33. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 13,24-32 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dan 12,1-3; Žid 10,11-14.18; Mk 13,24-32
Datum: 15. 11. 2009
Bible používá různé literární druhy. Některé jsou pro nás cizokrajné a dost vzdálené myšlení dnešního člověka. O apokalyptických textech to platí nejvíce.


Biblické apokalyptické texty jsou určeny pro vážně hledající. Ne pro senzacechtivé.

Před jejich čtením je ovšem nutné se nejprve věnovat srozumitelnějším textům Bible. Bez objevení klíče k poselství Písma a bez absolvování nižších lekcí neporozumíme těm náročnějším (apokalyptické texty jsou nejnáročnější).


Biblické apokalyptické texty chtějí přinést útěchu těm, které trápí neutěšenost a nepolepšitelnost světa a kteří zápasí s vlastní bídou. /1

Jen s těmi, kteří jsou ochotni se věnovat biblickým apokalyptickým textům - přečíst si je celé - je možno solidně hledat porozumění.

Je ztrátou času mluvit s těmi, kteří vytrhávají jednotlivé věty nebo obrazy, kteří nehledají, neumí naslouchat druhému, jsou už „chytří“ a už „vědí“, jak to vše je.


Ke čtení a vážnému a užitečnému hledání smyslu biblických apokalyptických textů je nutná určitá zralost osobnosti. /2

Nutná je samozřejmě také pokora - ochota a snaha nechat se poučit - trpělivost a vytrvalost. A veliká kázeň v myšlení, abychom ve snaze odkrýt smysl obrazů a sdělení příliš nefantazírovali a nevkládali do výkladu vlastní představy.


Biblické apokalyptické texty nestraší.

Nejsou předpověďmi kdy, kde a co se stane!

Varují nás před naivními představami, že ve světě už bude automaticky jen lépe.


Varují nás před lehkověrností skočit na lep nejrůznějším lžiprorokům a lžimesiášům.


Pokud jsme si dostatečně ověřili hodnověrnost Bible, Ježíše a apoštolů, pokud se naše důvěra v Boha dostala alespoň na úroveň dítěte, které se svěří do rukou rodičů, pak už nemluvíme o víře, ale můžeme mluvit o jistotě. /3


Není přesné říkat, že víra (jistota) je darem od Boha. To by ji měli všichni. Lze k ní dojít díky Bohu a spoluprací člověka. (Bůh se o nás uchází, vyhledává nás, poskytuje nám důkazy své hodnověrnosti a člověk hledá, přemýšlí a snaží se:

aby poznal, co mu je nabízeno,

ověřil si, zda to je pravda

a přitakal tomu svým životem).


Důvěra k Bohu, svěření se do jeho rukou a jistota o jeho spolehlivosti, nese své ovoce – k tomu se za chvíli vrátím.


Před dvaceti lety jsme byli nadšení svobodou, které se nám dostalo. Mnoho jsme po ní toužili. Mysleli jsme si, že je skoro každému jasné, co je dobré a co je špatné. Měli jsme za to, že většina společnosti je z prolhanosti komunismu už vyléčená.

Čím jsme starší, tím více ale vidíme, že jedinec (alespoň některý) poučitelný je, /4

ale společnost a nové generace poučitelné téměř nejsou. /5


Židé očekávali, že Mesiáš přinese do jejich života Šalom.

Ježíš je Knížetem Pokoje!

Ale Ježíš nepřišel tak, jako ti, kteří se zmocní vlády převratem. Ti často nastolují vojenské nebo policejní režimy. Za jejich vlády je opravdu nízká kriminalita obyvatel. Ale za cenu veliké kriminality vládců a za cenu omezení svobody.


Ježíš svým životem ukázal, jak vypadá pěkný život člověka.

Obstál v našem porušeném, nespravedlivém a krutém světě.

Ukázal nám mocné zázemí božího přátelství, abychom věděli, jak jsme bohatí a nešli – nejednali pod svou cenu dcer a synů božích.

Abychom byli moudří a nenechali se zlákat pozlátkem a falešnými sliby.

Abychom byli silní a obstáli i ve velikých svodech a tlacích.

Abychom se drželi toho, který je spravedlivý, a nepodlehli strachu, který ochromuje a ponižuje.

Abychom si byli schopni zachovat vnitřní svobodu (jistě, někdy za cenu vlastního života).


Ježíš nemávl kouzelným proutkem, aby vymizely všechny nemoci. Nepoklepal kouzelnou hůlkou na kouzelnický klobouk a nevytahoval králíky pro všechny hladovějící ve světě. Nevytasil pohádkový meč se slovy: „Všem nepřátelům hlavy dolů“.


Boží království už někde a mezi některými lidmi začíná (mezi těmi, kdo důvěřují Bohu a řídí se Ježíšovými pokyny).

Silněji se může ve světě projevit, pokud budou mít lidé opravdový zájem o Ježíšovy názory a přijetí jeho způsobu života. Pak je možné, že Ježíšovi učedníci budou vyhledávaným světlem a solí pro společnost. Až budou lidé ve větší míře lační po Ježíšově vyučování, přijde podruhé. Jednou všechno dovrší.


Víme, co nám Ježíš nabízí.

Jako se z housenky může stát motýl a jako pulec (který je schopen žít jen ve vodním živlu) může dorůst v žábu, která je obojživelníkem, tak v nás může narůstat boží království a my můžeme růst do podoby nebešťanů. (V nebi může být jen ten, kdo přijal Ježíšův životní styl.)

Ježíš nám k tomu poskytuje své přátelství, svou pomoc (uzdravování, odpouštění …)

a pokrm k životu nebeskému. /6

Známe Ježíšova slova, že je pro naši budoucnost důležitý tak, jako je pro život pozemský důležitá potrava (chléb): „Já jsem Chléb života“.

Všimli jsme si, že „Chléb života“ má dvě složky:

I. Boží slovo. /7

II. Večeři Páně. /8


Důvěra k Bohu a následování Ježíše nese mimořádně cenné ovoce:

Ježíš nás přetváří z pozemšťana na nebešťana.

Ježíš nás vyučuje, abychom dokázali rozpoznat nejrůznější lžimesiáše, kteří svádějí lidi na falešnou cestu.


V různých dobách se objevila řada lžimesiášů. Velcí (typu Hitlera) slibující ráj na zemi nebo lepší společnost (skrze rasu nebo třídu). Malí lžimesiášové slibující zadarmo bohatství, zdraví, dlouhý věk, osvobození od svědomí, od vědomí hříchu (všechno je dobře, nic není špatně), zbožštění člověka (každý jsme Bohem nebo součástí Boha) …

Někteří si tak lžou, že věří i sami sobě. Jsou (téměř) přesvědčení, že se jim dostalo mimořádného pověření osudem, vyšší mocí nebo osvícení k novému kosmickému „POZNÁNÍ“, vhledu do duše člověka, případně k vybudování lepší společnosti.


Dosud jsou proroci, včetně Ježíše, mnoha zbožnými nejen nerozpoznáni, ale dokonce pronásledováni.

Mnoho lidí uvěřilo nejrůznějším lžimesiášům.

Mnoho lidí se nechá jednou svést Pseudokristem. Písmo mluví i o velikém nebezpečí posledního lžimesiáše, který bude svádět lidi podobnými zázraky jako Ježíš Nazaretský.

Kdo má zájem, může se Ježíšem nechat vyučit k rozlišování duchů, k rozpoznání toho, co přichází od Boha a co přichází od Zlého. K rozlišení pravého Mesiáše od mesiáše nepravého, podvodného.


Velice záleží na tom, koho uznáváme, s kým se přátelíme, na koho dáme.

Kdo naslouchá pohádce O neposlušných kůzlátkách, ví, že vlk se vždy snaží mluvit jako maminka kozička.

Kdo naslouchá Ježíšovu vyučování, ví, že satan mluví velice zbožně a ohání se citáty z Písma (samozřejmě vytrženými).

Kdo naslouchá Ježíšovým slovům, ví, že satan je pravidelným návštěvníkem kostela a často tam má svoje lidi.

Kdo si všímá jakým způsobem, jakými sliby a jakými „populárními opařeními“ začínaly všechny krvavé diktatury, všimne si, jak jsou Ježíšova slova moudrá, prozíravá a praktická.

Takový si všímá, jak zdánlivě malými ústupky spravedlivosti („Když se kácí les, lítají třísky!“) se otevírá cesta do pekel.

Takový se může poučit z chyb v minulosti, nenechá si vymýt mozek. V těžkostech se bude držet Krista a v ohroženích si uchová rovný charakter.


Pro dnešek je dobré si přečíst celou 13. kapitolu Markovu.

Ježíš věděl, jak málo bude přijat: „Kdybych přišel se slávou, budoval si svou slávu a popularitu, kdybych byl populistou, to byste tleskali“.

Věděl, že i apoštolové zapomenou na řadu jeho slov a rad.

Věděl o sklonu zbožných lidí dělat si náboženství podle svého. Věděl o našem sklonu omlouvat vlastní lenost falešnou útěchou: „Vždyť vše konáme s dobrým úmyslem a pro větší slávu Boží“.

Věděl, že se nám nebude chtít zkoumat, co si od nás Bůh přeje, že mu budeme vnucovat své nápady a své oběti.



Evangelisté Ježíšovo varování zachytili a zpracovali.

Má nám sloužit k tomu, abychom se nenechali vyděsit poměry ve světě, /9

abychom neodepsali Ježíše jako snílka nebo člověka nepraktického. Abychom neodmítli Ježíšovy názory jako nepoužitelné nebo přežité, když se okolo nás budou ve velké míře dít věci nespravedlivé. (Kolikráte slyšíme: „Jsi naivní, svět je jiný, všichni lžou, všichni kradou, všichni pijou, všichni jsou nevěrní …“)


Biblické apokalyptické texty jsou texty veliké útěchy. Poslední slovo má Bůh. Ne lež, ne lidská nebo satanova moc, ne nenávist, zločin, nespravedlnost, nenávist a hřích. Jen do určitého času vítězí ti vychytralí a na nic se neohlížející, bezohledně usilující jen o vlastní moc, bohatství a prospěch.

Nakonec zvítězí Kristus!

Kdy vytrvá, toho se Bůh zastane a bude zachráněn pro nové soužití a krásné vztahy.

V těžkostech a hrůzách, které mohou kohokoliv potkat, obstojí ten, kdo hledá moudrost, ověřuje si pravdivost Boha a pěstuje si statečnost a věrnost i v protivenství.

Není to cesta úplně laciná, ale je možná. Kdo si ověřuje Boží poctivost, vydrží.

Kristus z nás nedře kůži, vše co mohl nám dal, ponechal si jen jediné – výsadu, že nás miluje víc než my jeho.

Na to lze vsadit. (Kdo nabízí víc než on?)


------------------------

Poznámky:

/1 Stále sbíráme na poli své osobnosti kamení (naši předkové tak činili po každém zorání pole). Je to nekončící práce; těch menších je víc než těch největších, ale snad se kvalita pole zlepšuje. Zajisté především díky Hospodáři, který nás povzbuzuje, a naše viny rovná (nám odpouští a poškozeným vynahrazuje to, co sami nejsme schopni srovnat).


/2 U psychicky labilních lidí by četba apokalyptických textů mohla způsobit veliké znejistění, narušení duchovní rovnováhy, někdy dokonce spustit psychickou poruchu.



/3 Už dříve jsme si dělali pořádek v pojmech.

Něco jiného znamená: „Věřím, že naši hokejisté přivezou zlatou medaili z olympiády. Věřím, že bude pěkné počasí. Věřím, že operace dobře dopadne.“

Něčím jiným je důvěra daná druhému na základě zkušenosti: „Vím, že mi moje maminka nedá do kávy utrejch“.

A něco jiného je důvěra daná Bohu na základě:

I. svědectví proroků, kteří se legitimovali znamením.

II. svědectví Jana Baptisty.

III. svědectví Ježíše, který se legitimoval znameními (až po vzkříšení a seslání Ducha).

IV. svědectví Ježíšova učedníka konajícího znamení („zázraky“). To je další potvrzení pravosti pro sebe sama (pro učedníka) i pro ty, kterým učedník Ježíše zvěstuje. (Na toto svědectví jsme ale v církvi, Bohu žalováno, rezignovali. Apoštolové tento dar dostali a Ježíš jej přislíbil svým učedníkům. (Mk 16,17-18)

Toto vše nám poskytuje veliký stupeň jistoty.

Tato jistota ((chcete-li víra) rozhodně není vypnutím rozumu. Natož slepou nebo naivní vírou.

Bibličtí svědkové postupovali tímto způsobem. Abrahámem počínajíc a apoštolem Pavlem končíc.


/4 Např. řada Němců po 2. světové válce změnila svůj pohled na život a podle toho v životě začala jednat (to je obsah biblické metanoia).


/5 Je v naší moci jak prožijeme letošní Vánoce. Nikdo nám do toho nemluví.

Ve svých rukou máme ve velké míře i úroveň našeho manželství.

Ale zkušenost je nepřenosná.

Mnoho lidí nehledá moudrost, nehledá příčiny pádů a dějinných katastrof, jsme povrchní a líní si ověřovat spolehlivost vůdců. Slepě věříme jejich prolhaným slibům.

Téměř každá generace opakuje chyby, kterých se dopustili předkové.


/6 Mým pokrmem je jednat podle přání Otce, který mě poslal a dokonal jeho dílo. (Srov. J 4,34)

Já jsem chléb života. (Srov. J 6,33-35)


/7 Ne jenom chlebem je člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. (Srov. Mt 3,4)

Všichni budou vyučeni od Boha. (Srov. J 6,45)


/8 Večeře Páně slouží:

k získání věčného života - (srov. J 6,51-54),

ke sjednocení s Ježíšem - (srov. J 6,56-58 a 1 Kor 10,16-17),

ke sjednocení s bratřími - (srov. 1 Kor 11,26-36).

(Podrobně k tomu píšu v knize „Pozvání k Večeři Páně“.)


/9 První křesťané zažili řadu podvodníků vydávajících se za Mesiáše a slibující zázraky a vítězství Židů nad pohany. Byli svědky pádu Jeruzaléma, zničení chrámu, vyhnaní Židů z jejich otčiny. Tomu všemu předcházela veliká povstání Židů proti Římanům.

První křesťané byli svědky válečných tažení Římanů proti Parthům, občanské války ke konci Neronovy vlády (jen v letech 68-69 přišli o život Nero, Galba, Otho, Vitelius).

V Partské říši bojovali židé proti místním utiskovatelům. K vzájemným masakrům mezi Židy a Řeky došlo v Aleksandrii, Askalonu, Ptolemaidě, Cesarei, Týru, Hypnosu, Gadaře, Damašku.

Ježíš nemluvil nadarmo o zemětřesení, po jeho smrti postihlo obyvatele Malé Asie, Acháje, Makedonie, Kréty, Itálie. V r. 61 byla zemětřesením zničena města Laodicea, Kolosy, Hierapolis. O dva roky nato Vesuv zničil Pompeje, Herkulaneum, Stabii.

Za císaře Claudia postihl mnoho lidí hlad (zrovna v Judsku převážně).

Křesťané už v 1. století zažili všelijaké pronásledování.

Že si později samotní křesťané umazali ruce krví, všichni víme.

Že někteří kritici církve označili v určitých dobách Řím za nevěstku Antikrista, se nelze divit.

Že 20. století bylo nejkrvavější, není třeba mnoho připomínat. Lidé se dočkali tak strašných hrůz, že před nimi zbledly obrazy apokalyptiků, fantazie Danteho Pekla nebo představivost některých malířů pokoušejících se namalovat pekelné hrůzy.

Že se strašidelné masakry lidí opakovaly i v jednadvacátém století, je nepochopitelné. (Stejně nepochopitelné je popírání těchto hrůz, šoa počínajíc.)