných církví.
Ti, kteří nás vychovávali a přivedli nás k důležitým hodnotám, kterým jsme právem za mnoho vděční, se ale také v něčem mýlili (také byli nedokonale vychovaní a Bible pro ně nebyla často dostupná). /3
Naše vlastní hodnocení nemusí ladit s Ježíšovým hodnocením. Jeho slova: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského“, nás vedou k obezřetnosti. (Srov. Mt 7,13-29
Kaifáš a „nazaretští“ všech dob byli v pravé církvi a přesto se nezachovali dobře.
Slovům: „Spása je ze židů“, i apoštolové dlouho rozuměli velice povrchně.
Podobně i my někdy zavádějícím způsobem šermujeme větou: „Spása je skrze naši církev“.
Ježíš nikoho neponižoval a neshazoval, nikomu nenadával a nepodsouval mu špatnosti, k samařanům i pohanům se choval s úctou. Od něj víme, že Bůh nemá žádné nevlastní děti.
Ježíšovi dalo práci, než apoštolům otevřel oči. Apoštolové Jan a Jakub se nám přiznávají k svému úmyslu vypálit samařskou vesnici. Apoštol Petr pokorně vyznává: Na vlastní oči jsem viděl Ježíšův přístup k nežidům, ale až po několika letech po Ježíšově nanebevstoupení mi došlo: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. (Sk 10,34
Mně to trvalo déle než Petrovi.
Vyslechl jsem dost lidí, kterým se rozpadlo manželství, spřátelil jsem se s řadou nekatolíků, i kdybych nechtěl, musel jsem studovat historii (patří mezi povinné předměty na teologické fakultě).
Bez naslouchání druhé straně snadno křivdíme. Nechci zakrývat chyby vlastní, ani chyby církve.
Dobrý partner, dobrý rodič, slušný, natož spravedlivý člověk, hledá nejprve svou chybu.
Řadě lidí, kteří odešli z domu, se nedivím (jiní jsou marnotratnými dětmi). Máme prosit druhé, i děti, aby nás upozornili na naši chybu, máme se ptát, proč od nás někteří křesťané odešli. Stojí za zvážení, zda jsme k tomu v něčem nepřispěli.
Žádný z nás si nemyslí, že už žije podle Ježíšových představ. Bylo by pyšné, kdyby si některá církev myslela, že už je podle Ježíšových představ o jeho lidu.
Každému křesťanovi, každému společenství křesťanů (každé farnosti nebo sboru), každé církvi je třeba ujít ještě značný kus cesty.
Je důležité vědět, co máme s druhými společného, jen v druhořadých věcech se lišíme, ale také máme zkoumat, čím se můžeme navzájem obohacovat. Co jsme třeba v porozumění Kristu zanedbali. Jen s druhými se můžeme blížit k pravdě.
Kdo patří k novému tělu Kristovu? Ke komu se Ježíš hlásí? Nepřehlédněme některé z Ježíšových měřítek. Často nahrazujeme evangelium církevním právem!
I ti, kteří s námi nechodí do kostela nebo nejsou ani pokřtění, mohou patřit do božího království. /4 A mimo to, každý člověk je dítětem božím – a podle toho s ním máme jednat.
Kdo z nás nezná Ježíšovu modlitbu o jednotě jeho přátel? /5
Jak funguje modlitba?
To, co vyslovíme (ať už jsme to vymysleli my nebo někdo jiný) potřebujeme a chceme bytostně přijmout za své. (Modlitba nemá měnit Boha, ale nás. Modlitbou se my chceme někam pohnout.)
Když pečlivě a pravdivě říkáme slova modlitby, jako bychom si je krasopisně a úhledně napsali před sebe jako rozhodnutí a úkol. Víme, že Bůh je zcela na naší straně. /6
Máme vědět, že vyřčené slovo má velikou váhu (máme dbát na to, aby naše slovo bylo věrohodné). Máme vědět, že naši prosbu bere Bůh velice vážně a máme se snažit svému slovu dostát (vůči komukoliv – i sobě). I k tomu nám Bůh nabízí bohatou a různou pomoc.
Začíná se od poctivosti k sobě, pak k nejbližším a pak ke vzdálenějším.
Co kdybychom si dnes doma přečetli z prvního dopisu Pavla do Korintu od 11,17 do 13,13.
Není to tak dlouhé, většina článků v novinách je delších. A navíc, my se honosíme, že jsme Eucharistickou církví.
Jen připomenu verš 1 Kor 11,29
Ježíš nám ovšem daroval svou Hostinu ke svému způsobu života.
------------------------
Poznámky:
/1 Ježíš řekl rodičům: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (Lk 2,49
/2 Simeon zřejmě znal slova Malachiášova, však také Ježíšovým rodičů říkal, že jejich syn bude prubířským kamenem.
„Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary. (Srov. Mal 3,1n
„… Pane, mé oči viděly tvou záchranu, světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael“.
Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon řekl jeho matce: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí - i tvou vlastní duši pronikne meč.“ (Srov. Lk 2,21-38
/3 Na Svátek Svaté Rodiny jsme mluvili o židovském vyprávění, jak Abraham roztřískal modly svého otce.
/4 Sv. Augustin použil trefný obraz dvou množin (církve a božího království), které se částečně překrývají. Říká k tomu, někteří lidé patří sice do církve, ale nejsou v božím království. A ne všechny lidi z božího království má církev.
/5 „Otče, prosím ze své i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. (J 17,20-21
/6 Když nám Bůh dal vlastního Syna, jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?
(Srov. Ř 8,32
Čtení o události v nazaretské synagóze si budeme postupně číst po dvě neděle.
Je dobré si přečíst celek už dnes, stejně i celou 12. a 13. kapitolu 1Korinťanům.
Minule jsme si všimli, že Ježíš nepřišel jako vojevůdce, ale jako Ženich. Událost v nazaretské synagóze jej začíná ukazovat jako náboženského reformátora.
V našem základním popisu stojí prohlášení, že jsme církví stále se reformující.
Dokud Ježíš mluvil o příchodu Mesiáše, lidé v synagóze přikyvovali. Jeho dalším krokem se ale už cítili ohroženi.
Co řekl Ježíš tak strašného, že ho nazaretští chtěli ukamenovat?
Příchod Mesiáše židé správně pokládali za projev božího slitování. Jak to, že v lidech prosících o milosrdenství byla tak veliká nenávist? (Někoho ukamenovat přece vyžaduje veliký projev vzteku). Přátelství Boha nás má přece zušlechťovat.
Když dvanáctiletý kluk řekl svým rodičům, že chybu udělali oni, rodiče se neurazili. /1 (Minule jsme mluvili o Marii jako sestře ve „víře“, v práci na porozumění a vztahu s Bohem.)
Nazaretští se, na rozdíl od Marie a Josefa, urazili a hned trestali.
Starý Simeon v Nazaretě kámen do ruky nebral. Možná by Ježíše chránil tělem. /2
My jsme na prvním Ježíšově kázání v Nazaretě nebyli, ale život nás podobně tříbí. V podobných situacích se ukazuje, na které straně stojíme.
Přitakáme, že nás má přátelství Boha („náboženství“) vést k ušlechtilosti, ale naše jednání tomu vždy neodpovídá. O lásce v církvi mnoho mluvíme, ale zůstáváme jí hodně dlužní. Podezřívavost, podsouvání špatností druhým, zůstává. V dobách svobody církve dokonce narůstá. Kdekdo si troufá na druhého. Osočován byl Mojžíš, proroci, Ježíš, apoštol Pavel, světci, každý, kdo převyšuje dav.
Kdekdo se má za pravověrného. Trpíme sklonem kamenovat a křižovat ty druhé.
Kdekdo je ochotný se bít za to, aby ve školách visely kříže, ale je nám třeba na prvním místě osobně přijmout kříž jako projev božího smilování nad námi hříšnými (nejen nad sebou, ale i nad druhými) a jako důrazné varování proti naší vlastní náboženské nesnášenlivosti.
Při pobožnostech křížové cesty se často automaticky stavíme mezi Ježíšovy věrné. Připouštíme sice svá osobní selhání proti přikázáním, ale sklon k očerňování druhých ze špatné „víry“ za hřích často nepokládáme. A přece především tento hřích přivedl Ježíše na kříž. Máme větší starost o správnost „víry“ druhých než starost o vlastní spásu, o porozumění Bohu, o osobní následování Krista.
Tento týden jsme se modlili za jednotu křesťanů. Existuje několik set křesťanských církví. Jsme pohoršením. Kudy z toho ven?
Budu mluvit o sobě. Vyrost jsem v katolické rodině a v obci, která se kdysi musela rozdělit na dvě, katolickou a evangelickou. Mnozí mluvili o evangelících pohrdlivě jako o helvítech. Pan farář nás nabádal, abychom se s evangelíky nekamarádili. O rozvedených se doma mluvilo jako o padlých, „čechoslováci“ byli odpadlíky „ti už nejsou nic, svou víru poztráceli“.
Ještě dříve, než jsem začal číst evangelia, jsem ale musel přiznat, že někteří z těch druhých čtou Písmo víc než my a jejich křesťanská a lidská poctivost je větší než moje.
Vážím si toho, že jsem vyrostl v katolické církvi a že v ní mohu sloužit, ale chci být opatrný v hodnocení druhých lidí a jiných církví.
Ti, kteří nás vychovávali a přivedli nás k důležitým hodnotám, kterým jsme právem za mnoho vděční, se ale také v něčem mýlili (také byli nedokonale vychovaní a Bible pro ně nebyla často dostupná). /3
Naše vlastní hodnocení nemusí ladit s Ježíšovým hodnocením. Jeho slova: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského“, nás vedou k obezřetnosti. (Srov. Mt 7,13-29
)
Kaifáš a „nazaretští“ všech dob byli v pravé církvi a přesto se nezachovali dobře.
Slovům: „Spása je ze židů“, i apoštolové dlouho rozuměli velice povrchně.
Podobně i my někdy zavádějícím způsobem šermujeme větou: „Spása je skrze naši církev“.
Ježíš nikoho neponižoval a neshazoval, nikomu nenadával a nepodsouval mu špatnosti, k samařanům i pohanům se choval s úctou. Od něj víme, že Bůh nemá žádné nevlastní děti.
Ježíšovi dalo práci, než apoštolům otevřel oči. Apoštolové Jan a Jakub se nám přiznávají k svému úmyslu vypálit samařskou vesnici. Apoštol Petr pokorně vyznává: Na vlastní oči jsem viděl Ježíšův přístup k nežidům, ale až po několika letech po Ježíšově nanebevstoupení mi došlo: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. (Sk 10,34
)
Mně to trvalo déle než Petrovi.
Vyslechl jsem dost lidí, kterým se rozpadlo manželství, spřátelil jsem se s řadou nekatolíků, i kdybych nechtěl, musel jsem studovat historii (patří mezi povinné předměty na teologické fakultě).
Bez naslouchání druhé straně snadno křivdíme. Nechci zakrývat chyby vlastní, ani chyby církve.
Dobrý partner, dobrý rodič, slušný, natož spravedlivý člověk, hledá nejprve svou chybu.
Řadě lidí, kteří odešli z domu, se nedivím (jiní jsou marnotratnými dětmi). Máme prosit druhé, i děti, aby nás upozornili na naši chybu, máme se ptát, proč od nás někteří křesťané odešli. Stojí za zvážení, zda jsme k tomu v něčem nepřispěli.
Žádný z nás si nemyslí, že už žije podle Ježíšových představ. Bylo by pyšné, kdyby si některá církev myslela, že už je podle Ježíšových představ o jeho lidu.
Každému křesťanovi, každému společenství křesťanů (každé farnosti nebo sboru), každé církvi je třeba ujít ještě značný kus cesty.
Je důležité vědět, co máme s druhými společného, jen v druhořadých věcech se lišíme, ale také máme zkoumat, čím se můžeme navzájem obohacovat. Co jsme třeba v porozumění Kristu zanedbali. Jen s druhými se můžeme blížit k pravdě.
Kdo patří k novému tělu Kristovu? Ke komu se Ježíš hlásí? Nepřehlédněme některé z Ježíšových měřítek. Často nahrazujeme evangelium církevním právem!
I ti, kteří s námi nechodí do kostela nebo nejsou ani pokřtění, mohou patřit do božího království. /4 A mimo to, každý člověk je dítětem božím – a podle toho s ním máme jednat.
Kdo z nás nezná Ježíšovu modlitbu o jednotě jeho přátel? /5
Jak funguje modlitba?
To, co vyslovíme (ať už jsme to vymysleli my nebo někdo jiný) potřebujeme a chceme bytostně přijmout za své. (Modlitba nemá měnit Boha, ale nás. Modlitbou se my chceme někam pohnout.)
Když pečlivě a pravdivě říkáme slova modlitby, jako bychom si je krasopisně a úhledně napsali před sebe jako rozhodnutí a úkol. Víme, že Bůh je zcela na naší straně. /6
Máme vědět, že vyřčené slovo má velikou váhu (máme dbát na to, aby naše slovo bylo věrohodné). Máme vědět, že naši prosbu bere Bůh velice vážně a máme se snažit svému slovu dostát (vůči komukoliv – i sobě). I k tomu nám Bůh nabízí bohatou a různou pomoc.
Začíná se od poctivosti k sobě, pak k nejbližším a pak ke vzdálenějším.
Co kdybychom si dnes doma přečetli z prvního dopisu Pavla do Korintu od 11,17 do 13,13.
Není to tak dlouhé, většina článků v novinách je delších. A navíc, my se honosíme, že jsme Eucharistickou církví.
Jen připomenu verš 1 Kor 11,29
– mluví o rozpoznání „nového(!) Ježíšova těla“.
Jestli s druhým křesťanem jednám špatně – znamená to, že v něm
nerozpoznávám Ježíšova bratra a řítím se do propasti.
Ježíš nám ovšem daroval svou Hostinu ke svému způsobu života.
------------------------
Poznámky:
/1 Ježíš řekl rodičům: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (Lk 2,49
)
/2 Simeon zřejmě znal slova Malachiášova, však také Ježíšovým rodičů říkal, že jejich syn bude prubířským kamenem.
„Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary. (Srov. Mal 3,1n
)
„… Pane, mé oči viděly tvou záchranu, světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael“.
Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon řekl jeho matce: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí - i tvou vlastní duši pronikne meč.“ (Srov. Lk 2,21-38
)
/3 Na Svátek Svaté Rodiny jsme mluvili o židovském vyprávění, jak Abraham roztřískal modly svého otce.
/4 Sv. Augustin použil trefný obraz dvou množin (církve a božího království), které se částečně překrývají. Říká k tomu, někteří lidé patří sice do církve, ale nejsou v božím království. A ne všechny lidi z božího království má církev.
/5 „Otče, prosím ze své i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. (J 17,20-21
, srov. J 17,1-26
)
/6 Když nám Bůh dal vlastního Syna, jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?
(Srov. Ř 8,32
)