1. adventní neděle
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Sol 3,12-4,2 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 33,14-16
Datum: 29. 11. 2009
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Sol 3,12-4,2 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 33,14-16
; 1 Sol 3,12-4,2
; Lk 21,28.34-36
Datum: 29. 11. 2009
Advent zve k očekávání,
k přípravě a nabízí příchod.
S dary se nešeredí, ale odpovědně se s nimi hospodaří.
Už kdysi dávno řekli lidé Bohu: „Nemluv nám do života“.
Bůh se neurazil, není jako člověk, dodneška se k nám neobrátil zády.
Vidíme, kam to došlo, když si žijeme po svém. (Dokonce i za to někdy drze viníme Boha.)
Izraelité se těšili z Jeremiášových slov: „Hle, blíží se dny, kdy splním sliby dané Izraeli“ – to už jim „nateklo do bot“ a o boží pomoc už konečně stáli.
Za několik století dokonce mohl přijít Mesiáš (mohl přijít dříve). Jeho příchodem se dost změnil život a okolí těch, kteří jej přijali.
Je pravdou, že jsme Mesiáše přijali a přijímáme povrchně. I my. Proto svět okolo nás vypadá neutěšeně.
Jeden náš kamarád jako malý kluk v padesátých letech, po nespravedlivém odsouzení rodičů, strávil sedm let v dětském domově… (Co to bylo za strašnou křivdu jen v této jedné rodině?) /1
Naštěstí se ten kamarád nenechal zničit. (Zachoval si v sobě touhu a vděčnou vnímavost pro krásu, která ještě nebyla zničena.)
Připomenu jiný příklad. Německá psycholožka Alice Millerová napsala studii o muži, s nímž se v dětství hrubě zacházelo. Táta zbil kluka za každý sebemenší přestupek, ať skutečný nebo jen domnělý. Nikdy na syna nevolal jeho jménem. Když chtěl, aby k němu hoch přišel, zapískal na něho jako na psa. V chlapci kypěla nenávist, ale nebyl schopen dát svému vzteku na otce volný průběh. Tak ho potlačoval v sobě a přiživoval tím svou nenávist. Později se syn dozvěděl, že jeho dědeček (o kterém skoro nic nevěděl) byl Žid. Jeho zdeformovaná mysl ho dovedla k přesvědčení, že židovská krev byla důvodem chování jeho otce.
Ten chlapec se jmenoval Adolf Hitler.
Mnoho lidí úpěnlivě vyhlíželo konec války. (Naše maminka trnula, zda bude konec války dřív, než nacisté stihnou našeho tátu popravit.)
Jak se asi ten náš kamarád a jeho rodiče těšili, až se znovu setkají.
Židé se těšili na příchod Mesiáše.
Na vojně jsme se těšili, až opustíme bránu kasáren.
Nezapomeneme na radost, když jsme před dvaceti lety volali: „Už je to tady!“
Mesiáše nazýváme jménem: „Hospodin je naše spravedlnost“.
Před týdnem jsme si nad Písmem říkali, jakou úlevou je pro nás ten, který je „pravda sama“ („kdo je z pravdy, slyší jeho hlas“).
Několikráte jsme Bohu vděčni.
- Jako úlevu a vysvobození slyší Ježíšův hlas ti, kteří byli poškozeni nepravdou. Ježíš jim vrací ukradenou čest a spravedlnost.
- Jako úlevu a vysvobození slyšíme Ježíšův hlas my, kteří jsme poškodili druhé a není v našich silách napravit úplně to, co jsme jim zůstali dlužni. (Např. pomluva se nedá zastavit, šíří se jak kruhy na vodě, když do ní hodíme kámen.) Bůh se ujímá poškozených a za nás jim naši nespravedlnost vynahrazuje.
- Je pro nás úlevou, že nemusíme umlčovat svoje svědomí nebo se ho zříkat, můžeme přiznat vinu a prosit o odpuštění. Má smysl napravovat to, co jsme schopni napravit. Můžeme a máme si odpustit i sami sobě. Můžeme se znovu usmívat.
Toto všechno je také část přínosu Ježíšova přátelství.
Jsme rádi, že je Bůh. Co bychom si bez něj počali?
Dávný utěšující příslib proroka Jeremiáše platí i pro nás. Mesiáš přijde ještě jednou a dovrší vše dobré. Před dvěma týdny jsme si četli 13. kapitolu Markovu, dnešní úryvek z evangelia Lukášova říká totéž.
Ježíš mnohokráte vysvětloval, že neudělá ve světě převrat, že se neujme vlády jako pozemští králové. Také se trápil lidskou povrchností a naším nepřijetím, které mu svazuje ruce. Jeho království přichází tam, kde lidé přijmou jeho zásady.
Bohu není příjemné, když si od něj necháme říci, až když nám je špatně. Je mu smutno z našeho nezájmu a je mu špatně z naší svévole.
Naše existence, život od Boha a pozvání do jeho rodiny je velikým darem.
Měli bychom s ním hospodařit jako s jedinečným darem!
Vzpomínám na pocit, když jsem byl přijat do školy, po které jsem léta a léta toužil.
Vzpomínáte na svůj svatební den?
Na narození jednotlivých dětí?
Když jsme jeli na školní výlet, ani jsme nemohli dospat. Jak jsme se těšili na Vánoce. (V rodinách s malými dětmi znovu můžeme pozorovat úžas dětí, až otevřou dveře a v pokoji bude stát stromeček.)
Známe příčinu porušenosti světa. Je škoda, že nemůžeme zabránit, aby si některá trápení nemuseli někteří lidé vypít až do dna.
Bůh se pro nás svobodně rozhodl, stvořil nás jako svobodné bytosti – nebude nám svobodu omezovat. My se svobodně stavíme buď na stranu života nebo svévole.
Žijeme vděčností za pomocnou a zachraňující ruku. Žijeme nadějí, že ani jeden kající hříšník nebude odmítnut.
Proto někdo denně děkuje Bohu za svobodu v naší zemi.
Někdo denně děkuje Bohu za to, že ho známe, že známe Ježíšův statečný příběh.
Někdo denně děkuje Bohu za zdraví, za manželství, za děti …
Někdo nepokládá dary života za samozřejmost, pečuje o svou radost ze života a udržuje si hladinu důvodu (motiv) k dalšímu dobrému jednání.
Židé se těšili z Jeremiášovy zprávy: „Hle, blíží se dny, kdy splním Izraeli své sliby“.
My máme štěstí, že v Ježíšově době žijeme. Ledacos se splnilo, naše postavení se změnilo.
Pokaždé při Večeři Páně, po slovech nad chlebem a vínem, slyšíme Ježíšovo vyznání: „Nabízím vám přátelství nové a věčné (toto je smlouva nová a věčná)“.
A pak si nadšeně připomínáme bohatství Božího vztahu k nám: „Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod, Ježíši, čekáme.“
- Žijeme z Ježíšovy lásky k nám až na smrt (jsme schopni mu už důvěřovat) a nenecháváme si to jen pro sebe.
- Jsme Bohu vděční, že se zastal svého syna, když jsme ho strašným způsobem ponížili (jinak bychom museli už natrvalo „chodit kanálama“). Šíříme známost (vyznáváme) o Otcově lásce. Otec nedopustil, aby nad Ježíšem navždy zvítězila smrt, nenávist a hřích. Otec ho vzkřísil a daroval mu uloupenou čest – posadil ho po své pravici, na místo, které mu právem náleží a které Ježíš osvědčil svou obětavostí pro nás a věrností Otci, když naplnil své poslání (přivedl nás k Otci a jednoho ke druhému).
- Připravujeme (!) Ježíšův druhý příchod – konečné prosazení dobra a ocenění všeho ušlechtilého jednání lidí. (Nesedíme v čekárně s rukama v klíně nebo na kufru své zbožnosti. Druhé čtení nám připomíná, jak Ježíšův druhý příchod připravovat.)
Nic z toho není málo.
Naši předkové něco z Ježíšovy nabídky vytěžili. My můžeme vytěžit víc. (Mimo jiné, máme oproti nim to bohatství, že můžeme mít každý doma Bibli.)
Kdo dočetl Markovo evangelium do konce, mohl si všimnout Ježíšova příslibu svým učedníkům.
Po svém vzkříšení se Ježíš zjevil jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného.
A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.
Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen …
Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“
Apoštolové pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.
(Srov. Mk 15,14-20
Sluší nám a patří se vyznávat své viny (je to poctivé a spravedlivé).
Ale vyznáváme se nejen z toho, co jsme způsobili zlého, ale i z toho, co dobrého jsme zanedbali.
Nevykonám-li, co jsem mohl vykonat, zůstává tam prázdná díra.
Už jsem někdy někde vyprávěl, jak před dvaceti lety po přednášce za mnou přišel jeden úctyhodný muž a soukromě se zeptal: „Proč papež neuzdravuje?“ /2
„To je dobrá otázka“, pravil jsem.
„Ale musíme položit ještě další otázky: Proč neuzdravuji já? A proč neuzdravujete vy?“
Jsme v mnohém pod míru Ježíšových nabídek.
Je třeba, abych to nahlas řekl o sobě, že jsem pod míru Ježíšova učedníka. (Kdybych to řekl o některém panu biskupovi, někdo by mě nařknul, že pomlouvám.)
Nedali jsme světu a nedáváme to, co bychom mohli. Ježíš nás chce vybavit účinnými znameními, abychom o něm mohli hodnověrně svědčit.
Z opatrnosti si ledaskdo ani neposteskne: „To se prvním učedníkům dobře hlásala radostná zpráva Ježíšova: ,Bůh se i o tebe zajímá´. Abys tomu mohl uvěřit, že se i o tebe Bůh zajímá, ve jménu Ježíše Krista – buď zdráv!“ (Nám z toho zbyl jen pozdrav: „Buď zdráv“.)
Z opatrnosti, abychom se sebou nemuseli nic dělat, už ani po těchto darech netoužíme. O to hlasitěji tvrdíme, že my jsme ta pravá církev, s nárokem na pravdu a úplnost.
Přestavte si, že bychom šli na zábavu dnešní mládeže, vyprávěli jim o Ježíši a uzdravili někoho z nich. Nevím jak vy, ale já se mezi ně neodvažuji chodit. Mému kázání by se vysmáli.
Šidíme sebe i druhé. Co v letošním adventu chceme přijmout?
Nabídka je bohatá.
Budeme brát Ježíše, jeho slova a nabídky poctivě?
-----------------
Poznámka:
/1 Manželé Kovalovi byli nespravedlivě odsouzeni do vězení ve vykonstruovaném soudním procesu proti představeným řeholí.
/2 Ten člověk je úctyhodný, vychoval 11 dětí, v padesátých letech šel k lopatě, než aby ohnul před komunisty hřbet.
S dary se nešeredí, ale odpovědně se s nimi hospodaří.
Už kdysi dávno řekli lidé Bohu: „Nemluv nám do života“.
Bůh se neurazil, není jako člověk, dodneška se k nám neobrátil zády.
Vidíme, kam to došlo, když si žijeme po svém. (Dokonce i za to někdy drze viníme Boha.)
Izraelité se těšili z Jeremiášových slov: „Hle, blíží se dny, kdy splním sliby dané Izraeli“ – to už jim „nateklo do bot“ a o boží pomoc už konečně stáli.
Za několik století dokonce mohl přijít Mesiáš (mohl přijít dříve). Jeho příchodem se dost změnil život a okolí těch, kteří jej přijali.
Je pravdou, že jsme Mesiáše přijali a přijímáme povrchně. I my. Proto svět okolo nás vypadá neutěšeně.
Jeden náš kamarád jako malý kluk v padesátých letech, po nespravedlivém odsouzení rodičů, strávil sedm let v dětském domově… (Co to bylo za strašnou křivdu jen v této jedné rodině?) /1
Naštěstí se ten kamarád nenechal zničit. (Zachoval si v sobě touhu a vděčnou vnímavost pro krásu, která ještě nebyla zničena.)
Připomenu jiný příklad. Německá psycholožka Alice Millerová napsala studii o muži, s nímž se v dětství hrubě zacházelo. Táta zbil kluka za každý sebemenší přestupek, ať skutečný nebo jen domnělý. Nikdy na syna nevolal jeho jménem. Když chtěl, aby k němu hoch přišel, zapískal na něho jako na psa. V chlapci kypěla nenávist, ale nebyl schopen dát svému vzteku na otce volný průběh. Tak ho potlačoval v sobě a přiživoval tím svou nenávist. Později se syn dozvěděl, že jeho dědeček (o kterém skoro nic nevěděl) byl Žid. Jeho zdeformovaná mysl ho dovedla k přesvědčení, že židovská krev byla důvodem chování jeho otce.
Ten chlapec se jmenoval Adolf Hitler.
Mnoho lidí úpěnlivě vyhlíželo konec války. (Naše maminka trnula, zda bude konec války dřív, než nacisté stihnou našeho tátu popravit.)
Jak se asi ten náš kamarád a jeho rodiče těšili, až se znovu setkají.
Židé se těšili na příchod Mesiáše.
Na vojně jsme se těšili, až opustíme bránu kasáren.
Nezapomeneme na radost, když jsme před dvaceti lety volali: „Už je to tady!“
Mesiáše nazýváme jménem: „Hospodin je naše spravedlnost“.
Před týdnem jsme si nad Písmem říkali, jakou úlevou je pro nás ten, který je „pravda sama“ („kdo je z pravdy, slyší jeho hlas“).
Několikráte jsme Bohu vděčni.
- Jako úlevu a vysvobození slyší Ježíšův hlas ti, kteří byli poškozeni nepravdou. Ježíš jim vrací ukradenou čest a spravedlnost.
- Jako úlevu a vysvobození slyšíme Ježíšův hlas my, kteří jsme poškodili druhé a není v našich silách napravit úplně to, co jsme jim zůstali dlužni. (Např. pomluva se nedá zastavit, šíří se jak kruhy na vodě, když do ní hodíme kámen.) Bůh se ujímá poškozených a za nás jim naši nespravedlnost vynahrazuje.
- Je pro nás úlevou, že nemusíme umlčovat svoje svědomí nebo se ho zříkat, můžeme přiznat vinu a prosit o odpuštění. Má smysl napravovat to, co jsme schopni napravit. Můžeme a máme si odpustit i sami sobě. Můžeme se znovu usmívat.
Toto všechno je také část přínosu Ježíšova přátelství.
Jsme rádi, že je Bůh. Co bychom si bez něj počali?
Dávný utěšující příslib proroka Jeremiáše platí i pro nás. Mesiáš přijde ještě jednou a dovrší vše dobré. Před dvěma týdny jsme si četli 13. kapitolu Markovu, dnešní úryvek z evangelia Lukášova říká totéž.
Ježíš mnohokráte vysvětloval, že neudělá ve světě převrat, že se neujme vlády jako pozemští králové. Také se trápil lidskou povrchností a naším nepřijetím, které mu svazuje ruce. Jeho království přichází tam, kde lidé přijmou jeho zásady.
Bohu není příjemné, když si od něj necháme říci, až když nám je špatně. Je mu smutno z našeho nezájmu a je mu špatně z naší svévole.
Naše existence, život od Boha a pozvání do jeho rodiny je velikým darem.
Měli bychom s ním hospodařit jako s jedinečným darem!
Vzpomínám na pocit, když jsem byl přijat do školy, po které jsem léta a léta toužil.
Vzpomínáte na svůj svatební den?
Na narození jednotlivých dětí?
Když jsme jeli na školní výlet, ani jsme nemohli dospat. Jak jsme se těšili na Vánoce. (V rodinách s malými dětmi znovu můžeme pozorovat úžas dětí, až otevřou dveře a v pokoji bude stát stromeček.)
Známe příčinu porušenosti světa. Je škoda, že nemůžeme zabránit, aby si některá trápení nemuseli někteří lidé vypít až do dna.
Bůh se pro nás svobodně rozhodl, stvořil nás jako svobodné bytosti – nebude nám svobodu omezovat. My se svobodně stavíme buď na stranu života nebo svévole.
Žijeme vděčností za pomocnou a zachraňující ruku. Žijeme nadějí, že ani jeden kající hříšník nebude odmítnut.
Proto někdo denně děkuje Bohu za svobodu v naší zemi.
Někdo denně děkuje Bohu za to, že ho známe, že známe Ježíšův statečný příběh.
Někdo denně děkuje Bohu za zdraví, za manželství, za děti …
Někdo nepokládá dary života za samozřejmost, pečuje o svou radost ze života a udržuje si hladinu důvodu (motiv) k dalšímu dobrému jednání.
Židé se těšili z Jeremiášovy zprávy: „Hle, blíží se dny, kdy splním Izraeli své sliby“.
My máme štěstí, že v Ježíšově době žijeme. Ledacos se splnilo, naše postavení se změnilo.
Pokaždé při Večeři Páně, po slovech nad chlebem a vínem, slyšíme Ježíšovo vyznání: „Nabízím vám přátelství nové a věčné (toto je smlouva nová a věčná)“.
A pak si nadšeně připomínáme bohatství Božího vztahu k nám: „Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod, Ježíši, čekáme.“
- Žijeme z Ježíšovy lásky k nám až na smrt (jsme schopni mu už důvěřovat) a nenecháváme si to jen pro sebe.
- Jsme Bohu vděční, že se zastal svého syna, když jsme ho strašným způsobem ponížili (jinak bychom museli už natrvalo „chodit kanálama“). Šíříme známost (vyznáváme) o Otcově lásce. Otec nedopustil, aby nad Ježíšem navždy zvítězila smrt, nenávist a hřích. Otec ho vzkřísil a daroval mu uloupenou čest – posadil ho po své pravici, na místo, které mu právem náleží a které Ježíš osvědčil svou obětavostí pro nás a věrností Otci, když naplnil své poslání (přivedl nás k Otci a jednoho ke druhému).
- Připravujeme (!) Ježíšův druhý příchod – konečné prosazení dobra a ocenění všeho ušlechtilého jednání lidí. (Nesedíme v čekárně s rukama v klíně nebo na kufru své zbožnosti. Druhé čtení nám připomíná, jak Ježíšův druhý příchod připravovat.)
Nic z toho není málo.
Naši předkové něco z Ježíšovy nabídky vytěžili. My můžeme vytěžit víc. (Mimo jiné, máme oproti nim to bohatství, že můžeme mít každý doma Bibli.)
Kdo dočetl Markovo evangelium do konce, mohl si všimnout Ježíšova příslibu svým učedníkům.
Po svém vzkříšení se Ježíš zjevil jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného.
A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.
Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen …
Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“
Apoštolové pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.
(Srov. Mk 15,14-20
)
Sluší nám a patří se vyznávat své viny (je to poctivé a spravedlivé).
Ale vyznáváme se nejen z toho, co jsme způsobili zlého, ale i z toho, co dobrého jsme zanedbali.
Nevykonám-li, co jsem mohl vykonat, zůstává tam prázdná díra.
Už jsem někdy někde vyprávěl, jak před dvaceti lety po přednášce za mnou přišel jeden úctyhodný muž a soukromě se zeptal: „Proč papež neuzdravuje?“ /2
„To je dobrá otázka“, pravil jsem.
„Ale musíme položit ještě další otázky: Proč neuzdravuji já? A proč neuzdravujete vy?“
Jsme v mnohém pod míru Ježíšových nabídek.
Je třeba, abych to nahlas řekl o sobě, že jsem pod míru Ježíšova učedníka. (Kdybych to řekl o některém panu biskupovi, někdo by mě nařknul, že pomlouvám.)
Nedali jsme světu a nedáváme to, co bychom mohli. Ježíš nás chce vybavit účinnými znameními, abychom o něm mohli hodnověrně svědčit.
Z opatrnosti si ledaskdo ani neposteskne: „To se prvním učedníkům dobře hlásala radostná zpráva Ježíšova: ,Bůh se i o tebe zajímá´. Abys tomu mohl uvěřit, že se i o tebe Bůh zajímá, ve jménu Ježíše Krista – buď zdráv!“ (Nám z toho zbyl jen pozdrav: „Buď zdráv“.)
Z opatrnosti, abychom se sebou nemuseli nic dělat, už ani po těchto darech netoužíme. O to hlasitěji tvrdíme, že my jsme ta pravá církev, s nárokem na pravdu a úplnost.
Přestavte si, že bychom šli na zábavu dnešní mládeže, vyprávěli jim o Ježíši a uzdravili někoho z nich. Nevím jak vy, ale já se mezi ně neodvažuji chodit. Mému kázání by se vysmáli.
Šidíme sebe i druhé. Co v letošním adventu chceme přijmout?
Nabídka je bohatá.
Budeme brát Ježíše, jeho slova a nabídky poctivě?
-----------------
Poznámka:
/1 Manželé Kovalovi byli nespravedlivě odsouzeni do vězení ve vykonstruovaném soudním procesu proti představeným řeholí.
/2 Ten člověk je úctyhodný, vychoval 11 dětí, v padesátých letech šel k lopatě, než aby ohnul před komunisty hřbet.