2. neděle po Narození Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sir 24,1-16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 24,1-4.12-16
Datum: 3. 1. 2010
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sir 24,1-16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 24,1-4.12-16
; Ef 3,1-6.15-18
; J 1,1-18
Datum: 3. 1. 2010
Už jsme si všímali
věty: „Všem, kdo Mesiáše přijali, dal moc stát se Božími dětmi“.
Zrovna tak jsme už probírali, proč Ježíš nebyl přijat ani svými vlastními. /1
Soudný člověk si nemůže o sobě dělat žádné iluze. Kdybychom žili v Ježíšově době, s velkou pravděpodobností bychom patřili mezi zbožné a slušné lidi, kteří Ježíše odmítli.
Uvidíme, jak dopadneme my, až se jednou setkáme s Ježíšem tváří v Tvář. /2
Ježíšova generace – přes upozorňování Janem i Ježíšem – toto nebezpečí podcenila. My to podceňujeme podobně. Máme pocit, že my přece „v Ježíše věříme“.
Ale copak ten, kdo nečte evangelium, neodmítá Ježíše?
A kdo si vybírá z Písma jen to, co se mu hodí, neodmítá částečně Ježíše?
Bůh pro nás udělal všechno. Dal každému z nás moc stát se Božím dítětem.
Nedal nám pouze si tu možnost nebo příležitost vyprosit nebo vyškemrat. Dar jsme dostali.
Už je jen na nás, zda budeme hledat, jak to udělat, abychom jako boží děti jednali a kde k tomu brát sílu.
Jsme dětmi božími, nejsme žebráky. Nemusíme žebrat, nemusíme shánět protekci u nebeských dvořanů. Tu moc – stát se Božími dětmi – nám nikdo nemůže vzít, ani ďábel, ani některý z andělů, ani Bůh (ten svá rozhodnutí nemění).
Na nás je promýšlet to, co nám Bůh říká. (Ježíšova matka je nám velikým vzorem dobrého učedníka.) /3
Je nutné se naučit poctivě přijímat evangelium.
Např. Ježíš zbožným lidem ukazoval ještě krásnější Tvář boží, než kterou znali. Jenže oni jej často pomlouvali: „Nevytahuj se!“
Nabídl jim nový způsob modlitby – obvinili jej: „Pohrdáš naší modlitbou a modlitbou našich otců“.
Upozorňoval na slova proroků, že dobrý vztah k lidem nelze nahradit „láskou k Bohu“. Prohlásili jej za buřiče a kacíře.
Božím dítětem se můžeme stát tak, že přijmeme Ježíšovo jednání. V evangeliu najdeme návod, jak se to dělá. Záleží jen na našem rozhodnutí, vezmeme-li Ježíšovy rady vážně – o jednání s lidmi, o dobrém řešení konfliktů, o smíření, o modlitbě, o pravé zbožnosti (o spravedlnosti, věrnosti a milosrdenství).
K tomu je ale zapotřebí vzdávat se svých předsudků a vyježděných kolejí a prosit Boha o pomoc,
abychom využili Ježíšovy Moudrosti a jeho darů např. ve svátostech.
Kdybychom uvěřili, že nám Bůh dal kompetence (to je moderní slovo) – moc k tomu naučit se jednat jako jeho děti, pak by mnoho našich modliteb vypadalo jinak. Neříkali bychom, že je třeba si boží přízeň vyprosit. Není třeba si vyprošovat něco, co nám bylo dávno dáno. Bůh se nad námi dávno smiloval. Tím se nemusíme zdržovat. Zaměřme se na to, jak uvěřit Ježíšovým slovům, že jsme milovanými dětmi božími. (Nestyďme se třeba znovu ptát, jak se to dělá.)
Až to přijmeme, pak vydržíme i Ježíšovy rady nebo upozornění, že v něčem nejme důslední nebo jsme někde zbytečně pozadu.
Pak dokážeme poctivě stát před Bohem.
Jak si zvykneme hrát divadélko sami před sebou, nebude nám před Bohem dvakrát příjemně. Tušíme, že Bůh nás prokoukne.
Smekám před lidmi, kteří v rodině nic před druhými nepředstírají. Tam to začíná. Víme, že to není samozřejmost. Za takovou upřímností stojí veliká práce o upřímnost a čistotu jednání (myšlením počínajíc a mluvením pokračujíc).
Pak zakusíme, že nám je s Bohem dobře, získáme postupně čím dál více svobody. Zakusíme, jak je boží pomoc účinná a přináší nám novou radost ze života.
Poznáme, že nám Bůh přeje zdraví a všechnu pomoc.
Už starý Izrael byl vyučován, že je Bohem zván k zajímavému, svobodnému a dobrodružnému životu (dobrodruh je druh v dobru). Dost Izraelitů bylo ochotných překonávat překážky, usilovat o nové a nové poznávání a duchovní růst. Bránit se lhostejnosti, nesmiřovat se s průměrností, nekrnět v pohodlí, hledat nové a přesnější odpovědi. (Takoví lidé nás od dětství přitahovali, tak jsme si vždy představovali hrdiny.)
Tento druh lidí nadšeně přijal Ježíšovu ochotu je vést.
Slova: „Těm, kdo Ježíše přijali za Mesiáše, dal Bůh moc stát se jeho dětmi“ se jim stali základním a životním pozváním.
(Měli bychom si je říkat jako mantru.)
---------------------------
Poznámky:
/1 Mesiáše a jeho učedníky nejen nepřijal, ale dokonce likvidoval jak Řím (antiku pokládáme za jeden ze základních sloupů naší kultury), tak i židovstvo (náboženský vrchol lidstva). (K časté nevěře křesťanstva se hned dostaneme.)
Fakt, že toto nejlepší často selhalo a selhává, je pro nás trvalým varováním k pokoře a obavě.
K pokoře, abychom si nemysleli, že jsme lepší než naši předkové a k obavě, abychom neselhali ve své pýše také my.
/2 Kdo se neučí nechávat se vést Duchem božím, kdo spoléhá na své dosavadní názory na náboženství, může jednou bolestně narazit. Stalo se to i apoštolům. Ježíšovým rodičům v mnohem menší míře, srov. událost s dvanáctiletým Ježíšem v chrámě.
/3 Když Pastýři nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti.
Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli.
Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. (Srov. Lk 2,17-19
Když rodiče po třech dnech nalezli Ježíše v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“
On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. (srov. Lk 2,46-51
Zrovna tak jsme už probírali, proč Ježíš nebyl přijat ani svými vlastními. /1
Soudný člověk si nemůže o sobě dělat žádné iluze. Kdybychom žili v Ježíšově době, s velkou pravděpodobností bychom patřili mezi zbožné a slušné lidi, kteří Ježíše odmítli.
Uvidíme, jak dopadneme my, až se jednou setkáme s Ježíšem tváří v Tvář. /2
Ježíšova generace – přes upozorňování Janem i Ježíšem – toto nebezpečí podcenila. My to podceňujeme podobně. Máme pocit, že my přece „v Ježíše věříme“.
Ale copak ten, kdo nečte evangelium, neodmítá Ježíše?
A kdo si vybírá z Písma jen to, co se mu hodí, neodmítá částečně Ježíše?
Bůh pro nás udělal všechno. Dal každému z nás moc stát se Božím dítětem.
Nedal nám pouze si tu možnost nebo příležitost vyprosit nebo vyškemrat. Dar jsme dostali.
Už je jen na nás, zda budeme hledat, jak to udělat, abychom jako boží děti jednali a kde k tomu brát sílu.
Jsme dětmi božími, nejsme žebráky. Nemusíme žebrat, nemusíme shánět protekci u nebeských dvořanů. Tu moc – stát se Božími dětmi – nám nikdo nemůže vzít, ani ďábel, ani některý z andělů, ani Bůh (ten svá rozhodnutí nemění).
Na nás je promýšlet to, co nám Bůh říká. (Ježíšova matka je nám velikým vzorem dobrého učedníka.) /3
Je nutné se naučit poctivě přijímat evangelium.
Např. Ježíš zbožným lidem ukazoval ještě krásnější Tvář boží, než kterou znali. Jenže oni jej často pomlouvali: „Nevytahuj se!“
Nabídl jim nový způsob modlitby – obvinili jej: „Pohrdáš naší modlitbou a modlitbou našich otců“.
Upozorňoval na slova proroků, že dobrý vztah k lidem nelze nahradit „láskou k Bohu“. Prohlásili jej za buřiče a kacíře.
Božím dítětem se můžeme stát tak, že přijmeme Ježíšovo jednání. V evangeliu najdeme návod, jak se to dělá. Záleží jen na našem rozhodnutí, vezmeme-li Ježíšovy rady vážně – o jednání s lidmi, o dobrém řešení konfliktů, o smíření, o modlitbě, o pravé zbožnosti (o spravedlnosti, věrnosti a milosrdenství).
K tomu je ale zapotřebí vzdávat se svých předsudků a vyježděných kolejí a prosit Boha o pomoc,
abychom využili Ježíšovy Moudrosti a jeho darů např. ve svátostech.
Kdybychom uvěřili, že nám Bůh dal kompetence (to je moderní slovo) – moc k tomu naučit se jednat jako jeho děti, pak by mnoho našich modliteb vypadalo jinak. Neříkali bychom, že je třeba si boží přízeň vyprosit. Není třeba si vyprošovat něco, co nám bylo dávno dáno. Bůh se nad námi dávno smiloval. Tím se nemusíme zdržovat. Zaměřme se na to, jak uvěřit Ježíšovým slovům, že jsme milovanými dětmi božími. (Nestyďme se třeba znovu ptát, jak se to dělá.)
Až to přijmeme, pak vydržíme i Ježíšovy rady nebo upozornění, že v něčem nejme důslední nebo jsme někde zbytečně pozadu.
Pak dokážeme poctivě stát před Bohem.
Jak si zvykneme hrát divadélko sami před sebou, nebude nám před Bohem dvakrát příjemně. Tušíme, že Bůh nás prokoukne.
Smekám před lidmi, kteří v rodině nic před druhými nepředstírají. Tam to začíná. Víme, že to není samozřejmost. Za takovou upřímností stojí veliká práce o upřímnost a čistotu jednání (myšlením počínajíc a mluvením pokračujíc).
Pak zakusíme, že nám je s Bohem dobře, získáme postupně čím dál více svobody. Zakusíme, jak je boží pomoc účinná a přináší nám novou radost ze života.
Poznáme, že nám Bůh přeje zdraví a všechnu pomoc.
Už starý Izrael byl vyučován, že je Bohem zván k zajímavému, svobodnému a dobrodružnému životu (dobrodruh je druh v dobru). Dost Izraelitů bylo ochotných překonávat překážky, usilovat o nové a nové poznávání a duchovní růst. Bránit se lhostejnosti, nesmiřovat se s průměrností, nekrnět v pohodlí, hledat nové a přesnější odpovědi. (Takoví lidé nás od dětství přitahovali, tak jsme si vždy představovali hrdiny.)
Tento druh lidí nadšeně přijal Ježíšovu ochotu je vést.
Slova: „Těm, kdo Ježíše přijali za Mesiáše, dal Bůh moc stát se jeho dětmi“ se jim stali základním a životním pozváním.
(Měli bychom si je říkat jako mantru.)
---------------------------
Poznámky:
/1 Mesiáše a jeho učedníky nejen nepřijal, ale dokonce likvidoval jak Řím (antiku pokládáme za jeden ze základních sloupů naší kultury), tak i židovstvo (náboženský vrchol lidstva). (K časté nevěře křesťanstva se hned dostaneme.)
Fakt, že toto nejlepší často selhalo a selhává, je pro nás trvalým varováním k pokoře a obavě.
K pokoře, abychom si nemysleli, že jsme lepší než naši předkové a k obavě, abychom neselhali ve své pýše také my.
/2 Kdo se neučí nechávat se vést Duchem božím, kdo spoléhá na své dosavadní názory na náboženství, může jednou bolestně narazit. Stalo se to i apoštolům. Ježíšovým rodičům v mnohem menší míře, srov. událost s dvanáctiletým Ježíšem v chrámě.
/3 Když Pastýři nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti.
Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli.
Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. (Srov. Lk 2,17-19
)
Když rodiče po třech dnech nalezli Ježíše v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“
On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. (srov. Lk 2,46-51
)